7 Ran Smrti: Seznámení

7 Ran Smrti: Seznámení

Anotace: Gregor a Raswal se seznamuji s těmi, co přišli...

Sbírka: 7 Ran Smrti

Už dlouho se tak necítil. Pocit odpočinku trvající už několik dní a klid nejen v srdci, ale i v duši.
Kolem sebe slyšel zvuky lesa a dokonce jasně i cítil vůni. Vůni světa, který byl násilně změněn k obrazu Gregora Wooda a zapomenut. 

Raswal sevřel ruku v pěst a sevřel několik stébel trávy. Jeho drápy se zaryly do měkké hlíny. Byl to příjemný pocit. Od toho všeho to byl zasloužený odpočinek. A přesto… 

Nedokázal zůstat ležet. Ta letargie přestávala být už příjemná. Pokusil se otevřít oči, aby se rozhlédl, ale víčka měl náhle těžká a jeho mysl začaly konejšit svůdné vůně a uklidňující zvuky. Nakonec se jim poddal.
Byl by ale přísahal, že na víčkách cítil něčí dotek. 

Když se probudil znovu, stál už na vlastních nohou a viděl. 

Hluboký, temný les, nijak neuklidňoval, ale ani nenaháněl strach. Tohle byl už les ne o moc méně podobný těm, ve kterých několik posledních let naháněl Odboj, uprchlíky a uprchlé experimenty. 

Nasál vzduch. Obvyklý agresivní pach smrti mu vše jen potvrdil, ale bylo tu ještě něco, co cítil. 

A co neznal.

Raswal se rozhodl nestát na místě a vydat se na průzkum. Ale sotva udělal krok, začal mít divný pocit, že na něj něco upřelo svou pozornost. Ten pocit zesílili v okamžiku, kdy na jednom listu spatřil oko. 

Modrá duhovka a bíle bělmo si ho prohlíželi od hlavy k patě. Další oko se na Raswala dívalo z listu jiného stromu a tak tomu bylo i u dalších. Raswal začal couvat, ale tím jako by je přivolal.
Objevovaly se najednou odnikud a vždy jen na listech. Raswal nebyl zbabělec, ale tohle se mu nelíbilo. Navíc se mu nelíbil i ten blížící se vítr. 

Něco k němu přicházelo. 

Mezi stromy občas zahlédl vysokou siluetu. 

Vynořovala se náhodně mezi stromy a hned zase zmizela. Raswal začal utíkat. Za sebou slyšel zvuk ševelícího listí a větrů a taky občas zaslechl lehký krok. Paniku v něm začaly umocňovat i objevující se oči. Byly na každém listu. 

Uběhl ještě pár metrů, pak byl oslepen zábleskem světla. V tom zmatku narazil do stromu. Poslepu se začal zvedat, a když se mu vrátil zrak, spatřil tu siluetu kousek před sebou. 

Stála zády ke světlu, takže neviděl nic, než pár detailů. V jedné ruce držela hůl a druhou měla roztaženou, dlaní a dlouhými drápy dolů. Ty drápy se hbitě pohybovali a Raswal až nyní pochopil význam větru. Ta bytost tak mluvila. 

Necítil k ní nepřátelství, ani zlé úmysly. Cítil z ní podivný, skoro až harmonický klid. Ale pod tím vším klidem bylo ještě něco. Raswal spatřil oči. Byly modré, bez zorniček, se zářivě bílým bělmem. 

Vtáhly ho do sebe a Raswal byl náhle vystaven surové a ničivé síle. Kolem sebe viděl vybuchující sopky a obrovská tornáda. Mohutné vlny se převalovaly přes zem a strhávaly z ní velké kusy, které zmizely v hlubinách. 

Raswal v té zuřivosti nacházel podivný klid a souhlasil s tím. Když to vše viděl, začal nevědomky souhlasně přikyvovat. 

On ty činy schvaloval. 

Cosi s ním zacloumalo a před očima se mu mihlo cosi, co vzdáleně připomínalo končetinu s drápy.
Tohle místo znal. Tady se probudil poprvé. Tady cítil ten klid a mír. Světlo kolem začalo mizet. 

Blížila se bouře. 

Raswal cítil ve vzduchu vodu a energii. Ale když vzhlédl, tak musel uznat, že tahle bouře přináší jen to, co viděl na začátku. 

Tahle bouře vše ničí a rozpoutá katastrofu. 

Tohle všechno bylo jasné i jemu. A nemusel být zrovna myslitel. 

Zamrkal. 

Opět byl v tom lese. Z každého listu na něj hleděli oči, stejně tak ho pozorovala silueta, koupající se v bílé záři. 

Raswal nevěděl co odpověď. Rozuměl, že se rozpoutalo něco nebezpečného. Něco horšího, než za posledních dvacet let svět zažil. 

„Ale proč mi to ukazuješ?“ zavrčel. Bytost k němu natáhla ruku s rozevřeným spárem a pak ji otočila. K Raswalovím uším doléhal uklidňující šepot větru. Přemohla ho dřímota, se kterou se nedalo bojovat.

Raswal spal a neprojevoval vůbec žádné změny.
Tedy až na zvýšenou mozkovou a svalovou aktivitou, která se však dala očekávat při takovém zásahu surové energie. 

„Navíc s očividně neznámými účinky.“ Zamručel Gregor a podíval se na sedm průhledných cel z klaydumu.
O pevnosti materiálu se hlavně neustále přesvědčoval asi tři metry vysoký minotaur. Srst měl hnědou až na ruce a nohy s masivními kopyty. Ty byly černé. Stejně tak i dlouhé špičaté rohy. V obličeji byl robustní, stejně tak i na těle. 

Gregor očekával, že bude slabý na mysli. Když se ale minotaur probudil, v těch zelených očích byla vidět moudrost a síla, která uchvátila i Gregora. 

Minotaur ve své cele opět zařval a couvl ke zdi. Zuřivě přitom mrskal býčím ohonem a prudce vyrazil proti stěně svého vězení. 

Tentokrát se otřáslo. Podle čidel ve skle Gregor zjistil, že náraz byl silnější, než šestnáct předchozí. 

Logicky mu došlo, že sílí exponenciálně. Přimhouřil oči a prohlédl si minotaura znovu.

Další náraz. 

Gregor si všiml na nahém minotaurově těle mírného nárůstu svalstva. I náraz byl silnější. „A jeho vývoj se zrychluje.“ Gregor se zachvěl slastí. 

Další z nich připomínal humanoidního ještěra s velkými křídly. Kůži měl krvavě rudou, až na hrudi a slabinách. Tam byla kůže žlutá a mnohem jemnější. Hlavu měl protáhlou, až plazí se silnými nadočnicovými oblouky.

Gregora fascinovaly ještěrovi oranžové oči.
Ta bestiální vražednost by se skvěle vyjímala u arpexů. Ta chladná, vypočítavá krutost.
A taky ji i ukázal. 

Koule energie sice rozmetala celou pyramidu na kusy i s celým personálem. Vlastně rozmetala celou základnu a v okruhu deseti kilometrů zbyl jen kráter. 

Teprve až po několika hodinách našli boxy hluboko pod zemí. 

Sedm bylo neporušených. 

Raswal našli zaživa pohřbeného v dosti nepřirozené poloze. 

Všechny převezli sem a Gregor chtěl okamžitě vědět, co se stalo. Tahle operace vůbec netěžila patřičný úspěch. 

Nejenom, že ta energie byla rozmetána po celém světě, ona dokonce začala narušovat nově vytvořený ekosystém. 

Už teď ke Gregorovi přicházeli zprávy, že se objevují nové a nové mutace. Sice v tom našel pár pozitiv, ale jeho spíše iritoval ten fakt, že to nekontroluje. 

„Všechno by se mohlo pokazit.“ Mrmlal. Tím na sebe strhl pozornost dalšího tvora. 

Byl vyšší než Gregor. Mnohem.
Své postavení dával najevo fialovýma očima, ve kterých Gregor neustále viděl záblesky energie, kterou uvolnil do světa. 

Na přísném a nadřazeném výrazu mu přidávaly i rysy dravého ptáka. Gregor mu s úšklebkem opětoval pohled. Nacházel v něm inteligenci skoro stejné velikosti, jako byla ta jeho. I on jen čistě a chladně kalkuloval a sklízel patřičné výsledky. 

Tvor mávl rukou a dlouhými prsty provedl jednoduché gesto. Gregorovi povolila čelist, když se odnikud, na jeho těle, objevilo černé oblečení, ne o moc odlišného od toho, ve kterém převzal vládu nad světem. 

Gregor si prohlížel každý detail a shledal oblek dokonalým. Uznale kývnul hlavou.
Tvor si jen prohlédnul své dlouhé prsty a prohrábl si dlouhé vlasy pískové barvy. 

Ještěr vychrlil oheň. Gregor sebou v ten okamžik trhnul. 

Další věc, kterou u sebe odhalili.
Nebyli zas tak bezbranní.
Už když se ten ještěr probudil, zabil dva ghosty a dva arpexe. A to v rychlosti, jakou Gregor ještě neviděl. 

A také minotaur nebyl bez zásluh. 

Vlastně všichni byli nebezpeční. Už jen tím, že tady byli. 

Gregorovi vědci zjistili, že čerpají energii z toho nového zdroje, který přivolal. A podle všech předpokladů, výpočtů a velmi, velmi přesných měření, ta energie stále přichází v masivních vlnách. 

Tohle Gregor nechtěl. 

To on měl téhle energii vládnout. Okolí se mělo jenom koukat. 

Cosi upoutalo jeho pozornost. Lehké škrábání na sklo. 

Gregor stočil pohled a vůbec po dlouhé době pocítil i jiné chuť, než po úspěchu. 

Na stěnu cely se tlačila svůdná, štíhlá zrzka. Její sametově bílá pleť byla odhalená po celém těle. Pevná ňadra zakrývaly sice většinu toho, co Gregor chtěl spatřit, ale i to mu stačilo, aby se na chvilku přestal ovládat. 

Modré oči ve vlčím obličeji přímo sváděli. 

Vzpamatoval se, když se už chystal políbit sklo v místech, kde se tiskly její plné, rudé rty. 

Odtáhl se a s úsměvem pohrozil ji prstem. 

Dívka se svůdně protáhla a olízla stěnu své cely. Gregor radši odvrátil zrak. Málem podlehl. Jak se asi bude dařit ostatním? 

Zatím mu pozorování přidávalo vrásky na čele. 

V další cele viděl jen tmu. Ale ta tma se podivně zmítala a vlnila, jako by se v ní pohybovalo cosi hmotného.
Občas Gregor zahlédl náznak končetiny, nebo očí, ale nikdy nic nezahlédl úplně a zřetelně. Přesto tam cosi bylo a to něco Gregora sledovalo zrovna tak, jako on sledoval to stvoření. 

Na chvilku Gregor temnotu zkoumal, ale jen ho rozbolela hlava. Tma se mu natolik vtiskla do oční paměti, že když zrak odvrátil, několik vteřin stále jen viděl tmu. 

Předposlední tvor byla další žena. Nechovala se však tak, jako ta první. 

Seděla v rohu schoulená do klubíčka a Gregor, pomocí odposlechu ve zdech cely, slyšel, že neustále něco odříkává.
Při jejím převozu se mezi personálem rozšířila neznámá nákaza. Nakazilo se jí dvě stě zaměstnanců, než Gregor konečně její postup zastavil.
Pár desítek už bylo po dost ošklivé smrti. Gregor se zachvěl. To nevinné stvoření mělo určité kouzlo. 

Postavu měla spíše sportovní, než svůdně atletickou, jako její kolegyně. Zlaté vlasy zakrývaly žluté oči. Ale ta žlutá připomínala Gregorovi hnisající rány. Na kůži se ji občas objevil příznak choroby, který však vzápětí zmizel a nahradila ho čistá, světlá pokožka.
Cosi nahlas zamumlala. Gregora při tom zamrazilo. 

Zastavil se před poslední celou. 

Ten uvnitř byl mocný už jen svou přítomností. A jeho přítomnost všechny nutila zabíjet všechny kolem sebe. 

A on sám by taky rozhodně napáchal škodu. 

Mohutná, vypracovaná postava byla skoro tak velká, jako minotaur. Silnější rysy i celkové vzezření Gregorovi naznačovalo, že jde o velmi silný exemplář, který by si klidně podal i toho nejzuřivějšího arpexe, nebo nejlepšího ghosta. 

I kdyby jich na něj poslal stovky, tenhle by jim čelil a, to si musel přiznat, vsadil by spíše na něj, než na své výtvory.
Zarostlá tvář se pohnula a odhalila tvář starce, který však mínil žít ještě pár tisíc let. 

Gregor se zahleděl do černých oči a uvažoval, kdo ve skutečnosti jsou.
Všech těchto sedm dosud neznámých a nevídaných tvorů viděl tak maximálně v pohádkách pro děti. 

Byli čistá fikce. 

Fantasy opilců a pohádkářů, kteří jen zbytečně zkomplikovali cesty hledačů pravd a skutečnosti. Gregor nikdy nevěřil na nic takového. Vždy vše považoval za mutaci a nahodilost. 

Samozřejmě by někdy mohl existovat minotaur. Ale to až v budoucnosti a bude uměle vytvořený v nádrži. Stejně tak i draci… 

Vlastně všichni tihle. Oni ještě nemají existovat. Protože je nestvořil.
„A přesto jsme tady.“ Gregorovi zazněl v hlavě hluboký, temný hlas. To k němu mluvil válečník, zatím co na jeho těle se začalo objevovat tetování.
 

Gregor sebou trhnul. 

Nevěřil vlastním uším. On mluvil a to plynule jeho jazykem. Bez jakéhokoliv podivného přízvuku. 

„Divíš se?“ ozval se mnohem ostřejší, mužský hlas. 

Otočil se k tomu v obleku. 

Povýšeně si Gregora prohlížel. Z jeho pohledu dával tušit, že Gregor u něj, co se týče předpokladu inteligence, prohrál na celé čáře. 

„Vesměs shledávám lidský jazyk jako druh hekání a štěkání. Vaše rasa měla zůstat u pazvuků a především zůstat na stromě.“ Dokončil muž větu a odvrátil povýšeně pohled. 

Gregor si prohlédl jeho profil. Byl nadřazený.
Byl to dokonale nadřazený profil aristokrata.
Minotaur a drak se rozesmály zvířecím stylem. 

„Přesně jako vaši příbuzní.“ ukázal na ně Gregor. Aristokrat na něj upřel jediné oko a povýšeně si odfrkl. 

Drak s minotaurem zaútočili na stěny svých cel. V jejich počínání cítil Gregor touhu mu ublížit.
Ledabyle nad nimi mávl rukou a soustředil se na toho, kterým byl osloven jako první. 

Jeho tělo bylo nyní celé pokryto složitým tetováním, ze kterého sálala síla. Gregor pečlivě každý detail prozkoumal. Celé to tetování ho inspirovalo k novému vylepšení obyčejných řadových vojáku Spectry. 

„O to se samozřejmě můžeš pokusit.“ Pronesl muž a odhalil celé tetování tak, že se zvednul. „Je spousty takových, kteří toto tetování dokáží pochopit a stejně tak i využít.“ „A k čemu slouží?“ Gregor si dal ruce za záda. Skutečně začal být uchvácen. 

„Skutečně chceš sdílet, s tímto švábem, naše vědomosti?“ ozval se aristokrat, ale stačil jediný pohled potetovance a začal se zaobírat stropem svého vězení. 

