Ten jeden den

Mlčky jsem hleděl na svojí tetu, která mi právě oznámila, že Klára, moje drahá sestřenice, zemřela. Prohraboval jsem si své blonďaté vlasy a hledal ta správná slova.

„Jak se to mohlo stát?" ptal jsem se ji a snažil se udržet slzy svých modrých očí na svém místě.

Nikdy jsem se nerozplakal. Od té doby, co jsem začal chodit do školky, jsem snad nikdy neplakal před lidmi. Vždy mi to přišlo jako slabost. Ale pouze u sebe. Někdy bych to opravdu chtěl umět, ale moje ego vždy bylo silnější než mé slzy.

„Autonehoda, kterou zavinil cizí řidič," vysvětlila. "Už jsou to dva roky a..."

„Dva roky?" skočil jsem jí do toho. „To jste mi nemohli dát vědět dřív?" vyjel jsem na ni.

„Protože jsme všichni věděli, že jsi Kláru měl z rodiny nejradši, byla pro tebe jako sestra."

„Nikdy jsem neměl žádné sourozence."

Byla pravda, že pro mě byla jako sestra. Vždy jsem ji chránil, ale pro jednou jsem jako starší bratr selhal. Proč si vůbec dělala ten řidičák? To bylo vše kvůli mně. Kdybych nastudoval v Americe, možná by si nedělala ten řidičák a já bych ji stále vozil. Vždy jsem na ni měl čas.

„Kdyby ses o tom dozvěděl, hned bys zanechal studií v Americe," povzdychla si.

Už jednou jsem to tak udělal, když mi zemřel drahý dědeček. Nechtěli, aby se historie opakovala.

„Jsem snad malý kluk?" zavrtěl jsem hlavou a vzal si na sebe svůj drahý kabát známé značky. „Nedovolili jste mi truchlit a rozloučit se s ní," odvrátil jsem svojí zlomenou tvář a vydal se ven.

Mohl jsem jít na hřbitov. Za ní. Ale neudělal jsem to. Nejdříve jsem to potřeboval rozdýchat. Být silný.

Zamířil jsem k mému oblíbenému baru, ve kterém jsem už dlouho nebyl. Pomalu jsem natáhl ruku ke klice a zastavil se. Předtím jsem toto místo chtěl navštívit, abych pozdravil staré kamarády, ale teď se mé plány změnily. Opravdu jsem to tak chtěl? Zapít ten žal? To dělali jen zoufalci. Takový já nikdy nebyl.

Nemohl jsem to udělat. Nikdy jsem nebyl takový a své problémy neřešil takhle. Odstoupil jsem od dveří a rozhlédl se. Můj pohled se zastavil na park, kde byly opuštěné lavičky. To jsem potřeboval.

Když jsem si na jednu z nich posadil, ulevilo se mi. Přesně takhle jsem to dělával, když mě něco tížilo. Tolik mi to chybělo. Kvůli škole na to nebyl čas. Jen tak se zastavit. Aby se alespoň na chvíli zastavil čas.

Nemusel jsem nad ničím přemýšlet. Možná se mi chtělo myslet na Kláru, ale nedovolil jsem si to. Jen jsem tam seděl a očima prohlížel staré lavičky a veverky, které si vesele běhaly.

Tenhle skvělý pocit jsem si užíval, dokud si vedle mě nesedla nějaká hnědooká bruneta v barevném oblečení. Musela to být asi nějaká výstřední umělkyně.

Dělá si srandu? Pomyslel jsem si a hluboce se nadechl. Nechtěl jsem jí nějak ublížit, ale v parku bylo tolik prázdných laviček. Proč si zrovna vybrala tuhle?

„Omlouvám se," snažil jsem se být opatrný. Ano, opatrný. Ten, kdo by nejvíce měl křičet a nadávat. To by však byla hloupost. „Ale nemohla byste si vybrat jinou Lavičku?" dořekl jsem.

„Nemohla," otočila na mě s úsměvem svojí hlavu.

„Prosím, já tu chci být sám," řekl jsem už trochu nevrle.

„Patří vám ta lavička?"

Tahle otázka mě úplně vytočila, ale snažil jsem se to nedávat najevo.

„Je tu hodně laviček," ukázal jsem rukou na ostatní lavičky.

„Všechny lavičky jsou veřejné a neslouží jen pro jedince," odpověděla s pokrčenými rameny a já se prostě sebral a odešel k jiné lavičce. Ideální řešení, říkal jsem si v duchu, dokud se nerozhodla udělat to samé. Sedla si přímo vedle mě.

