Co zaseješ, to sklidíš

Co zaseješ, to sklidíš

Anotace: První kapitola knihy co píšu. Možná ji hodím celou sem, možná ne. Uvidím na ohlase. Básně vyznačeně tučně, nepocházejí ze sbírky "Písně Šarlatovců", ale postava si je vymyslela sama.

Sbírka: War.live


Ráno na Inui přicházelo vždy po kruté a mrazivé noci.

Co se týče oblohy, ta byla obvykle, hned z rána, bouřlivá, plná mračen a sněhu. Mezi tím tancem sněhových vloček se občas zablesklo, když se nahoře v atmosféře shromáždilo moc popela a prachu.
No a pak tu byla jasná, krvavá rána, jako třeba dnes.
Slunce se krvavě pořezalo o vysoké hory, pokryté sněhem a rudá záře se rozlila po okolí jako krev. Měsíc šel stále ještě vidět. Kdybych se otočil zády k té nádheře.

Jehličnaté lesy a řeky v nížinách prozářilo rudé světlo a zaplašilo na okamžik stíny mezi stromy a ve skalách. Očistný plamen. Tak bych to popsal.
Hromada mravenců požírající maso, a pak se objevují jen vybělené kosti.
Napadne mě při pohledu na jehličnany, ztrácející svou rudou barvu a stávající se opět tichými a nezúčastněnými svědky zvěrstev na Inui.
“Ach Inuo. jak krásná umíš být.” Přemýšlím nad poetickou krásou tohoto místa.
Nechtělo se mi přemýšlet nad tím, že své bývalé kopu hrob.


Smutná je pravda, že jste nebojovali.
Smutná je pravda, že jste všechno vzdali.
Neexistuje pro vás už nic, jen ten chladný hrob,
prostě jste šli po cestě a přišel zrádný schod...

A teď tu stojím a děkuji Divočině,
že nejste tady a nenesete to břímě.
Nevidím vás blízcí a to dobře je,
vaše mrtvá těla překryjí závěje.

Jen já jsem zůstal a teď tady stojím.
Ledová budoucnost? Té já se nebojím.
Po vás mi zbyla jenom ta lopata...
Má poslední služba, se obejde bez zlata... 

 



Tuhle písničku mi broukala teta v rodné vesnici kmene Šarlatovců. Nebyla to špatná žena. Neviděl jsem nikoho, kdo by zabil inuitského vlčáka jediným úderem. Vždycky byla rázná a přímá. Ale taky měla hřejivé srdce i náruč.

Jak se tak dívám z té jámy hluboké už půl druhého metru a obdivují krásu ledového pekla, vzpomínám si na ni. Prakticky byla úplně stejná jako tahle země. Ledová a přívětivá zároveň.

Začínám znovu kopat. Země je zmrzlá na kost, ale nepřestávám. Dost na tom, že jsem jejich těla hodil ledovým mravencům, abych odstranil maso.

Kosti se lépe pohřbívají a lebky poslouží jako skvělý náhrobek.

Vlastně… Na chvilku se zastavím, abych se opřel o rýč a sledoval východ slunce.
„Mohou si za to sami…“


Byl to útok nečekaný,
byl to útok ze slepé strany.
A stejně jsi to nezvládl.
Oj! Tys padl! Oj! Tys padl?!

Už zavíráš oči své,
z hrudi mačeta ti trčí.
A snažíš se nadechnout,
 nemůžeš se vůbec hnout.

Umírej, umírej!
Sílu já ti vezmu.
Umírej, umírej!
Nikdo neuroní slzu…

Mám rád naše písně. Jsou stejné, jako tahle země. Brutální, rytmické a divoké. V jejich duchu si vymýšlím i vlastní básně a písně.

Dívám se na dvě kostry, hezky sesypané na jedné hromádce a přemýšlím, jestli by mě někdo vinil za jejich vraždu. Výstřel z kuše, přímo mezi třetí a čtvrtý obratel. 

A jelikož to bylo z kopce, tak si hrot našel cestu i do její lebky. Je sice škoda, že to bylo střeleno takhle blbě a pod špatným úhlem, ale účel to splnilo.
Ovšem… Nikdy jsem jí nechtěl poškodit lebku. Na to je až příliš dobře tvarovaná, líbila se mi. A to jsem ji ani nechtěl zabít, prostě stáli v obětí... 
A já za temné noci vystřelil, aniž bych měl dobrý výhled. Řídil jsem se bohužel jen pachem.
Škoda, že teď ji nemohu nosit za opaskem, protože majitelka nezemřela přirozenou smrtí, ale za přirozených příčin.

Obyvatelé Inui to pochopí, ale kolonisté budou mudrovat. Proto se dívám na vesmírný přístav Bifröst a přemýšlím o odletu. Někam pryč, mimo hranice lidské soustavy.

Jenomže kam?


Země je zmrzlá a trochu mi dává zabrat, pořádně se zapřít a vykopat hrob. Nakonec, když se dívám, co po těch dvou zbylo, mi hloubka jámy přijde dostačující. 

Takže vylezu a začnu házet všech 420 kostí do jámy a snažím se nevnímat krásu okolo. Je to přece jenom váš pohřeb. Vlastně do jámy hodím jen 417 kostí. 

Jednu stehenní kost si přivlastnil Heimdall a lebky budou zdobit tohle místo. Moje poslední pocta pro ně. Nebo aspoň pro ni.

Jistě, záleželo mi ni. Byla jedna z prvních kolonistů čtvrté generace, co se skoro po sto padesáti letech objevila na svém původním domově. Byla ze všeho tak nadšená, že jsem ji nemohl odolat. Ale pak přiletěli ostatní kolonisté a začaly problémy.
Proto jsem rád, že se s ní takto rozloučím. 

„Heimdalle! Pusť tu kost!“ se svým psem se peru normálně, ale nikdy neměl takovou radost. Poprvé v životě jsi mu nablízku. Takže mu nakonec tu kost poraženě nechávám a začínám zahazovat hrob. Přitom přemýšlím, jestli je někdo objeví za pár desítek let a budou to považovat za archeologický nález. 

