To ten kluk nemyslí vážně - Patnáct: Matyáš

Sejdeme se u půjčovny loděk na Slovanském ostrově. Když ji spatřím, sevře se mi žaludek.

Celou cestu sem jsem si opakoval, že to byla jen povedená noc a že se nemusí nic změnit. Jenže Anna se usměje, zamává mi a mně dojde, že přesně tohle je problém. Chci, aby se změnilo všechno.

Anna mi vlepí pusu na tvář a zařadíme se do krátké fronty. Vyberu běžnou turistickou loďku. Je to klišé jak blázen. 

Pomůžu jí nastoupit. Zkontroluji, jestli vesla nejsou prasklá nebo viklavá. A odstrčím loď od mola. 

Loďka se lehce pohupuje na vlnách. Vesluji skoro bez námahy. Po letech tréninků se mi zdá pramice s jedním pasažérem skoro líná. Jenže Anna si sedla úplně na špičku lodě. 

„Můžu tě o něco poprosit?“

„Copak?“

„Posuň se o kousek dozadu.“

„Proč?“

„Protože můj mozek odmítá ignorovat, že sedíš přesně tam, kde mi kazíš trim lodě.“

„To bylo hodně nesrozumitelné, přeložíš mi to?“

„Loď má být vyvážená.“

“Dobře,” zasměje se. 

A tak stočím loďku co nejdál od všech uřvaných Čechů i cizinců na šlapadlech. Od parníků. A hlavně od ostatních veslařů, kteří by mě mohli znát. Když zaberu, loď se rozjede téměř bez zvuku. Tohle jsem měl rád nejvíc. Chvíle, kdy veslo vstoupí do vody tak čistě, že po něm zůstane jen tenká rýha.

Poprvé mi vadí, že musím každou chvíli kontrolovat provoz za zády, když proti mně sedí nejhezčí holka, jakou jsem kdy spatřil. Líbí se mi, jak často nosí šaty, vlastně jsem ji v kalhotech zatím nepotkal. 

"Co se ti honí hlavou?" nakrčí čelo a narovná se.

"To nechceš vědět," zachraptím. Hlas mi klesl o dobrou oktávu. 

Kousne se do rtu a okatě si mě prohlédne. "Chci. Rozhodně to chci vědět." To mě trochu znervózní. 

"Myslím na to, jak rád bych ti složil hlavu do klína." 

“Jen tak?”

“Jen tak.” 

Nevím, proč s ní mluvím takhle přímo. Snad proto, že reaguje přesně tak, jak to zrovna potřebuji. Ať už je nesvá, nebo mě pohotově odpálkuje. 

Zčervená a zatěká očima ke břehu. 

"Neboj se, nevrhnu se na tebe uprostřed řeky," mrknu na ni. 

“Protože loď by byla nevyvážená?” nakloní hlavu ke straně. 

“Hmm, to bych nějak vymyslel.”

"To... By sice bylo vzrušující, ale přiznávám, že bych ti radši uplavala." 

"To je dobře," ujistím ji. "Nejen to, že dbáš o svoji pověst, ale hlavně to, že nelezeš na vodu, aniž bys uměla plavat."

"To je snad samozřejmé," nechápe. 

Slunce se jí třpytí ve světlých vlasech i v očích. Chvíli mi trvá, než vykutám kloudnou myšlenku. 

"Jednou ke mně do oddílu chtěli nacpat dvanáctiletou holku, která plavat neuměla," vysvětlím. "Její máma si myslela, že ji to naučíme." Po rozhovoru s tou ženskou jsem už nejmladší děti trénovat nechtěl. 

"To je šílené," zakroutí hlavou. 

"To je," přitakám. "Při práci s dětmi jsem se naučil jako první to, že mnohem víc starostí je s rodiči." 

"Opravdu?" zasměje se a já pokračuji ve vyprávění o životě na vodě, který už je dávno za mnou. Možná je to tak správně, protože mám mnohem víc času věnovat se naší agentuře. Ale neměl jsem to opouštět se vším všudy. 

Strachu se má čelit, ovšem já se zachoval jako zoufalý malý kluk a utekl před ním. Nejen od Josefíny. Hlavně od Daniela. Od veslování. Od života, který jsem měl rád. A teprve teď mi dochází, že jsem zároveň zahodil i věci, které mi nikdy neublížily.

"Děje se něco?" zeptá se tiše.

Pokrčím rameny. "Jen přemýšlím."

"O čem?"

Zadívám se na hladinu. "O tom, že jsem utekl."

"To už vím."

"Od všeho."

"Nevypadáš jako člověk, který je na útěku."

"Jak vypadám?"

Usměje se. "Jako někdo, kdo se konečně otočil.”

Nechám Annu obdivovat odraz světel na hladině a počítám, kolik šlapadel se nám motá do dráhy mezi pilíři mostu. Jedu zoufale pomalu. Ještě před rokem by mě to dohánělo k šílenství. Teď je mi to úplně jedno.

Když vrátíme loďku, projdeme se po Náplavce a koupíme si kafe se zmrzlinou do ruky. Zastavíme se u tramvajové zastávky.

"No," usměje se Anna. "Tak děkuju za svezení a za kafe."

"Snažila ses mě celou dobu psychoanalyzovat," poukážu.

"Jen trošku," nakloní hlavu ke straně.

"Byla jsi hrozná."

"Já vím."

Oba se smějeme. Pak mezi námi zavládne ticho. Takové to nové. Nepříjemné jen do chvíle, než člověku dojde, že vlastně vůbec nepříjemné není. Anna si zastrčí vlasy za ucho.

"Tak ahoj, Matyáši."

Nechci, aby šla. Tentokrát ne. Tentokrát nechci utéct před ničím.

Položím jí dlaň na tvář. "Ahoj, ma chere Anna."

Políbím ji. Pomalu. Bez alkoholu. Bez výmluv. Jen proto, že chci.

Rty má měkké a studené a vůbec se mi nechce přestat. Když se od sebe nakonec odtáhneme, Anna se usmívá. 

A mně poprvé po hodně dlouhé době nepřipadá budoucnost jako něco, před čím bych měl utíkat.