„Děláte si srandu?" sykl jsem. „Kvůli vám jsem opustil svojí lavičku, a vy si jen tak sednete vedle mě," vrtěl jsem hlavou.

Takové lidi jsem nesnášel.

„Já můžu sedět, kde se mi zachce, a není to vaše lavička," opět řekla tím otravný hlasem.

„Možná to není moje lavička," uznal jsem. ,,Ale to neznamená, že mě budete pronásledovat."

„Vidíte snad, že mám dalekohled?"

„To nemá cenu," vstal jsem a prostě jsem se rozhodl jít domů. Objednal jsem si ubera. Alespoň takhle jsem mohl být chvíli sám. Kromě řidiče, který určitě nebude tak otravný jako ta žena z parku.

„Dovolte," ozval se ten známý otravný hlas. Byla to ta bruneta, která si drze otevřela dveře a sedla si vedle mě.

Tohle byl vrchol.

„Co tu děláte?" zamračil jsem se na ni.

„Nemůžu tu snad být?"

„Ne," zavrtěl jsem hlavou. „Ty lavičky byly sice veřejné, ale toho ubera jsem si objednal já."

„Máme společnou cestu."

„Odkud víte, že bydlím na Václaváku?" ptal jsem se podezřívavě. Moc jsem nechápal to s tou společnou cestou.

„Nevěděla jsem to, ale už to vím," pobaveně si už zapínala pás a já ji pořád nechápavě sledoval.

„Pane řidiči, prosím, mohl byste tuto dámu vyprovodit?" spokojeně jsem zavřel oči, ale auto už startovalo. „Já jsem snad jasně říkal, abyste ji vyprovodil," zopakovala jsem šokovaně a podíval se na brunetku, která se dívala z okénka. Auto už se rozjíždělo a řidič mě nevnímal.

„Neslyší vás, protože je nedoslýchavý," vysvětlila.

„Jak to víte?"

„Už jsem s ním jela, je to dobrý člověk."

„Zadarmo?" ušklíbl jsem se na ni.

„Cože?" nechápavě na mě koukla.

„Tuhle cestu platím já," připomněl jsem jí. „Předpokládám, že tohle je vaše známá taktika. Vtírat se lidem a nechat si zaplatit cestu," vpálil jsem ji do obličeje. Neskutečně se mi ulevilo, když jsem jí to řekl.

„Takhle to opravdu není," tvářila se zaskočeně. Bylo na ní poznat, že to tak skutečně bylo, alespoň můj pocit. Ona byla celkově nějaká zvláštní.

„Příště vás pozvu na večeři?" řekl jsem vtipem, ale ona to nepochopila, dost možná schválně.

„Platí, třeba dnes v šest?"

„Prosím? To měl být vtip." Opravdu jsem nechtěl s ní strávit ještě večer.

„Já se nezasmála," řekla kamenným výrazem. „Mám věčně hlad, takže vtipy o jídlech nikdy nejsou vtipy," rozhodla.

„Dnes budu celý den doma, dost možná celou noc," povzdychl jsem si zoufale.

„Objednáme pizzu," pokrčila rameny. „Mám ráda sýrovou."

„Kdo si myslíte, že jste?"

„Kdybych vám to řekla, věřil byste?" zničehonic jí zrudly oči. Nechal jsem ji. Možná také trpěla, a tímto netradičním, i když vlezlým způsobem se snažila vyrovnat se svojí bolestí.

Podíval jsem se z okénka a přemýšlel jsem. Co se asi té slečně muselo stát. Otočil jsem k ní hlavu, abych viděl, jak si utírala jednu ze slz.

„Co se stalo?" snažil jsem se prolomit to mlčení, ale jinak mě skutečně zajímaly ty slzy. Kvůli čemu plakala a byla smutná.

„To je jedno," odsekla a zavřela oči. Už jsem se ji na nic neptal. Byl jsem rád, že byl klid. Tedy, byl by klid, kdyby mi její unavená hlava neskončila na mém rameni.

„Ta ženská se mi snad zdá," šeptl jsem. Říká se, že, lidé jsou nejhodnější, když spí. Tato osoba mi nedá pokoj ani ve spánku.

„Nemám kam jít," mumlala ve spánku a její slzy více stékaly po tváři. Promnul jsem si oči. Už jsme byli na Václaváku a ona dál spala. Opravdu neměla kam jít? Měl jsem ji snad vzít do náruče jako rytíř a vzít si ji k sobě? Nikdy bych se ji potom nezbavil.