„Ale má pravdu. Proč ta sdílnost?“ zeptal se Gregor. Pohled mu sjel k zrzce. Její protahování mu rozpálilo tváře a donutilo jej obrátit zrak. 

„Neděláš snad ty to samé?“ zeptal se potetovanec. „Oznámíš dopředu své tahy a pak je provedeš? Neposiluješ jak svá vojska, tak i svého protivníka, jen abys zesílil? Čím více budeš vědět, tím velkolepější bude vítězství.“ 

Gregorova pozornost se obrátila k němu.
Na těle potetovance se začaly objevovat závoje energie, které různě objímali jeho tělo, jako by se tvarovaly do různých částí oblečení. Stejně tak to bylo i u dalších. 

Už nebyli nazí. Nyní všichni stáli a pozorovali Gregora. 

Tedy až na aristokrata. Různě pohyboval rukama a Gregorovi neuniklo, že podle gest se pohybují i ty mihotajícím věci.
“Mohu ti prozradit i více. Jako že tahle látka. Toto… Klaydum, které si vytvořil, je jen slabá kopie dávno mrtvé civilizace, existující na vašem světě téměř před deseti tisíci let. A taky, že nás nezastaví, jen zpomalí.“ 

Gregor jen s cynickým úsměvem luskl prsty.
Do všech sedmi tvorů sjely blesky přímo ze stropu cely. A pak ještě několikrát, zatímco Gregor zuřivě luskal prsty do rytmu swingu, který si pobrukoval. 

Bytosti řvaly vzteky, ale i bolestí. Minotaur a drak útočili na stěny svých cel a zuřivě řvali výzvy svým neviděným trýznitelům. Ženy se svíjeli a temná mlha pulsovala v divokém, disharmonickém rytmu. 

Aristokrat se svíjel ve stoje, ale dál se díval na Gregora povýšeneckým výrazem. Jediný, kdo se nijak nesvíjel a jen klidně Gregora sledoval, byl potetovanec. 

Oblečen byl v dlouhých, černých kalhotách, přes ramena měl černý plášť a obě ruce měl pokryty dokonale kovem, přesto však s nimi velmi snadno pohyboval. Tetování na jeho těle zářilo. 

„Možná že to navrhla starší civilizace, ale já to zdokonalil.“ Mrkl přátelsky Gregor. „Vážně si myslíte, že jednáte s civilizací, která nakonec musela uprchnout? Od těch časů, se svět změnil a to rapidně.“
Gregor přestal luskat prsty a nyní jen poslouchal jejich lapáním dechu a, v případě žen, slabé sténání. 

Temná masa se smrskla do hromádky, choulící se v rohu své cely.
„A to všechno je moje dílo!“ okřikl je a začal mezi nimi pomalu procházet. „Nevím, kdo jste, nevím, co jste, a nevím ani odkud jste, ale už o vás vím dost, abych pochopil, jak vás zranit. Jak vám ublížit.“ 

Zastavil se a pohlédl na aristokrata. „Stáváte se pro mě šváby, které mohu zašlápnout. Abyste se v mých očích staly něčím víc, musíte předvést něco víc, než laciné triky, které umím i já.“
Jeden jediný pohled Gregorovi stačil, aby do aristokrata sjel blesk a pak už jen mrkal. Každé to mrknutí přivolalo další zásah, až se nakonec tvor zhroutil na zem a zůstal bezvládně ležet. Všem přítomným obdařil zářivým úsměvem, až se střetl pohledem s potetovancem. 

Gregor opakoval stejný postup, jako u aristokrata, ale potetovanec stále odolával. 

Jen cenil zuby a odmítal z Gregora spustit oči. „Vypadá to, že máme prvního adepta na poznávání.“ Prohlásil Gregor a otočil se k odchodu. „Teď, když mě omluvíte, jsou tady i jiní, co potřebují mou pozornost.“

Autor Dextero, 06.02.2022
Přečteno 127x
Tipy 1
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí