To já jsem Adamův kluk - Jedna: Daniel

Prvních deset minut vesluji téměř bez přemýšlení. Sedačka tiše přejíždí po kolejničkách, listy se noří do hladiny s pravidelným žblunknutím a loď klouže po řece, jako by ji voda sama nesla.
Teprve při třetím rychlém úseku mě začnou pálit nohy. Trenér z motoráku i tak zakřičí, ať víc zabírám nohama a nenechávám práci na rukách jako začátečník. Poslechnu. Při dalším záběru se prudce opřu do nohou, přenesu sílu přes trup a pod pravou lopatkou něco cukne.
Není to ostrá bolest, spíš krátké škubnutí, jako když ve svalu přeskočí napnutá guma. Zkusím ještě několik záběrů. Každé dotažení vesel ale tah v zádech zesílí. Zatnu zuby a dokončím úsek.
Když pak na břehu zvednu skif na rameno, bolest se ozve znovu, tentokrát mnohem zřetelněji.
“Co se stalo, Dane?” zeptá se Josefína.
Na chvíli přestane kibicovat dětský oddíl, který se jen neochotně zapojuje do přenesení lodi zpátky do loděnice.
“To nic,” syknu. “Tahá mě to pod pravou lopatkou.”
Zamračí se.
Nevšímám si jí.
Pořád jsem na ni trochu naštvaný.
Když jsem se jednoho jarního dne, který jsme trávili na Sázavě, vracel z lékárny, přiběhla za mnou bílá jak křída.
“Dane, neříkej Matymu, že jsi to nebyl ty,” vydechla.
A já vůl vůbec nevěděl, s čím vlastně souhlasím.
Když se mě pak brácha zeptal, proč jsem líbal jeho holku, neřekl jsem vůbec nic.
Až později mi prozradila, že se líbala s holkou a nechce, aby to někdo věděl.
Což jsem moc dobře chápal.
Maty by to pochopil taky.
Jenže Josefína mu nikdy neřekla pravdu.
Jen na chvíli se zadívám na řeku. Dřív jsem si myslel, že voda všechno odplaví pryč. Jenže když je to moc těžké, spadne to na dno a už to tam zůstane.
Postarám se o svoji loď, seberu náhradní oblečení a přejdu do sprch.

Vím přesně, kde teče jen vlažná voda. Ten sval bych si asi měl ledovat. Místo toho si vodu pustím pořádně horkou.
Když jsem v klidu, moc to nebolí, utěšuju se.
Vyjdu ze sprch zpátky na molo a promnu si oči. Měl bych si vyndat kontaktní čočky, řeže to a pálí.
Jenže pak zaslechnu tiché žbluňk následované dětským křikem.
Rozběhnu se zpátky k vodě.
“Martina tam spadla!” křičí nějaká holka.
Martina evidentně panikaří.
Skočím za ní.
Nejdřív sebou mele, ale podaří se mi dostat k ní zezadu a držet jí hlavu nad hladinou. Několika tempy ji dotáhnu na břeh. Tam už mi s ní pomáhá Luboš.
Vyjeveně na ni zírám. Kolik jí může být? Nanejvýš deset?
Vykašlává vodu a brečí.
Sedím na břehu, držím se za hlavu a ptám se: “Proč jsem to vždycky já?”
“Protože na rozdíl od ostatních nepřemýšlíš ani vteřinu a prostě skočíš,” ušklíbne se Luboš.
“Jednou mi to zlomí vaz, trenére.”
“Dneska jsi tím Martině možná zachránil život.”
“Měl jsi jít dělat hasiče,” přidá se Josefína. “U počítačů je tě škoda.”
“U hasičů bych byl už dávno mrtvej.”
“To máš asi pravdu.”
Josefína pak tu holku dlouho utěšuje a já si jen pomyslím, že mě dneska neutěší vůbec nikdo.
Náhradní oblečení mám samozřejmě právě na sobě. Do trička, které mi nabízí Josefína, se ani nepokouším rvát. Z veslařského klubu vyrazím jen v mokrých kraťasech – třeba cestou trochu uschnou.

Na zastávce se konečně na chvíli zastavím a dlouze vydechnu. Ani nevím, jak dlouho jsem zadržoval dech. Bolí mě zápěstí a lokty, krev mi v nich nepříjemně pulzuje. Několikrát zatnu prsty do pěsti. Trochu to pomůže, ale ne dost. Už abych byl doma.
Jenže v Lahovičkách autobus zastaví u krajnice a čeká bůhví na co. Sedl bych si, ale po mokrých kraťasech by na sedačce zůstal nápadný flek.
Domů doběhnu deset minut po tom, co jsem měl být na Videochatu s Lucií.
"Kde vězíš?" ptá se mě, ale usmívá se. Nejen, že je moc hezká, ale i neskutečně hodná. Z toho důvodu jsem přistoupil na vztah na dálku, což by předtím nepřipadalo v úvahu. Já a stálost jsme si nikdy moc nerozuměli.
Jenže po tom průšvihu s Matym jsem si poprvé připustil, že problém možná není ve všech ostatních.
"Autobus měl zpoždění," taky se na ni usměju a položím si bradu na propletené prsty. "Jak ses měla, lásko?"
"Chystáme Seleně oslavu narozenin," zašeptá spiklenecky a pro větší dramatičnost se otočí přes rameno, takže její bronzové vlasy na chvíli zastřou webkameru.
"Myslel jsem, že máte menší pokoje než strahováci," poukážu na její nedávné stížnosti.
"Otevřeme do chodby, zúčastní se celý patro," zašeptá podezřele nadšeně.
"Super," odvětím.
Jsem rád, že se baví. Ale představa, jak někde ve Španělsku tancuje salsu a pije levný víno z kelímků, zatímco já si ho doma honím před spaním, mě nijak neuklidňuje.
Po dnešku potřebuju přijít na jiný myšlenky.
A ona mi to zrovna moc neusnadňuje.
"Jsi v pořádku?"
Achjo, má spolehlivější radar než moje máma.
"Jsem utahanej," připustím.
Opravdu jsem příliš unavený na to, abych byť jen zmínil hrůzu, která mě naplnila, když jsem tu holku vytáhl z vody a ucítil, jak je lehká. Snad jí to řeknu zítra.
"A chybíš mi."
To je pravda.
"Zbývají jen dva měsíce," domlouvá mi.
"Budou to zatraceně dlouhý dva měsíce," frflám.
To ji rozesměje. Na tvářích se jí udělají známé dolíčky a neskutečně jí to sluší.
"Skvělý, budu si ho muset jít vyhonit hned teď," schovám obličej do dlaní a ona se směje ještě víc. "Jsi zlá."
"Jak to dělám?" uslyším z reproduktorů tiché chichotání.
"Svádíš mě."
Nehledě na to, že mi stačí poměrně málo.
"Dobře, už tě nebudu pokoušet."
V tu chvíli se ozve zaklepání na dveře a dovnitř vklouzne máma. "Chtěla jsem Lucku jen pozdravit."
"Potřebuju se umýt. Posluš si."
Odtáhnu se vděčně od monitoru a opět se vydám rovnou do sprchy.
Máma má Lucku ráda.
Další důvod, proč to s ní nesmím pokazit.
Normální člověk by byl šťastný.
To jen já neustále někam utíkám. Ale kam?