Hodíme si?

Anotace: Alexander, vyloučený z kmene, se vydává na cestu...

Sbírka: War.live

"Tak jsi Albín? Nebo ne?"
Glena. Pavoukova vnučka, takže ji nesmím zabít.
Včera prý slyšela Pavoukův a můj rozhovor v jeskyni při ohýnku.
Je legrační jak vám dokáže lézt na nervy někdo stejně vysoký jako váš pes, a v podstatě být ještě otravnější. Připomínala mi v obličeji veverku, a její pohyby byli podobné. Energetické, rychlé. Pořád v pozoru, o všechno se zajímala.
Vlasy, spletené do mnoha copů, z nichž každý končil zdobeným korálkem z kosti, ji při těch pohyby poskakovaly kolem hlavy.
Oblečená byla jako lovec, ale oblečení bylo asi tak o dvě čísla větší. 
Byla o dvacet let mladší než já, ale všichni tvrdili, že je strašně zvědavá a talentovaná. A že se v ni Pavouk nezapře. Ani celá její dokonalá rodina. 
Její matka zemřela během útoku r’liků, když se narodila. Překvapivě byla vyvrženec. R´likové její matku naštěstí nevyžrali. Museli ji vyříznout.
Její otec, Pavoukův syn Dimitrij, zemřel nedávno ve válce. Glenu vychovávala prakticky celý kmen. 
Já byl bohužel jeden z těch, na které se lepila nejvíc. Možná za to mohlo moje odmítání její existence, já nevím.
„Ano Gleno. Naposledy říkám, že jsem albín. Nechápu proč do toho řežeš. A znovu a znovu…“ 
„Vsadili jsme se včera večer s kamarádkami.“ 
Zastavil jsem, když to řekla. To by naprosto dokonale vysvětlovalo, proč jsem měl tři dámské návštěvy v noci. Dvě jsem odmítl. Té třetí jsem neodolal. 
„Takže jste včera večer chteli zjsiti, co to obnáší bejt albín? To mi chceš říct?“ zavrčel jsem. „Že sis to nepřišla sama vyzkoušet!“ 
Jakmile jsem to řekl, dostal jsem mocný úder do zátylku, až jsem se opřel o strom. 
Za mnou stálo něco mezi inuicem a medvědem. Obludná stvůra jménem Rigor, snoubenec Gleny. 
Když jsem tohohle jedince poznal, napadlo mě, že je dost silnej na to, aby Glenu zvládl a dost blbej na to, aby to zkusil. Slušelo jim to spolu. 
Když se na mě díval z vrchu, hodně vysokého vrchu, protože byl fakt velkej, odfrkl si, otřel si o mě botu pak se usmál na Glenu a zamířil k hranicím lesa.
„Proč nejsi milý, jako Rigor? Dalo by se z tebou i lépe komunikovat.“ Ušklíbla se a pokračovala za svým nastávajícím.
Sáhl jsem po kuši a přebil. Mířil jsem na ni, stihl bych vystřelit další tři…
Kdo by se to dozvěděl? napadlo mě Jejich smrt může způsobit cokoliv… Pak jsem kuši ale složil. Už tak jsem měl dost problémů. 

Šli jsme celý den. Les viselců byl velký a Glena s Rigorem mě měli doprovodit až k severnímu okraji, co nejblíže k Bifröstu. Glena pořád něco žvanila, Rigor dával pozor na cestu. Já se snažil ignorovat Glenino štěbetání a Heimdall větřil pro případ ohrožení. 
Skoro by to byla i romantická procházka. 
„Musím říct, že mě moc dědův názor na království…“ Glena furt žvanila.
Mě nezajímají tvoje názory. Pomyslel jsem si.
Rigor se zastavil, jako by uměl číst myšlenky. Takže mi ruka sjela k mačetě. Ale pak jsem to taky ucítil. I Heimdall. A pak i naše malá, talentovaná Glena.

Kolonisté dlouho nechápali věci, které nejdou vidět.
Byli toho názoru, že ještěři nepáchnou.
Jenom že oni páchli.
Tady, na Inui páchly děsivě.
Štiplavý pach krve a animální brutality. 
Běželi nám přímo do zad. Takže zabily hlídky na předsunutých stanovištích.
Nemusel jsem ostatním nic říkat. Stačilo se jen rozběhnout a držet se poblíž stromů. Heimdall mi běžel v patách a cenil zuby, protože útěk se mu moc nelíbil.
Jenomže mě bylo jasné, že musíme ty ještěrky odvést ze stopy vesnice. Zbytečně vykrvácet, aniž by se vesnice dozvěděla o útočící skupině, ničemu nepomůže. 
Hlídky se to dozví, ale musíme hrát o čas.

Záviděl jsem Gleně, že ji Rigor nese. 
Ten medvěd pracoval na tekuté magma. Jeho silový běh dělal díry do sněhu a nepřestával držet tempo. Já už začal lapat po dechu a Heimdall běžel ve předu, lehce jako šavlozubá kočka. 
Potřeboval jsem oddych po těch dvou hodinách sprintu. Navíc se stmívalo…
Moc dobře jsem však cítil ty zmetky. Byli blízko a pořád za námi.
Jásal bych, kdyby se mi dostalo dechu.
Glena se na mě dívala v očích černé myšlenky. Věděla, že jsme návnada a věděla, jak občas návnady dopadají. 
„Neboj… Gleno…“ Povzbudivě jsem se na i v běhu zkusil usmát. „Osobně tě podříznu a vykuchám, než aby to udělali oni.“ 
Usmála se, i v Rigorově brutálním, zarostlém obličeji, se mihnul něco jako úsměv. „To dříve já tebe.“ Usmála se stejným způsobem. Vřelejší jsme k sobě nikdy nebyli. Zrychlili jsme naposledy klus. Byl jsem odhodlaný, slib co jsem ji dal, splnit.

Perfektně viděl ve tmě už jen Heimdall. Já a Rigor jsme už museli mít ruce před sebou, abychom nevráželi do stromů. 
Bylo fakt už třeba něco dělat. Po dvou hodinách běhu už jsem fakt chtěl něco dělat. 
Všichni hraničáři už museli vědět o téhle bandě, a jestli ne, tak ve vesnici musí brutálně slavit můj odchod. 
Předběhl jsem Rigora, z vypětím sil, a zatahal ho za ruku. 
„Musíme už něco dělat.“ Zastavil jsem. Rigor naštěstí taky. Kdybych se mu musel postavit do cesty, ještěři by našli tak maximálně zašlapanou mrtvolu.
„Co chceš dělat?“ zavrčel. 
Rozhodil jsem rukama. „Já nevím. Rozděláme ohníček a zanotujem jim?“ Heimdall se na mě tázavě podíval ze tmy, naklonil hlavu a vteřinu na to začal sbírat klacky. 
Glena jeho počínání sledovala koutkem oka jako já, zatím co moje maličkost se začala hádat s Rigorem.
„Jen řvětě, vy pitomci, ať vás slyší celý les! Myslím že v Krvavém srázů vás přeslechli.“ Zasyčela a oba nás praštila pěstí do hlavy.
„Musíme se ukrýt a překvapit je. A ten pes to chápe lépe, než vy dva dohromady.“ Ukázala na Heimdalla. Musel jsem s ni chtě nechtě souhlasit. 
„Máš recht. Rozděláme oheň. A schováme se na strom.” Z Rigorova pohledu mi bylo jasné, že ten na žádný strom nepoleze. Jak chce, chlapec. Bude návnada. 
To pochopil i on z mého a Glenina pohledu.

Sršeň lapený ve světle.
Při svitu hvězd se vznáší.
Připomíná mi jelena,
než medvěd do hlavy jej praští.

A přichází, onen okamžik,
kdy zkusí se přiblížit.
Ach hloupý sršni...
To bude pálit.

Snáší se jako hvězda,
a k zemi padá.
Ve své smrti zbytečné,
je z něj hvězda padává…

Když vám do chýše vletěl sršeň, bylo dobré si sednout k ohni, uklidnit se a začít si tohle zpívat. 
Létající zabiják buď odletěl, nebo shořel. Šli po teplu jako vlci po mase.
Místo sršňů jsem viděl ještěry.
Potvory stejně vysoké, jako já, stojících na zadních. Přední spáry vražedně protahovali a sekali naprázdno do vzduchu. Ostré hlavy syčeli a štěbetali. Rudé oči se leskli v plamenech jako jejich kůže. Vypadali jako krvavé přízraky.
Viděl jsem je nesčetněkrát...
Zabil jsem jich stovky...
Stejně mi vždy prvních pár vteřin srdce vyplašeně tlouklo, kdykoliv jsem je viděl. Nepatřili na Inui. Přišli z vesmíru
U ohně stál Rigor a vyřvával stejnou říkánku jako já. Glena byla ukryta na větvi nade mnou a Heimdall čekal přikrčený nad Rigorem. Dokonale obklíčení.
Nastražena světelná past, nepřátelé přicházejí z jedné strany…Tak co se mi nelíbí na myšlence, že jsme obklíčili dvacet ještěrů! Ještě k tomu rudých, starších.
Glena zasyčela. Signál, že se mám připravit. Zapřel jsem si kuši o rameno a namířil pár metrů od Rigora. Napadlo mě, že bych schválně uhnul rukou, odpráskl ho výbušnou střelu a pak sestřelil Glenu.
Rigor si pohrával s obrovským kostěným mečem, délkou půl druhého metrů, který nosil na zádech. Protáčel ho mezi prsty jako třísku, přitom mě by s ním přesekl. Ještěráci zasyčeli, Rigor zařval.

Já a Glena jsme vystřelili dva výbušné šipkay. Dva meteority dopadly do davu ještěrů a zapálili dřevo posypané střelným prachem a polité alkoholem z našich zásob. Bylo jich asi padesát. Všude kolem.
V té tmě a v tom zmatku z exploze jsem doufal, že netrefím Rigora, protože pak by ti zmetci šli po nás.
Rigor vystartoval hned při první explozi a při fakt bravurní otočce a spodním seku, přesekl dva ještěry. Jednoho ve skoku, druhého v běhu.
Otáčel se jako tornádo a kolem něj stříkala do ohně krev. Ještěři na zadních s dlouhými spáry a ostrými hlavami byli všude kolem. Vrhali se nejdříve na Rigora, ale pak si všimli i nás. 
Všiml jsem si prvních z nich, jak se drápali za námi na strom. Nečekal jsem na nic. Prostě jsem skočil a ohnal se pažbou kuše. Překvapivě jsem ho zachytil do popruhu a strhl všechny čtyři ještěry k zemi. 
Ležet na hromadě sakajících těl bylo poněkud nepohodlné. Stihl jsem se odkulit, než Glena vypálila výbušný šip. Výbuch mě nabral a povalil na tři další. Začal jsem se s nimi rvát, spár na spár.
I my Inuiovci máme spáry. Někteří sice používají pěsti, ale já preferoval rvaní masa ostrými drápy. 
Jednomu ještěrovi jsem promáčkl prsty do lebky a urval mu hlavu. Strašlivě jsem zavyl, ohnal se lebkou po jeho kumpánovy a zároveň tasil mačetu.

Nejsme brutální zbytečně.
Překvapivě ještěrky děsí pohled na mučení a naše rituály. Sami dělají podobná zvěrstva, ale zase tak nebojácní nejsou. Nedokáží se smířit s brutálním násilí na svém druhu. 
Mě to nikdy nevadilo. V některých ohledech připomínají Království.
Rigol měl kolem sebe krvavý, spirituální kruh.
Co se týče práce s mečem, byl to umělec. Ještěři sice útočili, ale byla na nich vidět nejistota a obavy. 
Vyzývavě řval, pomazával se jejich krví a momentálně žvýkal játra jednoho z těch, které přesekl v pase a vyrval mu hrst vnitřností.
Já jsem spíše kličkoval a snažil se odlákat pozornost od Gleny. Ale zůstala za mnou docela solidní krvavá cesta.
Kolem krku střeva jako ozdoby, od hlavy po paty zamazaný krví a momentálně jsme se drápy a mačetou sekali se třemi ještěry v chumlu a já se jim vysmíval.
"Bejt tady hromadach vašich mláďat tak si to užiju stejně. Máte ránu jak mrtvoly. Vlastně pardon, vy uz jste mrtvý!!!!"
Kdykoliv jsem zabil jednoho, přiskočil další.
Heimdall seskakoval ze stromu, odrážel se od nich a kličkoval zpět do bezpečí větví. Taky byl už od krve, ale více od ještěrů, než své. Celá morda zamazaná krví a kusy masa. 
Glena střílela už jen šipky, oblečení čistá jako čerstvý sníh. 
A do toho všeho všude řvaly plameny a požíraly stromy, jako jsme se my málem požírali tady.
Jak dlouho tohle vydržíme, jsem nevěděl, ale zatraceně nejlepší rozloučení se starým životem jsem si nemohl přát.

Sněhová bouře začala těsně před úsvitem. 
Když spadla první vločka, rozpoltil jsem poslední ještěří lebku. A vyřval světu svoji únavu.
Glena stála kousek ode mě, Heimdall si olizoval rány. 
Rigor dodržoval tradici.
Přidával už dávno nové mrtvoly na stromy. Některé měli smůlu, že ještě žili a tak jsme s Glenou neodolali a šli se bavit taky.
Nic vás tak nesblíží, jako společné mučení nepřítele. Bylo příjemné si chvilku odpočinout.
„Promiň. Tu manikúru jsem trochu přehnal. Budeš chtít tu hnátu zabalit?“ Zamával jsem čerstvě useknout končetinou ještěrovi před obličejem. Sekal jsem ji asi tak 5 minut. Dal jsem si záležet.
„Manikúra?“ Glena nechápavě vytřeštila oči, zatím co sešívala na useklé ještěří hlavě tlamu a oči. 
„To si dělají kolonisté, hlavně ženy. Upravují jim nehty.“ Byli to postřehy, které jsem pochopil po chvilkovém vztahu. Kolonisté měli pestré životy. 
Rigor, věšící tři mrtvoly na strom, se hlasitě zasmál. Docela jsem jeho reakci chápal. Mě to znělo stejně vtipně
Užívali jsme si až do východu slunce, než jsme se rozhodli konečně odpočinout. Menší přístřešek jsme nepotřebovali, kousek jsme našli opuštěný vlčí brloh. 
Takže jsme tam zalezli a ve dvojicích, Glena Rigor, ja a Heimdall, jsme usnuli přitulení k sobě, aby nám bylo aspoň trochu teplo.
Bude mi smutno po těchto okamžicích.
Pokud odletím odsud, ocitnu se ve světě, kde tohle dělat nemohu…
Vlastně mohu, ale s následky. Možná horší, než tohle. 
Po tomhle se mám bát věcí mimo Inui? Napadlo mě s úsměvem. 

Ráno mě probudil Heimdall. 
Nejdříve jsem se ho něžně snažil odtlačit, ale to se moc nedařilo. Takže jsem ho prostě praštil a po chvíli jsem inkasoval silné kousnutí do ruky. 
„Ty děvko!!!“ zařval jsem, otevřel jsem oči a hrábl rukou po Heimdallovi. 
Všiml jsem si okamžitě dvou věcí.
Blížila se noc a několika stop, vedoucí k našemu úkrytu. Otočil jsem se na Glenu s Rigorem, vlastně jen na Rigora.
Glena byla pryč. 
Co nejsilněji jsem praštil do Rigora do ramena. „Kde máš ženu?“ Byla to čistě řečnická otázka. Ale Rigor, z její nepřítomnosti byl dost zmaten. „Myslel jsem, že ji hlídá tvůj pes.“ Odpověděl a zamračil se. Vypadal jako medvěd, než zaútočí.
„Aha. Takhle se stavíš i k postelovým hrátkám? Pošleš na Glenu cizího psa?“ Rigor se tvářil, že mě praští, pak se ale protáhl z doupěte ven a šel hledat Glenu. 
Já se ještě zatím natáhl ve vyhřátějším koutě a rozhodl se ještě chvilku prospat. 
Glena navíc nebyla moje starost.
Tedy aspoň já si to myslel, Heimdall následoval Rigora a s čumákem přiraženým k zemi. Šel po stopách.
Díval jsem se, jak ti dva mizí v houstnoucím příšeří.
Jenom si někam odběhla. Však ona se vrátí. Říkal jsem sám sobě. Ale když konečně přišla tma a ti tři se nevraceli došlo mi, že něco je dost špatně.
 
Chodit po tmě lesem může napadnout jen idiota.
Takže jsem se při chůzi snažil působit sebevědomě a ne jako pitomec.
Glena se mnou krvácela i bojovala. Byla členem kmene, i když jsem ji tak nebral. 
Byl jsem si ale jistý, že kdybych se ztratil já, hledala by mě. S hloupými připomínkami, ale hledala. 
Na okraj Lesa Viselců jsem došel zrovna když vyšel měsíc. Pavouk vyprávěl, že kdysi byl měsíc kulatý a měl celistvý povrch. To na obloze vypadalo jako lebka, jejíž obličejovou část kdosi roztříštil kladivem a všechno to uvnitř se vyvalilo ven, v podobě bílých krystalů. Působilo to romanticky i deprimujícně zároveň.
Vždy mi došlo, že v tom velkém moři hvězd, občas existují síly, které mohou zničit i Inui.
Ne, že by se mi tady po tom stýskalo. 

Na chvilku jsem zastavil a přikrčil se k zemi kvůli stopám. Děkoval jsem čemukoliv tam nahoře, že Rigorova váha odpovídala váze sedmi normálních lidí. Jeho stopy nešlo ve sněhu přehlédnout, i kdyby nevyšel měsíc.
Kousek dál jsem zahlédl Heimdallovi stopy a krev.
Černou a zaschlou. Krev mě zaujala.
Nabral jsem trochu sněhu i se zaschlou krví a trochu olízl. Okamžitě jsem ji vyplivl. Byla hořká, železitá a kyselá. Nebyla to krev našich, ani R’liků. „Špíny Napichovačské.“ Odplivl jsem si.
V místě, kde slina dopadla, jsem spatřil useknutou ruku, schovanou pod sněhem. Tu ruku už něco žvýkalo, takže jsem nemohl určit přesně tetování a cejchy, které na sobě měla.
„Sakra Heimdalle, ty taky musíš vše ožvýkat.“ Přičichl jsem k ruce a znechuceně ji zahodil. Podle všeho tu ruku uřízla Glena. Takže byla, když přišla sem, naživu. A Rigor s Heimdallem tu byli taky. Tak před hodinou.
Podíval jsem se na cestu z Rigorovích stop a zpátky k Lesu Viselců. Náš kmen vážně slábne.
Nejdříve ještráci, teď Napichovači. Po našich pozemcích se mohou svobodně pohybovat jen našinci a zvěř. Ne tihle cizáci.
Dostal jsem docela vztek a rozhodl jsem se následovat Rigora a pokecat si s Napichovači, jak je to s těmi hranicemi.

„Dost, že jsi došel.“ 
Rigor seděl u malého ohýnku, zabalený v kabátu a zachmuřený v obličeji.
„Nespěchal jsem. Chtěl jsem se prospat.“ Posadil jsem se k ohni.
Jeho majitel mi k nohám hodil flákotu masa, které jsem určil jako pečené maso ještěráků. Hladově jsem se do pečinky zakousl a užíval si sladkou, lehce pikantní chuť. „Jako od tetičky.“ Zamlaskal jsem.
Rigor se zamračil a prstem mi naznačil, ať jsem potichu. Nechápavě jsem naklonil hlavu. 
Seděli jsme kousek od skalisek, zvaných Krvavý sráz. 
Před skoro rokem a půl se tady sedm klanů utkalo s Královskou elitní armádou a vyhráli jsme. Jejich stíhače se tříštily o skály, supermoderní boty klouzaly po kamenech, na kterých jsme se mi pohybovali s jistotou vlků. Ještě teď šlo vidět mrtvá těla, trčící ze sněhu a královské lodě, zaražené ve skále. 
Byla to krutá a divoká bitva a okolí nám poskytlo strašlivou výhodu.
Já a několik dalších desítek lovců jsme zaútočili přímo z vrcholu skokem na lanech. Někteří z nás nepřežili.
A to nejen proto, že lana praskla. Někteří se zřítili do turbín letadel poblíž masivu. 
Trochu jsem se pousmál při vzpomínce na ty dny.
Nosil jsem u pasu desítky lebek a byl jsem zbrocený krví celý týden. Tak moc jsem si to užil.
Nemluvě o těch zajatcích a definitivní porážce Království, který slavila celá planeta.
V podstatě jak tu sedím dnes, tak jsme tady seděli, před rokem, v daleko větší skupině, zpívali jsme a jedli a byli rádi, že jsme naživu.

Od rána do úsvitu,
krev jsme prolévali.
Duše spousty bratrů, 
zmizelo za horami.

Nad ztrátou netruchlíme,
my pořád tady jsme.
A našim padlým bratřím,
krásný pohřeb vystrojíme.

Střeva místo mašlí,
krev místo vína.
Shledáme se spolu,
nikdo nezapomíná.

Ve válce jsme bratři,
a rodina ve smrti.
Ti co tady zůstanou,
ty žal nezdrtí.

Proto připíjíme,
na padlé hrdiny.
A doufáme všichni,
že zase sejdeme se s nimi.
 

Broukal jsem slova, která zde vyřvával tisícihlavý dav k obloze a slavil vítězství, které nemělo obdoby. Už třikrát jsme porazili Království a mám docela obavy, jestli náhodou nebudeme muset bojovat i po čtvrté, kvůli mojí maličkosti.
„Na co vlastně čekáme?“ To čekání mě nebavilo. Bylo to škodlivé pro mysl i tělo. 
„Přemýšlím.“ Zabručel Rigor a ukousl si z pečínky. Soustředění, jaké vynaložil při žvýkání, bylo fascinující. Ten chlap byl připraven všechno řešit silou a rázně. On měl plán. Dost smrtící plán pro obě strany.
„Takže jdeš na sebevražednou misi. To je dobře.“ Polknul jsem. „Už jsem se děsil, že mi budeš překážet.“ „Ty máš plán?“ vytřeštil na mě oči.
Aha... Napadlo mě. Tenhle chlap řešil členy kmene podle pověsti a vzhledu.
„Jasně že mám. Ale prvně si musíme pokecat, jestli jsi něco nezjistil.“ Mrknul jsem na něj. To pochopení, co mu problesklo v jeho očích, byly jako počínající inferno. Výraz měl stejný. Zářící.

Moc jsme nepokecali.
Zatím s Heimdallem našli jen stopy a drželi se jich. Seděli tu dvě hodiny a mínili vyrazit. Heimdall si skočil na lov, a nyní seděl vedle mě a žvýkal mládě vačice. Asi se nechytlo. 
Okolí bylo tiché, až na vítr a praskající plameny.
Rigor se mě občas zeptal na detaily mích posledních dní. 
Nebyl zase až tak pomalej… Byla to zvláštní odrůda Šarlatovce, který přemýšlel, jak bojoval.
Spirituální, krvavý kruh, v němž existovalo jen násilí. Chodící zbraň. Začal jsem obdivovat Glenu, že tohohle člověka dokáže milovat. 
Vlastně jsem ho obdivoval už při boji s těmi ještěry.
„Půjčíš mi meč?“ Moje otázka inferno rozzuřilo. Ale pak se náhle uklidnilo. Rigor se zvedl a tasil meč. 
„Byla to otázka. Nemusíš mě hned zabít.“ Sáhl jsem po mačetě, ale kolos si nečekaně protočil zbraň v ruce a nabídl mi dlouhou rukojeť.
Byla to vybroušená kost a ocel. Dokonale propojená, dokonale srostla. Cítil jsem z ní krev. Násilí a strach. Ten meč mluvil. 
a to, co popisoval, mě v těchto místech náhanělo hrůzy, které jsem si ani nechtěl představovat.
Podíval jsem se Rigorovi do očí a vrátil mu zbraň s předstíraným ledovým klidem. 
Ten náš tanec s ještěry nebylo nic v porovnání s tím, co dokázal doopravdy.
A přitom jsem se o něj nikdy nezajímal.

Dvě hodiny krátký spánek.
Ve skoro otevřené krajině, jsme se krčili mezi skalami. Pod námi však zřejmě bylo jezero magmatu, protože bylo od země teplo. Kazil to jen vítr a občasný zvuk obřích křídel a vytí vlků. Během toho jsem klidně odpočíval. Tady bylo místo predátorů a my jsme byli na lovu.
To dokázali respektovat obří výří a krkavci. Respektovali to i vlci a medvědi. Jen ne jeden statný jelen. Prošel kolem nás, pak se kousek stranou vytrousil a stočil se poblíž ohně
Vnímali jsme ho všichni, ale nevadil nám.

Za svítání jsme vyrazili. Jelen zůstal spát. 
Zase běžet se mi moc nechtělo, ale rychlost momentálně byla vším. 
Glena byla pryč několik hodin, což se na Inui, mimo rodný klan o samotě, rovnalo sebevraždě.
Fakt.
Nekecám.
A ještě si představte, že jste kousek na území Naražečů.
Vidím ty kůly. Nahá těla. Všude. A jen našinec.
Tedy nejen naši. Pár ještěráků. 
Musím si odplivnout. Byli to otrokáři.
Aby je země pohltila a bouře rozmetala! Nejhorší a neodpornější klan a ještě do toho zrádci. 
No… Ne přímo, ale nebojovali, když došlo na nejhorší.
Rigor běžel daleko klidnějším tempem a občas se na mě ohlídl.
Asi jsme si porozuměli. A byl jsem rád, že tady s tímhle šarlatovcem zachraňuju Glenu.
Protože tenhle chlap buď zemře, nebo přežije. Neexistuje nic jiného. Jen spirituální krvavý kruh brutality.
Heimdall občas vyrazil moc napřed, ale čím dál tím častěji se vracel. Dokonce vrtěl ocasem a radostně tančil kolem mě. „Má stopu!“ došlo mi. Rigor se naklonil a podrbal psa za krkem. Sledoval jsem, jak si nechává olizovat obličej.

A opět jsme viděli měsíc. 
Stíny se opět prodlužovaly. Celou noc nám dělala společnost blížící se bouře.
Cítil jsem ji ve vzduchu. Elektřinu. Byly to bouře sněhu, sopečného prachu a popela a, v těhle horách, i částeček kovu.
Tady nechcete být za bouřky venku.
Inua zkoušel, kam až kvůli Gleně zajdu.
Něco ve mně to chtělo vzdát. Vykašlat se na to. Vzdát to a zdrhnout. 
Ale další moje část byla proti a ta třetí chtěla jen vraždit
C.je správně.
Tuhle hlášku jsem slyšel od jednoho z kolonistů v Utopii. Kolonistickém městě poblíž Bifröstu. Ostatní se smáli, tak proč bych já se neměl usmívat.
Z Rigora jsem cítil tu touhu taky.
A bylo to sakra nakažlivé. Nemuseli jsme mluvit, prakticky nebylo o čem. 
Někdy k půlnoci se Heimdall přikrčil a zakňučel.
Díval se přímo před nás.
Všude kolem byli kůly s nabodanými těly.
Jejich les kůlů neměl nic společného s naši estetikou stromu.
To jsem taky někde slyšel, v určité spojitosti. Tohle bylo ubohé zvěrstvo. Vysvlečená a bezbranná těla. Okradeni i po smrti.
Dobře, přiznávám, děláme občas to samé, ale tohle byl našinec. Lid Inui.
Ještěrů tu bylo málo a ani jeden královský. U nás jich bylo tak šedesát stromů. Zbytek samí ještěrák, našinec tak třicet. A to beru s ohledem tak z 500 stromu na vzdálenost co tam vidíte. Něco jsou i živé stromy.
Půlka. 
„Nelíbí se mi to tu.“ Zavrčím a zastavím se.
Rigor udělá to samé. Ušli jsme kousek od místa, kde se Heimdall zastavil a s vyplazeným jazykem hleděl kupředu.
Já už to taky viděl. Spíše cítil. Pach nemytých, smradlavých těl. Sračky a chcanky. Hnus.
„Cítíš.“ Nasál jsem vzduch. Rigor zavětřil a přikývl. Přešli jsme do plížení.

Asi tak po kilometru ustoupili kůly dřevěné ohradě ve které bučeli jakové. Nelíbil se jim pach, který jsme měli a Heimdallovi se nelíbilo, jaký začínají dělat hluk.
Zastavil jsem Rigora, který chtěl okamžitě do tábora vtrhnou pro Glenu.
Bylo jasné, že kde je dobytek, tam jsou i jeho vlastníci a široko daleko nebyl jiný tábor. To jsme věděli.
Glena byla tady. Přímo v tomhle táboře.
“Nemůžeš tam vtrhnout a začít všechny sekat na kusy.” vysvětlil jsem Rigorovi.
“Proč ne?” zabručel můj společník a chvilku jsem měl pocit, že mě přesekne napůl, jestli mi budu stát v cestě.
“Prostě nemůžeš.” pokrčil jsem rameny “Pokud tedy nechceš, aby Glena skončila nahá a vyvržená na jednom kůlu, to pak…”
Přerušil mě výkřik.
A ne jen tak ledajaký. Křičela žena.
“Glena” zbledl Rigor a sáhl po meči.
Já jsem překvapivě sáhl po mačetě. Dokud jsme byli ve vesnici, nezajímal mě nikdo, ale teď křičel jeden z nás. Člen smečky, člen rodiny.
“Nejdříve provedeme průzkum. Pak si můžeš sekat jak chceš.” zasyčel jsem.
Snažil jsem se dát dost jasně najevo, že žádné hrdinství Rigor provádět nebude.
A i když na té hoře svalů šlo vidět jasný nesouhlas, stejně stál a čekal, zatímco já si vylezl na strom a prohlédl jsem si tábor pořádně.

Tři velké budovy, palisáda, ohrada s dobytkem a pod celtou z kožešin jsem viděl tvary vorvaňů.
Napichovačské vorvaně jsem neměl rád, byli to hrubé, uřvané stroje, stavěny pro rychlý útok i útěk.
Napichovači byli zbabělci.
Odplivl jsem si a protáhl si bradu. Možná jsem měl už v hlavě plán, ale potřeboval jsem minimálně dva aspekty, které by odvedli pozornost.
První mě napadl Heimdall, který by trošku poděsil dobytek.
Jenomže jsem viděl i dva býky, takže riskovat život svého psa se mi fakt nechtělo. 
Další byli hlídky.
Ty bych odstřelil hned z dálky. Už jsem šahal po kuši, když mě napadlo, že to by upozornili dav oslavujících primitivů za nimi.
Bylo jich asi dvacet.
Dvacet polonahých uřvanců v kožešinách, skákalo kolem ohně.
Uprostřed ohně byl zapíchnutý kůl a k němu přivázáno několik lidí. Ani jeden nebyla Glena, ale poznal jsem dva-tři šarlatovce. Nekřičeli, měli vytržené jazyky a vydloubnuté oči.
Zapsal jsem si, že půlce z nich mám udělat to samé.

Glenu jsem našel u jedné chýše.
Seděla ve sněhu, polonahá a na řetězu. Asi tak pět Napichováčů se o něčem hádalo a mě tak nějak došlo, o co se asi hádají.
Glena měla být jejich čuba.
Potlačil jsem touhu po nich vystřelit pár výbušných hlavic.
Jednak jsem už žádné neměl a jednak jsem nechtěl trefit Glenu. I když smrt by byla lepší, než co ji čeká.
Slezl jsem ze stromu a popsal Rigorovi co jsem viděl.
“Máš nějáký plán?” zavrčel.
Neměl dobrou náladu. Popis polonahé Gleny mu vehnal krev do tváří i očí. Připomínal mi býka jaka, když se chystá zaútočit.
“No jeden bych měl.” dřepnul jsem si a nakreslil mapu.
Byl to hrubý odhad, ale Rigor i Heimdall se tvářili, že to chápou.
Klíčový byl moment překvaperní. Takže Rigor to vezme útokem, až vydám signál a Heimdall měl na starosti jaky, přičemž jsem se mu snažil vysvětlit, ať běhá jen kolem ohrady.
Tvářil se, že chápe.
“Je vám doufám oběma jasné, že nehrajem o čas. Zatím se jich na ni vystřídají tak dva-tři. Musí to prostě vydržet. Nemůžem si dovolit chyby. Je jich tam asi třicet.”
“Třicet Napichovačů?” Rigor se divoce ušklíbl “To si dávám k snídaní.”
“Rigorku pokud to zvořem, dají si k snídaní tvoji prdel. A to nechceš.” usmál jsem se na něj přátelsky. Skoro jsem ho až poplácal po hlavě, jako štěně.
Trochu zblednul, když jsem mu to takhle popsal a uklidnil se.
“Vidím, že ti to už došlo. Nejsou to kecy, když se říká, že nejdříve svou oběť znásilní, pak svlečou a nabodnou na kůl. A je jim jedno, co to je.”
“To dělají i s ještěráky?”
“Se vším.” přikývl jsem na jeho otázku. Párkrát jsem to viděl a dokonce jsem ještěry i trochu litoval.
Beznohou a bez rukou, jen torza znásilňovaná za zvuku brutálního veselí. Napichovače na Inui neměl nikdo rád, ale při svých počtech, to byla síla, se kterou se muselo počítat.
Při poslední válce kmenů jsme s nimi bojovali. Užíval jsem si, když jsem ty zmetky vyvrhoval a sekal na malé, stále vřeštící kousky.
Rigor si odplivl a já vytáhl kulatou věc, kterou Království platilo.
Plochý, zlatý plíšek s hlavou krále na jedné straně, a pěti hvězdami na druhé. Ukázal jsem ho Rigorovi.
“Hodíme si o to, kdo půjde do tábora a kdo bude čekat na signál.” navrhl jsem.
To se Rigorovi nelíbilo. “Znásilňují mi ženu a a ty chceš hrát hry?” zavrčel.
“Ale jistě, že chci hrát hry, ale ten, kdo půjde dovnitř, se možná nevrátí, takže mi přijde fér, abychom si hodili.”
Rigor se nejdříve tvářil pořád odmítavě, pak ale nakonec kývnul.
“Fajn. Hlava, jdu já.” ukázal jsem na sebe.“Hvězdy, jdeš ty.” Souhlasně zamručel.
To mi vyhovovalo. Takže jsem minci vyhodil vzhůru a chytil ji do dlaně.
Když jsem dal ruku stranou, Rigor nesouhlasně zavrčel. Padla hlava.

Tábor byl skrytý pod srázem jedné hory. Nebylo pro mě problém vylézt těch pár metrů.
Po skalní římse se dostat nad tábor a zase šplhat dolů.
Ocitl jsem se za první stavbou a hned po mé pravé ruce močil hlídač.
Velice jsem si užil, když jsem mu rukou překryl ústa a podřízl mu krk.
Jak sebou tak zmítal a z krku mu sršela krev, neodolal jsem.
Zaklonil jsem mu hlavu zpátky, přehnul ho naznak přes koleno a prostě mu tu hnusnou palici uřezal.
Byl to slastný a uspokojující pocit.
Okamžitě jsem si rozmazal jeho krev po obličeji. Hlavu jsem hodil přes ohradu a tělo schoval ke zdi budovy do sněhové závěje.
Chvíli na to, se vynořil další Napichovac. 
Něco žvatlal ve svém rodném jazyce.
A žvatlal to i v momentě, kdy jsem mu vrazil mačetu mezi oči a přitáhl ho na druhé tělo.
Už jsem si říkal, že budu mít chvilku klidu a zahrabu mrtvé.
Když v tom se objevil třetí zmetek.
Objevil se tak nečekaně, že jsme oba jen stáli a koukali jeden na druhého. Pokusil se začít řvát, ale ten pitomec byl moc blízko a já mu stihl mačetou seknout po krku.
Jeho krev mě postříkala od hlavy po paty a tělo tupě dopadlo do sněhu.
Začal jsem si říkat, jestli takhle nepovraždím celý tábor, ale přísun kreténů byl přerušen. 
Chvilku jsem radši počkal. Asi tak dvě minuty,
Během toho jsem zahrabával těla do závaji a snažil se nějak zahladit sve stopy v okolí.
Přišlo mi to groteskní.
Pátý den a já zase někoho pohřbívám.
Ale pro změnu do sněhu, ne do tvrdé země. A nepředhazuji ty těla ledovým mravencům. 

