Časobrána

Časobrána

Anotace: Všechno, vlastně celý život, dal za šanci přežít, za časobránu.

Časobrána

Zavřenými očními víčky proniká světlo, pokožkou chráněnou tenkou, přiléhavou kombinézou prochází chlad. Pootevírá oči, zasažen září je ale rychle znovu zavře. Mrká znovu a znovu, až se pokusí zvednout pravou ruku a zastínit si zrak. Třesoucí se paže se nehýbe s ochotou, jakou mozek očekával, nakonec ale přeci k očím dosáhne a její milostivý stín mu dovolí rozhlédnout se okolo.

Nachází se ve své skloněné nádrži s pomalu klesající hladinou slizké tekutiny, víko je odklopené stranou a on tak má výhled po své komůrce, perzonálem vznešeně označované „pokoj“. Boční betonové stěny místnosti jsou nepříjemně blízko a přímo naproti němu jsou zavřené kovové dveře.

Proč se probral? Nefunguje jim to? Zase něco podělali! Katarina ho do večera přesvědčovala, ať ještě vydrží, ať počká pár let a jde radši s ní k Evermanu. Prý dokážou najít spolehlivější řešení. Jenže on cítil každý další rok jako příliš nebezpečný.

Až jí o tom poví, pokud jí o tom poví, bude se smát... Vybavuje si její smích a bělostný, bezvadný chrup. Upřímný smích co odhalovala jen před ním. Dlouho se opravdu naplno nesmála. Mohl by jí to zavolat, rád by ji ještě jednou slyšel, znovu se rozloučit, než dá borcům z Timegate další a asi už poslední šanci.

Jenže nikdo nepřichází. Nic neslyší, tekutina odtekla z nádrže kamsi dolů a on se třese zimou. Jsou neschopní! Jako když ráno přistálo jeho soukromé letadlo a dvě hodiny čekal na mizerném, zamrzlém letišti, až se pro něj uráčí ze základny přijet.

Přidržuje se okrajů a nejistě překračuje okraj nádrže, vlastně jak pánové říkají: „timebed“ - časolůžko. Stejně jako včera ho překvapuje vjem přilnavého, tím slizem pokrytého materiálu po celém těle. Však ho doktor musel přesvědčovat, aby se do toho nechal navléct, on by si tam raději vlezl nahý.

Slizká voda pomalu stéká po šedivém povrchu kombinézy na chladnou podlahu a on si protahuje záda, kroutí krkem, rukou si pomůže přitáhnout čerstvě vyholenou hlavu k jednomu a pak k druhému rameni. Chce se trochu rozehřát na ty blbce, než se přijdou omlouvat.

Uvažuje. Musel jsem tam být nějakou chvíli, když mi stihla tolik klesnout teplota. Snad hodiny. Možná je to vážnější závada. Měli by servírovat něco teplého a uklidňovat mě spoustou obvyklých blábolů. V jednání se zákazníky jsou mizerní.

Přimhouřenýma očima se ohlíží po zřejmě automaticky odklopeném víku nádrže s pořadovým číslem 47, pak po kovových bednách se svými věcmi u stěn komůrky. Jsou srovnány na sobě přesně, jak je ráno uložil. Zajímají ho ale dveře, třemi kroky je u nich. Snad nenastane klišé, před jakým je varoval, kdy se nebude moct dostat ven.

Tiskne prsty velké tlačítko na zdi a několik dlouhých úderů srdce se neděje nic. Vždyť ještě před chvílí fungovaly! Že by ho zamkli? Konečně se zpoza kovu ozve vrčení zámku, Anatolij bere za madlo a otevírá. Dlouhá chodba, slabě žlutě osvětlená zářivkami na stropě je lemovaná zavřenými vraty do dalších komor. Zdá se být pustá, až na jejím vzdáleném konci spatřuje pohyb.

„What's happening?“ volá se svým silným ruským přízvukem dotaz a vydává se ke skupině osob ve stejných šedých úborech.

„We can't get out.“ Nejvyšší ze čtyř holohlavců se na něj otáčí a potvrzuje, co tušil, nemohou ven.

„Dobrá sranda za sto milionů,“ uleví si tiše Anatolij v ruštině a přichází k nim, mokré nohy v umělotině na studené podlaze vydávají čvachtavý zvuk.

Dva muži a dvě ženy mu sotva věnují pozornost, asi se neprobudili o mnoho dříve, zřejmě ale už chvíli zápolí s širšími vstupními vraty do chodby. Anatolij dlaní promrzlé ruky silně zatlačí na tlačítko vedle dveří, bez účinku.

„Vypadá to, že potřebujeme přístupovou kartu,“ říká a ukazuje na ovládací panel vedle tlačítka.

