Lavina Hrůzy

Anotace: Tarshi se rozhodne Alexandrovi ukázat skutečný potenciál snů a určí jeho další směr...

Sbírka: War.live

Nechápal jsem, proč se Tarshi ptala na sny, ale nevadilo mi, že mě táhne do hnízda.
Jakž takž jsem ji pomohl rozdělat oheň a pak se musel posadit. Ruka sebou cukala, ale námaha mi prospěla. Cítil jsem se lépe. Svým způsobem.
Tarshi rozdělala oheň a přisypávala bylinky.
Za chvíli to v hnízdě připomínálo termální zřídla pod střechou. Jen ten dým nebyl vlhký, ale suchý a příjemně voněl. Otupoval.
Vzhůru ke stropu z ohně vyletěly jiskry, kdykoliv Tarshi přidala další hrst.
Hvězdy vyletěly vzhůru dírou ve stropě. Černou dírou…
“Přemýšlel jsi někdy nad sny?” Vytrhla mě ze snění. Drtila bylinky v hliněné misce a Heimdall seděl u ni a odpočíval. Na její otázku jsem odpověděl zakroucením hlavy.
Pak mi došlo, že mě nevidí: “Ne… Nikdy mě to nezajímalo.”
Zahlédl jsem, jak se usmála. Rozdrtila ještě pár bylin, přestala a podívala se do ohně.
“Napichovači věří, že sny jim ukazují cestu. O čem sní, to mají udělat…” Bylinky nasypala do medoviny a promýchala. “Proto náčelnící, v den jmenování, vypijí medovinu Snů aby snili o cestě, kterou povedou svůj kmen.” Podala mi džbán skoro až zbožně a když jsem ho převzal sjela mi rukama po ruce, kterou jsem vzal džbán, hlavu svěsila mezi rameny, prohnula se v zádech a vzdychla, jako bych ji uspokojil… Trochu jsem se tomu podivil.
Vzal jsem ho do jedné ruky džbán, podíval se na krvavě rudou tekutinu a pak na ni. Klečela v poloze věrného uctívače. Pokrčil jsem rameny:
“Darované medovině, na barvu nehleď…” Napadlo mě.
Napil jsem se. Nic se nedělo.
Medovina chutnala… Zvláštně, ostře a sladce zároveň. Napil jsem se znovu a vypil jsem celý džbán. Otřel jsem si rty a hlasitě říhl. 
“Tys to vypil celé?” Vlčice Tarshi se zvedla na všechny čtyři a začala stěkat. ”To rozumím řeči zvířat?” řekl jsem ji fascinovaně.
Tarshi zaštěkala: “Jsi šílenec!” znělo to pobaveně. I Heimdall se zvedl a radostně vrtěl ocasem. “Podívej na něj, vypadá jak narozené štěně!” zaštěkal Heimdall Ti dva se váleli po zemi radostí.
Dal jsem si před oči svou ruku. Byla to chlupatá tlapa se spáry. “Hele Tarshi, to je vše…”
Už jsem nebyl najednou v hnízdě, ale zpátky v Lese Oběšenců…

Bylo to zvláštní. Neměl jsem inuitské tělo. To staré dobré dvounohé.
Byla ze mě sněžná kočka. Ve větvích stromů se houpaly mrtvý a kousek ode mě se bojovalo.
Vydrápal jsem se na strom a rozhodl se souboj pořádně prozkoumat.
Slyšel jsem řev, střelbu, nadávky, smích. Zaslechl jsem některé známé hlasy, jiné mi nic neříkali, i když volali moje jméno. 
„Alexandře… Alexandře.“ Šeptali hlasy, zatím co jsem se plížil mezi větvemi a díval se na probíhající masakr pod sebou.
Rudé plášťě šarlatovců tančili na bojišti jako plameny. Ohnivé přízraky se vrhaly na muže v modrých zbrojích a servávali z nich jejich brnění a sekali jejich maso.
Šarlatovci sami mizeli v plamenech těch obrněnců, kteří nešetřili nikoho.
Měl jsem strašnou touhu se do boje přidat, ale moje cesta vedla jinam. To jsem vnitřně cítil. 
Slepý k utrpení svého kmene jsem se dostal až do vesnice. 
Celý výjev se změnil.
Celá vesnice byla vypálena do základů a členové kmene byli rozvěšeni po stromech nebo naházeni na hořící hromady.
Už jsem nebyl kočka. Už jsem byl sám sebou, lapený ve své nejhorší noční můře.
Šarlatovci byli vyhlazeni a já byl poslední. Viděl jsem postavy ve zbrojích jak vysvlékají padlé a hážou je do ohně. 
Procházel jsem vesnicí jako duch. A kdo ví, jestli jsem náhodou duchem nebyl. 
Ztracený přízrak minulosti, který se na okamžik vrátil do budoucnosti. 
Šel jsem až k Pavoukově starému domu. 
Dřevený palác propojený s horou, která byla protkána metry jeskyních chodeb. Doufal jsem, že tam najdu aspoň starého Pavouka.
Mám rád ironii, ale tohle byla fakt síla i na mě….
Pavouka jsem našel, tedy aspoň jeho hlavu. Nabodnutou na kopí!
Slepé oči se upírali k nebi, z přeseknutého krku ještě stále odkapávala krev. Kousek dál ležela Glena, vyvržena na sněhu, obklíčena mrtvými obrněnci. Rigor tu byl taky. Poznal jsem ho jen podle rukojeti meče, trčící ještě z doutnající hromady sekaného masa. 
„Pavouku…“ přisedl jsem si vedle hlavy a podíval se na obraz nesmírné tragédie, na svůj vypálený domov.
„Neměli jsme tě nechat utéct…“ promluvila hlava, až jsem nadskončil. „Měli jsme tě jim vydat. Beznohého a bezrukého. Nevěřili, že tě neskrýváme.“ Mrtvé oči se na mě podívaly a hlava spadla z kůlu na bok, aby na mě lépe viděla. 
„Kdybych věděl, že to takhle skončí, vydal bych se asi dobrovolně…“ Spojil jsem ruce dohromady a sledoval okolí. 
„Opravdu?“ zeptala se hlava. „Copak by ses nechal?“ 
Pavouk měl samozřejmě pravdu. To, jak jsem přemýšlel, mi rozhodně zabranilo cítit vinu, za pohřbení těch dvou. Nepřicházelo v úvahu, abych neprosadil naše zákony, na našem světě!
„Ne nechal. Máš pravdu.“ Přiznal jsem po chvilce. „Zmasakroval bych vás a utekl… Království mě zadarmo, nebo snad živého, nikdy nedostane. A kdo je na jejich straně,zaslouží mačetou mezi oči.“ 
„Podívej se kolem.“ Pavoukova hlava se, pomocí jazyka, postavila na krk a nyní hleděla na vypálenou vesnici. „Nebyli jsme ani na jejich straně a ani jsme jim nevyhlásili válku. A co s námi udělali? Pobili nás jako zvěř.“ 
Neodpověděl jsem, jen jsem skřípal zuby a toužil se vrhnout na vojáky Království. Bylo mi jedno, jestli byli v přesile, nebo ne. Mínil jsem jich pozabíjet desítky, než by přišel můj čas. 
A pak bych pokojně zemřel mezi příslušníky svého kmene, jako pravý válečník a jako správný Šarlatovec.
„Je to nevyhnutelné. Dříve, nebo později, všichni zemřeme. Ale kvůli tobě, zemřou i nevinní. A to vše jen proto…“
„Že jsem prosadil naše zákony?“ Dokončil jsem za Pavouka. „To mi chceš říct?“ 
„Pak ale musíš přijmout následky svých činů“ Odpověděl Pavouk. „Přestaň utíkat a začni se chovat jako chlap. Ještě není pozdě.“ Pavouk pohlédl tentokrát přímo na mě. 
Ale nebyly to Pavoukovy oči, do kterých jsem hleděl. Tyhle připomínali krvavá jezera žhavého magma. 
„Bojuj Alexandře. Bojuj jako správný Inuita. Útěkem se nic, na tomto světě, nevyřešilo. Jen se z tebe stane potrava pro ty, kteří jsou silnější a rychlejší.”
Vykřikl jsem.
Pavoukův obličej se protáhl a připomněl mi jednoho z ještěráků. Jen měl dlouhý hřeben za hlavou a cenil na mě zuby dlouhé jako moje mačeta. Mezi skrze tyhle tesáky protékala krev a všiml jsem si i zbytků masa. 
Ta obří, ještěrovitá hlava se zvedla přede mnou do vzduchu. Krev z ní odkapávala a vytvářela dojem havraních křídel. 
„Staň se skutečným válečníkem Inui. Předveď sílu této planety všem, kdo tu nepatří.“ 
Žhavé oči se rozzářily a hlava otevřela ozubenou tlamu. Křičela a v tom křiku jsem slyšel nářek umírajících, smích vítězů, matky rodící děti, vytí vlků… Zvuky Inui, které člověk vnímal, ale když tu žil, tak je neslyšel. 
Hlava pak prudce vyrazila a pozřela mě. Padal jsem rudým tunelem do temnoty, ale čím více jsem padal, tím víc se ve mně cosi bouřilo. A nebyla to krev, ani já. Bylo to něco hluboko uvnitř mě, co mělo dost utíkání.

„Kmen!“
zařval jsem a prudce se zvedl z postele. Stále jsem to všechno cítil, stále jsem to všechno viděl. I když jsem věděl, že jsem ve hnízdě, na mé oči stále útočili brutální výjevy a mysl přehrávala emoce, které jsem cítil. 
„Musím zpátky! Musím zpátky k Šarlatovcům! Hrozí jim nebezpečí…“ Tarshi mě přitlačila k posteli tak, že si ke mně lehla a přitulila se. 
Byla cítit bylinkami, medovinou a potem, ale ani tahle líbezná vůně nedokázala zamaskovat pach pálicích mrtvých, který jsem cítil ve snu.
Leč její přítomnost byla uklidňující, takže jsem si dovolil se uvolnit. 
„Co jsi mi to dala?“ ležel jsem a hladil ji po vlasech. „Bylinky. Aby ses uvolnil. Netušila jsem, že to u tebe bude mít takovou reakci.“ 
„Proč?“ Ta holka si libovala v tom, když trpěli druzí. Chtě nechtě jsem v ní nacházel zalíbení. 
„Ale no tak… Určitě už víš proč?“ mrkla na mě a začala mě líbat a škrábat na hrudi. „I já jsem si to párkrát dala. Viděl jsi něco zvláštního?“ 
Přemýšlel jsem, co ji odpovědět. 
Chtěl jsem ji povědět o masakru svého kmene, i o Pavoukově useknuté hlavě… 
Hlava… blesklo mi v myšlenkách. 
„Taky jsi viděla ještěrovitou hlavu?“ zeptal jsem se ji. „Nebo to popisoval někdo z vašich? Slyšela jsi o tom někdy?“ 
Nehtem mi slabě do hrudi vyryla podobiznu. Díval jsem se na menší a ne tak brutální kopii ještěrovité hlavy se zuby jako ostří moji mačety. Dokonce i ty vytřeštěné oči plné touhy trefila. Možná za to mohla taky moje krev. 
„Co to je?“ podíval jsem se na hlavu. Tarshi pokrčila rameny: „Viděl to každý. Každý náčelník Napichovačů to popisuje. Říká se, že pokud se mu náčelník nelíbí, uhryzne mu hlavu a tím ho zabije i ve reálném světě.“ Pokračovala ve vyrývání nehtem. Tentokrát kolem hlavy dokreslovala symboly a znaky. Bylo to zvláštně příjemné. 
„Takže jméno neznáš?“ Opět zakroutila hlavou. „Ne. Možná někdo ze starších šamanů v kmeni, nebo tetky, nebo starší náčelníci, ale já to neznám.“ 
Zůstal jsem mlčet a jen vnímal její nehet. „Musím se vrátit do vesnice.“ Řekl jsem nakonec. „Půjdeš se mnou?“ Zvedl jsem se na rukách a přesunul ji pod sebe. Chytla mě oběma rukama za obličej a usmála se. „Půjdu s tebou kamkoliv.“ 
Po dlouhé době jsme se milovali. Bylo to plné emocí a pocitů, které jsem si nijak nespojoval s bojem.
Spojoval jsem si ji s krásou Inui a s dokonalostí Tarshiina těla. 

Tarshi se naposledy ohlédl a povzdechla si.
Uplynuly další tři dny, kdy jsme se připravovali na cestu a Tarshi se loučila s hnízdem.
Jeden celý večer mi vyprávěla, jak to tu našla a postavila. Jak zmrzlá tahal do kopců větve a lovila malá zvířata, aby z pomocí jejich krve vytvořila dostek bahna a pomocí jejich kostí a kůži zpevnila stěny hnízda.
Taky mi ukázala směr, kterým našla jeskyni s mechem.
Nevěděl jsem, co jí říct, tak jsem ji jen konejšivě položil ruku na rameno. Heimdall seděl na okraji útesů a toužebně koukal dolů na stádo jelenů. 
„Bude mi to tady chybět…“ potáhla. Opouštěla místo, které ji bylo domovem skoro deset let. 
„Můžeš zůstat.“ Navrhl jsem ji. Málem mě shodila z útesu. „Zrovna když mám tak hezky sbaleno, mě budeš pokoušet?“ 
Radši jsem ji nechal tak a poodešel stranou. 
Opět krvavý úsvit, ale šlo vidět, že v noci zuřila bouře. Cesta k hnízdu byla zakryta sněhem a jazyky sněhu výhružně trčeli přes okraje srázů.
Jestli se cestou dolů urvou, naše cesta skončí dříve, než začala. A od Bifröstu přicházela další, černá a velká mračna.
Museli jsme vyrazit co nejdříve. Chtěl jsem, ať nás bouře zastihne až dole, ne na horách a ještě k tomu v lesích. Připomínat si nedávnou minulost jsem nepotřeboval.
Tarshi si ještě naposledy povzdechla, potáhla popruh batohu a se skloněnou hlavou prošla kolem mě. 
Zamířil jsem za ni, aniž bych něco řekl. V jejich očích jsem viděl nesmírný smutek.

Byl čas oběda, když jsme zastavili.
Čas se nedal určít, ale naše žaludky se začali ozývat.
Na plameni jsme si ohřáli trochu zásob a medovinu. Heimdall dostal taky svůj podíl. Nemluvili jsme. Nebylo moc o čem a navíc Tarshi zahlédl stopy po Napichovačích. Ticho bylo momentálně náš největší spojenec. I Heimdall se cítil trochu nervózní. 
Po jídle jsme ještě chvilku pokračovali mezi stromy, než jsme se ocitli před ledovou pláni. Tarshi zůstala stát.
„Co je?“ zeptal jsem se potichu a sledoval její pohled skákající od pláně k hoře, na které bylo ukryté její hnízdo. 
Neodpověděla hned. Najednou prostě klekla do sněhu a začala plakat.
Byl jsem z toho tak zmatený, že jsem si k ní jen přidřepnul a konejšivě ji objal. 
„Tolik let…“ zašeptala a nechala kanout slzy ze své tváře. „Tolik let jsem žila sama a teď… Jsem po tolika letech nejdál od místa, které jsem jediné mohla nazývat domov…“ 
Nevěděl jsem co říct, tak jsem ji jen hladil a pevně tiskl k sobě.
„Jsi vážně kazisvět. Víš to?“ usmála se smutným úsměvem a pohlédla na mě. Naše čela se dotkla. 
„Kdybych neměl strach o kmen, neodcházel bych. Můžeš tam na mě počkat… A jak to vyřeším s Královstvím, vrátím se.“ Snažil jsem se ji uklidnit a přijít s návrhem, vyhovující oběma.
Ale mlčky jsme se shodli na tom, že bych se nevrátil. To jsme věděli oba. 
Tarshi ještě chvilku klečela, než se zvedla, chytla mě za ruku a začala mě táhnout přes pláň.

Na Inui neměříme čas, jako kolonisté pomocí hodin. 
Buď je den, nebo noc. Občas je důležitá poloha měsíce a slunce, když plánujeme lov, útok, nebo se domluvíme na schůzce. 
Roční období určujeme podle četnosti bouří, a jak táhnou jeleni, divocí jaci, nebo vlci. 
Potřeba měření času na tomto světě neexistovala. Celý tenhle svět si plynul svým vlastním životem, bez absurdních potřeb kolonistů. 
Tak trochu bych teď měření času potřeboval, protože i když jsem věděl, že se blíží noc, chtěl jsem vědět, jak daleko jsem od vesnice a jak dlouho tam ještě půjdeme.
S Tarshi jsme se bavili o mé vizi. Přisuzovala to halucinacím, ale nedělal si z toho srandu, protože mi viděla v očích pravdu. 
Mě ta vize tížila celý den. Přímo mě děsila.
Nejhorší na tom byla ta jistota realnosti. Ta vize byla budoucnost.
Teprve až když jsme usnuli já, Tarshi a Heimdall přitulení k sobě, abychom se zahřáli, napadla mě jedna věc… Pokud ta vize byla pravdivá, tak co byla ta rudá, děsivá hlava, co se mnou mluvila?

Měl jsem rudé sny. 
Všude kolem jsem slyšel křik a zvuk sekání masa. Nad tím vším kroužili havrani a vztekle a hladově krákali, dožadující se svého podílu na té krvavé hostině. 
Slyšel jsem řev medvědů a štěkavé zvuky zbraní… Připomínalo mi to třetí válku s Království. Vlastně to tak i vypadalo, ale pro změnu se nad tím vším vznášela ta rudá, děsivá hlava a hladově řvala. 
Já stál přímo pod ní, byl jsem nahý od pasu nahoru, v ruce jsem měl podivnou zbraň a řval jsem na tu hlavu, jako bych měl z její přítomnosti radost a ona odpovídala stále hlasitějším řev.

Probudilo mě pohlazení po tváři. 
Velmi neochotně jsem otevřel oči a i když jsem je měl otevřené, viděl jsem asi minutu vřeštící tlamu přímo před sebou.
„Vyspal ses dobře?“ Tarshi už snídala.
Kousky sušeného masa polykala skoro v celku a zapíjela je vodou ze sněhu. Jenom jsem přikývl a zkontroloval Heimdalla a kde jsme. 
Nebyli jsme tak daleko od Krvavého srázu, jak jsem myslel. 
Obrovský zubatý masiv, trčící v dáli, jsem poznával. Vlastně i za tohohle zataženého dne jsem viděl kůly s nabodnutými těly a části mrtvol tvořící jasnou hranici teritoria zvířat, prahnoucí po mé krvi.
„Hele Tarshi.“ Šťouchnul jsem ji do ramene. „Nestavíme se na medovinu k vašim? Třeba by mě tvoje rodina přijala.“ Čekal jsem reakci, ale marně.
Tarshi se snažila můj vtip pochopit, ale očividně to nešlo.
„Proč bys chtěl poznat moje rodiče? Otce jsi mi zabil, matka je na kusy a bratry vážně poznat nechceš.“ Odpověděla zamyšleně. 
„Nech to bejt…“ mavnul jsem nad tím rukou. „Zvyky kolonistů…“
„Ta kolonistka tě chtěla seznámit s rodinou? Proč?“ Vysvětlovat podivné zvyky kolonistů se mi moc nechtělo. Vlastně jsem většinu věcí, které kolonisti dělali, nechápal.
Byl jsem rád, že začali být slyšet bubny, abych Tarshi nemusel odpovídat.

Inua měla spousty zvuků.
Ty, které jste slyšeli každou noc, pak tu byl řev a rachot bouří, vulkánu a zemětřesení a jako poslední byly bubny. Říkali jsme jim Věštecké bubny. 
Kmen Havranů byl správcem těch bubnu a pomocí nich oznamoval na Inui vše důležité, co se dělo. 
Myslím, že to byl ekvivalent Kolonistických vysílaček. Jenomže tyhle bubny nikdo přeslechnout nemohl, protože Inua měla řidší atmosféru ve které špatně fungoval kolonistický signál, ale silnější a dunivé zvuky se v ni roznášeli do okruhu sta kilometrů. 
Navíc to mělo rytmus. Hlavně když jsme šli do boje tak bubny duněly jako splašené a posilovali nás způsobem, který si kolonisté neuměly představit.
Vnímal jsem ten rytmus. Krátké a dlouhé tóny, v různých výškách. Bubny mluvili a vyprávěli o mě.
Trvalo to pár minut, než skončili. Tarshi poslouchala i Heimdall. Kdykoliv bubny zněly, poslouchala celá Inua. 
„Tys je asi hodně nasral…“ Tarshi se zamračila. „I Napichovači za tebe zaplatí zlatem…“ podívala se směrem ke Krvavému srázu vypadající jako zubatá, zlomená čepel. „Možná bych si přivydělala…“ poškrábala se ve vlasech. 
„To asi nejsi jediná.“ Hodil jsem hlavou směrem ke kůlům. I Heimdall zbystřil. 
Pohybovali se jako ještěráci, ale po čtyřech.
Hlasitě řvali a vyli. Moji staří známí Napichovači.
„Tarshi… já nechci znít jako zbabělec, vím, jak se ti hnusí, když někdo utíká z boje…“ Podíval jsem se na ni.
Vlastně jsem pozoroval její prchající pozadí. „Aha… Pochopila to rychle.“ podíval jsem se na Heimdalla…jehož pozadí už předbýhalo Tarshi. 
„Někdy si člověk pokecá jen sám se sebou, viď?“ zeptal jsem se sám sebe, když jsem se je snažil dohnat

Přesně tohle jsem potřeboval, po tom dlouhé odpočinku.
Tělo pracovalo automaticky, mysl se připínala na mysl zvířete, které chtělo jen přežít.
Jako na potvoru vyšlo slunce, takže ať uděláme cokoliv, naši stopu neztratí. Momentálně jsem začínal Inui opět nenávidět. Ano, náš vztah byl komplikovaný.
Nohy automaticky pracovaly, všichni tři jsme udržovali tempo, které nás nevysávalo, ale zároveň jsme jsme si udržovali odstup. 
Nejhorší pro mě asi byla myšlenka, že ti vřeštící tvorové, běžící po čtyřech, byli Inuite, jako já.
Byli však zdegenerovaní, vychování Napichovači v jámách, kam házeli své děti. Říkali tomu zkouška dospívání. 
Vyhrabete jámu, vhodíte do nich pár dětí a jednou za čas mezi ně hodíte kus masa. Slyšel jsem, že plnohodnotným napichovačem se stane asi desetina z nich, zbytek sežerou, nebo příjde o rozum a stane se z nich to, co nám bylo v patách.
Soudě podle počtu, Napichovači měli vážně vztek.
Alespoň nás hnali správným směrem, přímo k lesu Viselců.

Už z dálky jsem viděl první, nejvyšší stromy. Nikdy mě ten pohled více nezahřál u srdce. 
Tarshi držela tempo, ale už šla na ní vidět únava. Heimdallovi v běhu vysel jazyk a tekli mu z něj provazce slin.
A já odmítal mluvit, protože už jsem taky musel šetřit dechem.
Bouře.
Chtělo by to bouři. Silnou a krutou… Pomyslel jsem si a pohlédl na oblohu. Usmívalo se na mě žluté sluníčko.
Jak by se dalo slunce sestřelit z oblohy lukem? 
Tarshi najednou upadla a lapala po dechu. Reagoval jsem jako první, Heimdall ještě chvíli běžel, než si sedl do sněhu a třeštil oči. 
„Tarshi?!“ vykřikl jsem, prudce zastavil a rozeběhl se k ni. Zvedala se, ale pomalu.
„Dělej. Jestli zůstaneš ležet, vykuchají tě jako laň….“ Upozornil jsem ji a začal ji zvedat za límec. Vztekle na mě pohlédla, ale pak chytila moji nabízenou ruku a nechala se vytáhnout na nohy. 
„…já už… Už nemůžu…“ dýchala rychle a lapala po dechu.
Chápal jsem ji. Běželi jsme už příliš dlouho. Dalo by se to srovnat s mým útěkem před ještěrky s Rigorem a Glenou. 
„Les je kousek, pohni! Schováme se na stromech.“ Už když jsem to říkal, tak jsem věděl, že lžu sám sobě. Jak se chcete schovat přes stohlavým stádem degenerovaných zvířat toužící jen po mase? To je… Nemožné? 
Heimdall k nám přiběhl a sedl si vedle nás. Sledoval, jak podpírám Tarshi a nakláněl hlavu ze strany na stranu. 
„Musíš. Prostě musíš.“ Přehodil jsem si její ruku přes rameno a táhl ji směrem k lesu, který byl opravdu jen kousek. Aspoň nás uvidí hlídky a je jedno, jestli mě zastřelí, důležitá byla Tarshi a její záchrana. 
Třeba si pak zahraju na Rigora a u malého táboráku způsobím poetický masakr se svou mačetou.
Bodlákovu sekeru jsem spálil. Byla to nechutná zbraň. Její historie byla historie brutálního zbabělce, ne krvelačného válečníka.
Tarshi znovu upadla. Spadla tak nešikovně, že jsme se svalili oba do sněhu a skončili vzájemně propletení.
Skončila mi v náručí, v očích obavy. „Alexandře… Nech mě tady…“ 
Neodpověděl jsem, vzal jsem ji do náručí. Heimdall začal štěkat na něco za mými zády. Nechtěl jsem se otočit, ale animální zvědavost zvítězila.
Byl to nechutný pohled. Zdegenerované a pokroucené zbytky inuitů řvali a ryčeli.
Oblečeni jen v bederních rouškách, ale znetvořená těla byla pokryta srstí a vlasy. V té bouři, před pár dny, jsem je moc neviděl. Reagoval jsem jen na stíny a pohyb. Co bych dal za to, kdyby to tak zůstalo…
„Bouře a země! Z toho by se jeden…“ Tarshi jsem si přehodil přes rameno jako mrtvolu a začal utíkat.
Když z té pozice viděla příslušníky svého kmene, zděšeně vykřikla a začala mě pohánět.
Potlačil jsem chuť ji shodit do sněhu, sáhl do svých posledních rezerv a utíkal k lesu Viselců. Heimdall držel moje tempo.

Život je prostě honička.
Ať už někdo utíká za vámi, nebo vy za něčím, je to o běhu a o nezastavování.
Myslím, že Inua mě něžně naznačovala, jak byl pitomý nápad se zastavit a chtít si chvilku odpočinout od problému a starostí.
Na Inui nic neodpočívá, ani ona samotná si to nedovolí. 
Jenže já odpočinek potřeboval, takže když jsme doběhli k prvním stromům Lesa Viselců, padl jsem na kolena do sněhu a snažil se popadnout dech.
Tarshi se mi svezla z ramene a klečela vedle mě. 
Napichovači byli daleko za námi. Zpomalili zuřivé tempo, jako by vnímali prostředí, do kterého jsme vlezli.
Jinak řečeno, báli se mrtvých na stromech, protože měli dost rozumu, aby poznali pachy některých z nich.
Tady jsem byl doma já. Šarlatovec. Ne nějaká napichovačská špína.
Už nejsi součást kmene… Ozval se mi v hlavě varovný hlas.
„A koho to sere.“ Odplivl jsem si a napil se medoviny a zakousl se do sušeného masa.
„Co si říkal?“ zeptala se Tarshi, zatímco se taky posilnila a sledovala blížící se zrůdy.
Ano zrůdy jinak ty zmetky pojmenovat nemůžete. 
„Jen tu řeším menší existenčí krizi. Neřež to.“ Mávnul jsem rukou.
Rozhlížel jsem se po stromech, jestli neuvidím pavouky, naše pohraniční strážce stojících ve větvích a chystající kuše a sítě.
Nebylo je snadné vidět, ale když jste věděli, co hledat, nedali se přehlédnout.
Jenomže v okruhu dvaceti metrů jsem neviděl ani jednoho.
Ani jeden jediný ukrytý zmetek. Co se to z mého kmene stalo?! 
Zvedl jsem se a ušel pár metrů. Heimdal mi šel v patách, věděl, o co mi jde. Tarshi nás následovala jen proto, aby nezůstala sama.
Pavouci, už jak napovídá název, byli odchovanci starého Pavouka.
Učil je, jak se pohybovat rychle mezi větvemi, jak nastražit sítě, jak vnímat vítr a pachy, aby uměli nastražit perfektní a brutální přepad pro nevítané hosty.
Po několika dalších metrech odpočinkového klusu mě napadl sen, co se mi zdál.
Chybějící hlídky mohou znamenat dvě věci- Pavouk povolal všechny do vesnice, nebo je někdo zabil. Jenomže proč o tom nic neříkali bubny? Ty by ohlásili útok na Šarlatovce. Už jen proto, ať se ostatní přidají. Jako spojenci, nebo jako nepřátelé. 
„Co se to tady sakra děje?!“ zastavil jsem a zavrčel. Tarshi nic neříkala, jen se otáčela směrem, odkud jsme přišli a občas mě nervózně zatahala za rukáv.
Byli tam. Byli u hranic, ale chtěli mít jistotu, že jsme sami. 
Naštěstí pro nás, jim nedošlo to co mě. Na Inui něco začalo smrdět, jako hnijící rána. A něco mi říkalo, že ta rána bude smrdět až po vyžrané a ohlodané tělo, ke které patřila.

Stejně jako Osud, i já vlákna spřádám.
Nevidím svět a přece ho lépe vnímám.
Vnímám ho vlákny s háčky na stromech,
když zpívám svou píseň, lesu tají se dech.

Cítím vás v křovinách, cítím váš strach,
Děste se, když zláká mě váš pach.
Pach vaši krve a chuť vašeho masa,
vaše smrt pro můj kmen bude spása.

Háčky se zabodají do vaši kůže,
Jen bojujte, ať past více se utáhnout může
Ze sítí osudu lepkavých se nedostanete
Do prázdnoty a chladu si nic nevezmete.

Zůstanou po vás jen mrtvá těla.
pak přiletí havrani, oklovat kosti do běla.
A já zase budu hladově chystat své sítě,
Moje další kořisti najdu si tě a sním tě.

Všichni jsme, jako děti lezli na stromy.
Všichni jsme se učili jak správně zaútočit z korun stromů na bezbrannou zvěř i zmateného protivníka. A všechny nás to učil starej Pavouk. 
Chtěl z nás mít zabijáky. Pár dětí se zabilo samo, některé jsme zabili my ostatní, během tréninku.
Neudělali jsme to schválně, prostě se to stalo. 
Špatně nachystaná síť, špatně nastražené oko nebo háček…
A už někdo s křikem padal, pak se ozvalo občasné praskání větví, další řev a pak ticho. Občas dotyčný dole ještě chvilku křičel než přiběhli vlci.
Párkrát jsem fascinovaně sledoval obraz vzniklí ve sněhu, když se o zmrzlou zem rozbilo malé tělo. Fascinovala mě ta ‚Rudá Krása‘.
Pavouk nám vždy při takové události nezapomněl připomenout, jak rychle může život na Inui skončit a změnit s v něco jiného. 
Měli jsme se naučit mrtvá těla vnímat jako mrtvá těla. Odstřihnout všechny emoce a smířit se s tím, že se s dotyčným potkáme v jiném životě a na jiném místě.
Já se naučil, že po pádu z výšky, přichází krvavá tečka za životem.
Snažil jsem se na to nemyslet, když jsme s Tarshi lezli na strom.
Což byl stejně obtížný úkol, jako nemyslet na to, co se na Inui vlastně děje. Bylo to horší, než než myšlenka na pád.
A zatímco jsme šplhali, napichovači pobíhali dole a čenichali.
Až úplně na vrcholu stromu jsem se odvážil podívat se dolů.
Bylo jich hodně. Jako mravenců, kam jsem hodil tělo bývalé i jejího milence. Přišlo mi to docela vtipný, tak jsem se usmál.
Tarshi se na mě nechápavě podívala, Heimdall se snažil nespadnout. Inuitští vlci sice dokážou šplhat i po stromech a mrštně se pohybovat ve větvích, jenomže tyhle větve sotva udrželi Tarshi. Pode mnou už praskli tři a Heimdall se držet kousek pod námi, ostražitě sledující masu nepřátel pod námi. Nezáviděl jsem mu, že je vidí.
Já je slyšel a stačilo to.
“Co máš teďka v plánu?” Tarshi lapala po dechu a dívala se dolů.
V hlase jsem ji cítil strach. Vlastně celá páchla štiplavým pachem strachu. S odpovědí jsem si dal na čas.
Byl jsem v dostatečné výšce, abych se mohl rozhlédnout a Měsíc svítil tak jasně, že jsem viděl daleko. Všude kolem byli stromy, ale po mé pravici byli stromy rozložitější a stabilnější. Mířili směrem k vesnici. Podíval jsem se na Heimdall a Tarshi a slezl k nim.
Snažil jsem se přemýšlet i za zvuku toho řevu. Cítili nás, ale neviděli. Cítil jsem jejich blbou náladu.
“Heimdall, odvedeš Tarshi do vesnice. Já je zdržím.” promnul jsem si bradu a odplivl si.
“Ne!” vykřikla Tarshi, až dav napichovačů dole utichl a poslouchal. Perfektní, holka… pomyslel jsem si s povzdechem.
“Půjdeme spolu, nějak si poradíme!” Objala mě, musel jsem ji odtlačit a Heimdall ji začal tahat kabát. Ten pes věděl, co chci udělat. “Půjdeš do vesnice a zburcuješ poplach, je ti to jasné? Řekneš jim, že na hranice vnikli napichovači a přivedeš pomoc. Já je zatím…”
“Ne!” opět vykřikla. Strom se začal zmítat. Napichovači nás našli a začali šplhat neohrabaně nahoru.
Odstrčil jsem ji: “Vypadni odsud!” zavrčel jsem, protože na nějaké citové výlevy jsem opravdu neměl náladu. “Po tobě nejdou. Nedovolím, aby tvoje tělo zneužili a nabodli na kůl…. To můžu jen já.” usmál jsem se povzbudivě a po chvilkové pohledu do jejich uslzených očí, jsem ji políbil, jak nejjemněji jsem uměl.
Došlo mi přitom, že bych si měl zastřihnout vousy.
Tarshi se na mě natiskla jak nejvíce mohla, pak ale dovolila Heimdallovi, ať ji odtáhne a společně zamířili k vesnici.
Už když přelézali na druhý, začal jsem řvát a výt na napichovače, jako zvíře. Rozuměli tomu, co jsem jim chtěl sdělit svým zvířecím chováním- dneska tady zdechneme. Oni i já!

Řežu se do svého masa,
krev volně nechat stékám.
Co za zvíře ucítí mě,
toho se nelekám.

Čekám predátora lstivého,
co bude se chtít nasytit.
Do mordy zvířete hladového
se chci nechat se chytit.

Chci probodnout jeho hrdlo.
A jeho krev a maso okusit.
Co by návnadu dávám své tělo,
predátory chci dnes chytit. 

Běželi za mnou, zatím co jsem skákal po větvích a hulákal.
Napichovači nikdy nedokázali ocenit naše písně. Já zase nedokázal ocenit jejich estetické cítění.
Po stromech jsem se dostal před dav, zhoupl jsem se po větvi a v kotoulu přistál na zemi.
Ještě že jsem stihl vytasit mačetu. Dopadl jsem přímo před jedno z těch zvířat.
Mačeta zasvištěla a stvůra padla k zemi z hlavou částečně oddělenou od těla.
začal jsem hned utíkat, ale jedna z těch potvor mi skočila na záda a kousla mě do krku. Ještě že jsem měl tak dlouhé vlasy a Tarshiin kabát měl vysoký límec. Zuby se mi nedostaly až na kůži-
Narazil jsem i s napichovačem do stromů a zlomil mu vaz.
Další tři už mi byli v patách. V otočce jsem rozřízl břicho jednomu z nich a druhému uťal paži.
Neměl jsem čas, na takové špásování. Za mnou bylo stovky dalších zájemců o trvalé znetvoření. Takže jsem opět začal utíkat a vykřikoval jsem stále jednu a tu samou báseň.
Napichovače to dráždilo a šli po mě daleko agresivněji. 

Dva se mě pokusili předběhnout. Byli nižší, než normální inuta, takže mi stačilo se odrazit od stromu, abych je přeskočil. Ve skoku jsem dvakrát tvrdě udeřil a rozzrazil jim lebky.
Další na mě skočili ze stromu. Dva se mi pověsili na záda a málem by mě strhli, kdyby mi třetí nepřistál v "náručích".
Zařval jsem jako zvíře, chytil napichovače za krk a ohnal jsem se po jeho druzích. Smetl jsem je všechny tři a hned na to jsem musel uhnout několika dalším skokanům.
Došlo mi, že mě zatlačili do rohu.
Stál jsem v kruhu napichovačů. Dokonale obklíčen. Byli i na nižších větvích na stromech, ale musel jsem se smát, když jsem viděl jejich neohrabané pohyby.
“Kdo půjde další!!!” zařval jsem a přejel si zkrvaveným ostřím po tvářích. Pod očima mi vznikly dvě krvácející rýhy. Zařval jsem znovu.
Někteří napichovači se trochu odtáhli a začali kňučet.
Další však měli dost odvahy a vyrazili přímo proti mě. Bylo jich hodně. Řítila se na mě lavina hrůzy.
Nadechl jsem se a úplně se uvolnil.
Najednou jsem nestál v nočním lese, ale stál jsem před Tarshiin hnízdem a vychutnával si vycházející slunce. Viděl jsem i Tarshi, viděl jsem i kmen…
Kmen! blesklo mi hlavou a vrátil se zpět do reality. Napichovači byli už poblíž mě. Vyrazil jsem jim vstříc a ponořil se do zuřivé masy zubů a drápu.
Sekal jsem mačetou na všechny strany, kabát mě zatím dostatečně bránil, ale už jsem měl poškrábaný obličej a pokousané ruce. Mačetu jsem v tom zápalu boje ztratil a nyní jsem je trhal na kusy svými drápy a zuby, jako vlk.
Topil jsem se v krvi, tělech a špíně a napichovačů, ale cítil jsem se na živu, jako bych skočil do termálního vřídla.
A pak jsem zaslechl další řev. Bylo to burácení hromu a napichovači začali vyděšeně ječet. Mě to ale nějak moc nezajímalo, měl jsem dost práce se zpracovaním napichovačského masa…