Vítr ledový, prohání se plání.
Mrazivý dech, jde vidět při měsíci.
Kořistí je mi několik laní
Vím, že vzdálenost udrží si

Stříbrný hrot šipkau,
zaleskne se nocí.
Smrt číhá kdekoliv,
jsme v její moci.

Vybíhám z křoví,
kořist sebou zmítá.
Zabořím spar do břicha
do jejího hmotného nitra.

Srdce se v sevření chvěje,
kořist ještě dýchá mělce.
Sevřením život ukončuji,
mrtvou laň odtahuji do své sluji.

Vylezl jsem na chýši a sledoval okolí.
Skupina Napichovačů křepčila a hopsala u ohně.
Zvířata. Odplivl jsem si. Co máte co slavit? Zajali jste malou holku Šarlatovců? No vy jste hrdinové. Chvilku jsem je sledoval.
Jako krvavý havran a představoval si, jak do hořící hranice dopadá výbušný šipka.
To by byla trefa.
Ve své smrti by zapláli jak hvězdy a na vteřinu by se napichovači stali uměleckým dílem.

Jeden z nich se komíhal mým směrem.
Okolí naprosto nevnímám a hned za chýší ke sněhovému hrobu. Začal močit přímo na zahrabaná těla.
Protočil jsem oči v stoup a přakulil se náznak.
V kotoulu jsem sáhl po vlasci.
Při půlce druhého přemetu jsem se převalil přes okraj a obkročmo jsem jsem dopadl na další kořist.
Struna se zaleskla kolem krku i ve spršce krve.
Tohle si musím zapamatovat. Zapsal jsem si tenhle okamžik do paměti.
Objal jsem ho nohama kolem krku. Strunu s oprátkou jsem držel v zubech a neustale jsem zaklaněl hlavu, abych oko utáhl. 
Vytáhl jsem nás oba střechu a tak jsem chvilku strávil řezáním jeho šlach, abych si promyslel plán.
Oprátku jsem přitom stále utahoval, dokud se smyčka nezasekl o obratel a on sebou nepřestal úplně zmítat.
Teprve tehdy jsem přestal přeřezávat šlachy.

Když jsem skončil, přivázal jsem svou kořist přes okraj střechy.
Když tak aspoň Heimdall a Rigor dostanou signál a zaútočí na stádo jaků.
To by ty zvířata mělo zaměstnat.
I ty u toho ohně.
Připlížil jsem se podel okraje  a chtěl seskočit dolů, když jsem zpozoroval dalši hlídku, pližici se podél stěny.
Že by si něčeho všimli? Tak brzy? 
Všiml. Všiml si těla. 
Trochu jsem to vyčetl sám sobě a jednal. 
Napichovac ocichaval mrtvolu a neco mrmlal.
Byl opilí. To mi získalo čas. 
Vlasec s ohlávkou jsem pomalu spouštěl a rozhlížel se po okolí. 
Uz chybělo pár centimetrů, když Napichovač vzhlédl a uviděl moji siluetu. 
"A sakra" napadlo mě a zkusil jsem utáhnout smyčku.
Chytla se. Spustila se kolem obličeje toho zvířete a zasekla se o čelistní kostí.
Pořádně jsem zatáhl,a le ten parchant se jednou rukou chytil spár ve zdi.
To mě vytočilo a zabral jsem víc. Napichovač vydal podivný zvuk.
"Ungh…" zaznělo a ja přemýšlel, jestli se dusí, nebo mluvi svým jazykem.
Tentokrát zatáhl on.
Musel jsem se zachytit spár ve střeše a zapřít nohama. 
"Na tohle nemám čas!" Překulil jsem se dozadu.
Chvilku jsem vysel a pak něco povolilo. Ozval se čvachtavý zvuk.
Svezl jsem se po okraji střechy a necítil jsem žádný odpor.
Padal jsem.
Z nějakého důvodu jsem si vybavil svůj pád ve skalách, ale tady to bylo asi jen dva metry.
Ve skalách tak 20. 
Dopadl jsem do sněhu a nade mnou proletěla 'krvavá kometa'.
Tím, že se Napichovač něčeho držel a já silněji zatáhl, mu povolila část hrudního koše a i s páteří a několika žebry vyletěla z těla ven.
Pustil jsem vlasec a sledoval jak ta věc letí a naráží do Napichovač, který právě vylezl z chaty. 
Lebka narazila do druhé a smetla Napichovače na zem. Musel jsem potlačit smích a rozběhnout se nepřítele dorazit. 
Šlápl jsem mu na ústa a mačetou jsem ho rozřízl od krku po rozkrok.
A zatímco se topil v krvi a jeho mozek lapal po dechu, vyrval jsem mu srdce a sledoval ho.
Ještě chvilku tlouklo. Byl to hypnotický rytmus.
Poslouchat něčí tlukoucí srdce je přece uklidňující. Napadlo mě. 
Po chvilce rozjímání odtahuji mrtvoly a docela se bavím. Není to zatím špatný večer. 
Mám z něj i hřejivý a pozitivní pocit.
Napichovači byli podivně opilí a zmatení. 
Asi moc hub a bylinek...
Byl to krásný pocit.
A užíval bych si ho, kdybych opět nezaslechl Glenu.

Šel jsem za křikem a smíchem.
Venku nikdo nebyl.
Hlídky jsem zlikvidoval a velká skupina těch zvířat poskakovalo a křepčilo u ohně. Podle jejich chování jsem usoudil, že něco oslavují.
Z chýše, u které jsem se skrýval, náhle zakřičela znovu Glena.
Ale jaksi slabě.
“Vydrž příšerko.” zašeptal jsem “Už si jdu pro tebe.”

“Durhakz, elik.” řekl jeden Napichovač pobaveně.
“Grina” odpověděl mu druhý.
Zapálil dlouhou třísku o pochodeň u vchodu a následně zapálil fajfku.
Když si potáhl, vydechl kouř a sledoval poskakující soukmenovce. Dýmku natáhl ke svému společníkovi.
S díky jsem ji přijal.
Potáhl si a usmál se. “Dobrá směs. Ale už jsem měl lepší.” usmál jsem se a podal mu dýmku zpátky
Napichovač se nejdříve usmál na mrtvolu svého společník, ale pak si všiml i mě, stojící ve stínu.
V krku, jeho společníka, trčela moje mačeta. 
Přátelsky jsem se zazubil: “Krásna noc, že ano.”
Napichovač zkusil křičet.
Udeřil jsem ho do krku, vyrval mašetu z krku jeho soukmenovce a praštil ho znovu.
Padl naznak na zem. Slíbil jsem, že vypíchnu pár očí a rozdrtím pár krků.
Zmítal zoufale sebou, ale tady by nepomohl ani Pavouk a jeho léčby.
Promáčkl jsem mu oči do lebky a urval hlavu.
Za mnou se otevřeli dveře.
“Igk kha?” zeptal se další zmetek.
Skočil jsem po něm i s utrženou lebkou udeřil ho jejím čelem.
Po smrti jsou Napichovači konečně užiteční, i kdyby jste je měli sežrat.
Mačetou jsem mu probodl ze strany hrdlo a lajdácky ji vyškubl.
Zmítal se a snažil se zakrýt rozšklebenou díru v krku.
Hlavu jsem hodil po posledním, který právě pil z železného korbelu.
Korbel se rozplácl pod náporem lebky a jediným skokem jsem se ocitl nad ním a dupal mu na lebku do rytmu Glenina řevu.
Ten poslední mě neviděl.
Byl za závěsem.
Tady byl jen stůl s občerstvením, náčiním na řezničinu a pár orgány. Doufám jen, že ty orgány nebyly Gleny.
A kousek dál se válela velká, obouruční sekera z oceli a kosti. Ty dvě hmoty spolu dokonale splývaly. Kvalitní ruční práce.
Kvalitní ruční práce. Koukl jsem se na závěs.
Vůdce chtěl soukromí.
Neměl jsem v plánu mu ho dopřát.
Zvenku jsem si všiml blížících se stínů.
Byl čas vše ukončit.
Takže jsem se přiblížil k závěsu a lehce ho odklonil stranou.
Ten zmetek byl ke mě zády, v krvavém rituálním kruhu ve které na hromadě kožešin ležela Glena.
Vypadala příšerně.
Zkrvavená, postříkaná spermatem i alkoholem.
Měla mnoho jizev. Malých, ale na místech, která ženu musela příšerně bolet.
A napichovač zrovna zařval a začal na ni stříkat další dávku spermatu...
Já se prostě napřáhl sekerou a sekl mu po pravé lopatce.
Skoro jsem ho přesekl, ale ostří se zaseklo o pánev. Dobrá zbraň.
Na Glenu stříkali naráz dvě tekutiny.
Intimnější chvilku asi už nezažije.
“Ahoj příšerko, těžká noc, co?” přátelsky jsem se na ni zazubil, rukou jsem odhodil zbytky těla napichovače, sundal si kabát a hodil ho na Glenu. 
Někdo vykřikl.
A někdo další taky.
A najednou řval celý tábor.
Ale nejvíce řvalo trio napichovačů, kteří vlezli do chýše.

Za posledních pět dní se moc nedařilo, takže mi bylo jasné, že se mi nebude dařit ani teď.
Tahle soukromá párty, Glena, sekera…
Samozřejmě že ten chlap, přeseknutý skoro na dva kusy, byl Bodlák, Stařešina Napichovačů.
A já ho měl na svědomí.
Ti tři si to hned spojili, ale nic nedělali.
Dva z nich hystericky řvali a rvali si vlasy.
Ten třetí už vybíhal ven a volal o pomoc.
“Možná by ses měl vzpamatovat Gleno." Položil jsem vedle ní kuši. Oči jsem nespouštěl z dvou klečicích ubožáků.
“Pokus se být užitečná, jak to o tobě tvrdí.” mrkl jsem na ni, než jsem skočil po dvojici uřvaných trosek.
Prvnímu z nich jsem urazil spodní čelist a sek jsem zastavil až o bok druhého, který měl dost rozumu, aby mě neignoroval.
Zraněný něco zachrčel.
Lebku jsem mu roztříštil následně sekerou, když jsem ji vyrval z boku jeho druha.
Ten zmetek, s rozčšklebenou dírou v boku, se stále ještě hýbal.
Chytil se za ránu a pokusil se dostat ke dveřím. Sekeru jsem mu zasekl do lopatky a vtáhl ho dovnitř. Dal jsem si záležet, aby už nevstal.
Glena se dala trochu dohromady.
Na svém nahém těle měla jen můj kabát, ve kterém zmizela celá a na nohách boty mrtvého náčelníka.
U pasu měla přivázanou lebku starého Bodláka osobně. 
“Jestli se odsud dostaneme, chci tohle prase nabodnout před svoji chyší.” odplivla si na vysvětlenou, když jsem tázavě podíval na hlavu pohlédl.
“Máš na to plné právo, ale pak mi vypereš kabát.” nadhodil jsem a očistil ostří sekery o vlasy jednoho z mrtvých.
“V krvi nepřátel.” zapředla a slabě se usmála.
Její staré já se vracelo.
Možná za to mohla její koupel v krvi a nebo fakt, že nám do řeči skočilo šest dalších Napichovačů.
Teď bylo třeba nechat ústa odpočinout a dát se do práce.
Vletěl jsem mezi ně jako rozzuřený vlk a Glena začala střílet jako splašená.