„Už jsme na místě," snažil jsem se ji probudit, ale marně. Nemohl jsem ji takhle nechat, zaplatil jsem a opravdu se zachoval jako ten rytíř.

„Možná opravdu objednáme tu pizzu." Skoro jsem zapomínal i na Kláru.

„Ty uchýláku!" křičel někdo v dálce.

Ohlédl jsem se a spatřil dva dvoumetrové týpky, kteří vypadali jako kulturisti a mířili ke mně. Nechtěl jsem problémy a snažil se vysvětlit celou situaci.

„Takhle to není," snažil jsem se bránit, ale pozdě. Jeden z nich mi dal ránu do obličeje. Předtím ještě stihli tu brunetku ode mě převzít. Ta rána mě přinutila se skácet k zemi a z nosu mi teklo hodně krve. Ta bolest byla strašně ostrá, ale nechtěl jsem ji dávat najevo.

„Už tě s ní nikdy nechci vidět!"

„Co jsem udělal?" snažil jsem se postavit na nohy a rukou nějak zastavit to krvácení. Krev zašpinila kabát a košili.

Nechápal jsem, co jsem udělal. Usoudil jsem snad, že by to mohl být žárlivý přítel té brunetky.

„Vezmi mu peněženku!" zavelel druhý z nich. Ten, který momentálně držel v náruči brunetu. „A i kabát," kývl hlavou. „Vypadá, že má hodně peněz."

„To je pravda," zamyslel se.

„Chcete mě snad okrást?" šokovaně jsem se na ně podíval a dál si držel nos.

„Ber to jako obchod," chytil mě pod krkem a výhrůžně zavrčel. „My ti necháme svojí sestru, a ty nám necháš peněženku, mobil a ten kabát. „ Překvapilo mě, že to byla jejich sestra. Naštěstí jsem kreditku nechal doma, tak jsem jim dal vše, co chtěli.

„Výborně," usmál se a druhý z bratrů mi ji vrazil zpátky do náruče. Následně odešli.

„A prý, že já jsem tady uchylák," vrtěl jsem hlavou. Kdo ví, co to bylo za rodinu. A kdo ví, kdo byla zač ta, která mi spala v náruči. Možná nějaká podvodnice, která mi i se svojí rodinou vykrade byt.

Vydal jsem se do svého bytu a snažil se, aby na ni nedokápla ani kapka krve z mého nosu, který neskutečně bolel. Možná byl i zlomený. Pořád mi vrtalo hlavou, co jsem udělal, proč jsem to nenahlásil na policii a proč si tu ženu beru do svého bytu?

Opatrně jsem ji položil na gauč a šel jsem se opláchnout do koupelny. Napadlo mě se i vysprchovat, ale zamykání dveří koupelny bylo rozbité. Kvůli jejímu nepředvídatelnému chování jsem se bál, že by mi vtrhla do koupelny.

Vrátil jsem se do obýváku, ale neležela na gauči. Nebyla tam. Slyšel jsem zvuky konvice a šel do kuchyně. V klidu si dělala kafe. Moje poslední kafe, bez kterého asi nepřežiju ani den. Chovala se tak drze. Hned se zabydlela v cizím bytě.

„Snad ti moje drahé kafe, které se v běžném obchodě nedá koupit, bude chutnat," řekl jsem sarkasticky a posadil se na židli. Nikdy jsem se nerad dělil s lidmi o moje kafe. Ani s mojí vlastní rodinou ne.

Sledoval jsem ženu, která si užívala usrkávání mého kafe z mého oblíbeného hrnečku. Ten modrý hrnek mi dala Klára. Měl jsem ho tak dvacet let. Opět mě to zasáhlo, ale teď jsem se nechtěl rozbrečet. Opravdu jsem chtěl, ale to jsem nečekal, že tu bude ona.

„Vaši bratři," začal jsem a vysvětlil jí vše, co se stalo, když spala.

„Oni už byli propuštění z vězení?" řekla zaskočeně a já pokrčil rameny.

„Nevím, co předtím udělali, ale asi ano." Ani mě nepřekvapovalo, že byli ve vězení.

„To mi je tak líto, já vám ty peníze a vše, co vám ukradli, vrátím," omluvně se na mě podívala a napila se kafe.

„To nemusíte," mávl jsem rukou.

„Já to myslím vážně," nenechala se odbýt. „Až si najdu práci, nebo klidně teď," popadla sáček a chtěla někam jít.

„Kam jdete?" nechápal jsem.

„Jdu najít nějakou fontátu a nasbírám všechny mince," vysvětlila. Jakoby to byla normální a běžná věc. Naštěstí jsem jí to nějak rozmluvil. Nechtěl jsem problémy a mohlo by se stát, že by všechno bylo na mě.

„A vy nejste žádná zlodějka?" vyhrkl jsem na ni. Ani jsem nad tím nepřemýšlel.

„Prosím?" položila hrnek kafe na linku a vypadala rozčíleně. „Možná moji bratři vyšli z lochu, a ještě k tomu tam mám bratra, dvě sestry, a obě moje babičky jsou na útěku," začala trochu zvláštně. Kdo by tenhle rodinný zvrat čekal? „Ale přešlapy mé rodiny ze mě nedělají špatného člověka," řekla trochu dotčeně.

Chvíli jsem litoval, že jsem se ji na to ptal, ale nakonec jsem byl v právu. Ona mě celou dobu pronásledovala jako vtíravá kočka, a pak se ukážou její bratři, kteří byli propuštění z vězení a okradou mě.

„Omlouvám se, nemyslel jsem to takhle," řekl jsem nakonec. "

„To je dobrý," zasmála se. „Teď objednej tu pizzu."

„Ještě není večer," ušklíbl jsem se na ni. „My už jsme si začali tykat?" nadzvedl jsem zvědavě obočí a snažil se najít telefon. Došlo mi, že mi ten telefon ukradli. Nad tím jsem se jen tiše zasmál.

„To mi jen tak ulítlo," culila se a posadila se vedle mě. „Asi bychom si měli tykat, když jsme spolu prožili takové dobrodružství."

„Já zažil," podotkl jsem. „Ty jsi to přepadení od tvých bráchů prospala." Doufám, že mě v budoucnu nepřepadnou i ty dvě babičky na útěku.

„Myslíš," mrkla na mě.

„Spala jsi, že?" trochu jsem si ji podezřívavě prohlížel, a ona mě chytla za ruku a její hřbet jemně hladila palcem.

„Vidíš, jak nám to tykání jde," se smíchem vstala a řekla, že něco dobrého udělá. Začala se chovat jako moje manželka. Měl jsem takový pocit. Chvíli jsem si představoval, že jsme manželé a prožíváme normální den.

Dokonce mi i přestala působit drze. Prostě jsem se na ni koukal, jak hledala suroviny a rozhodla se usmažit vajíčka

„Tykání nám jde," zopakovala jsem po ní. „Ale..."

„Marceli," sykla bolestí, kymácela se ze strany na stranu a u toho se držela za břicho. Ztěžka dýchala a skoro padala. Kdyby se nedržela linky, asi by spadla na zem. Něco ji bolelo, asi břicho.

„Co se děje?" běžel jsem k ní a snažil se ji nějak podepřít.

Počkat, odkud zná moje jméno?

„Musíme jít do nemocnice," zašeptala. V očích měla opět ty slzy. Já jsem tomu nerozuměl, ale udělal jsem to. Kdyby bylo na mém místě, prostě bych si vzal prášek. Každý by to udělal. Není první ani poslední člověk, který něco špatného snědl. Jedla vůbec? Příčin kvůli bolesti břicha mohlo být hodně, ale chodit s tím do nemocnice?

Objednal jsem ubera a celou cestu ji držel za ruku a uklidňoval slovy. Už se zdála být v pořádku, ale ona si neustále držela břicho. Vůbec jsem tomu nerozuměl a doufal, že neměla nějakou nemoc.

„Kam chceš jít?"

„Na gynekologii."

„Tam snad trefíš sama." Zdála se mi v pohodě, alespoň fyzicky.

„Chci tam i tebe," pevně mě chytla za ruku. Když jsem se podíval do jejich zoufalých očí, nemohl jsem ji odmítnout.

„Dobře."

***
Nevěřícně jsem koukal na obrazovku monitoru a viděl tam malého človíčka, kterému bilo srdíčko. Dítě bylo v pořádku. Brunetka se ukázala jako Jana Fousková a byla v třetím měsíci těhotenský. Sice nevím, jak těhotné ženy vypadají, ale na první pohled se nezdála jako těhotná.

