To ten kluk nemyslí vážně - Šestnáct: Anna

Myslím si, že jsem včera byla s Matyášem na rande. Protože když vás kluk vezme na Vltavu, koupí vám zmrzlinu a pak se na vás dívá, jako kdybyste byli jediný člověk v Praze, co jiného by to mohlo být?

Jenže Matyáš nerandí, vtloukám si do hlavy, zatímco na druhý den tisknu faktury z minulého měsíce a nepřítomně je spojuji sešívačkou. Tohle si ze setkání v koktejl baru pamatuji velmi dobře. 

"Makronko?" ozve se za mnou. 

Otočím se na Matyáše, který se ležérně opírá o futra a u toho nenápadně zamyká dveře. "Co děláš?" zeptám se podezíravě. 

"Zírám ti na zadek," oznámí mi nevinně. 

Povzdechnu si. "Jsme v práci." 

"No a co? Jednou to bude moje firma." 

Zakroutím hlavou. 

Přijde ke mně a trochu do mě šťouchne, abych si sedla na dřevěnou desku masivního stolu. "Zapři se o lokty," zašeptá. 

Poslechnu ho a on se nade mnou skloní a chvíli mě líbá. Radost v očích mu propůjčuje až nečekaně klukovský výraz, který mi nedovolí to stopnout.

Líbá mě naprosto beze spěchu. 

Voní teď už důvěrně známým cypřišem a mátou. 

Chvílemi se usměje, jako kdyby si vybavil něco nesmírně pěkného. 

Chvílemi spokojeně zavrní. 

Sjede mi k pasu a já si uvědomím, že má trochu studené ruce. 

Doputují mu k lemu punčoch. 

“Můžu?” 

“Tohle je praštěný,” zamumlám. 

“Ty jsi praštěná,” odvětí. “Tohle je… zapamatovatelný.”

"Víš, že nás může někdo načapat?"

"Vím," usměje se. 

"A stejně..."

"Stejně," vpaluje se do mě hnědozelenýma očima.

Měla bych ho zastavit.

Jenže zjišťuji, že mnohem víc stojím o to, aby pokračoval.

“Dobře,” zašeptám. 

Stáhne mi punčochy i kalhotky ke kolenům a jeho hlava mi zamíří do klína.

Přitiskne tam rty a já se uvolním.  

Jo, tohle je rozhodně zapamatování hodné. 

Zavřu oči a nechám ho dělat přesně to, co evidentně dělat chce. 

Nejdřív slyším tiskárnu na chodbě, ale za chvíli na ni zapomenu stejně jako na celou kancelář i Skřivanovic firmu. 

Je přece absurdní, že tam venku někdo řeší faktury. 

Matyášovy dlaně mi putují po břichu a bocích do klína, zatímco moje ruce se roztřesou. 

Pak ucítím jeho prsty. 

Zavřu oči. 

Tělo mě brní a hlava úplně vypnula. 

Zapřu se patou o stůl a na pár vteřin zapomenu, proč bych měla být opatrná.

“Pšt!” 

Přitiskne se k mým rtům. Ochutnám z jeho jazyku svoji vlastní chuť. 

"Takhle jsi nejhezčí, ma chère Anna," zabrouká a já se překvapivě snadno přehoupnu přes tu tenkou hranici mezi bytím a zmámeným nevědomím. 

Několik vteřin jen ležím na stole.

Matyáš nic neříká.

Pouze mě pozoruje. Jako kdyby čekal, jestli se rozesměju. Nebo uteču.

Nečekala bych, že mu bude záležet víc na mě než na sobě. 

Pak si uvědomím, že Matyáš mě neošukal na stole. On mě pozorně pomiloval. A to je nebezpečné. Protože to zavání city, které mi nikdy neslíbil. 

Posadím se, seskočím ze stolu a obleču se. 

“V pořádku?” zeptá se. 

“No jo,” vyhrknu. 

Zase mě políbí a zkoumavě si mě prohlíží. 

“Od příštího týdne tě má na starosti Tereza.” 

“Aha,” přimhouřím oči. “Takže tohle mělo být rozloučení?” 

“Jen v pracovní době.” 

 

Po obědě se v kanceláři zastaví Matyášův otec. 

“Budu tu provádět nového klienta, nechcete jít s námi, Anno?”

Zjistím, že jsem ze Skřivana staršího zničehonic nervózní. 

“No… jasně,” vyhrknu. 

Matyáš mezi námi jen těká očima. 

“Tak pojďte,” mávne na mě. 

Vstanu od počítače a následuji ho na chodbu. 

“Maty je tam pořád zalezlý, že?” otočí se na mě Jan Skřivan. 

“Vlastně jo,” přitakám. 

“Když se do něčeho zažere, zapomene na celý svět.” 

U schodů už čeká skupinka několika mužů v košilích nebo dokonce v saku. Pozdravím je a snažím se netvářit jako vyplašená myš. 

Sejdeme o patro níž. 

Já doteď používala jen výtah. 

Zjišťuji, že světlo v každém mezipatře zajišťují vysoká špaletová okna s výhledem do ulice. 