„Myslím, že vrata nejsou pod proudem,“ povídá uspěchanou americkou angličtinou muž kolem padesátky, nižší, vypracované postavy. Prsty žilnatých rukou se přitom snaží odklopit kovový kryt pod panelem, až se ten uvolní, vyklouzne mu z roztřesených prstů a s rachotem padá na podlahu. V zejícím otvoru je vidět svazek drátů.

„Rozbijete to!“ ozývá se zoufalým a vysokým hláskem mladší ze dvou žen, vyholenost jejím asijským rysům sluší. Anatolij ji odhaduje na Japonku.

„Inženýr Murley jistě ví, co dělá,” uklidňuje starší žena dívku a jemně ji chytá za paži. Anatolij v ní během okamžiku rozeznává Barbaru Clement, brazilskou investorku kosmického průmyslu. Za jiných okolností by s ní bylo potěšení pohovořit, nejen pro její perfektní anglickou výslovnost. Kéž by tak dobře mluvili a vypadali i obvyklí rodilí angličtí mluvčí, se kterými bývá nucen jednat.

Takzvaný inženýr na slova nereaguje, zdlouhavě uvolňuje kabely a snaží se je vytáhnout z otvoru ve zdi, nepůsobí příliš sebejistě.

Bezmocnost, prochladnutí ani společnost čtyř boháčů v přiléhavých kombinézách přitom nijak netlumí Anatolijův hněv, obětoval tomuto podniku hodně a teď tu nic nefunguje.

„Pokud to ti idioti sakra rychle nevyřeší, končím s nimi a akcie Timegate pošlu do pekla,“ hrozí a v duchu počítá, jak rychle by se dostal z tohohle zamrzlého konce světa domů, do Akademgorodoku.

„Vážený pane, neodsuzoval bych je unáhleně.“ Mladší a vyšší z mužů s brýlemi, dle rysů zřejmě Skandinávec, působí až nemístně klidně, Anatolije tím okamžitě dráždí.

„Můžete mi říct, proč?“ ptá se s nuceným klidem.

„Přežili jsme díky nim tři sta let.“ Dlouhán nastaví své zápěstí s tenkým páskem jakýchsi hodinek.

Zmlklá čtveřice se sklání nad černým zařízením se svítící řadou symbolů, bez čtení přes digitální čočky dokáže Anatolij jen odhadnout přibližnou hodnotu symbolů - tři sta.

„Počítají oběh Slunce?“ táže se se zájmem inženýr Murley.

„Přesně tak.“ Seveřan pozvedává ruku blíže, aby se inženýr mohl lépe podívat.

Inženýr si ruku s hodinkami podrží těsně před svým kulatým, vrásčitým obličejem. „Přesněji, ukazují tři sta dvacet jedna let a zdají se být bez závady.“ Zřejmě tečky umí číst a se zamračením tiše dodává „To je divné.“

„Cože? To nemůže být pravda!“ Japončiny oči Anatolijovi připadají vyjevené až do evropských rozměrů.

„To tvrdí jen ty hodinky, skutečnost může být... to musíme zjistit sami,“ vstupuje uvážlivě do hovoru Barbara. Anatolij se diví, kde jen ten klid ti zápaďáci berou?

„Slečno, četla jste ten papír, který jste jim podepsala?“ upozorňuje Japonku seveřan. „Zaplatili jsme si mnohem delší dobu.“

„To je to, co mě znepokojuje,“ doplňuje ještě Murley a s povzdechem se otáčí zpět k otevřenému panelu.

„Já ho četl, ale tohle kurva není možné!“ zařve už neovládaně Anatolij.

„Proč platíte za něco, co není možné?“ dráždí ho Skandinávec. Kdyby nebyl o deset centimetrů vyšší a deset kilo těžší než on, věděl by, jak mu odpovědět.

Investorka Barbara se netknuta jejich výlevy zajímá: „Jak mohly hodinky tak dlouho fungovat? Moje brýle jsou dávno vybité.“ Anatolij si uvědomuje, že má dobrý postřeh, ženská udržovaná.

„Jsou atomové,“ chlubí se Skandinávec. „Ostatně stejně jako toto,“ a sáhne si na obroučku brýlí.

To dává smysl, Evropa Anatolije s těmi svými nukleárními hračkami stála za poslední dva roky miliony. Zatímco v Rusku jim to zakázali vyrábět. Teda, poslední dva roky...

„Uvažujme s rozvahou.“ Barbara si zachovává pozici dámy a nabádá k přemýšlení. „Jak mělo proběhnout probuzení?“

„Rozmrazení měl ovládat průvodce.“

Ano, ten Skandinávec vlastně má pravdu.

„Pravidelně se měl probouzet a spojovat s centrálou Timegate, aby věděl, kdy koho probudit.“

I Anatolij začíná uvažovat. „Měl být u nás, tohle se nemělo dít. A on určitě má klíč.“

„Měli bychom se po něm podívat,” navrhuje Skandinávec.

“Spíš hledejme něco, čím otevřít tahle vrata,” nesouhlasí s ním inženýr. “Ale předtím, pro ty, kterým jsem se ještě nepředstavil, já jsem Brandon Murley, z Michiganského institutu.“

„Rád vás poznávám,” představuje se Skandinávec. “Já jsem Gregor Sante, prostě jen klient.“ Dělá skromného, viking jeden.

Barbaru Anatolij již zná a z mladé Japonky se vyklubala Oneko, korejská pipina, které zřejmě tatínek chtěl koupit nesmrtelnost.

Vedeni Brandonem, postupují dlouhou chodbou, ženy se drží za nimi, zatímco oni po stranách otevírají jednu komoru za druhou. Všude je čeká to samé, zavřené časolůžko s pořadovým číslem a křestním jménem někoho, kdo se nachází uvnitř. Nebo nacházel, protože u lůžek inženýr Murley nevidí žádné známky funkčnosti.

Pořádně drahá rakev, celkem 86 rakví, říká si Anatolij. Nahlas to nikdo nekomentuje.

I Anatolij zmlknul, nevěří totiž ani těm čtyřem živým. Třeba je to celé podvod, možná jen chtěli prachy, a teď chtějí nějak získat od něj ještě víc. Možná informace o jeho investicích, projektech. Zoufalý Roskosmos toho je schopný, oni kvůli zakázkám dokáží i zabíjet. Ve skutečnosti mohla v téhle díře uběhnout hodina, týden, rok. Mohou sledovat každý jeho pohyb. Musí si dávat pozor, i na ústa.

Kajutu průvodce nalézají v polovině chodby, vyznačuje se řídícím a komunikačním terminálem. Na poklopu prázdného lůžka není jméno. Anatolij rozčileně nahlíží do dvou kovových kontejnerů v místnosti, žádné osobní věci ani zásoby ale nenachází, jsou prázdné a jen dva. Zatímco on jich má ve své komoře pět.

„Zdá se, že tady někdo nešel do práce,“ konstatuje Brazilka.

Barbařino smíření se situací ho fascinuje.

Seveřan Gregor se chvíli sklání nad prázdným lůžkem, sahá rukou dovnitř a když se na něj Murley tázavě podívá, prohlásí: „Možná mu neseděla pracovní doba.“

Tak přece není takový suchar, připouští Anatolij a přisadí si: „A doživotní úvazek.“

Pak už se muži soustředí na terminál, snaží se ho zapnout. Barbara rozumně navrhuje, že s Oneko, dosud jen tupě zírající, prohledají bedny a kontejnery v dalších komorách. Mezi věcmi těch uspaných musí být i potraviny a voda.

Ženská, rovnou jim říkejme zesnulí!

Poté, co Skandinávec s inženýrem nepřínosně ohmatávají ovládací terminál v komoře průvodce, inženýr Murley s nadějí pronáší: „Jsem si jist, že tohle je ukazatel generátoru.“ Už pochmurněji ale dodá: „Ty údaje asi dokážete číst sami.“ Bude mít pravdu, jednoduché kontrolky svým červeným zbarvením musí značit, že základně dochází energie.

„Pamatujete si tu upoutávku na Timegate?“ obrací Skandinávec na inženýra a Anatolije. „Víte, jak to tu celé mělo fungovat?“

Anatolij se neubrání výsměšnému tónu. „Ten předražený pokus nás měl provést časy.“

„A to dokázal,“ ušklíbne se Skandinávec.

„To snad,“ připustí inženýr chladně. „Je to ale také dokonale izolovaný systém. Něco jsem si o něm načetl. Má omezenou recyklaci vzduchu a až mu dojde energie... zatím selhal terminál a lůžka, světlo a vzduch budou následovat. Není čas se hrabat v terminálu. My musíme ven, msíme nějak otevřít ty dveře, i kdyby násilím.“

Posíleni děsivou představou se opět spojenými silami pokoušejí otevřít vchodová vrata. Ať je venku cokoliv, mít cíl je příjemnější, než si představovat pomalé dušení v mrazivé temnotě. Odkudsi přinášejí kovovou trubku, potom druhou, zkoušejí mlátit do dveří i rámu.

Dveře se ale ani nehnou a oni vysíleni usedají ke zdi. „Určitě není možné je napojit na jiný obvod a odemknout? Takovéhle věci byste měl vědět, mistře inženýre!“ povídá Gregor a hledí na své rozedřené prsty.

„Jako inženýr nemusím znát každé dveře, ujišťuji vás ale, že jsem zkoušel všechno,“ říká Murley. „Musíme mechanickou silou. Stačilo by je uvolnit na skulinu, najít zámek a pak už ho nějak přepilujem nebo to společnými silami vypáčíme. Madam Clement, dámy...“ otáčí se inženýr na dvojici žen, přinášejících sterilně vypadající balíčky potravin.

„Vím, co máte na mysli, podíváme se po něčem,“ slibuje Barbara.

Zoufalá trojice mužů zírá na ocel vrat, ze kterých jako by se jim smálo logo Timegate. Rozhodnou se otevřít nalezené potravinové dávky, a jsou zklamáni, když nacházejí vodu a jídlo v prášku. Anatolij si ho rovnou sype do úst a zapíjí. Jak si tak olizuje prsty, chtě nechtě vnímá každý nádech, zda už už necítí nedostatek kyslíku. V duchu se přitom napomíná, nesmí propadat strachu.

„Můžeme předpokládat“ porušuje ticho Gregor, „že tahle vrata mají podobný zámek, jako dveře do komor.“

Seveřanova logika poněkud bortí Anatolijovu představu o jeho primitivní osobě, marnící mládí v sauně plné nahotin.

„That's a safe bet,“ souhlasí se seveřanam očividně zaskočený inženýr Murley.

Pohled na trojitý, silný zámek otevřených dveří komor jejich morálku neposiluje, alespoň ale mají představu, čemu čelí. Hlavně tedy asi Murley, který mechanismus pečlivě zkoumá.

A vskutku, po chvíli konstatuje: „Horní část je slabší, tam se pokusíme dveře vypáčit.“

Jeho vynalézavost, kterou si určitě vydělal i na tuto skoro-nesmrtelnost, zafunguje. Poté, co dvojice žen pro ně nalezla kus železa podobný páčidlu, jsou muži po vynaložení značného úsilí vystaveni závanu čerstvějšího vzduchu ze škvíry pootevírajících se dveří. Gregor do skuliny vráží kovovou trubku, ostatní zaberou holýma rukama a dveře pomalu rozevírají.

Fascinující pocit, uvědomuje si Anatolij. I když jsme zřejmě v hajzlu, přece drobné vítězství oddalující smrt chutná opojně.

Radost jim ale rychle pokazí varovné zablikání osvětlení chodby. Základna je zřejmě již skoro bez energie. I Oneko ale asi průvan čerstvého vzduchu probral její mladistvý mozek, protože se mezi nimi objevuje se svítilnou. To potřebovali.

Rychle procházejí dalšími metry pusté chodby až stanou u otevřené šachty nákladového výtahu, propasti ztrácející se v temnotě směrem nahoru i dolů. Kabina výtahu tam není.

I schodiště umístěné naproti nabízí oba směry, ale než Anatolije napadne být zvědavý, co je dole, tmu schodů prořízne svítilna v Korejčině ruce a čtveřice ji následuje vzhůru.

„Až po vás,“ Gregor je pouští před sebe a s trubkou v ruce jde poslední.

Příliš pozdě napadá Anatolije počítat, kolik pater schodiště má, už musí být alespoň v polovině, říká si. Po dalších více než deseti poschodích lituje, že počítat nezačal.

Co si asi ti dělníci mysleli, když tohle budovali? Opravdu lidé věřili, že se tu někdo po stovkách let probudí? Že skupina přeživších bude stoupat těmi schody zpět na povrch, zjistit, zda mají ještě planetu, na které by mohli žít?

Věřil tomu vůbec někdy on sám, nebo to byla jen prchavá naděje, když doktoři a bohatství selhali?

Říká si, snad dostali dělníci z těch našich milionů dobře zaplaceno, snad jim ty prachy dopřály pár slastných chvil. On si už nic nekoupí. Všechno, vlastně celý život dal za šanci přežít, za časobránu.

Kdesi v sobě ale stále cítí trochu naděje. Třeba i Katarina, kvůli které se nemohl smířit se smrtící diagnózou, díky Evermanu ten čas porazila. Třeba jejich výzkumný program, tehdy ještě příliš vzdálený účinnému řešení, dokázal včas přijít s nesmrtelností i pro ni. Ačkoliv on se nesmrtelný necítí.

Schodiště konečně přechází do rovné chodby, unavené nohy se ženou vpřed a v kotouči světla se vynořuje překážka, zeď.

„Dovolíš,“ Murley bere Oneko svítilnu a posvítí s ní doprava, kde zeje temná propast výtahové šachty, doleva, kde jsou vrata, snad vedoucí ven. Zatímco on otevírá kryt řídícího panelu na zdi u výtahu, ostatní si ve změtici rukou vzájemně stíní a hledají jednodušší způsob, jak vrata otevřít. V tom se ozve tlumená rána a výkřik, rychle mizející v propasti výtahové šachty.