Ze dvou šipek do své automatické kuše,  udělám ještě náhrobek. I když to není dokonalé, jejich lebky se vyjímají dokonale.

„Konečně držíš hubu stará…“ usměju se a náhle čelist lebky, zrovna od ní, povolí a spadne na zem. Jen si povzdechnu. Ani po smrti nezavřeš pořádně ústa

Naštvaně chytám její lebku a sahám po vlasci u opasku. Konečně udělám to, po čem pár měsíců toužím. Zadratuji ji ústa.

„Tak…“ prohlásím úlevně, když jsou obě lebky svázané v čelistní části a vidím jen jejich radostné zubaté úsměvy. „Teď nemůžeš říct, že jsem pro tebe nikdy nic neudělal. Jdeme Heimdalle.“ Plesknu se dvakrát do stehna a mohutný pes se rychle zvedne a rozběhne se za mnou.

Čeká mě dlouhá cesta. Bifröst, vesmírný přístav, je vzdálený přes den cesty i když se zdá tak blízko. Závidím docela Heimdallovi jeho čtyři mohutné medvědí tlapy.
Je to statný kus Inuitského ovčáka. Přes metr a půl vysoký v kohoutku, mohutné tělo a tlapy, porostlé bílou a šedou srstí.
Majitel mohutných čelistí, schopné prohryzat se i kovem. A ty krásné, uličnické modré oči…
Hm… No… není nic lepšího na vytrávení.

Takže jdeme po zamrzlých plání. Já, přes dva metry vysoký, vychrtlý z nedostatku jídla, ale šlachovitý z boje o něj.
Ve vychrtlé tváři plno jizev, některé od posledního vztahu, jiné z bojů, méně tak drastických.
Nemluvě o svém výrazu naprosté nevraživosti, zděděné po… Ani nevím po kom. Vím jen, že mi teta říkala, kolik špatných znamení mám ve tváři. 

Nemluvě o mých vlasech a vousech halících celý obličej, věčně zašmodrchaných a ulepených zaschlou krví, ze kterých vykukují krví podlité, žluté oči. 

Nikdy mi to nepřišlo tak zlé. Oproti ostatních jsem docela fešák.

„Heimdalle!“ okřiknu psa, který čichá ke stopám. Jestli ho nebudu hlídat, uteče po stopě za menší kořistí. Takže mi nezbývá, než ho přivolat k sobě a přidělat ho ke struně na opasku, kde vysí ještě pár kapes a výbušné hlavice na šipky. Nesmím zapomenout na svou věrnou mačetu…
Jsem oblečený víceúčelově. Dlouhý, kožený kabát z medvěda už zažil lepší časy. I ty kapsáče z jelenice a vysoké boty z stejného materiálu, opatřených řemeny a sponami.
A aby tělo udrželo aspoň ještě trochu tepla, stará, odrbaná halena.
Oblek hodný Válečníka i Lovce kmene Šarlatovců 

Je to vlastně docela pohodlný, protože mám ruce volný a můžu klidně za pochodu zkontrolovat svou automatickou kuši.

Je to dobrá zbraň. Vystřelí patnáct šipek za minutu. Důležitá je kvalita struny. Ty dva jsem zastřelil kostí z velryby. Jasně, že jsem ji musel vybrousit, ale zdejší velryby mají od genetiků uhlíková vlákna v kostech. Přiznávám se… zabil jsem mládě a strašně se za to stydím.

Je to hřích, na Inui, zabít mládě.
Starý Sutina a jeho rada „Dvanácti měsíců“ se snažili, už od svého návratu na Inui, kolonisty nazývanou Starou Zemi, vytvořit dokonalé prostředí pro přežití.
Jen mi tak trochu uniká pointa, když vás na téhle planetě chce všechno zabít. Ještě že tu nejsou zabijácké rostliny. Jen stromy, mechy, houby, lišejníky…

Strýc nám občas četl staré knihy a dodnes mě děsí Den Trifidů.
Oživlé kytky? Tady není ani tráva. Prakticky zde nic nepřežije, pokud to nepožírá své okolí.

Heimdall na chvilku zbystří, takže i já se odtrhnu od myšlenek a přikrčím se.
Když inuitský ovčák takhle zastaví a nahrbí se v kohoutku, je jasné, že se něco blíží. 

Mlasknu a Heimdall přiběhne ke mně. Dívám se směrem, kterým on a za chvilku vidím běžet šavlozubou kočku.

Majestátní lovec se skoro vznáší. Proti vlkovi je sice menší, ale daleko nebezpečnější kvůli své zuřivosti.
„Klid…“ poplácám psa po plecích. „Je to jen blbá kočka.“ Ta blbá kočka na chvilku zastaví a dívá se na nás pohledem hladové šelmy.

Jen odjistím kuši a přepnu na automat, zároveň vycením zuby a vytřeštím oči. To samé udělá Heimdall. Kočka si našeho pohledu všimne a začne utíkat. Jsem rád, že pochopila hrozbu. Kolonisté tohle neumí. 

Kolonisté vždy vytáhnou zbraň a tváří se strašně drsně. Pamatuji si, když nás bylo ještě ve školce kolem třicítky, jak nás strýc a teta vzali na Bifröst a mi přivítali kolonisty…

Strýc jednoho z nich roztrhl vejpůl a to jen proto, že si odplivl našim směrem.
Bylo z toho hrozné pozdvižení, ale tohle je náš svět. Naše pravidla a naše vize. Žádné cizácké chování a žádná cizácká pravidla.

Zkoušeli nás převychovat. Jasně, pamatuji si i královskou abecedu, ale naše obrázky jsou prostě lepší. Svět mimo Inui nám nikdy nedával smysl.

Není divu, že když se nás třikrát pokusili přesvědčit silou, tak třikrát neuspěli. V poslední válce jsem byl i já, a tak jsem potkal svou bejvalku.

Bylo to groteskní. Všude protékaly litry a litry a krve, všude ten konflikt a já našel aspoň chvilkoví odpočinek.

Starej Pavouk mi tvrdil, že budu litovat. To bylo naposledy, co jsem ho ignoroval. 

Teď budu mít království za prdlí kvůli smrti ne jednoho, ale hned dvou jejich vážených členů. 

Vůbec mi to nevadí, až řeknu v kmeni Šarlatovců pravdu a vysvětlím i proč jsem to…

 

Moje myšlenky přetrhl zvuk stíhačů. Ale ne našich těžkých a silných Vorvaňů. Zvuk jejich motorů zní vždy jako řítící se bouře.
Tohle byl zvuk plný lehkého švitoření křídel, naprosto nestavěných pro tuhle atmosféru. Královské stíhačky hledaly své svěřence a stopa vedla ke mně.

Musel jsem změnit směr trasy. Bylo to docela honička, ale do skal se lehké stíhače království neměli šanci dostat. V momentě, kdyby to zkusili, by je boční vítr strhnul směrem na skály a roztříštil by je, jako bota hlavu vlčího mláděte.
Tak nějak mě svrběl prst na spoušti a snažil jsem se potlačit myšlenku na šest výbušných hlavic za opaskem. 

„Hm… Heimdalle? Návnada.“ Vlčák se na mě podívá s nakloněnou hlavou. Na těch krásných modrých očkách bylo jasně vidět, že nechce. 

„Pohní!“ zařvu, uvolním ho z vlasce a začnu si připravovat šipky.

A zatímco se třemi šipkami v zubech lezu po skále, Heimdall je zalezli za kameny a sleduje můj horolezecký výkon. Když se vydrápu kousek výš, pes prudce vyrazí.

Kousek před královskými stíhači se zastaví a začne štěkat. 

Samozřejmě, že ti idioti spustí palbu. K čemu jinému ti idioti ty důlní trhače mají.
Na Inui je pořád voda. Zmrzlá, ale je. Takže jsme, tak před sto lety, vytvořil přístroj, který je schopen rozpouštět led a následně ho vystřelovat jako krystaly proti čemukoliv. Nekonečné dělo, stačilo jen vhazovat kusy ledu, kterého vždy bylo plno.

Heimdal ale je hbitější než vypadá. Takže cením vesele zuby, když sleduji kličkujícího vlka a šplhám výš. Momentálně mě tohle nemusí zajímat.

Asi tak o dvacet metrů výš se podívám na stíhače. Vypadají jako havrani. Roztažené perutě a pod nimi trysky. I ten kokpit připomíná hlavu ptáka, který se tiskne k dravčímu tělu. 

„Jménem Království okamžitě slez dolů a vzdejte se!“

To bylo na mě? Pomyslím si a zuby natahuji a následně nabíjím kuši. Šipky s výbušnou hlavicí musím střílet samostatně, protože se nevejdou do zásobníku. 

„Našlat.“ Vystřelím po prvním stíhači. Samozřejmě že minu.
Chci je nalákat do skal.

Okamžitá palba mě doprovází při mém kolmém pádu. Strýc nás učil padat. Vždy podél stěny a pár metrů před koncem se zkusit zachytit.

Překvapivě to vyšlo, ale křuplo mi v rameni, takže zařvu a přitom pouštím šipky.

Třeštím oči na padající hlavice, ale pak se mihne Heimdal a oba šipky chytí.

„Šikovnej kluk.“ Poznamenám si, že mu mám dát maso navíc a z pěti metrů se spustím dolů. Přitom si představuji, jak mé tělo trhají hlavic vybuchující při nárazu do země. Bylo by z toho solidní dílo, někde v umělecké galerii na Marsu. „Vražedná bestie při sebevraždě.“ Při dopadu si vyrazím dech, jak se směju.

Piloti království přemýšlejí rychle, takže v momentě, kdy dopadám, už zase střílejí. Smůla, že jsem za skalami. Tyhle hory znám jako svoje boty. Tady jsem doma já.

Heimdallovi beru šipky, nabiju a pálím.
Struna se natahuje automaticky, vlivem wolframové pružiny vpředu, která se vždy, pomocí jednoduché páčky jak uvolní, tak i zacvakne. Důmyslný a složitý mechanismus postavený ze šrotu za domovem. 

Stíhači se rozletí, každý na jednu stranu, aby uhly před explozí, a já už nabíjím poslední šipku a střílím nahoru na skalní převis.
Se šíleným smíchem prchám před řítící se lavinou, která se začne řítit z hor na stíhače. Nemají šanci uniknout, pokud mě chtějí dostat živého.

Což je, v téhle situaci, dost prchlivý pojem. Protože i Heimdall má problém uprchnout před lavinou a mě napadá, jak příšerně blbej byl tenhle nápad!

Můj nápad!

Ale co. Běžet, nic jiného občas jednomu nezbývá a musí se kousnout a prostě ten kotel v sobě vytočit na maximum, až do červených čísel.

Takže utíkám a poslouchám lavinu a tříštící se stíhače. Holt letěli moc vysoko s myšlenkou, že mě předletí. Asi stejně blbej nápad, jako ten můj. Potřásl bych si s nimi rukama, ale na to není čas.

Lavina skončí až na křižovatce. Stihnu vyskočit, zatímco Heimdal už dýchá a snaží se popadnout dech. „To jsem nedomyslel.“ Omluvím se. Pes jen nakloní hlavu a trochu se nahrbí: Myslíš, že jsem to nečekal?

Pokrčím jen rameny a v duši s ním souhlasím.
Taky bych nečekal, od své obludnosti, pitomější nápad. 

Za mnou je průsmyk uzavřen. Pokud bych teda nechtěl šplhat po třech metrech vysoké zdi kamení a sněhu. Tak trochu jsem teď narušil pár obchodních cest a lovišť. Doufám, že to nehodí na mě…

Během svého přemýšlení žvýkám sníh, pak zkontroluji kuši a šipky. Mám jich šest. Jsem na tom dobře, pokud potkám královské vojáky.
Heimdal vypadá už klidněji a olizuje si koule. Mladší jsem tuhle vlastnost vlkům a psům záviděl. 

Pokračujeme dál průsmykem, asi tak den cesty. Je to hnusná, nebezpečná strž, na které začínám vídat symboly svého kmene.

Vyvržené visící mrtvoly, bezruké visící mrtvoly, beznohé visící mrtvoly, různé půlku visících mrtvol, visící části mrtvol…

Za chvíli mám nad hlavou Les Viselců. Mrtvoly jsou v různých stádiích rozkladu, a když vstupuji do „lesa“ z kůlů a stromů, všímám si, že některé mrtvoly ještě žiji. Hlavně ti zmetci r´likové sebou ještě škubají a vřeští. Hlavně vřeští, když některé, na nižších „větvích“, začne škubat Heimdall na kusy. 

„Hodný kluk.“ Poznamenám, zatímco ještěr s hnědou kůží a ocasem, bez končetin, začal vřeštět. „Jen mu dej, zmetkovi. Hele Heimdalle. Tam ten má ještě péro. Trhej!“ pes šťastně štěkne a skočí po dalším viselci. Radši odvrátím zrak. Tahle situace vypadala bolestivě už když mě to napadlo. 

Možná tohle jsem měl udělat. Pak bych měl na krku jen jednu vraždu kolonisty. A to by bylo jednodušší na vysvětlení. „Víte, už jsme dlouho hladověli… Ne to zní blbě.“ Přemýšlím, jak by se to dalo vysvětlit. 

Zatím co si tak vyšlapuji, Heimdall náhle zastaví a zbystří. Dívá se kamsi do „lesa“ a začíná se ježit. Taky to cítím. Příslib velmi bolestivého násilí. Příslib boje. „Hm… Naši?“ napadne mě.

Jenomže na ty by pes nevrčel. A ani mě by se neježily vlasy na krku a chlupy na rukách. Heimdall přiběhne a pohledne na mě. Ukážu mu na stromy.

Vlčák se vydrápe jako nic a já se ukryju za jeden strom. 

„Tak koho mám zase zabít?“ 

Je jich šest. Možná osm.
Což je přesně, nebo o dva víc, kolik mám šipek. 

Začnu šplhat na strom a rozhlížím se, kde je Heimdall.
Pašák je tak šikovně schovaný, že ani já ho nenajdu. Tohle bude dobrý útok ze zálohy. Možná o něm složím báseň…

Šest nebo osm jich bylo
My jen dva, a to se mi nelíbilo.
Takže jsme hrdinně na stromy vylezli
tohle prý naši předkové už vynalezli.

Neucítí nás? Neuvidí? O tom pochybuji
Je tu příšeří a pachu, jak v medvědí sluji
Jen pojďte pitomci na porážku
Při prvním zabití budu mít na jazyku hlášku.

A už vás cítím, jste docela blízko.
Frajeři pitomý, vy jdete najisto?
Už vás vidím, no to mě zastřel!
Inuita u královských? To je na odstřel!

Takže sedm zrádců no to bude legrace
Dokonalá instruktáž pro příští generace
Tak pojďte zrádci, pojďte jen do mě
Napadla mě hláška: „Těšilo mě!“

 

Při posledním slově vystřelím první šipku a prostřelím čistě padouchovy lebku. Pak se zhoupnu po větvi na další a v podřepu vystřelím znovu.
Zásobník i nabíječ pracují rychle.
Provedu naprosto ukázkový šplh.
Strýc by na mě byl hodně hrdý a já možná na sebe taky. Kdybych neměl mírnou závrať ve výšce třiceti metrů. 

Vystřelím šest šipek, a sejmu šest zrádců.
První byl hlava, pak krk, pak oko. 

Další to dostal přímo do úst, když chtěl začít křičet. Chlap za ním to schytal skrze nos a poslední mezi oči.
Nějak zlenivěli u Království.
Osudová chyba, ale bod pro mě. Nestačili ani vystřelit…

Tedy těch prvních šest, ten sedmý to stíhá a střílí mě kuší do stehna.
Docela to štípe. Navíc mě to trochu vyvede z rovnováhy, takže narazím do stromu a padám dolů.
Sice to brzdím jednou rukou, ale stejně padám.
Vtipný. Zabilo mě moje ego.

Nepřítel přibíhá a už pálí. Schytám ještě dvě šipkaky do ramene a dlaně, takže definitivně ztrácím oporu a padám z výšky patnácti metrů.
Tentokrát se moc nesměju, protože mě napadne, že podobný sen se mi včera zdál. Že padám. 

Možná má starej Pavouk pravdu. Občas k nám budoucnost hovoří skrze sny.

Při dopadu už to však vnímám jako docela krutou realitu. Až příliš krutou.
A nepřítel znovu střílí, takže se musím odvalit. Nejsem dost rychlí a dostávám to do druhého ramene a schovávám se za strom.

„Krekher, sylaks i hog.“ V doslovném překladu, jsem mrtvej.
Domýšlím si, protože jazykem Napichovači nemluvím. Jsou moc primitivní i na mě. Požírají své nejslabší děti a nabodávají, jejich matky, na kůly. 

Klan Šarlatovců dělá sice něco podobného, ale preferujeme jen r´liky a bojovníky.
Ne bezbbrané ženy. 

Za stromem tasím mačetu a připravím se. Do stromu narazí další salva šipek a pak slyším přebíjecí mechanismus. S bolestivým výrazem jsem vyrazil zpoza stromu a začal ryčet jako vzteklý vlk. Nepřítele to zarazilo a zpomalilo. Takže jsem po něm skočil a začal mu sekat hlavu na kaši.
Chvilku se po mě sápal, ale první úder přišel příliš rychle a tvrdě. 

Nepáral jsem se s ním. 

Když jsem se vyčerpaný a přehřátý zvednul, padla na mě bolest a únava. Heimdall ke mně seskočil ze stromu, zatímco jsem se snažil rozdělat oheň. Ale nejdříve jsem ušel pár metrů stranou, aby mě jen tak nenašli.
Aspoň ty větve začal nosit, když už se nezúčastnil boje. Za což jsem mu celou tu dobu huboval.
Z jeho klidného výrazu jsem vytušil, že to mám za tu lavinu. Ale tak trochu jsem věřil, že kdyby ve mně nevěřil, zasáhne.

Nechal jsem Heimdalla olízat mi rány, zatím co jsem vytahoval šipky a vypaloval jizvy. 

Zábava na pár hodin se protáhla až do noci, a zatím co Heimdall nosil klacky a hlídal, já se snažil neupadnout do bezvědomí a přemýšlel, který kus jednoho z Napichovačů si udělám na večeři. 

Byl jsem hrozně unavený, ale tady jsem nesměl usnout. 

Ani Heimdall by mě neubránil před zdejšími predátory, jako byli inuitští vlci, Heimdallovi o metr větší a dvakrát tak těžší bratranci.
Před nimi se nedalo utéct ani na strom. A když už byla řeč o stromech, tak tam číhali kočky a sršni. A taky obrovské vačice. Dravé velké veverky.
Na Inui je pořád co zábava.

Prý to kdysi byl úplně jiný svět, plný života a národů, co mezi sebou válčili jen slovy.
Slovy?
To dneska válčí málo kdy, obvykle musíte mít zbraň. Tehdy má argument váhu.
Naštěstí Šarlatovci uznávají hlavně mazané myšlenky a odvážné nápady, takže máme dobrou školu do začátku. Využít cokoliv, jakkoliv a kdykoliv.
Možná proto nás ostatní kmeny, až na Jezdce, Požírače a Znalce, neuznávají. 

Za mě? Je mi to fuk. Já si nerozumím pomalu ani s touhle bandou.
Možná ponorková nemoc při počtu patnácti tisíc obyvatel. Malý kmen.
 

Největší jsou Havrani. Ti taky vlastní Bifröst a vlastně čtvrtinu planety.
Počty na Inui dělají hodně a jich je sto tisíc.
Největší kmen, největší kontrola na několika desítkách území a obchodní i vojenské smlouvy s parazity z vesmíru.
Konkrétně z Marsu, alias Království.

Nevím jak to vzniklo. Tady nás to moc nezajímá. Vím jen, že se tam nahoře pořád o něco Království bojuje a tady taky. A já za těch 40 let nepochopil o co.

Když občas musím obchodovat s putovními kupci, cpou mi jakési divné kulaté a ploché předměty, co se lesknou.
Oheň to nezapálí, vodu to neohřeje, a když jsem na to řval, tak to nereagovalo.
Takže preferuji výměny obchod.

A pak se tady začali cpát kolonisté a mě došlo, o co se bojuje tam nahoře.
O životní prostor.

V tomhle je většina kmenů, i Havrani, za jedno. Kolonisté jsou problém a musí se hlídat. Havrani to pochopili po svém a prodávají jim teritoria za technologie, léky a jídlo. A jelikož jsou vládnoucí kmen, tak to rozdělují mezi ostatní a my se o to máme rvát.
Stejně jako tam ti pitomci co po mě šli.

Jestli mě nenašli ještě teď, tak mě hlídají naši a přemýšlí, kdy padnu, aby mě sebrali. Oceňuji jejich respekt, ale počkají si.
Míním dojít do vesnice po svých, po takovém výkonu.

Uprostřed noci nakonec neodolám a opeču si stehno jednoho z Napichovače. Heimdall dostává taky kus a po chvíli pokračujeme vyčerpaně v cestě.
Teda aspoň já, Heimdall si pospal. Zmetek jeden, ta lavina nebyla moje chyba. I když možná je naštvaný za ty dva mrtvé… Tragické. Ten pes má svědomí?!

Do svítání pokračuji po tmě lesem, ale stejně dobře vidím. Okradl jsem mrtvoly, o co se dalo, hlavně o šipky a výbušné hlavice. Taky o jednu mačetu a různé šperky. To se vydraží. 

Když svítalo, uviděl jsem hradby z kamene, plné spálených a mrazem vysušených mrtvých. Na hradbách stala dvojice strážců, stejně jako u brány.
Ti nahoře mě viděli první. Heimdall mě předběhl, nahrbil se a varoval ty vepředu, ať se klidí z cesty. Trochu jsem se divil, že mi otevřeli bránu a psovi ustoupili, byl to pro mě šok. Ale i tak jsem k nim zvládl dojít. Bylo to několik mučivých minut.
Za mnou jsem cítil vycházející lesní hlídky. Plížili se sice jako stíny, ale cítil jsem čerstvou krev. Takže mě v noci hlídali.

Došel jsem až k bráně. Tam jsem se podíval na staršího veterána, který mě s přimhouřenýma očima sledoval. Občas po očku přitom koukl na ty za mnou. Pak na mě kývnul a já prošel, docela v šoku. 

No a jen když jsem vstoupil branou, a svým způsobem tak dostal povolení se zhroutit, jsem dovolil mozku vypnout a tím i tělu. Prostě jsem padl do sněhu a usnul.

Jsem tady docela duchovně založení. Jako obyvatele Inui.
Uctíváme zdejší divočinu a předky a někteří z nás oddaně věří, že nahoře jsou bohové, které je třeba zničit. Tak funguje většina z poslední generace, díky šamanům, tetkám, starším a jejich výchově. 

Já věřím, že nahoře je jen banda zmetků, které je třeba oběsit, nebo vykuchat.
Přinejlepším odstřelit z dálky a poslat na ty zbytky vlky. A ti, co mi stojí v cestě při cestě za řezničinou, si zaslouží stejný osud. Paradoxně na tohle věří všichni z klanu Šarlatovců. 

Proto mě nepřekvapil sen o vlcích, běhající kolem mě v kruhu. Někteří na mě zaútočili a rvali mě na kusy, jiní mě bránili. Pak se objevilo osm mohutných vlků a posadili se, kolem mě v kruhu, čely ke svým bratrům.
Bránili mě dlouho, dokud nepřišel starší vlk a poručil těm velkým, aby mě odnesli do jeho sluje, kde mě hodili na postel z vybělených kostí. Kolem mě visely kostěné ozdoby a totemy, občas zpestřený kovem a velkým zubem. 

Všude byli kožešiny a ve vzduchu se vznášel pach krve, bylin a medu.
Útočilo to agresivně na moje smysly a nutilo mě to se vzpamatovat, zvednout a utéct. Ale nemohl jsem.
V tom snu vlk mluvil a cosi šeptal, přitom přidával různé byliny do ohně, vyl a kroužil kolem ohně v divných kruzích. 

 

Duše spící v tomto těle, bestie v této kleci.
Povstaň už jen kvůli sobě, nenech se uvěznit přeci.
Když se teď neprobudíš, pocítíš smrti chlad.
Já svým vytím zaháním propasti věčný hlad.

Mocné duše Inui dejte mi svou sílu
A na mé čestné a skromné pozvání přiložte ruku k dílu.
Pomozte této bestii, ať uzdraví své tělo.
A napravte v ní tu duši, které se smrti zachtělo.

Přijďte, přijďte mocní duchové.
Přijďte, přijďte a buďte duše hladové.
Podpořte bestii, ať postaví se smrti!
Podpořte bestii, ať slabost rozdrtí!

Skákal kolem ohně a ječel ještě několik dalších slok, ale to jsem upadl do propasti a pohroužil se do divokých snů…

„Nechápu ty spojitosti našeho lidu s vlky.“ Zavrčel jsem, probuzen dráždivým dýmem z dýmky.
„To ví jen starý Sutina.“ Vydechl kouř z plic pavouk. Byl to stařec mohutný a vysoký jako hora, s obličejem jako skalní masiv. Vousy a vlasy připomínali mohutné kořeny držící masiv pohromadě.
Tolik v něm bylo jizev. Oči měl mléčně bíle. Starý Pavouk byl slepý, ale to mu nikdy nebránilo rozvěšovat po stromech, v lese viselců, girlandy vnitřností i jejich majitelů.
Náčelník klanu Šarlatovců. Minimálně dvacet stromů v Lese Viselců zaplnil on sám. 

„Díky. Zeptám se, jak se s ním setkám.“ Začal jsem se zvedat pomalu z lůžka. Cítil jsem se ještě trochu ospalý a polámaný, ale jinak docela v pořádku. I jizvy od šipek se zatáhly a byli nyní slabě růžové.
„A ty písně?“ To už se chci taky dlouho zeptat. 

„Každý klan spousty písní a básni vytváříme u bitev, nebo velkých lovů.“ Pavouk mi podal dýmku. Přijal jsem ji, i když jsem se děsil obsahu, který mi způsoboval menší halucinace. 

Nebylo to nic tak mimořádného. Pavoukovi zasvítili oči, zaslechl jsem řev zvenku, plameny uprostřed doupěte občas vytvořili několik skotačivých skřítků, kteří tančili kolem plamenů.

„Co to hulíš?“ odkašlal jsem si a vrátil dýmku s gestem, že už nebudu.

„Něco na povzbuzení. Ať šok pro tebe není příliš velký.“ Pavouk mi dýmku vnutil tím, co řekl. Takže jsem mocně nasál a tentokrát se Pavoukův obličej změnil v obličej realného pavouka. 

„Zabil jsi nenarozeného člena klanu.“ Zacvakal kusadly a olízl si jednu ze čtyř noh, rašící mu ze zad. „Království už po tobě vyhlásilo pátrání a tamtamy Havranů zní po celém Inui. Hledají tě za cenu několika kusů dobytka. Ta žena, co jsi zabil, byla těhotná.“ Významně se odmlčel a pohlédl na mě osmi očima.
Z jeho oblečení začaly vylézat jeho osminohé děti a plížili se ke mně. Stačil jsem jen je sledovat, ruce svěšené a složené v klíně. 

Sledoval jsem, jak mě omotávají pavučinou a precizně ji utahují.

Pavouk se na mě dál pozorně díval, jako by čekal, co řeknu na svou obranu 

„Jsem teď ve velmi špatném postavení…“ zabroukal.
„Já nevěděl, že byla těhotná.“ Zahuhňal jsem „Navíc víš, že jsem albín.“ Doufal jsem, že přízvisko „albín“ označující výjimečného člena s genetickými anomáliemi, který nemůže mít děti, bude stačit. Pavouk ale jen zakrouti hlavou a vydal skřípavý chechot. 

„To ti ani trochu nežeru. Máš pár dětí v jiných kmenech. Minimálně o dvou vím.“ 

„Zvláštní.“ Zarazil jsem se. „Já ne…“ Fakt jsem o nich nevěděl. Snad jsem se i tvářil dostatečně vyjeveně, abych pavouka přesvědčil.

„No vážně Pavouku. Zkoušel jsem to s ní. Nic nevyšlo. Nemohl jsem zabít člena klanu, ne když už pár měsíců se tahala s jiným.“ Najednou jsem byl strašně podrážděný.

Já že mám štěňata a nevím o nich? „Tohle na mě nehodíš!“ zařval jsem.
Cokoliv pavouk řekl, byli lži, co se mi nelíbili. Najednou jsem po starci zuřivě skočil.

Z horizontálně vodorovného letu jsem se přesunul obličejem k zemi.
Staroch udělal jen lehký úkrok a spoutal mě sítí, aniž bych postřehl, že ji má v ruce. Házel jsem sebou, abych se vysvobodil, ale síť držela pevně.
Vztek mi ovšem vyčistil mysl, takže jsem přestal mít halucinace. Pavouk se díval skrze mě. „Prošel jsi. Byliny vyjevily pravdu a klan se dozví pravdu. Pro nás nejsi ničím vinen, synu. Buď vítán.“ Začal mi pomáhat ze sítě.
Náš klan uměl vždy „hřejivě“ přivítat.

 

„Třeba o nich neví, proto mluví pravdu!“ zařval někdo v davu.

„Copak by někdy lhal? Je to Alexandr! Vyrůstal tady s námi.“ Pronesl někdo další.

„Právě proto, že to je Alexandr!“ přidal se další.

Pavouk sdělil své rozhodnutí na shromáždění kmene. A odpovědi se ozvaly téměř okamžitě. Uvědomil jsem si, jak málo jsem považoval, sám sebe, za součást kmene. Určil jsem to podle těch, co stáli na mé straně. Bylo jich docela málo...

„No tak! To opravdu přenecháme jednoho z našich království jen kvůli strachu z nich?“ zařval kdosi z davu. Docela mě zaujal mluvčí. Tohle bylo asi nejpozitivnější věta, řečena v můj prospěch, co jsem kdy slyšel. „Toho poslouchejte!“ zařval jsem.
Byla to žena.
„Ji poslouchejte!“ opravil jsem se a ukázal na středně vysokou starší ženu, s vytetovaným zuřivým obličejem šavlozubé kočky na divoké tváři. Vlasy měla bílé, propletené kůstkami. Teta. Vychovatelka půlky dětí kmene. Zvedl jsem jejím směrem oba palce a zazubil se. 

Pavouk mě udeřil pěstí do břicha, aby mě umravnil.

„Nevědomost není omluva…“ když to řekla, hodně jsem vychladl. Co když Pavouk nekecal a já opravdu mám dvě děti a třetí jsem zabil? Zamyslel jsem se… Jak zvrácená bytost asi uvnitř jsem.

„Ale upřímně pochybuji, že naše krev a krev královských by se mohla kombinovat. Nenávidíme je vnitřně už jen ze své podstaty. Jejich přístup a chování se nám hnusí!“ zařvala výhružně a zamávala pěstí nad hlavou. Sklidila souhlasné mručení z davu.

„Copak království věříme, že to byl jeden z nás? Přijde vám, že se prohřešil proti našemu kmeni?“ pokračovala v rázné řeči a já se musel bránit, abych jí netleskal. 

Začala procházet davem. Občas některého z přítomných podrbala za uchem, jiného za uši vytahala.
„Většina z vás jsou taky děti celého kmene, nejen náš malý Aljoša. Děti kmenů zanechány v Lese Viselců, nebo vyvrženy svým matkám před oběšením na stromech.“ Dívala se na spousty z nich. 

Ostatní kmeny to tak dělali. Nechávali své potomky na hranicích lesa Viselců, pokud neprošli výběrem na dostatečně kvalitního potomka kmene. 

Já byl jeden z takových. Zachránil mě strýc před vlky. Tak jsem byl přijat do rodiny.

Vyvržených tady bylo jen málo.

„A najednou budeme my dávat něco zpět jen proto, že jiné kmeny si dupnou?“ zařvala směrem k Pavoukovi i jeho dvěma rádcům v kuklách.
„Já stojím na jeho straně.“ Poznamenal Pavouk na obranu. I on byl z tety vyveden z míry. „Ale diskutuješ tady o tom.“ Odsekla mu.

Radši jsem se díval po Heimdallovi a přemýšlel o velikosti ženy, co vás přijme za dítě. 

V davu to začalo vřít jako v kotli. Kmen se mezi sebou dohadoval. Ženy a muži najednou začali mluvit jako jeden už jen na téma, že rozhodně neustoupí království.
Byl jsem na ně hrdý. 

„Pak ale bude muset být vyloučen z kmene.“ Řekl jeden z rádců a mě docela zatrnulo. Teplota najednou klesla o desítky stupňů, protože dav s tím začal taky souhlasit. 

„Kdo je pro návrh vyloučení?“ řekla teta. To mě dorazilo.
A zarazil mě i les rukou, který se začal zvedat. Trochu mi cukalo v koutcích. Poslední tři roky jsem žil prakticky mimo kmen. Možná i déle.

Pavouk mi položil ruku na rameno. „Dáme ti něco k jídlu. I průvodce, až k hranicím Lesa Viselců. Můžeš si dnes ještě odpočinout, ale více nečekej.“ 

Ztraceno překladu: Neboj se Alexandře, dáme ti tolik, abys přežil pár dní. Dohlédneme na tebe, ať se nevrátíš.
„Dík.“ Protlačil jsem skrze sevřené zuby a sledoval Heimdalla, jak kopuluje za davem s fenou. Tenhle bude mít určitě štěňata. Napadlo mě.
 

První věc, co jsem po narození začal vnímat, bylo osm stromů pro viselce.
Nejvýznamnější osobnosti nepřátel zdobili přímo vesnici. Dole se rvali ovčáci o jejich vnitřnosti a lízali čerstvou krev. Mezi nimi pobíhali děti, rvali se dospěli… Prostě krásné a spokojené dny. 

Teta mě nosila na rukou, ale od jednoho roku jsem už musel chodit po svých. Bylo tady několik budov, poskytující ukrýt až pro stovku lidí. Tyhle velké monumentální chýše si pamatuji. Složené ze dřeva a kostí potáhnuté kožešinami.
Do svých deseti jsem takhle žil i já.

Ta hromada těl mi připadala jako hrob. Takže jsem začal utíkat, našel si přístřešek vzadu za vesnicí a začal se pohybovat mezi ostatními sám.
Překvapivě mě to s vesnicí sblížilo. 

Pamatujete si lidi, zákoutí, místa. Posloucháte příběhy, historky a ostatní vás znají. A vy, svým způsobem, znáte je.

„A teď už je nikdy neuvidím.“ Prohlásil jsem do větru při výhledu od lovecké chýše na kopci. Půjčili mi na noc jednu a já teď seděl, čistil kuši a sledoval celé to panorama před sebou. Trochu melodramatické, ale rozhodně jsem se cítil lépe než ti viselci. 

Heimdall si žvýkal kost jelena, ještě pokrytou masem. Jeho spokojenost jsem mu záviděl.
„S ženskýma jsou jen problémy, Heimdalle.“ Začal jsem při rozhovoru se psem rozebírat tělo kuše. „Necháš je naživu, trápí tě, že žije s jiným. Zabiješ ji? Obviní tě z vraždy půlka soustavy.“ Tuhle kuši mám tři roky a to bylo poprvé, co selhala… No ne přímo selhala, ale udělal více, než jsem zamýšlel.
Napadlo mě, že to bylo prvně, co v mém životě zasáhla vyšší moc a rozhodla za mě.

V čem? Už asi tak rok uvažuji, že uteču z Inui. Teď mám rozhodně důvod. A to jsem ani o něj nestál. 

Začal jsem lomcovat s uzávěrem kuše a snažil se ho otevřít. Ale jelikož jsem svou zbraň už dlouho nerozebíral, šlo to ztuha. A docela mě to rozčilovalo. 

„Na sílu nic nezvládneš.“ Pavouk přišel potichu a nezpozorován. Takže jsem málem nadskočil a sáhl po noži. „Chceš zabít ještě mě? Nestačí ti žena?“ Prohlédl si mě slepýma očima, jako by mě viděl. 

„Myslíš bývalou ženu a i to žena je řečeno s nadsázkou. Inuitské ženy jsou věrné svým můžům a nebo to jsou poběhlice a spí každou noc s jiným.“ Odpověděl jsem a konečně rozložil kuši, abych mohl začít čistit citlivý odpalovací mechanismus. 

Pavouk poslouchal, co dělám, stejně jako poslouchal vesnici a okolí.
Stál tam skoro hodinu, než něco řekl.
„Ve vesnici ti to nikdo nevyčítá, Všichni ti mají za zlé, že jsi přitáhl pozornost království.“ Neodpověděl jsem, tělo kuše mi přišlo upatlané. A bylo upatlané, i když jsem ho začal zuřivě leštit. 

„Kdyby po nás nechtělo království tvoji hlavu…“

„Kdy jste začali poslouchat kecy cizáků a přistěhovalců?“ odložil jsem zbraň a zašel si do chýše pro maso s chlebem. Pavouk si bez dovolení vzal a soustředěně žvýkal, jako by při jídle měl najít odpověď na moji otázku. 

„V momentě, kdy jsme se stali nezávislým kmenem, mimo rozkazy ostatních kmenů.“ Odpověděl a vytáhl si od opasku láhev, ze které se napil a následně mi nabídl.

Nebránil jsem se. Alkohol mi spálil hrdlo, ale pohladil žaludek. 

Na jeho odpověď jsem nevěděl co říct.
Bylo to pár let, co si kmen Šarlatovců vydobyl nezávislost.Při svých počtech jsem obvykle byli žoldáci, nebo průvodci. Znali jsme kraj a uměli jsme proitvníkům nahnat strach už jen našim pachem.
Nejenom že to byl dlouhý a krvavý boj, ale i smutný. Ztratili jsme skoro polovinu kmene a naše smečky ovčáků, šlechtěných naším kmenem skoro sedmdesát let, byly vyhlazeny. Heimdall a ještě několik bylo poslední šarlatoví ovčáci na tomto světě. 

Znovu jsem se napil a koukal do prázdna. Najednou jsem začal kmeni rozumět.
„Budu se moci někdy vrátit?“ zeptal jsem se Pavouka a snažil se v jeho slepých očích najít odpověď. 

Pavouk však neodpověděl, jen poslouchal ruch hádajících se obyvatel na tržišti. „Pavouku?“ zkusil jsem se znovu zeptat. 

Opět se napil a opět se věnoval naslouchání ruchu z tržiště. 

„S tebou si taky nikdo nepokecá, když nejde o rozsudek smrti, co?“ najednou mě začal Heimdall strašně zajímat, hlavně mě zajímalo co žere. 

„To záleží, jak moc se změníš, aby ses mohl vrátit.“ Zavrčel Pavouk a odplivl si. „Nic není na Inui zadarmo. Ani místo v kmeni.“ „Vyhodili jste mě vy!“ opáčil jsem, ale Pavouk se náhle proti mně postavil a protáhl si čelist. „Vyhodili tě tvé činy. Střílet kolonisty se nevyplácí.“ Pavouk se na mě ještě chvilku díval, ale pak se zamračil, zamručel a odešel pryč. Takže jsme s Heimdallem opět zůstali sami.

Díval jsem se za Pavoukem, odcházející s jistotou vidoucího. "Říkáš to, jako by byli něco víc, než jen zající. Žrát, kopulovat a srat..." řekl jsem tiše, ale něják jsem tušil, že to slyšel.
 

„Nazdárek!“ Skoro jsem nadskočil, když se za mnou objevila teta.
Než jsem stihl cokoliv udělat, objala mě a zvedla mě, i když mi byla zhruba do půlky beder. Praskala mi páteř u žebra, když mě objala.

Po pár vteřinách snahy ji odtlačit, jsem se poddal a opětoval ji objetí. Tlak okamžitě polevil a já se ztratil ve vzpomínkách na dětství.

Na časy, kdy vše bylo jednodušší. 

„Chyběl jsi tady.“ Konečně mě pustila a začala si utírat tvář, po které se řinuly vodopády slz. Ani si nepamatuju, kdy naposledy takhle brečela. Snad jen když jsem já a skupina lovců zachránili několik dětí, během boje s Napichovači,v Lese Viselců. 

„Jo, to ty mě taky. Ale tak nějak pochybuji, že jsem ti chyběl, když ty sama jsi navrhla, ať vypadnu.“ Odpověděl jsem ji a setřel jí slzu z koutku oka. Usmála se. 

Teta byla vždy veselá žena, i když porcovala jelena. Potřebovala sílu a kuráž pro dohlížení nad dětmi celé vesnice. Její rozhodnutí byla obvykle založena nejen na emocích, ale i logice a mateřském pudu.

„A co jsem měla dělat, řekni? Vidíš snad jinačí východisko?“ zeptala se a upravila mi kabát, jako když jsem byl malý.
Musel jsem jejímu názoru dát za pravdu. Už když tu byl Pavouk jsem pochopil, že jinačí možnost ani nebyla. Válku si kmen nemohl dovolit a bude lepší, když prohlásí, že mě vyloučili z klanu, což by je naprosto vyškrtlo ze zájmu království, než aby mě schovávali. 

Takhle na ně království nebude moct zaútočit a nechá Šarlatovce být. 

Znělo to sice nádherně, ale já musel pryč. 

A to vše jen proto, že jsem dodržel pravidla a pomstil se…

„Bude mi to tady docela chybět.“ Rozhlédl jsem se po vesnici a zatlačil slzu. Stejně mi šel ale v hlase slyšet smutek, protože teta mě znovu objala. „Pořád budeš můj malý chlapeček, jestli tě to uklidní.“

Napadlo mě, že vzhledem k mojí výšce skoro půl třetího metru, je oslovení malý chlapeček bráno s dost velkou nadsázkou. 

Autor Dextero, 21.12.2021
Přečteno 355x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí