Pavučina Můr

Anotace: Alexandr opět prolévá krev a nachází důvod, proč ji prolévat více... Odpočinek skončil.

Sbírka: War.live

Ostré paprsky slunce prorážely skrze mraky. Připomnělo mi to světlo reflektoru.
Na Bifröstu dlouhé kužely bílého světla vždy odrážely od spodku lodí a od sněžné pláně.
Nyní se ty reflektory odrážely od rozložitého jeleního paroží. Vytřeštěné modré oči jelena toužebně hleděli k obloze.Ostrá, žlutá světla se odrážela ve zkrvaveném sněhu a od zčásti ohlodaných zkrvavených kostí druhé půlky jelena.
Do toho všeho Tarhsi dřepící u mrtvoly a zkoumající napůl sežrané orgány.
Nevěděl jsem, jestli mám obdivovat ty barvy, nebo linii jejího pozadí a rozpuštěné vlasy…Ty reflektory my vypálili tenhle obraz až do mozku.
„Vypadá to na dost starý kus. Označil si teritorium, nažral se a šel dál. A tamhle ty stopy je smečka vlků.“ Heimdall začal snídat. Nechal jsem ho, maso vypadalo dost čerstvě. 
„Něžně mi naznačuješ, že ten zmetek je poblíž…“ odpověděl jsem s hraným nadšením. Co chcete říct? 
Otočila se a pomazal se pod očima jelení krví. Vzdání úcty oběti. A aby oběť uctila víc začala odřezávat kusy masa, co se daly použít.
Už jen to byla takhle brzy z rána výhra.
Procházka před úsvitem. Ani jeden z nás nemohl usnout. Jenom jsme leželi a dotýkali se a tiskli k sobě. Nakonec jsme vyrazili pro čerstvé jídlo. 
Několik kilometrů níže jsme narazili na první stopy stáda zvěřiny. O pár metrů dál jsme našli čerstvé zbytky, asi tak hodinu staré. Mé nadšení vzrostlo.
„Nevypadnem?“ navrhl jsem a přidal se k obírání. Pár syrových soust jsem ochutnal. Není nad čerstvou snídaní. 
Sledoval jsem nakousnuté srdce ve vyvrhnuté hrudi a pak se podíval se na Tarshi.
S úsměvem jsem ho vyrval a odřezal jsem tepny a cévy. Mačeta potřebovala přebrousit.
Vstal jsem a poklekl před ní. 
Zarazila se. „Zatím jsi to nejzvrácenější, co mě v životě potkalo.“ Zazubil jsem se
„V tvém přítomnosti krvácí mé srdce rozkoší…“ pokračoval bych, kdyby mi nenacpala srdce do obličeje a nepřitlačila mě k zemi.Překročila mě jako mrtvolu a pokračovala po stopách vlků. 

V lesích v podhůří se o potravu bojovalo neustále.
Stopy po boji nás proto nepřekvapili. 
Mohli jsme se vrátit, ale oba jsme byli morbidně zvědaví, jak zápas doopravdy skončil. Já jsem vsadil na medvěda.
Podle stop to byl dost starý kus, možná stará samice a někde poblíž měla medvídě.
Heimdall a Tarshi sázeli na smečku vlků. A taky mi musela neustále vysvětlovat důvody. Překvapivě, mi to nevadilo.
Neviděl jsem ani problém v účasti konverzace. 
„Tři odvedou pozornost, další dva mu skočí a záda. Útok ze zálohy!“ Vysvětlovala a zkoumala odřený bok stromu. Krev byla čerstvá a srst černá. Všude to byl samý smrk.
Tarshi zkoumala další stopy.
Mě zajímalo, proč z větví kape krev.
Podíval jsem se vzhůru a na stromě, který někdo sedřel, bylo tělo vlka. Přesněji řečeno jeho zbytky. Hlava byla zčásti rozbita a zaražena v kmeni ve výšce šesti až sedmi metrů. Kousek dál se táhla páteř a střeva. Kůže byla na cáry a držela celou tuto podivnou… Mozaiku, pohromadě. „Hej… Tarshi. Tady jsou ty tvoje šance na útok ze zálohy.“ Ukázal jsem nahoru a zazubil se. Na vzdálenost čtyř metrů jsem slyšel, jak hlasitě polkla.