„Vy ste ho zabil!“ Oneko s řevem couvá do rohu a ukazuje na Murleyho. „Shodil ho!“

Anatolij to sice neviděl, naléhavost okamžiku, adrenalin a kumulovaná nasranost mu ale dávají rozhodnost. Hbitým posunem v šeru chodby je u inženýrova boku, vrazí mu pěst do obličeje, svou přední nohou podráží ty jeho a povaluje ho na zem, kde ho svou nadřazenou vahou znehybní.

„Já jsem nic neviděla,“ Barbara zní nejistě. I on je na tom stejně, jenže zatímco ženská jen kouká, on musí jednat.

„Zabil by nás,“ chroptí Murley, s přiškrceným hrdlem pod tlakem Anatolijova lokte, „tak jako zabil ostatní.“

Rusův loket povolí. „Cože? Jak?“

„Gregor byl ten průvodce! Poznal sem to z terminálu. Když přestal fungovat generátor, odpojoval podporu v lůžkách. Bral z nich energii, aby udržel v provozu to svoje.“

“Na to jste přišel jak?”

“Generátor… byl tam nastaven převod proudu do jeho lůžka.”

„A proč nechal žít nás?“ zpovídá ho Anatolij.

„Nevím, asi se nemohl dostat ven. Nebo nechtěl vyjít na povrch sám.“

Po několik rozhodujících sekund si muži hledí do očí.

Ten postarší chlapík musí mít pravdu, a potřebujeme ho, inženýra. Nechám ho žít. A ten zasranej viking ať si shnije v šachtě.

Anatolij vstává z Murleyho a ten se sune ke zdi, drží si pochroumaný krk a vysvětluje nad ním stojící trojici, co poznal z odládacího rozhraní generátoru. Během stovek let průvodce odpojoval přívod energie z jednoho lůžka po druhém, až přežili jen oni.

„Nás ušetřil, protože nás ještě potřeboval, a vydával se za někoho jiného. Ale co až bychom se dostali na povrch? Ten hajzl, co vysál život z desítek lidí, by se chtěl zbavit i nás.“

Dnes pro mě není těžké přijmout jako skutečnost všelicos, pomyslí si Anatolij. Vždyť ani nevím, jaký je rok. Jen se chci dostat ven!

A Anatolijův odhad je správný, opět jsou to hlavně Murleyho technické znalosti, co jim pomůže vrata překonat. Po několika minutách tak unavené a zpocené přeživší zaplaví silná vůně překvapivě horkého vzduchu, skrz houští křovin a listí se snaží prodrat ven, zaostřit zrak na zářící oblohu, ztrácí dech a hroutí se do vlhkého podrostu.

„Pane Lesnove? Vítejte u nás.“ Slyší uklidňující, povědomý hlas.

Nejasně dlouhou chvíli zírá na Katarinu. Svou milovanou, se zlatými vlasy po ramena, oděnou v bílé halence a krátké sukni. Byla tak krásná, na předsvatební cestě... je tak krásná. Ona čeká, jen se lehce usmívá. Dává čas jeho vědomí a paměti dohnat, co se stalo, až pak po něm může chtít pochopit víc.

„Timegate… Kde jsme, kdy?“ povídá Anatolik a rozhlíží se. Rozlehlá prostora s bílou podlahou i stropem je kromě vysokého lůžka prázdná. Zvláštní. Nemá viditelné boční stěny, světlo přichází ze všech stran, jako by byla kolem dokola otevřená do oblohy.

„Nemůžeš být Katarina.“ Zvedá se a vztahuje k ní ruku, aby jí přejel po tváři. Takhle krásná přeci byla dávno, než se to pokazilo, než to on pokazil.

„Je to tvá nejmilejší vzpomínka na moje tělo, a v něm jsem to já, Katarina. Před pár okamžiky jsme si volali, pamatuješ? Ty jsi byl pod norskými horami, nechal ses zmrazit, já doma v Akademu čekala na věčný život od Evermanu.“

Anatolij se zkouší pohnout, cítí každý sval, vše ho poslouchá, dýchá, vše je skutečné. Jen už vůbec netuší, kde je.

„A povedlo se nám to.“ Konečně se usmála pořádně. „Ty jsi přežil, a já taky.“

Opravdu? Táže se sám sebe. Proč se jen necítím, jako by se cokoliv povedlo. Příliš mnoho novinek, na to, aby je mohl chápat.

Nakonec řekne nahlas: „Bylo to tři sta let?“ Hodinky na mrtvé ruce Gregora sice určitě ukazují vyšší číslo, dekáda sem nebo tam ale už nemá význam.

„Bylo.“ Kráska pozorně sleduje jeho reakce, jak to on snáší. „A stalo se toho víc a rychleji, než čeho se lidé báli. Země téměř umřela, až poslední století znovu ožívá.“

Jeho ale trápí něco naléhavějšího, osobnějšího. „Proč jsi mě nešla hledat? Proč jsi mě nepřišla probudit?“

Vyčítá jí a hnán nejasným pocitem ohrožení rychle vstává z lůžka. Ať se stalo cokoli, tělesně se cítí přinejmenším stejně dobře, jako když se se svou smrtící chorobou nechával zmrazit, a jako když se před neví jakou dobou probudil v tom podzemí.

Katarinina tvář najednou vyjadřuje smutek, jaký u ní vídal poslední dobou často.

„Nemohla jsem, neměla jsem svou vlastní vůli. Trvalo to. Ty jsi spal, zatímco lidé bádali, jak planetu zachránit. Everman pro nás nedokončil věčná těla včas a jen někteří z klientů se nechali přenést do jeho paměti. Tohle tělo jsme dokázali vytvořit mnohem později,“ Katarina si přejíždi po hrudníku, „je mnohem dokonalejší, ale i tak je to jen schránka, stvořená pro setkání s tebou.“

Takže je robot? Zkoumavě na ni hledí. Opálená lýtka, znamínko na tváři... ta halenka z Monaka. Buďto se mu to zdá, nebo... nebo nakonec Everman uspěl.

„My, co jsme měli odvahu, jsme byli do systému Evermanu přeneseni všichni společně. Snažili jsme se lidstvu pomáhat a zachránit je, ale čas člověka vypršel. A když lidé už nemohli na Zemi přežít, zůstali jsme tu sami. Nikdo už dávno nehledal lék na tvou nemoc, udržovat lidské tělo ztratilo smysl.“

Ustrnule hledí na její rty, co mu přináší špatné noviny o jeho největší investici. Prospal konec světa, prospal život se svou ženou, aby teď stejně chcípnul na tu nemoc! Na koho se má zlobit?

„Anatoliji, nemůžeme tě vyléčit, tvoje tělo pořád umírá.“

Vzdálenost mezi nimi se zmenšuje, až ho Katarina smutně obejme a on uposlechne touhu oplatit jí to. Trochu to uklidňuje, zavírá oči. Cítí z ní teplo, jenže tuší, že to není lidské srdce, co ho vydává.

„Vy čtyři jste jediní lidé na zemi, potřebujeme vás, abychom znovu člověka a lidské tělo poznali. Bylo by dobré, kdybyste se rozmnožili. V tom ti nic nebrání, a přinese ti to radost. Je i možné, že tě časem dokážeme uzdravit.“ Robot se snaží znít povzbudivěji, snad v něm probudit touhy.

Anatolij ji pouští a ustoupí váhavě zpět. Musí na něm být znát, že nevěří stvoření, jakým se stala.

„Po tomhle blábolu to vím, nejsi Katarina. Kecy o dětech, a ještě s jinou. To by nevyslovila.“
„Anatoliji, nemluvím jen za ni. Katarina je jednou z nás, jsme všichni dohromady. Až zemřeš, přidáš se k nám a pochopíš to.“

To nezní jako něco, co by chtěl zažít. Pěkně trapný věčný život. Jakou ale má jinou možnost?

Musí si promluvit s nějakým člověkem. Ano, snad když bude mluvit s někým, o kom ví, kdo to je, usadí se mu myšlenky.

„Kde jsou ostatní? Ty tři?“ táže se a jde ze středu bezestěnného pokoje k jeho okraji, kde se mu v prostoru mezi podlahou a stropem místo zdi otevírá pohled na oblohu. Zastaví se krůček od konce lesklého povrchu a pohlédne z obrovské výšky na táhnoucí se les. Kolem dokola do nedohledna jsou nad hustou džunglí.

„Lidé Zemi téměř zabili, vyhubili floru a tím i faunu a téměř sebe. My jsme ji oživili, ale už není pro váš život, je naše,“ ozývá se vedle něj, Katarina vedle hrdě stojí nad propastí, jakoby to vše kolem bylo její. Anatolij si přitom všimne, její sukně se ani nehne, vzduch, nebo to, co je venku za okrajem místnosti, k nim očividně neproniká.

„Pečlivě ji pěstujeme a sledujeme, díky tomu jsme i vás našli včas,“ vysvětluje mu. „Venku bys dýchat nemohl, Anatoliji.“

Teď to vidí. Ten les není zelený, zelené listí, stromy. Je modrý. Mezi oblaky se pod ním vlní moře modrých rostlin, až k obzorům.

Katarina stojící na samém okraji propasti ukazuje na rychle se blížící obrovskou, vysokou věž. Budova vznášející se tiše a plynule, vysoko nad vrcholky džungle. Zřejmě stejná, jako ta, ve které jsou teď i oni. A není sama, Anatolij spatřuje další, plachtící vzduchem v dáli. Zavřené, vysoké jednobarevné kvádry, jen ty blížící se mají každý jeden jediný otvor, jedno otevřené patro beze zdí.

„Jsem výzkumný program nynějších obyvatel Země.“ Z tváře se jí vytratily emoce. „My všichni, jak bys nám řekl, domy, které tu vidíš. Každý jsme se ujali jednoho z vás. Uvnitř jste v bezpečí. Jste vzácní, chceme vás chránit a poznávat. Dáme vám šťastný život.“

Anatolij pohledem přejede svou čisťounkou, prostornou komnatu beze zdí, jen s lůžkem uprostřed. Takže tady mě nechají pomalu umřít? To jsem mohl umřít tehdy, a alespoň se předtím trochu pobavit.

Katarina pokračuje. „Dívka Oneko i ta chytrá žena, Barbara, souhlasily...“

S čím souhlasily, to jsem zvědav, co jim ti roboti vnutili.

„...abyste se navštívili. Musíte požívat stravu, tak můžete mít společnou večeři. Uděláme vám, co budete chtít.“

Jeho podnikavá mysl ho přece jen nakonec nezradí, dostává smysluplné nápady.

„Dobře, rád s nimi budu mluvit, ale do večeře je čas. Určitě víš, víte, že strava a kyslík nejsou jedinou naší potřebou.“

Katarina bez jakékoli reakce čeká a Anatolij nemůže odhadnout, co si myslí. Jednat s robotem je nezvyk.

„Chci informace,“ vysloví rychle. „Zprávy, co se dělo, potom, co jsem usnul. Určitě máte nějaké záznamy.“ Robot stále mlčí. „A chci mít na čem sedět. A chci víno. Víš, co to je?“

„Jsme výzkumníci. Dáme ti, co si přeješ.“ Dokonalé tělo připomínající jeho ženu rychle vyráží zpět do středu místnosti, a než se s ním kruhová výseč podlahy vznese do stropního otvoru, Anatolij ještě zakřičí.

„Říkáš, jste výzkumníci, tak kurva začněte zkoumat, jak mě vyléčit!“


Za neviditelnou hranicí jeho obytné prostory se na obloze rozlévají barvy západu slunce, v nichž plavou obrysy dalších tří vznášejících se budov. Anatolij ze svého nového pohodlného křesla vidí vzdálené postavy jejich obyvatel, svých jediných lidských druhů.

Věž s Oneko je nejblíž a Anatolij i bez dalekohledu nemá pochyb, že korejská pipinka si na robotech vymohla své hračky. V barevných hadřících se okolo čehosi motá, zřejmě u zrcadla, až se posadí u obrazové konzole a cosi si přehrává. Třeba poslední vzkazy rodičů, tuší Anatolij.

To ta brazilská ženská Barbara to má v hlavě srovnanější. Nejdřív si ve své věži nechala postavit zdi. Že za nimi bude mít koupelnu, už je jasné.

A inženýr Murley je se svým obydlím nejvzdálenější. Nejdřív se i on začal probírat nějakými obrazovými dokumenty, potom ale i u něj vyrostla v otevřeném patře stěna.

Po takovém napětí je nastalý klid příjemný. Teď už je Anatolij rád, že je tu sám. Nechce nikoho slyšet. I ten výhled na proměněnou Zemi se mu nakonec líbí. Je to zvláštní pocit, vidět pod sebou desítky kilometrů lesů, když s jistotou ví, že tam nikde není žádný člověk. Možná ani zvíře. Škoda, že tam venku nemůže dýchat. Skoro by se do toho pralesa rád podíval. Našel si nějaké pěkné místo, tam si ve trávě nebo mechu lehnul a usnul.

Jaká těla, nebo z čeho se vůbec skládají ti roboti? Musí se pak zeptat.

Že to celé není podvod, už je mu jasné. Až tak schopní ani tajní z Roskosmosu nejsou. A vůbec, přeceňoval je, vždyť ani sebe nedokázali zachránit. Ale co že se to tedy stalo?

Usazený v křesle listuje před ním zobrazenými záznamy starého zpravodajství až konečně nachází „aféru Timegate“. Zaváhá. Musí se posilnit. Dolévá si bílé víno. Na to, jak rychle ho pro něj vytvořili, je dobře vyzrálé.

Ten zasraný podnik zkrachoval! Peníze se vypařily, další základny už nebyly postaveny. Anatolij sice svou účast na projektu tajil, i tak se ale teď nachází na seznamu investorů. A není jediným, kdo prý zrovna po tom krachu neznámo kam zmizel.




A konkurenční svině nemarnily čas. Spolu s jeho jménem rychle zmizel i jeho majetek. Poslední zmínka o Anatolijovi Klesném se objevuje po pár letech v ubohém, bulvárním článku. Prý byl jedním z účastníků pozoruhodného podvodu. Jako na tablu jsou tam drze vystaveny jejich obličeje, jeden podvedený chudák vedle druhého, a uprostřed se na své oběti z fotky moudře usmívá údajný „průvodce“. Anatolij při pohledu na ten povědomý ksicht nejprve ztuhne, potom vzteky třískne sklenkou o podlahu.

Střepiny i tekutina pádí po hladkém povrchu místnosti až k jejím okrajům, kde se zarazí o neviditelnou hranu. Až teď si Anatolij všímá, že venku začalo pršet. Pohlédne přes čáry kapek směrem ke vzdálené věži, z jejíhož otevřeného obytného patra do noci září bílé světlo. Uprostřed osvícené prostory ale skrývá vybudovaná zeď, čím se zabývá její jediný obyvatel.

V tom Anatolije vyruší ten stroj.

„Není dobré? Opatříme ti jiné.“ Robot Samanta neskrývaně hledí na střepy a rozlité víno, narušující dokonalou čistotu prostředí. „Paní Clemensová si k večeři, na kterou vás všechny zve, objednala jakési španělské červené.“

„Přijdou všichni?“ ujišťuje se neklidně Anatolij a znovu upře zrak ven.

„Ano, budeš mít nějaké speciální přání? Myslím, že dokážeme udělat i tvého oblíbeného jesetera.“

„Menu vyřešíme později.“ Zvedá se z křesla a společně nastupují na výtahový ovál.

„Myslím, že budeš překvapen, jak se Barbara dokázala přizpůsobit. Se svým hostitelským domem vytvořili doslova celý byt. Ale nemusíš jí závidět, i ty si to tu můžeš upravit podle svého vkusu. Vy lidé máte každý jiný vkus, že?“

Nevnímá ji, ani jak na oválu klesají a prolétávají budovou a před nimi se míhají její stěny a vnitřnosti.

„Anatoliji, já vím, bojíš se o svůj život. Vy lidé, i tvá Katarina, všichni jste chtěli žít, pro své přežití jste udělali vše. Tak jste zničili i Zemi a téměř sami sebe. My vás ale chceme zachránit a slibuji, budeme zkoumat, jak tě vyléčit. I kdybychom to však nestihli, u nás tě čekají léta bezpečného života a velkou radost by ti přinesli i potomci. Moc bychom rádi, aby lidé přežili přirozeným způsobem, a jak víš, jste na to jen čtyři.“

Ovál při pohybu dolů vylétává ze dna stavby a pokračuje směrem k nedaleké věži. Překonává propast mezi vznášejícími se budovami a kapky deště nad jejich hlavami mizí, nenamočí Anatolijovo rašící strniště vlasů a vousů. Necítí se na umření. Cítí se plný sil.

Barbara opravdu marnila čas, vítá je vyčerpávajícím popisem svého příbytku. Její patro je rozděleno poloprůhlednými stěnami, vedle nezbytné koupelny má ložnici, kuchyni, cosi jako začínající zahradu a v jídelním sále je dlouhý bílý stůl, s prostřeným nádobím a příbory. Barbara zakončuje své chlubení: „..přesně takový stůl jsem měla v Brazílii!“

Na vysokých černých židlích sedí Oneko, převlečená do jakýchsi japonských hadrů a naproti ní mu vychytrale se usmívající muž v růžové košili vesele kyne sklenicí červeného.

Jak Anatolij prochází kolem stolu a míjí toho netvora, bleskově rychle sáhne po porcovacím noži. Pohyb plynule dokončí podříznutím toho, kdo si nezaslouží přežít, ani hláska už nevyjde z hrdla cákajícího rudé proudy na bílý stůl.

Zahazuje nůž k nohám bezvýrazného robota.

„A teď zkoumejte!“
Autor Dargnon, 17.11.2015
Přečteno 564x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Vesbudko
ikonka Komentáře (1)

Komentáře

Rozjezd je dobrý, s napětím jsem čekala další děj. Pak už to na mě bylo trochu moc fantastické. Možná už jste neměl chuť psát dál, tak jste děj rychle ukončil. Ale ten začátek podle mě má na víc. Hlavní hrdina by mohl vykonat nějaký hrdinský čin. V celém ději zatím spíš jen přihlížel, až na konec sáhl po noži, ale jeho motiv, přiznám se, nechápu.

03.03.2017 11:01:54 | Dana Mentzlováreagovat

© 2004 - 2018 liter.cz v1.4.3 | Facebook, Twitter