Rozjímání při měsíčku

Anotace: Po "Kvalitní ruční práci" musí Alexandr utéct a odvést pozornost od soukmenovců.. Dočká se odpočinku?

Sbírka: War.live

Hřmělo a sněžilo. Vítr ze mě strhával halenu a chlad proměnil rány a strupy krve na necitlivá brnění po celém mém těle. Jednou rukou jsem si zakrýval oči, druhou jsem měl přimrzlou k sekeře, kterou navíc obalovala pěst zaschlé krve a vnitřností.
Rozdělili jsme se. Bouře začala nečekaně, ale tak nějak na čas. S Glenou jsme se probili ven, kde řádili volně běhající jaci, Heimdall a Rigor.
Způsobili nádherný masakr a zmatek. A i když ti červi vylézali ze svých doupat v zemi, museli utíkat před třemi naštvanými monstry. Dvěma rozzuřenými býky jaků, jejichž rohy byli schopny probodnout i tři dospělé muže a Rigorem, který se v bouři změnil v krvavý přízrak.
Já se snažil udržet Glenu na živu a dát naši malou skupinku dohromady.
Což byl dnes už druhý výkon hodný hrdiny. První byla ta řezničina v táboře. Nebylo to snadné, ale zvládl jsem to, i s krvavou stopou za sebou. Přitom mi později došlo, že to bylo jednoduché kvůli Glenině prořízlé hubě.
Vykacala kdo je, takže celý tábor slavil.
A koho z nich by napadlo, že jim do tábora napochodují dva Šarlatovci?
Teď už jsou sice poučeni, ale za jakou cenu.
Ať už se bude dít cokoliv, půjdou po moji stopě.
Zase.
Ale nejdříve ohrozí můj klan.
Zase…
Jak fakt nechápu, čím jsem si tohle vysloužil? Ani nechápu, jaktože, že ještě žiju…

Bouře zesílila.
Heimdall mě dohnal, když jsem se zrovna ukryl mezi stromy, poblíž hory. Vlk mi přinesl kabát. Aspoň něco pozitivního. Zasunul jsem do něj jednu ruku. Tu druhou jsem nemohl rozevřít. Sekera mi doslova přirostla k paži. Zmrzlá krev vypadala jako vyschlé maso.
“Přirostla mi k ruce.” ušklíbl jsem se a podrbal psa mezi ušima.
“Vedl si skvěle. Jsi šikovný…” zachroptěl jsem. Začal jsem kašlat. Měl jsem strašnou žízeň a hlad a chtělo se mi spát.
Jenomže na tomhle území bych si odpočinul na věčnost. Samozřejmě až po několika denních oslavách, v přátelském kruhu Napichovačů.
Glena má sice hlavu, ale já jsem zabil starýho Bodláka a asi jim ukradl nějákou posvátnou sekeru, nebo co.
Byla pěkná, to jo, ale že až takhle pěkná?
Měla ostří moc blízko topůrka a čtyři řetězy hned naproti ostří, opatřeny háčky. Každopádně si ji zatím nechám, než si osekám z ruky tu krev.
Pokračuji dál. Přemýšlím o dnešní noci…
Přemýšlím, jestli ji přežiju. Zůstalo za mnou moc krve, abych měl na život právo.
To si občas myslím. Ale pořád jsem tady.

Bouře nepřestávala zuřit ani ráno.
Těžké šedé mraky zakrývali oblohy a pohlcovali i tu trochu světla. Odpočinul jsem si jen na hodinu a snažil se projít přes hory.
V takovém počasí a skrze takové území je to dost o tlamu. Nohy mi ujížděli na svazích, ostré kameny mi řezali ruce. A ta sekera byla naprosto k ničemu. Nemohl jsem si ani rozdělat oheň.
Takže když bouře sílila, já balancoval někde poblíž vrcholu na fakt úzké stezce, zatímco Heimdall šel dopředu hledat úkryt. Byl na tom lépe, i když už za nim zůstali krvavé stopy z pořezaných tlapek.
A to mě vede za ním.
Nic nevidím, pokud tedy fest nepřimhouřím oči a topor sekery používám jako hůl, protože k ničemu jinému není.
Pokračuji, stále v před. Občas se podívám dolů, jestli tam neleží rozbité Heimdallovo tělo. Mám o to psisko už docela strach.

Uplyne strašně dlouhá doba než najdu ukrýt. Během té doby se snažím nespadnout, jsem dost vysoko, abych to nepřežil a do toho ta únava.
Ta byla smrtící ještě více 

Usnout tady, tak si pospím na věčnost.
Držím Heimdallovu stopu, ale bouře sílí, takže občas musím sníh odkrýt ostřím.
Po chvíli cítím kouř. A to se mi nelíbí. Navíc hezky voní po pečeném mase a bylinkách.
Trvá chvíli než narazím na podivnou stavbu upletenou z větví a vycpanou mechem.
“A je to… Jsem mrtví…” napadne mě, a stavbu obcházím. Je to hnízdo, hnízdo šikovně napojeno na skálu, ze kterého sálá teplo. Položil jsem se na větve a to teplo se snažil přijmout do celého promrzlého těla.
Ani jsem v tom opojení nepostřehl, že jsem usnul. 

Oheň mě v noci pohltil.
Vysál mou bolest i spousty sil.
Vznášel jsem se v rudých plamenech,
a cítil na těle divoký dech.

Vnímal jsem na těle čerstvé rány,
drápy v plamenech byly jak spáry vrány.
Slyšel jsem křik, ale nebyl pln bolesti,
spíše divokého stesku a radostné slasti.

Zuby a drápy zatínal jsem do kůže,
kapky krve se měnily v květy růže.
Vlnily jsme se spolu jako plameny.
Naše těla se v šelmy proměnily.

Touha a vášeň naplnila tvé doupě.
Po žhavé noci se ve vzduchu vznaši vůně.
S vyhasínající ohněm přichází ráno,
ale nám dvěma byla noc málo.

Teprve až uplyne vášnivý den,
spolu u ohně si s jídlem sednem.
Rozhovor nám nestačí, po tom druhém očima slídíme.
Po chvilkovém váhání, se v žhavé plameny proměníme.

Svět jsem začal vnímat až dneska ráno.
Celý den před tím jedna velká divoká soulož.
Nezdálo se mi to, protože jsem měl čerstvé škrábance od nehtů po celém těle. A to nemluvím o kousancích.
Usmál jsem se, takhle divokou noc jsem ještě nezažil a mohu jen říct, že bych to každému doporučil. Hlavně po tom martýriu za posledních několik dní.
Heimdall jsem nikde neviděl, byl jsem sám v…
Nenapadlo mě to říct jinak, než hnízdo.
První půlka obydlí byla z mechu, klacíků a bláta. Byla to útulná místnůstka, s ohništěm uprostřed. Nad vyhaslým troudem byl otvor na odvádění kouře, skrze které jsem viděl modrou oblohu.
Po zdech byly rozvěšeny sušené houby, maso, svíčky, kosti, zbraňe… A já sám jsem se válel na hromadě kožešin. Cítil jsem se tak klidně, že jsem padl na znak na kožešiny a prostě jen ležel. Bylo mi příjemně.
Začínal jsem zase usínat, když v tom se část stěny odtrhla a odhalila dveře.
Do “hnízda” se vřítil Heimdall, vyskočil na lože a začal mě radostně olizovat. Bránil jsem se, ale jen tak na oko. Byl jsem tak uvolněný, že jsem se i bavil. Bylo fajn na chvilku nemuset s Heimdallem se o něco přetahovat a konečně ho podrbat.
A pak vstoupila majitelka hnízda.
Včerejší den jsem měl v podivné, krvavé mlze plné euforie.
Když jsem ji uviděl, chápal jsem svou mysl, proč ji všechno splynulo do formy ohně...
Na inuitskou ženu byla vysoká. Chybělo jen pár centimetrů, abychom se ve stoje dívali jeden druhému do očí. Byla to vlčice.
Vlčice v těle inuitky, a rajcovalo mě, že své štíhlé, pružné tělo, schovávala v oblečení lovce.
Když vešla do hnízda, odhodila si z obličeje oponu zrzavých vlasů, ve kterých se leskly krystalky sněhu.
Tvář, kterou odhalila, byla alabastrová, plná jizev, ale tak krásná, že ty jizvy plnili spíše určitý druh spirituální skarifikace. Vytvořili ji děsivé linky kolem očí a v linii brady, ale ani tak nebyly schopny zakrýt tu krásnou symetrii, která utvářela iluzi vlčice v inutském těle. Byla dokonalá…
“Dobré ráno, ospalče.” zapředla medovým hlasem a hodila k ohni několik mrtvých zajíců.
Odsunul jsem ze sebe Heimdalla a zvedl se do sedu. “Dobré… Vynikající ráno.” usmál jsem se ještě pitomněji, než obvykle v přítomností ženy.
Začala stahovat a vyvrhovat králíky se zručností lovce.
Přisedl jsem si k ní s plánem, že ji budu obdivovat, ale místo toho, mi přikázala, ať rozdělám oheň.
“A kde máš dřevo?” neodpověděla, jen mávla rukou směrem ke vchodu. Došlo mi, že dřevo je venku.

Výhled, jaký se mi naskytl, jsem viděl jen jednou.
Bylo to na Bifröstu, kdy mi dost věcí dávalo ještě smysl.
V polární záři, po boku se svou bývalou a Heimdallem, jsme sledovali hory rýsující se proti hvězdné obloze. Byla to neskutečná podívaná. Tehdy jsem k ní ještě něco cítil.
Tady to ale bylo lepší.
Jednak svítilo slunce, takže se vrcholky hor třpytily jako diamanty. V nížinách byla překvapivě mlha, hustá a zakryvající se události v nížinách. V dálce jsem zahlédl Bifröst, ale byl jaksi maličký… Strašně moc vzdálený, ale to mi nevadilo. Čím dál od toho místa zatím budu, tím líp.
Dřevo bylo pod skalním převisem, kousek od hnízda, zatím jsem ale obdivoval krásu krajiny. Krásu Inui.
Tahle planeta mi celý život pila krev, doslova a do písmene. Byli dny kdy jsem ji nenáviděl moc a dny kdy málo… Dneska jsem poprvé Inui miloval. 

Ledová noc spásnému světlu ustupuje.
Krvavé slunce nad ostré hory vystupuje.
O ostrá skaliska se kotouč pořeže,
krvavá zář se jako krev rozteče.

Karmínové potoky světla, stíny a noc rozhánějí,
zvířata, čerstvě probuzená, se v té záplavě vyhřívají.
Bílé stromy na okamžik živou mají barvu,
nejsou už jen svědky zvrhlostí nočního davu.

Celá ta záplava probudí chladný svět,
život se vrací na Inui zpět.
Slunce se změní z rudého do žluta,
celá zmrzlá zem je krví užehnutá.

A nový den začíná očištěn,
hrůzami noci není znečištěn.
Celý svět je volný a spokojený,
nad rána na Inui opravdu není.

“Hezká báseň…” ozvalo se hned za mnou, zatím co jsem močil ze srázů a recitoval, co mě napadlo. Skoro jsem spadl dolů, kdyby mě vlčice nezachytila.
“Omrzel tě život?” rozesmála se a stáhla mě od srázů.
Ocitli jsme se v objetí toho druhého.
I přes kabát jsem cítil horkost jejího těla. “To mě tlačí do kyčle tvůj nůž?” “Jsem vždy připraven.” ušklíbl jsem se. “Tak až nanosíš dřevo, tak ti ho přebrousím.” bouchla mě do ramene a zmizela uvnitř hnízda.
Když jsem se zapínal, přemýšlel jsem, jestli se krása Inui může přenést do živého tvora.
Ta dívka, byla jako takhle planeta. A líbilo se mi to.

Tarhsi.
Měla jméno po plazivé rostlině, která rostla poblíž vulkanických vřídel.
Tahle rostlinka byla prudce jedovatá, způsobovala paralýzu a halucinace. Někteří inuic ji vysušovali, rozemeleli, pak zase vysušovali a následně ji kouřili. V této podobě tarhsi, jako ta rostlina, způsobovala pouze euforické halucinace, nikoliv smrtící paralýzu.
Tarhsi bych si taky namlel do dýmky a vychutnával si ji celý den. 
I s tou paralýzou. 

Celý den jsme strávili u ohně v hnízdě. Byla první žena, které jsem česal vlasy, a první žena, která mi rozčesala moji hřívu.
Povidali jsme si o divočině, o krvi a o samotě. Měl jsem k ní blíž, než ke komukoliv za posledních pár let. 
Tarhsi vypadala, že cítí to samé. Hlavne kdyz došlo o symboly na jeji tváří.
Zrovna mi rozčesávala pramen vlasů, kdyz jsem se dotkl její tváře. Šlo cítí lehký odpor, ale pak se přitulila k dlani, jako já, před pár dny, k teplu hnízda.
"To máš odkud?" ta otázka vyvolal ticho, přerušováné praskotem plamenů a kvílením větru. Blížila se další bouře, ale teď jsem se jí nebál. 
"Od mého kmene." Podívala se do ohně a odmlčela se. Vypadala utrápeně a nepomohlo ani něžné hlazení po lícní kosti.
"Nechtěla jsem se zaprodat. Země a bouře vem tradice." Odplivla si. "Nejsem ničí otrok, ani tvůj." Přiložila mi kartáč ke krku a nadklonila se nade mě. Tvářila se výhružně, ale bylo to jen pobydnuti k polibku. 
Strašně rád jsem se  utápěl v te rudé hřívě. Byl to požitek. Ale bylo mi jasné, že tim odbýhá od tématu. 
"No tak." Chytil jsem ji zezadu za vlasy a lehce ji odtáhl. Začala mi znovu česat vlasy. Byl v tom poněkud agresivnější rytmus.
Oheň praskal. Jiskry létaly k obloze skrze otvor ve střeše. Sledoval jsem plameny, zatímco si v hlavě skládala odpověď. 
"Vim o tobě. Bubny zní Inuí a vypráví tvé jméno, i tvé činy." Nadechla se, jako by měla zabodnout nůž do živého jelena. "Zabil jsi mi otce. Starého Bodláka." 

Oheň praskal jako kosti v noci během třetí války s Královstvím. Necítil jsem se nervózně, spíše uvolněně. Mohla me zabít uz první noc. 
"Čekáš omluvu?" znovu jsem ji prejel po tváři. 
U krku se mi pro změnu ocitl nůž. 
"Zabil jsi stareho Bodláka!" Vycenila zuby.
Už jsem chápal tu skarifikaci. Symbol vyloučené ženy od Napichovaču. Čubka nehodná plození i pohledu. Zbavena schopnosti tvoření života. Tarhsi byla úřetvořená v albín.
Byli jsme si hodně podobní...

Ignoroval jsem nůž u krku. "Čekáš omluvu?" chytil jsem ji za ruku a přitlačil si nůž ke krku více. Když už mám zdechnout, tak ať se to obejde bez zbytečných řečí a proslovů!
Rozechvěla se ji lehce ruka. "Tak řízní." Pokracoval jsem a nechal nůž lehce zaříznout do masa. "Řež. Osvobodí tě to?"
V jejich očích se objevilo něco jako obdiv. Pak nůž stáhla a olízla ostří. 
"Osvobodilo mě žes ho zabil." Prstem přejela po ráně a olizla pár kapek. "Chci tě zabít, protože jsi mě připravil o pomstu. Ale myslím, že sis to dokonale vynahradil už tím večerem předtim a svou společnosti."
Zaryl jsem ji nehet do zápěstí, slastně zapředla.
"Můžem v tom pokračovat. Jestli to chceš splatit v krvi a mase, tak se nebráním." "Zatim ne. Spíše mi řekni, proč po tobe patra celá Inua i Království."

Mluvil jsem.
Neznal jsem ji, ale mluvil jsem. Otevřel jsem se ji a odhlalil ji část svého života a trochu i to, jak myslím.
Začal jsem noci, kdy jsem zastřelil jejího přítele a že jsem doufal v jednu mrtvolu, zatímco noc mi připravila překvapení v podobě zásahu přímo mezi oči své bývalé. 
“Ležel na ni a ona pod ním... Napadlo mě… Že se to mohla taky stát dříve. Aspon bych ji konecne mohl některé veci dokázat a musela by mlčet.” ušklíbl jsem se a nalil si Tarhsininu medovinu z medu a kvašených bobulí.
Ona se zatím divoce smála. A to jsem byl teprve na začátku příběhu.
Pokračoval jsem vhozením těl do hnízda mravenců a jak jsem je pak pracně získával.
“Pokousali mi nohu a i určité partie. Určitě sis všimla jizev.” Opět následoval smích.
Vlastně se smála pořád, ale při určitých okamžicích jsem musel přestat, než ten smích ustal.
Líbil se mi její přístup. Vlastně to přijala tak, jak jsem se na vše díval já.
Prostě se to stalo…
Pokračoval jsem útěkem ve skalách až po cestu do vesnice. Na okamžik jsem skončil u vyloučení kmene. To se překvapivě přitulila a jen jsme chvilku hleděli do plamenů a střídavě drbali Heimdala mezi ušima. Pes si ustlal poblíž ohně a spal,
“Bylo to pro tebe těžké?” zeptala se, když si šla pro medovinu. V očích jsem ji zahlédl soucit.
Nevěděl jsem, co ji odpovědět, takže jsem jen pokrčil rameny.
“Ani nevím… Jako když usekneš něco tady.” udeřil jsem si do spánku.
“Jako když něco umrtvíš a zároveň do toho bodáš a řežeš zároveň, aby ses ujistila, že to mrtvé zůstane.”
Přiťukla si se mnou: “Na to se s tebou napiju. Celá moje minulost.”
“Ty jsi asi hodně sama, co?” sledoval jsem, jak hltá medovinu a po koutku ji stéká oranžový mok.
“Jak jsi to poznal?” usmála se a olízla si koutek. Hlasitě říhla. “Pokračuj ve vyprávění. Jsem zvědavá, co pokračovalo!”
Nenechal jsem se pobízet.
Popis masakrů ještěráků jsem si užil. Bylo to úžasné, spontánní. Krvavé…
Všiml jsem si, že i ona si ty představy užívala. Dokonce si užívala i masakr Napichovačů.
Zamiloval jsem se… napadlo mě, při pohledu na její záchvat smíchu. 'Krvavá kometa' ji pobavila stejně jako mě.
A pak jsem se zastavila zpomalil, když jsem přesekl jejího otce. Když jsem ji to dovyprávěl, přestala se smát.
“Štve tě to moc?” dopil jsem medovinu ze džbánu. “Že jsem ti zabil otce? Jestli jo tak… Promiň?” Pokrčil jsem rameny. Prošla kolem mě jako přízrak a došla dozadu za pelech, kde byla kůže na stěně.
Když ji odkryla, odhalila malou místnost. Něco jako spižírnu.
Džbánů tam bylo několik.
“Miluji ty tvoje malé skulinky.” usmál jsem se na ni. “Jsou plné překvapení.”
“To si piš. Jsem jedna velká záhada.” překročila mě jednou nohou a sedla si mi obkročmo na klín.
“Když jsem byla malá, můj otec prý rozsekal matku hned po mém porodu. Prý za ni dal mnoho a mnoho kožešin a kovu, aby porodila dceru. Odvrhl mě. Mezi ostatní ženy, které nebyly schopny bojovat.” Nalila mi, pak sobě.
Opět jsme ťukli hrnky o sebe.
“Znásilňovali mě od malička. Chlapům to bylo jedno, ale mě ne. Takže když jsem jednomu z nich prokousla krk, útěk bylo lákavé řešení.”

Na chvilku se odmlčela. Asi abych pochopil, co řekla.
Já ji chápal. A to dostatečně.
Nebylo nic lepšího, než pomsta. Neznal jsem slastnější pocit, než když jste konečně odstranili to, co vás trápilo. Ať už to bylo živý tvor, nebo neživá překážka…
Políbil jsem ji. Nechala se.
Začala se více lísat a polibky byli žhavější. “Mám ti popsat, jak to slastně prasklo, když jsem tvému otci rozsekl lopatku a páteř?” zeptal jsem se jí, když jsem začal, skrze látku haleny, líbat její ňadra.
Touzebne zaúpěla, nevim jestli ji tak rajcovaly moje dotyky, nebo myslenka na rozštípnutého otce.Chuť její kůže jsem vnímal i skrze látku. K tomu všemu si polila medovinou  hruď a já si tak vychutnal nejen její chuť, ale i chuť medu a hořkého ovoce. Bylo to velice osvěžující.

Probral jsem se. V hlavě řev a křik, ale ne její. Noční můry mě zase po dlouhé době dostihli.
Tarhsi tvrdě spala, přitisknutá na mě. Vlasy měla celá zježené a já si všiml dvou čerstvých škrábanců na krku.
Někdy to vážně moc přeháním… Napadlo mě, vykroutil jsem se z jejího sevření, hodil na sebe kalhoty a halenu a zmizel venku.
Noc byla chladná, v téhle výšce však křišťálově jasná. Ta holka měla prostě vkus. Lepší místo pro úkryt by mě nenapadlo.
Heimdall vyběhl za mnou a začal značkovat terén.
Na kamenném “balkóně” jsem se posadil a nadechl se. Měl jsem sen o Napichovačích. Jak jsem je zřídil, jenže pro změnu oni se pokusili takhle zřídit mě.
Ve snu se vše, co jsem udělal jim, stalo mě.
Měsíc vypadal opět jako rozdrcená lebka, ale byl tmavší. V “obličejové” části měsíce, kterou něco vyrvalo, jsem ve stínech zahlédl škodolibý škleb. I ten měsíc se mi smál.
“Co zaseješ, to sklidíš.” zamručel jsem a sledoval Heimdall, hledícího směrem k Bifröstu.
Nebylo až tak úplně ticho. Dalo se slyšet určité zvuky a my s Heimdallem jsme je slyšeli.
Křik Inuitů. Ať už bojovali, nebo slavili, byl to v podstatě podtextová hudba, kterou Inua měla. Mezi Jezdci a Vladci Ohně se říkalo, že když opustí Inui a neslyší ten zvuk, někteří mohou zešílet.
Do toho rytmu si každý mohl podupávat, aniž by to vnímal.
Pak tu bylo vytí vlků, řev medvědů a jelenů. Hlasité bučení jaků a krákání havranů.
To taky šlo slyšet. A taky to přestanete vnímat a začnete to vnímat, až když to neslyšíte.
Obvykle absence zvuků znamenala příchod bouře a nebo zemětřesení. A nebo, jak pravil z legrace Pavouk, bude ticho znamenat konec Inui.
Usmál jsem se a vzpomněl si na boje o tuhle planetu, na jeji kmeny, na naši techniku. Na naše strategie, tance, společenství… Vzpomněl jsem si na kmen.
Zachvěl jsem se, ale ne zimou.
Tarhsi tu měla dýmku a bylinky. A odpoledne jsme si namíchali ještě určité směsi, jen pro posílení citlivosti a uvolnění organismu. Sex je dobrá věc, když člověk potřebuje upustit páru i jinak, než kucháním, řezáním, sekáním, šleháním, rozbíjením…
Takže jsem si nabil dýmku, která chutnala podivně slaně a zapálil si.
Fialový dým byl zvláštní. Viděl jsem skrze něj měsíc. Získal ještě děsivější výraz. Zubatá, roztříštěná lebka.
“Děkuji za ten povzbuzují úsměv.” pozvedl jsem dýmku a vzdal měsíci holt. Nechal jsem myšlenky na kmen se rozplynout v tom fialovém kouři. Byl to nádherný pocit, najednou mít v hlavě prázdno.
Vykresloval jsem si sny co se mi zdály. Prožíval jsem si ty okamžiky z pohledu  svých objetí a s tím, co jsem zažil. Bolest stoupala a stoupala, a najednou jsem ty nože, struny, čepele a šipky, vnímal jako svoji součást a bolest zmizela. Nahradila ji rudá prázdnota. Byla tohle smrt?
“Rozjímáš při měsíčku?” z té prázdnoty mě vytrhl její hlas a vtáhl mě zpět do reality. Skoro jsem ležel na skále a sněhu, hlavu jsem měl opřenou o stěnu hnízda. Ani nevím, jak jsem se do téhle pozice dostal.
“Spíše chci potlačit zlé sny.” neohrabaně jsem se zvedl a zapálil si znovu dýmku. Tentokrát jsem se tolik neoddal, takže účinek byl slabší.
“Tak tos měl se mnou zůstat v posteli.” Její úsměv byl jaksi nucený. Něco mi to připomnělo v minulosti. Ženská mimika byl určitý druh komunikace, kterou jsem začal vnímat mezi kolonisty.
“No… Mohl.” přikývl jsem “Ale je to síla zvyku. Řešit věci o samotě.”
Dotkla se mě na hrudi. Měla teplou ruku. “Taky jsem zvyklá být sama, ale tobě jsem své hnízdo otevřela” Neslyšel jsem zvuky Inui. Neslyšel jsem nic.
Existovali jen její oči barvy medoviny. Protkány rudým zlatem jejich žilek.
Nevěděl jsem, zda za to mohou bylinky, nebo takové oči doopravdy měla. Každopádně byli hypnotické. Jenom jsem chtěl mít nějakou jistotu, že neumírám v bouři ve sněhu