Dvě hodiny. Tak dlouho jsme se drželi stopy. 
Vlčí stopy se po několika metrech rozběhli jiným směrem. Tady byl další vlk
Roztržený na kusy a kusy medvědí srsti i s masem. Proběhl zde minimálně zuřivý boj.
Medvěd se však odmítl vzdát a i když krvácel, stále někam utíkal. 
Heimdall se najednou nahrbil a zůstal stát.
Oba s Tarshi jsme se zastavili téměř na místě a schovali se za strom. Ve vzduchu páchla krev a nesl se štěkot a řev. Vlk a medvědi byli blízko.
A podle řevu si rozhodně přátelsky nehráli. 
Plížili jsme se ještě kousek, když kolem nás proletěl vlk a narazil do stromu.
Mohutné zvíře skoro obtočilo kmen. Ještě chvíli sebou zmítalo a protáhlá, zkrvavená morda divoce řvala, než vlk ztuhl a přestal se hýbat.
Z tlamy se vyvalila krev a rudý jazyk. Žluté oči se protočily a zírali na mě. S
tačil mi jediný pohled na Tarshi a Heimdalla.
Tichá dohoda, že jsme viděli dost. 
Jenomže na to bylo trochu už pozdě. Země nám duněla pod nohama a v uších nám řvala řítící se lavina.

Království mělo velké, pohyblivé pevnosti na pásech, kterým říkalo tanky.
Tady na Inui pásy jsme používali u motorových lyžích a některé pásové vozidla měli i karavany na převoz zásob a zboží.
Ale Královské tanky byly kolosy razící si cestu skrze stromy i hradby. Nemluvě o tělech.
Tady na Inui jsme měli medvědy. Dva byli schopni tuhle pevnost převrátit na bok a rozmetat ji drápy. 
Dokonce jsem viděl drobka velkého jako ta královský tank.
Nám naštěstí funěl do obličeje menší exemplář.
Na čtyřech měl tak šest až osm metrů. Nadelo se to odhadnou kvůli dlouhé a naježené srsti, ze které kapala krev a byli v zapleteny kusy tkáně. 
Tahle bestie už měla půl levého boku servanou na cáry od drápů a zubů. Pravá část lebky byla ohlodaná na kost, nemluvě o chybějícím oku...
Více jsem si prohlédnout nedokázal. Medvěd buracívě zařval, až jsme si museli zakrýt uši.
Vrhl na mrtvolu vlka, uchopil ji do tlamy a začal s ní zuřivé třást, dokud se nerozletěla do několika stran.
Naše trojce na nic nečekala a začala utíkat pryč.
Tehdy se ale přihnali vlci. Pět poslední přeživších a tři z nich hned po nás…'
Ani jsem nestihl zareagovat a už po mě skočil jedna koule srsti, zubů a drápů.
Ani prošívaný kabát z vlčí kůže nedokázal odolat stisku šavlových zubů.
Zuby mi projeli kabátem na zápěstí. Prorvaly kůži i svaly a zaskřípaly o kost.
S řevem jsem zabořil palec do oka a kousl ho do škraně.
Tlama mi stiskla těsně u ucha, ohlušilo mě zaúpění.
Ruku jsem měl ale volnou.
Vlk se po mě znovu ohnal, ale měl jsem výhodu, že byl částečně oslepen. Tasil jsem mačetu a šel mu po krku.
Medvěd si poradil s dalším vlkem, ale už se sotva vlekl. I tak byla jeho výdrž obdivuhodná.
Tarshi a Heimdall společně vyřídili dalšího. 
Krvácela mi ruka a jako že docela dost. Tarshi krvácela z rány na noze a Heimdallovi tekla krev z tlamy.
Dva vlci a kolik to stojí krve!
Tady stáli ještě dva plus medvěd v hodně blbé náladě. Podíval jsem se na ty dva…Heimdala a Tarshi,
„Hej!!“ zařval jsem a mával rukama ve vzduchu, rozprašující tak krev ze zraněné ruky po sněhu.
„Tady!“ křičím na zvěř. Všimli si mě.
Jako první vlci. Vyrazili jako blesk. Stihl jsem jen křiknout: „Zmizte!“ než jsem se dal na útěk.
Podle otřesů země, se za mnou vydal i medvěd.

Cítil jsem se jako šest dní zpět, kdy jsem s Rigorem a Glenou utíkali před loveckou skupinou ještěráků… 
Teď mi za patami duněl bouře a vyli poslední dva členové smečky, která očividně neuspěla ve shánění potravy. Co jsem komu udělal, že jsem se ocitl v této situaci?Zabil jsi ženu… Zaznělo mi v hlavě.
Svědomí bohužel stále pracovalo i při takové situaci. Že by poslední slova? 
Nezískával jsem, ani neztrácel náskok. Kličkoval jsem se stále mezi stromy a hnal se za nosem, dokud jsem se neocitl před brlohem.
A samozřejmě že tam bylo medvídě! Vyděšené vytím a řevem matky.
Jak pro něj muselo být roztomilé vidět mě a cítit moji krev. A co teprve vlci a jejich krev. No a oco teprve krev matky! To jako mládě chcete zažít? No ne?!
Proto ten medvěd, tedy medvědice, bojovala! Ona byl tady doma a měla tu mládě...
Zařval jsem a vběhl kolem medvíděte, velkého jako Heimdall, do brlohu. Vyděšeně zaúpělo a vyběhlo ven.
Vlci se objevily chvíli na to a medvědice hned za nimi. 
Jeden z vlků uviděl mládě a hned šel po něm. Druhý se otočil a šel po oslabené medvěci.
Když jsem viděl scénu nahrbeného, starého vlka, běžícího k mláděti, které zděšeně začalo řvát, něco ve mně prasklo.
Vlk zavyl a skočil. Já zařval a skočil taky. 
Inuitský vlk váží skoro dvakrát, i třikrát více, než normální Inuita. A pdoobnou měl i délku. Mohou za to jejich vypracované svaly a mohutný hrudník.
I tak jsem toho zmetka smetl ve vzduchu a pustil jsem se do něj zuby a drápy. Rvali jsme se oba na kusy, ale jen mě to více povzbuzovalo mu tu zkrvavenou mordu rozbít.
Zakousl se mi silně do ramene, zařval jsem a začal jsem mu mláti pěstí do hlavy. Bylo to jako mláti do ledové stěny. Takže i když to šlo ztuha, něco nakonec křuplo a lvk povolil sevření. Pustil mě, ale já ho nechtěl nechat útect. 
Chytil jsem mu čelisti do rukou a přitlačil ho ke zdi. Vlk protočil v důlku překvapeně zdravé oko a se skrytou enávistí na mě pohledl.
Když je Inuta vzteklý, vytékající krev se rychle mění v hutný sirup a zpomaluje krev, vytékající z těla. Tahle úžasná vlastnost mi dovolial přežít a dokončit svůj momentálně nepovedenější obraz.
Začal jsem mu čelisti rozevírat. Vlk mě drásal drápy a snažil se vymanit ze svého sevření, ale příliš dobře jsem ho přitlačil ke zdi. 
Skučel a knučel. Do očí mi stříkali sliny a krev. Já slyšel jen vyděšené kňučení medvíděte... 
Čelist začal praskat. Zařval jsem a užil jsem si pohled na praksající kůži na tlamě a rudé svaly pod ním. 
Pak to prasklo, vlk strašlivě zaskučel a spodní čelist povolila. Jeho tělo ochabovalo, ale velice pomalu. 
Přitlačil jsem mu hlavu ke stěně a začal mu táhnout k sobě horní čelist. 
I ta nakonec praskla a vlk ochábl úplně... Drápy mě však ještě stihl pořádně seknou po hlavě. 