Na gynekologii mě uvedla jako otce jejího dítěte. Bylo to sice směšné, protože jsem tak mladý a nedávno jsem dokončil tu nejlepší univerzitu v Americe, ale rozhodl jsem se tu hru hrát s ní. Vlastně mi je třicet, ale pořád se cítím tak mladý.

„Všechno vypadá v naprostém pořádku," usmála se paní doktorka, která jí ultrazvukovou sondou přejížděla po břiše.

Jana byla dojatá a štěstím se rozplakala. Já nemohl a štěstím se rozplakal taky. Dokonce jsem se neovládl a dal jí pusu na čelo. Představoval jsem si, že by to dítě mohlo být moje. To bylo snad poprvé, co jsem takhle plakal na veřejnosti. Nikdo se tomu nedivil. Bylo to tak přirozené.

„Lásko, prosím," otočila se na mě s úsměvem, a mně kvůli tomu oslovení trochu cukaly koutky.

„V kabelce mám kapesníky, mohl bys?"

„Jasně," přikývl jsem nadšeně a šel do vedlejší místnosti, kde si zapomněla kabelku. Snažil jsem se najít ty kapesníky, ale našel jsem něco jiného.

Fotografie. Ultrazvuku jejího miminka, ale zarazila mě další fotografie. Byli jsem na ní já a jedna hnědooká bruneta. Byla to ona.

Jana Fousková.

Ta fotka musela být stará tak tři měsíce a byli jsme na ní v jednom americkém klubu, kde jsem slavil narozeniny svého kamaráda z Londýna. Tenkrát jsem se hodně opil a pamatuji si, že jsem něco měl s jednou holkou. Matně si na něco pamatuji.

„To snad není možné," dlouhou minutu jsem pozoroval tu jednu fotku. Byla jen jedna jediná. Jediné, co si pamatuji, že jsem se probudil vedle ni, byl jsem úplně nahý a odešel jsem. Musel jsem si něco zařídit a na ni jsem úplně zapomněl.

Musela to být ona.
Fotografii jsem otočil a spatřil jakýsi dopis, který nejspíš napsala ona.

Nevím, co je to za muže, ale asi jsem s ním něco měla. Podle kamarádek jsem byla jen s ním a on byl docela otravný, pořád za mnou chodil, a zkoušel ty nejhorší balicí hlášky. Nechápu, jak jsem mu na to mohla skočit. No, možná ani jeden z nás kvůli alkoholu nechápal. Vůbec nic si nepamatuji. Ráno jsem se probudila úplně nahá v jednom hotelu a nevěděla jsem, že jsem s někým něco měla. Od té doby jsem s nikým nespala, a pak jsem zjistila, že jsem těhotná. On byl můj první a zatím i jediný. A rodiče mě chtějí vyhodit z domu, jestli si to dítě nenechám vzít. To všechno kvůli jednomu výletu v Americe, na který jsem léta šetřila.

Ten text jsem si četl stále dokola a dokola a následně se rozplakal. Za jeden den se toho stalo tolik. Smrt. Zvláštní žena, která se rozhodla mě sledovat na každém kroku, přepadení, rozbití nosu a nový život. Miminko, které ještě bylo v břiše té zvláštní ženy.

Tentokrát to nebyla hra. Vše mi začalo docházet.

„Kde jsou ty kapesníky," ozval se její klidný hlas. Stála přede mnou. Moc dobře tušila, že už o tom vím. Aspoň jsem měl takový pocit. Dívala se na mě takovým jiným pohledem. Nepropadala panice. Na jejím místě bych nebyl tak klidný.

,,Tady jsou," vytáhl jsem je a podal jí je.

„Díky," prohlížela si je a vzala si do ruky tu fotku. Její tváře už nebyly mokré. Ty kapesníky mi vrátila, protože jsem je potřeboval víc. „Už to víš?" a já přikývl.

„Proč si mi to neřekla dřív?" utřel jsem si své slzy.

Já o tobě nic kromě jména nevěděla, nemáš žádné sociální sítě, a dnes v tom parku jsem na tebe náhodou narazila."

„Mohla si mi to říct tam, a nehrát na mě divadlo."

„Možná jsem tě chtěla vytrestat," sklopila pohled a prohlížela si svoje boty.

„Za co?" Nechápal jsem.

„Že si myslíš, že ti všechno patří. Prý ses tak choval," hlavu zvedla zpátky a dívala se na mě vyčítavýma očima. Její oči už nebyly plné optimismu jako předtím.

Já se zasmál. Měla pravdu. Měl jsem to v povaze. Vzít si to, co chci. Byl to můj styl, dokud se mi to nevymstilo.

„Za chvíli bude šest," pečlivě jsem si prohlédl své zlaté hodinky. Vůbec jsem si nedělal hlavu nad tím, co mi řekla. Také jsem ji chtěl trochu vytrestat.

„Teď tě zajímá čas?" divila se a z nosu jí vycházel horký vzduch, který mi šel až do obličeje. Oči mě kvůli tomu štípaly.

„Objednáme tu pizzu, ne?" připomněl jsem jí s pobaveným úsměvem tu večeři.

„Opravdu si k sobě vezmeš cizí ženskou, která..."

,,Nosí v sobě mé dítě," dokončil jsem s úšklebkem větu a přitáhl si ji k sobě. Teď jsem si možná přivlastnil i ji. Jen jedním tahem. Mé sevření nebylo silné, že by to bolelo, ale stačilo na to, aby se z něj nikdy nevymanila. Možná to nebylo mou sílou, ale šarmem.

„Naše dítě," mrkla na mě. „Zase si přivlastňuješ věci?" své malé dlaně položila na moje široká ramena.

„To řekni svým bráchům, kteří tě vyměnili. Mimochodem, naše dítě není věc."

„To nebylo vtipné," rudly jí tváře. Byla tak roztomilá, když se zlobila. ,,Jak můžeš vědět, že ti nelžu? Třeba to ani není tvoje," vítězně se usmála. To mě trochu zarazilo a zamyslel jsem se nad tím. Její malé tetování vzadu na jejím krku mě přinutilo se trochu pousmát. Bylo totiž ve tvaru motýlka.

„Motýlku," zašeptal. To byla přezdívka, kterou jsem dal té neznámé, tedy Janě, ale nějakou mi to vypadlo.

„Marceli?" brunetka se na mě roztomile a rozpačitě dívala.

„Chceš se stát mojí lavičkou?" pohladil jsem ji po tváři a přiblížil k ní své rty na ty její. Naše rty se sotva dotýkaly, ale i tak jsem měl pocit, že jsem ty její cítil.

Za jeden den jsem se s tou otravnou ženou stihl potkat s její milou rodinou, ubytovat si ji ve svém bytě a zjistit, že spolu čekáme dítě. Tenhle den byl delší než celý můj život dohromady. Nikdy by mě nenapadlo, že bych ji někdy toužil políbit.

„Co si jako myslíš?" snažila se předstírat mračení. ,,Budeš líbat ženu, kterou sotva znáš?" Tahle slova říkala opravdu ta, která je schopná pronásledovat jednoho člověka, vecpat se k němu do uberu a následně se pozvat i do jeho bytu. Ona se ani nepozvala, ona... Dobře, přinesl jsem ji tam v náruči já, ale vyhodíte ji dveřmi, ona přijde oknem. Nikdy se ji nezbavíte.

„S tebou je jeden den jako celý život. Vsadím se, že díky tobě budu mít i šediny a do večera spolu zestárneme." Z legrace jsem si už teď hledal nějaký šedivý vlas. Sice jsem žádný nenašel, ale měl jsem takové tušení, že z ní zestárnu mnohem rychleji.

„Já se vsadím, že mě stihneš i podvést s tou krásnou doktorkou, která po tobě házela očkem," probodla mě ledovým pohledem a uraženě nadzvedla bradu. Vypadala, že to myslí vážně, což mě trochu zaskočilo.

„Žárlíš už teď?" pobaveně jsem se palcem dotkl její brady. ,,Jak to mám odčinit?" podíval jsem se na ni jako to největší štěňátko.

„Nejdřív spolu vybereme ten nejlepší kočárek, objednáme nám hodně jídla, a večer můžeme luštit křížovky, ty dědečku," zavelela a s těmito slovy si vzala kabelku a odkráčela si to z ordinace jako ta největší královna.

„Ale žádné kafe!" volal jsem na ni. Uvědomil jsem si totiž, že pila mojí kávu. Ta káva nebyla vůbec obyčejná, ale docela silná, především pro těhotné.

Jak nezodpovědné.

Ale hlavně, že to s miminkem dobře dopadlo. Samozřejmě, že ji budu hlídat a na rukou nosit. A také samozřejmě, že jestli to bude holka, bude se jmenovat Klára.

Usmíval jsem se, dokud mě zničehonic nerozbolely záda.

To byla daň za to, že jsem celý život prožil za jediný den.