“Vy tu také pracujete?” zeptá se mě jeden z klientů. 

Trochu znejistím. 

“Jsem tu na praxi.” 

“Jednou třeba naše budoucí posila,” usměje se Jan a já nevím kam s očima. 

Vejdeme na společnou chodbu, jejíž stěny pokrývá knihovna se slovníky, jazykovými příručkami, technickými normami či starými výtisky Ottova slovníku naučného. 

“Tohle je naše projektové oddělení,” oznámí nám Jan. “Právě tady se odehrává většina práce překladatelské agentury. Komunikace s klienty, rozesílání zakázek překladatelům, hlídání termínů, reklamace…”

Stejně jako o patro výš pokrývají podlahu kanceláří staré parkety. 

Vysoké bílé dveře kanceláří s mosaznými klikami jsou otevřené. V každé z místností panuje čilý ruch. 

Vůbec to nepřipomíná open spacey z amerických filmů.

Do jedné z nich nakouknu a slyším: “Ne do brazilské portugalštiny, ale do evropské…”

Jinde zvoní telefon, který nikdo nezvedá. 

Na každém stole stojí alespoň dva monitory, hromady papírů, lepících lístečků a hrnků s nedopitým kafem. 

Pobíhají tu muži i ženy dodržující kancelářský dress code. 

“Nemáme interní překladatele, všechno posíláme ven,” pokračuje Jan. 

Vzpomenu si na Adama, který skoro každý den sedí doma před obrazovkou a ťuká do klávesnice, aniž by se na ni podíval. 

Jan ukáže na schody a zamíříme o patro níž. Na cedulce naproti dveřím stojí: “IT oddělení”. 

“Tohle oddělení, zdá se, budeme muset rozšířit. Z umělé inteligence mi jde trochu hlava kolem,” prohlásí Jan a otevře dveře do kanceláře, která se s tím, co jsme doposud viděli, nedá srovnat. 

Na první pohled mě zaujmou dva obrovské kancelářské stoly, hromada vyřazených rozebraných počítačů u zdi a odpadkový koš plný plechovek od energetických nápojů. 

“Není ‘IA’ jen velký cirkus, který utichne?” zajímá se jeden z členů delegace. 

“Zatím si myslíme, že nám práci nevezme,” prohlásí Jan opatrně. 

“Bohužel,” zahučí od počítače Daniel, který se evidentně neobtěžuje obléct košili ani do práce. V bílém tričku s Bleskem McQueenem tu působí jako pěst na oko. 

Několik lidí se tomu tiše zasměje. 

Daniel zalétne očima ke mně a nadzvedne obočí, ale dál nic neříká. 

“Kromě mého mladšího syna, který neví, kdy mlčet, tu najdete naši serverovnu a archiv.” 

Usměju se a následuji ostatní dolů k recepci.

Cestou Janovi zazvoní telefon. Omluví se a hovor přijme. 

„Pošlete to Novotné. Francouzštinu nechte být, domluvím se s Laurou. Němčinu rozdělte mezi dva překladatele. Klientovi zavolám já.“ 

Pak se zase otočí k nám. 

“Tady už máme jen zasedací místnost, kde můžeme pokračovat v jednání,” prohlásí Jan. 

Ukážu na sebe a prstem nahoru. 

“Děkuji,” špitnu a on kývne. 

Výtahem vyjedu zpátky nahoru. 

 

Když se vrátím do Matyášovy kanceláře, zhroutím se do židle a chvíli na něj zírám. 

“Copak?” zeptá se. 

“Máte to tu pěkný, ale…” ztichnu. 

Nadzvedne obočí a čeká. 

“Tebe to nikdy neděsilo?” 

“Co?” 

“Ta osudovost. Že na recepci je tvoje příjmení a vlastně je dané, co budeš celý život dělat.” 

“Jo tak,” zasměje se. “Tohle mě nikdy nenapadlo. Já to totiž nikdy dělat nemusel.” 

“Ne?” zarazím se. 

“Naši to tak neprezentovali,” pokrčí rameny. “Danyho tu táta ani zaměstnat nechtěl. Přemluvila ho máma. A nakonec jsme si všichni nějak zvykli.” 

“Takže jste tu všichni dobrovolně. I ty.” 

“Možná je to neuvěřitelný, ale jo. Už patnáct let sem chodím dobrovolně.” 

“Tak dlouho?” 

Pokrčí rameny. 

“Když jsem po gymplu nešel na řeku, šel jsem sem. A pak s tátou domů.” 

“Pracoval jsi tu od šestnácti?” 

“Zpočátku jsem určitě moc nepracoval.” 

Na něco si vzpomenu. 

“Adam jednou prohlásil, že ses vždycky tvářil jako dospělý.” 

“To není moc sexy, co?” 

Zasměju se. “Máš štěstí, že jsi pěknej kluk.” 

“To mám štěstí,” obrátí oči v sloup. 

Vstanu a obejdu stůl. Posadím se mu na klín a zašeptám: “Velký štěstí.”