„Jestli umřeš…“ 
Slyšel jsem vzlyky…
„Heimdalle!! Zůstaň!!!“ 
Slyšel jsem křik…
V plamenech jsem zahlédl lesk kovu, který následně olízla zakrvácená ústa. V rameni jsem ucítil strašlivou bolest, jak mi skrze kůži projížděla žhavá jehla. 
Zakousl jsem se do něčeho v ústech. Kost...
Když mnou projela vlna bolesti prskla, jak silně jsem zkousl zuby.
Tarshi mi sešívala mi rány. Viděl jsem to, když jsem se vznášel nad svým tělem. 
Nebo jsem opouštěl tento svět?
Ty rány vypadaly vážně. Cítil jsem to, i viděl. 
A tolik krve. Všude byla krev. Nikdy bych nevěřil, že ji v sobě inuita má tolik. Celé hnízdo vymalované krví.
Tarshi plakala. Vypalovala a zašívala mi rány a Heimdall olizoval krev a kňučel, kdykoliv jsem zaúpěl skrze další kost vraženou mezi zuby.
Tak jsem to všechno viděl, když jsem se odpoutal od bolesti. Odpoután od rudé mlhy. 

Přichází soumrak v temném plášti,
přichází smrt a smutek přináší.
Krev rudá je jejím znamením,
v těch rudých znacích požehnání zřím.

Život mláděte zachránil a přece umírá,
jaké je v tomhle spravedlnosti míra?
Život mu prosím neberte, má svou cenu,
zaplatím ji, to se nebojte, i život si vemu.

Dejte mu sílu, znovu se zvednout,
Dejte mu sílu žít ještě jednou.
Život s ním já svůj propojuji,
že se změní, já zaručuji.

Tarshi zpívala u ohně a drtila něco v hliněné misce paličkou.
Vnímal jsem ji jen slabě a jen co zaregistrovala, že jsem vzhůru, kříčela moje jméno. Ale já ji neslyšel, protože jsem se propadnul do snů o krvi.
Bojoval jsem se s vlky a slyšel jsem křik mláďat. Stovky slabých, vyděšených vhlasů. Kolem se zmítaly plameny, které se změnily v Tarshi a kdykoliv mi docházeli síly, ten plamen mě políbil a já se znovu vrhal na vlky jako dravá šelma.
Když jsem je všechny porazil, propadl jsem se do tmy s myšlenkou, že moje práce zde skončila, ale chvilku na to jsem opět byl v hnízdě a pozoroval Tarshi, jak mi ošetřuje rány jakousi mastí.
Při pohledu na prokousnuté rameno se mi zatočila hlava.
Nikdo by neměl vidět svoje kosti v takovém stavu. „To vypadá zle…“ slabost jsem cítil ve svém hlase i já.
Tarshi mi zatlačila hlavu do polštářů, do úst mi vrazila dýmku a zapálila bylinky…Rozkašlal jsem se a snažil se popadnout dech. Plícemi mi proletěli ledové, sněhové střepy a rozedrali mi jícen a plíce na kusy.
Zařval jsem strašlivou bolestí a měl pocit, že zvracím krev.
Tarshi mi dala pod ústa misku a ja sledoval podivně černý a červený hlen. „Máš krev, tam kde nepatří…“ řekla vyplašeně.
Skepticky a slabě jsem si očima prohlédl hnízdo. Copak ji nedošlo, že je má krev všude?

Konečně se mi podařilo otevřít oči.
V hnízdě bylo příjemné příšeří, jak zapadající slunce prosvítalo otvorem ve střeše. Pohlédl jsem na svoje rameno, skryté pod kusy natrhaného plátna.
Krev už neprosakovala, ale až sem jsem cítil její železitý pach, který překrýval podivný, sladký pach. Rozhodně to ale nebyla hniloba.
Takže Tarshiníny bylinky…
Nezraněnou rukou jsem si protíral oči a snažil se přijít na to, kam jsem dal hlas. 
Hrdlo mě bolelo a měl jsem ho vyprahlé.
Co se týče těla, tak jsem se takhle cítil naposledy po jedné bitvě s Královstvím, když adrenalin opadl a tělo vychladlo. Našli mě ležet opřeného o strom s probodnutým srdcem kusem železa.
To se na vás sveze všechno, včetně uvědomění své hmotnosti.
Nechtěl jsem na nic myslet, takže jsem sáhl po džbánu u postele. Zředěná medovina byla chladná a lahodná, ale pil jsem pomalu, protože hrdlo nezvládlo příliš velké doušky.
Osvěženému mu bylo lépe. Mnohem lépe, takže jsem si udělal obrázek o svém zranění.
Kolem mě po zdech byla krev, takže jsem masivně krvácel.
Zbytky kabátu a haleny se váleli v rohu, zbarvený krví do ruda. Tohle bych nevydrhnul ani solí.
Jasně rudá barva pláště vypadala sice skvěle, ale kus ho chyběl.
Ta chlupatá vlčí bestie ho vzala sebou.
Halena byla na kusy a někdo z ni ořezal dlouhé pruhy látky. Domyslel jsem si, že je Tarshi použila na obvazy.
Pomalu jsem se zvedal, nebavilo mě už ležet. A soudě, podle toho, jak moje tělo reagovalo na pohyb, jsem ležel aspoň už dva dny.
Zatraceně dlouhá doba, abych v tom pokračoval. Tady v hnízdě jsem to miloval. Mohl bych se tady ukrývat do nekonečna, ale potřeboval jsem pohyb…
Dostat se ven mi trvalo jen pár minut. Brilantně jsem manévroval na slabých nohách až ke dveřím a když jsem k nim došel, musel jsem se zastavit a kleknout si.
Tři dny.
Tak dlouho jsem ležel.
Prvni dny, třetí války to tak bylo. Pavouk mě docela často dával dohromady.
"Jsem zpátky na začátku.." Došlo mi.
Blížila se další válka. Cítil jsem to v kostech. Chvěl jsem se nedočkavostí.
Sekera napichovačů byla první věc, které jsem si po svém prozření všiml.
Kost a ocel. Dokonale spojená v jeden celek. Viděl jsem na kosti runy a na čepeli zažrané černé skvrny…
A ja tupec po ní sáhl.

Inuité mají dar i prokletí. 
Když sáhneme na cokoliv, co přináší smrt, okamžitě procítíme historii toho nástroje. Některé zbraně jsou staré generaci a napáchali strašlivý masakr.
Tenhle řeznický nástroj měl daleko do Rigorova meče, i moji mačety.
Tenhle sekaček popravoval jen bezbranné oběti. Poprvé se mnou zažil slast masakru a skutečnou krásu boje. Já se té zbrani líbil, ona mě ne! 
Sáhl jsem po ní a zvednul se.
cítil jsem jak si zbraň chtěla smlsnout na čerstvé krvi. 

V záři slunce jsem vylezl ven a přivřel oči před světlem.
Bylo mi to jedno, že jsem oslepen, nazlomení té příšernosti jsem zrak nepotřeboval. 
Zlomil jsem topor přes koleno a pak ještě několikrát.
Rozštípal jsem sekeru holýma rukama, když jsem spatřil plány starého Bodláka s Glenou.
Ten slaboch má štěstí, že jsem vyřešil jeho zvrácenost univerzální prevenci. Žít ještě sto let, tak ho pomalu mučím a kuchám zažívá, protože za mrtva by to nepřineslo správné uspokojení.
Zařval jsem jsem a kousky jsem zahodil.
Ostří a řetězy spadli do sněhu a třpytily se na slunci. 
I ty letěli. Nebudu dělat rozdíly.
"Takže je ti už dobře…" Tarshi jsem si vůbec nevšiml. Seděla u stěny hnizda a něco sešívala silným drátem. Vypadalo to, jak hromada kožešin, stažených a nařezaných. Tarshi sešivala vlčí kožešiny.
"Jsem ráda, že jsi to udělal." Pokračovala a zabořila kostěnou jehlu do kůže. "Ještě chvíli bych se na tu věc dívala a musela bych to tu vypálit. Přinášelo to jen utrpení."
"Tvůj otec by letěl taky!" Zavrčel jsem bolestí, protože jsem si natáhl poraněné svaly. "Bezbranné? Štěňata? Vážně?" Tarshi přikývla a prohlédl si své dílo. Pod rukama ji vznikal hrubý kabát z kůži. Poznal jsem rukáv.
Přisedl jsem si k ní, nabral hrst sněhu a přiložil si ho na ránu. Sykl jsem úlevou, svaly konečně povolili.
"Bodlák si zasloužil zemřít na stromě. Pomalu, bolestivě… Přivázal bych ho na strom za ruce a každý den mu přišel vrazit nůž do těla. Začal bych očima a ušima, pak rozkrokem…"
Tarshi mi zakryla rty a usmála se. "Přestaň mě vzrušovat, chci to dodělat, ne se na tebe vrhnout." Zapředla a pokračovala v šití.
Začal jsem si protahovat ztuhlé svaly a chodit kolem hnízda a Tarshi, která si v klidu zpívala při šití.
Zašel jsem si do hnízda pro medovinu. Džbán u ohně byl prázdný. “Taková škoda…” Musel jsem mít fakt velkou žízeň. Naštěstí byla medovina ve spižírně.
Obsloužil jsem se dalším džbánem, měla jich tam ještě asi dvacet, a zamířil ven.
Tarshi zrovna přišila k sobě dva kusy a prohlížela si svém dílo.
Kabát vypadal hrubě a divoce. Nebyla to precizní práce.
Švy byly hrubé, kůže byla nakřivo nařezaná. Ale kabát sám vypadal daleko odolněji, než muj starý. “Tohle vlk neprokousne jen tak.” pochválil jsem ji dílo.
Tarshi se místo odpovědi zvedla a hodila mi ho přes ramena.
Opravdu byl trochu křivý, ale byl teplý a těžký. Odolný.
“To jsou vlčí kůže?” prohlédl jsem si přišitý rukáv.
Tarshi přikývla a opatrně mi natáhla přišity rukáv. Trochu jsem sykl bolestí, když mi moc prudce pohla rukou.
“Necháš se pokousat vlkem, ale lehká křeč tě vyvede z míry?”dala mi laškovný pohlavek, až jsem měl pocit, že se mi rozkočí hlava bolestí.
“Vlk a ty jsou rozdíl.” zazubil jsem se a sledoval, jak mi obratně přišívá druhý rukáv jedním stehem.
Pak mi z kabátu znovu pomohla a já se konečně zhluboka napil medoviny.
Bylo to osvěžující. Posadil jsem se na schůdky do hnízda a pozoroval krajinu.
Žluté slunce zapadalo za kopce a naposledy, v tento den, ozářilo Bifröst. Při pohledu na to město, jsem měl chuť ho rozmačkat. Ani nevím proč.
Vlastně jsem to věděl moc dobře. Všechny moje problémy přišli z toho města. Kolonisté i vojáci Království. Z Bifröstu přišli i peníze a touhá ostatních po mé krvi. A to jen proto, že jsem dodržoval zákony, které Starý Sutina a rada “Dvanácti Měsíců” vryla do kamene kostí nejstarší velryby, kterou oni zabili.
Já se držel zákonů planety a cizáci nám míní něco diktovat? Pevně jsem stiskl džbán a zhluboka se znovu napil.
Království… tři války a stále stejné chování. Vzpomněl jsem si na kmen a na Napichovače, sloužící Království. Ty zvířata měli silnou pozici jen proto, že královským lezli do řitě v dlouhé a rozsáhlé frontě.
Odplivl jsem, Tarshi si začala prozpěvovat. Heimdall si mi lehnul k nohám a spokojeně si odfrkl. Odložil jsem džbán a začal ho drbat mezi ušima.
“Bifröst.” zavrčel jsem, natáhl jsem k městu ruku a sevřel ji. Tarshi s Heimdallem na mě pohlédli.
“Co sním?” zeptala se a natáhla se pro medovinu. Dívala se taky na nádherný, lesknoucí se přístav. “Království mě štve, jako zvěř, jen kvůli porušení jejich zákonů. Kolik zákonů porušili oni? Za těch 50 let jejich přítomnosti, se Napichovači rozšířili do všech koutů. Místo kožešin, masa a krve obchodujeme s tímhle…” vytáhl jsem z kapsy plíšek, kterým království platilo. Snadno jsem ho zmačkal a zahodil.
“Tahle… Pavučina můr musí už skončit a my” rukou jsem udělal oblouk po okolí “inuité, se musí probudit. Nebojoval jsem patnáct let ve válce za svobodu, abych pak nemohl dodržovat pravidla našeho světa!” Odplivl jsem si znovu.
“Patnáct let?” vytřeštila Tarshi oči. Přikývl jsem. “Kde máš tedy tetování?”
Inuté, bojující v bitvách, si nechali vytetovat počet zabitých a různé děsivé symboly. Tehdy jsem tatérovi řekl, že jestli to zkusí, budu nosit jeho hlavu za opaskem.
“Nemám. Nechtěl jsem…” mávl jsem nad tím rukou. “Stačí mi jizvy. Ty jsou důkaz. Nepotřebuji si nechat nakreslit nějaké symboly.”
Tarshi se lehce dotkla svých jizev na tváři. Já se dotkl svoji nové jizvy na hrudi. “Tohle…” přejel jsem si po hrudi “Má už teď pro mě cenu stovky tetování.”
Tarshi se usmála: “Nemluvě o tvých pohryzaných koulí a stehně.” Rozesmál jsem se taky. Měl jsem hodně jizev. Na těle, i na duši.
A tak jsem se znovu podíval na Bifröst. Na místo, díky kterému jsem ty jizvy nasbíral.
“Nechci už utíkat… Tarshi. Já už chci zase bojovat. Cítím krev… Cítím touhu. A vidím bouřková mračna na obzoru.” Objala mě. Musel jsem to ze sebe všechno dostat a tak jsem mluvil a mluvil, dokud mi nezačaly slzet oči.
Tarshi jen seděla, objala mě a hladila po tváři.
Poslechla si celý můj životní příběh. Zůstala u mě i když jsem domluvil a pořádně se napil.
“Ty máš často noční můry, že?” Hlavu měla položenou na mém zraněném rameni. Jako by ten dotyk léčil. Hladila mě do toho klidně po ruce a v očích se jí odráželo zapadající slunce…
Vypadalo to kouzelně.
Otřel jsem si oči a nadechl se. Trochu slabší chvilka.
“Jo mám. Ale už jsem si na to zvykl.” přikývl jsem po dlouhé odmlce. Něžně se zvedla, jako když jsme se milovali v kožešinách. Vzala mě za ruku a odtáhla mě do Hnízda.