Samota

Samota

Anotace: Taková krátká pocitovka...

„Říká se, že ať už je člověk kdekoli nebo s kýmkoli, více či méně šťastný, pořád je sám. Sám ve své hlavě. Musí si to neustále uvědomovat a bojovat s tím. Máte rodinu? Skvělou práci, spoustu přátel? Jste s nimi neustále? Co děláte, když ne? Co děláte, když o něco z toho přijdete, nebo jste od toho odtrženi? A co třeba takové ty situace, kdy máte pocit, že už to skoro máte, ale pak se stane něco, co vás toho nadšení zase zbaví? A vy vůbec nechápete, proč a jak se to stalo, a co hůř, nikdy se to nedozvíte.“

Vzhlédla od klávesnice a zadívala se ven z dokonale čistého průzoru. Na chvíli jí připadalo, jako by ve stěně velitelského můstku žádné sklo ani nebylo. Jako by ji nic nedělilo od černého nekonečna, vyvolávající agorafobii. Děsilo ji všeobklopující vzduchoprázdno a ohlušovalo ji totální ticho. Zamrazilo ji v zádech, když si jen na okamžik představila ostrou sílu absolutní nuly. A do toho všeho viděla třpytící se miliony hvězd, vzdálených obřích koulí žhavé plasmy, které by během zlomku vteřiny roztavily její tělo na prach. Co prach, páru! Páru, která by na jeden další okamžik byla parou, a pak by jednoduše zmizela. Tak křehký a nicotný je člověk.

„Udělali jsme snad něco špatně? Nebo to naopak vůbec nebyla naše chyba a my se tím trápíme zbytečně? A záleží na tom vůbec ještě? Tato zpráva dorazí k Zemi dříve, než kometa, kterou jsme měli zneškodnit, a přinese to nejhorší, co kdy jaká zpráva mohla přinést. Všichni si poslechnou poslední slova poslední hrdinky lidstva o tom, že neuspěli. Muži na povrchu kamenitého tělesa zemřeli a pilotka zůstala v lodi úplně sama. Lidstvo už nemá nic v záloze. Přišlo to příliš rychle. Zemře deset miliard lidí, stejně jako já, tady, sama. Oni budou ve svých posledních vteřinách spolu, někteří nejspíš se svými blízkými. Deset miliard křehkých drobných těl namačkaných na jednom velkém, a přitom malém světě v tomhle zdánlivě nekonečném temnu. Jak jsme si mohli myslet, že zvítězíme? Dokázali jsme sestavit stroje, díky nimž se ve vesmíru můžeme volně pohybovat. Spojili jsme své velké, zázraky tvořící myšlenky a nápady, a přesto, teď, na konci našich dní, bude spousta z nás sama. V podstatě všichni. Najednou budeme litovat všeho, čeho jsme nestihli dosáhnout, co jsme pokazili, co jsme mohli udělat jinak, a zapláčeme nad tím, co jsme měli skoro v hrsti.“

Zadívala se před sebe a viděla v dáli jakousi mlhovinu. Měla načervenalou barvu. Kéž by tak mohla doletět až tam, než by se tady udusila, až jí dojde kyslík. Kéž by se mohla jen tak proměnit ve stroj, který by dokázal žít desítky tisíc let, než by se k té mrňavé, a ve skutečnosti určitě obrovské mlhovině dostala.

Pokud by na palubní desce nesvítily malé displeje a tlačítka, neviděla by nejspíš ani na vlastní ruce. Po tom, co si před několika minutami spočítala, že nemá cenu se vracet zpět k Zemi, a uvědomila, že ani nemá za kým, vypnula většinu přístrojů. Byl konec. Jediné, co mohla ještě udělat, a právě teď to dělala, bylo napsat poslední hlášení. Zbývalo už jen vymyslet něco na úplný konec.

Na chvíli se zamyslela, jaký konec bude čekat ji. Pro zmírnění bolesti a utrpení, až začne docházet kyslík, mohla stisknout tlačítko, které by otevřelo střechu a vystřelilo ji i se sedadlem ven. Je to mechanismus zabudovaný pro případ problémů při návratu na Zem. Pokud by ho použila teď a tady, znamenalo by to udušení ve vakuu a umrznutí během zhruba dvanácti vteřin. Určitě bude lepší dvanáct vteřin, než se dusit dlouhé minuty nebo hodiny.

Displej ji informoval, že vzduch vystačí ještě na osm hodin, ale ona už měla pocit, že se jí dýchá hůř. Věděla, že si to jen vsugerovala, ale nemohla si pomoct. Zmocňovala se jí panika. Nadechovala se zhluboka a rychle a její zrychleně bušící srdce chtělo kyslíku stále víc a víc. Roztřásla se. Dala si tvář do dlaní a na chvíli nechtěla vidět nic z toho, co bylo kolem. Ani obrovskou temnotu venku, ani stísněný prostor uvnitř. Najednou se bála obojího stejně, malého prostoru v lodi, i toho nekonečného venku, obě fobie se přetahovaly o to, která ji ovládne více.

Položila prsty na to velké tlačítko. Červené tlačítko, jak jinak? Červená, nejvýraznější barva pro nejzazší případy. Hrozně se jí v tuto chvíli protivila.

Ale málem zapomněla stisknout ještě jedno, „Odeslat.“ Přesunula ruku nad ně a zaváhala. Mohla tím odeslat svou zprávu k Zemi, ale najednou si vzpomněla, že chyběl konec. Záleželo na tom ale vůbec? Jistěže ne! Proč ji něco i přesto nutilo, aby zprávu dokončila? Přece musí být z nějakého nesmyslného důvodu kompletní.

Cosi jí napovídalo, aby v této beznadějné a absurdní situaci udělala něco, co by jí navodilo alespoň malý pocit spokojenosti z toho, že něco dokončila. Mohla tak zemřít s dobrým pocitem, který by nikdy nepřebil pocit totálního selhání a marnosti, ale byl by to aspoň jeden střípek něčeho hezkého. Něco jako ta mlhovina v dálce, která je zblízka určitě nádherná, ale jinak nenabízí nic než mráz, ticho a smrt, pokud byste se do ní chtěli jen tak bez skafandru ponořit. Něco jako ty hvězdy, které lidským očím připadají krásné, a přitom jsou zblízka ničivé. Takové vesmírné úkazy svým vzhledem klamou, ale lidské pocity a myšlenky jsou vždycky pravé, a to paradoxně i ty, které jsou falešné – vždycky vyjadřují to, jakým člověkem je ten, kdo je stvořil, a vždycky mají svůj opodstatněný původ.

Začínala vzlykat. Přistihla se, že pokládá ruce zpět na klávesnici.

„Bylo mi ctí být součástí této záchranné mise. Dělali jsme vše podle rozkazů a plánu. Přesto se objevila chyba... nepodařilo se mi zjistit, v čem. Nemám šanci na to přijít, je příliš pozdě. Omlouvám se. Děkuji, že jsem mohla být jednou z vás.“

Z očí se jí nekontrolovaně začaly řinout slzy a dech jí opět nestačil. Odeslala zprávu, přesunula svou ruku na velké červené tlačítko a dřív, než si to mohla znovu rozmyslet, zavřela oči a stiskla jej. Ucítila, jak ji sedadlo vymrštilo ven a objal ji mráz.

Autor Wildhoney, 01.09.2019
Přečteno 292x
Tipy 4
Poslední tipující: mkinka, danaska, LenkaT
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak jsem se jen tak toulala modrem a objevila tvou povídku. Moc se mi líbila.ST a pozdrav z Prahy. Daniela

13.10.2020 19:48:12 | danaska

To jsem ráda, díky. :)

18.10.2020 09:44:29 | Wildhoney

Plne s tebou súhlasím. Aj keď som si Lesanov komentár viackrát prečítal ani ja som nepochopil. Naopak tvoju poviedku som pochopil na prvý krát. Je dobrá!

10.09.2019 14:18:22 | Vesbudko

Děkuji za potěšující komentář. :)

10.09.2019 19:09:27 | Wildhoney

Záměr sdělení autorky je jasný a závažný. Pokud by text byl ve škatulce "fantasy", nelze nic namítat, tam je skoro vše dovoleno. Nejde v ní o precizování technické stavby děje.
Ovšem "sci-fi" je o autorově velmi dobré znalosti současné astrofyziky s nadstavbou děje - "Verneovského" vizionářství, které nelze argumentačně napadnout jako nesmyslné.

02.09.2019 22:24:54 | Lesan

Moc děkuji za komentář, ale nepochopila jsem ho. :D
Mám tam nějaké nesmysly?

03.09.2019 17:06:42 | Wildhoney

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter