7 Ran Smrti: Vysvobození

Anotace: Co se stane, když má někdo přehnanou sebedůvěru? Gregor to pozná. A Raswal? Ten chce jen utéct...

Sbírka: 7 Ran Smrti

Gregor byl u všeho, co jim vědci Spectry prováděli.
Sledoval své vědce, jak jim zkoumají orgány bez anestezie.
Během těchto vyšetření ani jeden z nich nekřičel bolestí, ale když se jim to už nelíbilo, dali to docela důrazným způsobem najevo.
Gregor přišel o mnoho vědců a o dvakrát tolik arpexů a řadových vojáků. Dokonce přišel o několik ghostů. Ovšem získaná data ztráty plně vynahrazovala. 

Většina údajů mu sice stále ještě nedávala smysl, ale to chtělo čas a trpělivost. A když Gregor chtěl, obojího měl na rozdávání. Stejně nakonec přijde na to, co jsou zač.
I kdyby měl sáhnout po jakémkoliv prostředku. 

U nich mínil použít cokoliv. 

Od kyseliny po to nejbrutálnější mučení. 

Všechno to Gregor udělá, aby získal co nejvíce informací.
Už zjistil, že jejich DNA je podobné lidskému. To potvrzovalo jeho roky starou teorii, že život ve vesmíru vznikl z jednoho prapředka.
Ale jejich buňky měli dvacet osm párů chromozomů. Gregorovi došlo, že tyhle bytosti umějí ovládat to, co přivolal. A měl v plánu se to od nich naučit. 

Už implantoval jejich upravené buňky do pár desítek zajatců a mrtvých. Tyto experimenty pomalu přinášeli své ovoce. On sám byl schopen myšlenkou pohnout menšími předměty. 

Ale bolelo to.
Ovšem i tu bolest byl Gregor schopen překonat. 

A teď odvrátil zrak a podíval se skrze průhlednou podlahu dolů, do operačního sálu, kde momentálně pouštěli neustále proud do spoutaného minotaura a zrzky.
Zatím co minotaur po každém zásahu více a více trhal ocelovými pouty a zuřivě bučel, zrzka se spíše chovala, jako by byla v euforii. 

Gregor se otočil na holografický displej a prohlédl si čísla. Jejich srdeční tep se nezvýšil na víc, jak sto čtyřicet za minutu. „A to už se blížíme k jednomu terawattů.“ Uznale Gregor hvízdl. 

Minotaur zaryčel a Gregor zaslechl kovový zvuk. 

Část stolu pod minotaurem odletěla ke zdi a hned na to na ni přistal jeden z vědců, který po každém zásahu kontrolovali senzory v jejich těle.
Minotaur zabučel znovu a trhl i druhou ruku. Horní polovinu těla měl volnou. 

Ale to už na něj zezadu skočil ghost a tlačil ho k zemi.
Chvíli na to se jeho hlava rozbila o strop, přímo v místě, kde stál Gregor. Jakoby tím na sebe Gregor sám minotaura upozornil. 

Tvor zaryčel, vysvobodil se a mocně dupnul. Celá stanice se otřásla ve zdech. 

Gregor to s úžasem sledoval a vůbec nevnímal paniku, která nastala kolem. 

Do všeobecného křiku se přidal ještě zvuk boje, protože na scénu nastoupili vojáci, ghosti a arpexové. 

Než minotaura konečně uspali, leželo jich na zemi, rozdrceno na kaši, nebo roztrháno, skoro tucet.
Zrzka celé představení sledovala s pobavením a vychutnávala si i dopad kapek krve na její holou kůži. Gregorovi se dokonce zdálo, že tím minotaura burcuje k masakru ještě víc. 

Jeden ghost pohlédl směrem k němu. Gregor věděl, co chtěl. Očekával rozkazy. Nemělo cenu přicházet o další vojáky. 

Minotaura už testovat nebude, dokud nevyvinou novou slitinou, aby ho lépe spoutaly.
To pár týdnů potrvá. Zatím mu mohou vesele rozebírat tělo. Když odstraní končetiny, nebude minotaur takovou hrozbou. 

Gregorovi na to stačilo jen pomyslet a několik vojáků naložilo minotaura do boxu a odvezla ho pryč.
„Ale co se zrzkou?“ napadlo nahlas Gregora. Tím i očekával odpověď od svých vědců, kteří se pomalu začali uklidňovat. „Kdo je pro, abych udělal další test?“ Všechny ruce vystřelily vzhůru. Moc dobře všichni věděli, co by se stalo, kdyby nesouhlasili. 

„Pánové?“ nadechl se Gregor a s úsměvem si založil ruce za záda. „Rád bych povečeřel.“

Gregor se nedostal k moci tím, že by se bál. 

Gregor se právě nebál realizovat jakoukoliv myšlenku, ať zněla šíleněji. Jak si tak sám sebe prohlížel v zrcadle, ve svém nejoblíbenějším černém obleku, sám sobě tento fakt neustále opakoval. 

A proto zkusí používat nejen bič, ale i cukr. Zkusí i jiné metody. Jako třeba večeři.

A ten aristokrat a zrzka vypadali na první vhodné adepty.
Na chodbě zaslechl rázné kroky. Jeho hosti se už blížili.
Naposledy si prohrábl šedé vlasy a nadechl se. O vteřinu později, s velmi přátelským výrazem, otevřel dvoukřídlé dveře do jídelny. 

„Buďte vítání.“ Pronesl slavnostně a prohlédl si dva zajatce a jejich stráže. Pák mávl rukou a odehnal stráže pryč, zůstal s nimi o samotě. 

Zrzka se skryla za aristokrata a koketně, přes jeho rameno, na Gregora mrkla. Aristokrat jen natočil hlavu na druhou stranu a prohlížel si vybavení. 

Nastala trapná chvíle ticha, ale s tím Gregor počítal.“Prosím hudbu.” tleskl a jídelnu naplnila příjemná, filharmonická hudba.
“Aperitiv, nebo už máte hlad? Račte si přát.“ Přešel k baru a sám sobě nalili whisky. Po dlouhé úvaze nalil i svým hostům. 

K jeho překvapení oba sklenice přijali a nyní zkoumaly kapalinu uvnitř.
Jako první se napil aristokrat, a když podával sklenici zpět, zeptal se: „Proč to divadlo? Na jednu stranu mučitel, na druhou stranu hostitel? Pravděpodobně doufáte, že budeme sdílnější a vy se tak přestanete zdržovat, našim mučením…“ odmlčel se. 

Zrzka aristokratovi cosi šeptala. Gregor přemýšlel, jestli i nad ním má takovou moc, jako nad minotaurem. Když se odtáhla, přesunula se ke stolu. 

Aristokratovi oči po ní metaly blesky, ale nakonec se nadechl a uklidnil. Přesto však Gregorovi neuniklo, že několik kusů stříbrného nádobí se roztopilo.
„Tím se netrapte.“mávl nad spouští rukou, když si sedal do čela stolu. 

„Ani jsem to neměl v plánu.“ Odsekl aristokrat a mávl rukou. Na těle zrzky se objevily dlouhý, černý rubáš. Zrzka si oblečení znechuceně prohlédla. O vteřinu později měla těsné, upnuté šaty, dokonale zvýrazňující nejen její křivky, ale i její vnady. Gregor si nemohl nevšimnout, jak moc její sexualní přitažlivost šaty posílily.

„Umíte vytvořit hmotu čistě ze vzduchu. Jak to děláte?“ zeptal se fascinovaně Gregor.
„Ne vzduch. Energie. Mozek vydá rozkaz, částice jsou energii rozpohybovaný a tím je nahrazen jinak dlouhý chemický proces.“ Vysvětlil aristokrat a upravil si rukáv.
„Jen tak jednoduché?“ nadzvedl obočí Gregor. 

Zrzka i aristokrat se usmáli.
„Ano, tak jednoduché.“ Zapředla a Gregorovi bylo jasné, že je to ještě složitější. Přesto mu však odpověděli, takže zazvonil na zvonec a přivolal číšníka s jídlem.
Gregorovi se z té vůně sbíhaly sliny, ale jestli tak na tom byl i jeho doprovod, nedali to na sobě znát. 

Biftek s hranolkama naprosto skvěle voněl a Gregor se do něj hladově pustil. Když dojedl, byly však oba talíře, jeho společníků, stále plné. „Nemáte hlad?“ „Neodpověděl jste.“ řekl tiše aristokrat.

„Proč to divadlo… No… Jednak mám velmi rád trochu té teatrálnosti a jednak mě taky napadlo, že si vzájemně můžeme pomoc a nemusíme si stát v cestě.“
„A to vás napadlo jak?“aristokrat skoro vyprskl smíchy. „Jenom to, že vystupujete jako nejmocnější vládce své rasy, z vás nám rovnocenného neudělá.“ 

„Ne? A co bych proto musel udělat?“ Gregor si zašel pro další sklenici. Zrzka, zřejmě z nudy, začal jíst.
„Rozhodně více, než jste dokázal teď.“ odpověděl chladně aristokrat a změnil jídlo v hromádku popela.
„Vážně?“ Gregor se posadil a významně si protáhl klouby.

„Ano. To si opravdu myslíte, že jsme si nic nezjistili o vás, zatím co vy jste nás „zkoumal“?“ Gregor pomalu přikývl. Samozřejmě, že to tušil. „Jen vaše jména, stále nemohu zjistit.“ „Jmenuji se Thiron.“ Pronesl po dlouhé odmlce aristokrat. „A toto je Shanry.“ Ukázal na zrzku, která si přehodila nohy přes opěradla a protahovala se jako kočka.
„Exotická jména. Já jsem…“ „Gregor Wood. Hlavní mozek organizace Spectra, momentálně majitel této planety.“ Skočila mu do řeči Shanry.
Gregora naprosto uchvátil tón jejího hlasu. 

„Nic víc pro nás nejste.“ Pokrčil Thiron rameny. Gregora to zaskočilo.
On sám si vždycky mysli, že to právě cizí civilizace nadchne. „Ale nenadchlo.“ Potvrdil mu Thiron. Ten tvor mu opravdu četl myšlenky. 

„Pro mě nejste nic, pro mou sestru jste potenciální sexuální otrok.“ „Opravdu?“ Gregor si prohlédl Shanry. Snažil se nevypadat, že je vyveden z míry Thironovou schopností číst myšlenky. 

„Ano. Nic víc. Ani vaše vize té naší není podobná. Vy chcete pozvednout lidstvo. My jsme, několik tisíce letí…“ „Tvořila svá těla a zdokonalovali své schopnosti. Já vím. To dělá polovina reálných lidí a padouchů v komiksech.“ Povzdechl si Gregor a nemohlo mu uniknout, že se Shanry zachichotala. „Ale s tím mi můžete pomoct. Můžete mě učit.“ 

Talíř před Thironem se změnil na beztvarou hmotu, stejně jako většina nádobí a zakroutil pomalu hlavou. „Už je nás tak moc. Není třeba dělit už tak malou odměnu na méně kusů.” „Chci arpexe.“ zapředla Shanry. Gregor ani nevěděl, jak a už jednoho přivolával. 

Do jídelny vstoupila mohutné obluda, která člověkem připomínala jen z části.
Arpex byl daleko mohutnější a vyšší než Raswal a jeho příbuzní z prvních sérií arpexů a v šíleném obličeji připomínající vlk a i člověka se mu zračil skoro až děsivý hlad. 

Gregor byl, na poslední verzi arpexů , právem hrdý. 

A k tomu všemu mu stačilo jen pár buněk minotaura a toho draka. Už při prvních testech tahle stvůra dokázala pozabíjet skoro čtyři čety ozbrojené roty Spectry a zničit dvojnásobek těžké výzbroje. 

A to byl zatím jeden. 

A v laboratořích už rostlo dalších deset takových.
Shanry k němu natáhla ruku a pokynula mu lehce prsty, ať jde k ní.
Gregorovi začalo být podivné horko, když k ní arpex zamířil jako poslušný pes a nechal se drbat za ušima a vůbec se choval jako malé štěně. Ovládala arpexy stejně snadno, jako jim poroučel on. 

Vlastně mnohem lépe. 

Ať se snažil Gregor udělat cokoliv, arpex nereagoval na jeho rozkazy.
„A to si vážně myslíte, že jste nadřazený, Gregore?“ zeptal se ostře Thiron.
Gregor si trochu uvolnil límec a odkašlal si. Hned na to nasadil přátelský výraz. „Musím připustit, že jste mě překvapili a udělali na mě dojem.“
Arpex zavrčel.
„Jen dojem? Spíše mi přijde, že máte obavy, Gregore. A potíte se. Cítím strach. Z vás momentálně pomalu začíná vyzařovat.“ pokračoval Thiron a jeho obličej zkřivil vztek.
Shanry, svého nového mazlíčka, právě teď drbala ve vlasech. Arpex se uklidnil, ale stále Gregora sledoval. 

„Zajisté, protože si nechci zničit jídelnu. Více starostí mi dělá výzdoba této místnosti, než můj život.“
„Copak jste ovládl nesmrtelnost?“ Thironovi cukaly koutky úst.
„Dalo by se to tak říct.“ Thiron si Gregora pozorněji prohlédl.
„Tak to dokažte.“ Shanry jen pohnula rukou. Arpex se odrazil a skočil po Gregorovi.

Raswal se probudil do zmatku a světla. Kolem něj pobíhali vědci a vojáci. Slyšel otřesy a střelbu. 

Do čeho jsem se to zase dostal? 

Zmatek v okolí nijak neprospíval zmatku v jeho hlavě. Z blikajícího rudého světla mu třeštila hlava a do toho všeho se mu stále, v periferním vidění, objevovaly modré oči bez zorniček. Jako by ho ty oči sledovaly. 

Byl v boxu s lehátkem z klaydumu a byl na chodbě. Zřejmě ho převáželi. 

Jestli ho operovali, nebo ne, Raswal nevěděl. Na těle neměl žádné jizvy. Ani ty, co utržil dávno před tím. 

Trochu ho to vyděsilo, ale hned se vrátil zpět ke své situaci. Musel se dostat ven.
Nikdo si ho nevšímal, takže usoudil, že momentálně mají všichni větší starosti.
Jaké? To Raswal zjistí později.
Pokusil se pohnout, ale byl pevně připoután. 

„Jak jinak.“ Procedil skrz zaťaté zuby a začal s popruhy trhat. Povolili až příliš snadno. Až se tomu Raswal divil. 

Navíc měl kůži na zápěstí jen mírně zarudlou. Přitom ještě nedávno by se s popruhy rval déle a zápěstí by měl rozedřené úplně do krve. 

Jakmile se uvolnil, jeho zorné pole zaplavilo tisíce obrazů. 

Díval se na své vězení, ze všech možných úhlů. A jako by toho nebylo málo, jeho ruka náhle prudce udeřila do stěny na boku. Pak ještě několikrát. Všechny tyhle pohyby vykonával Raswal nevědomky. 

Mohl to jen sledovat. Klaydum povolilo a druhou rukou Raswal díru roztáhl. Celý box se rozletěl a Raswal padl na podlahu. 

Opět viděl své okolí z mnoha úhlů. Cosi ho nutilo k pohybu. Raswal cítil, jak mu něco neustále cukalo končetinami, a nutí ho se pohnout. 

Hrozbu zahlédl jen tak, tak. Raswalovi do zad skočil arpex. 

Drápy mu zaryl do zad a zuby do krku. Raswal zařval a natáhl se po nepříteli.
Jediným pohybem přehodil arpexe přes rameno a než se nepřítel vzpamatoval, Raswal po něm skočil a rozerval mu hrdlo. 

Arpex sebou chvíli házel. Stále byla šance, že přežije, ale tu mu Raswal nedopřál. Jediným dupnutím mu rozšlápl lebku, a aby se ujistil, tak na ni dupnul ještě několikrát. 

Když skončil, rozeběhl se chodbou pryč.
Ne z toho cizího donucení, ale z vlastní touhy vypadnout. Pořád byl ještě na základně Spectry. Pořád byl ještě na území nepřítele, který byl v přesile. 

Do cesty mu vběhlo několik vojáků a čtyři arpexové. Překvapivě snadno se s nimi vypořádal. Po boji měl, na těle, jen slabé ranky a spálená místa od zbraní. Sáhl si na krk a zjistil, že necítí žádné zranění. 

I při jeho regeneraci by měl minimálně hluboké rány, nebo stále ještě srůstající maso. Prohlédl se v lesklém povrchu přilby, na urvané hlavě. Byl sice od krve, ale ne od vlastní. 

Tohle není práce Spectry. Napadlo ho. 

Před očima se mu objevila černá silueta na bíle zářícím pozadí.
Raswal pokračoval v cestě. Cosi v něm ale jasně dávalo najevo nesouhlas a obracelo Raswala na druhou stranu. 

O vteřinu později pochopil proč. 

Po jeho pravé straně se rozletěla zeď na kusy, jako při explozi. Z ní se vydrápal minotaur, ověšený třemi arpexi a další čtyři na něj doráželi. 

Minotaur ale rozhodně nevypadal, jako by prohrával.
Prudce ze sebe strhl dva arpexi a jednoho hodil proti jeho čtyřem kolegům. Tím druhým ze sebe smetl třetího, a když ležel na zemi, masivním kopytem mu rozšlápl lebku. Druhý zavyl a jeho hlava se rozprskla o zeď. 

Další na minotaura skočil přímo. Minotaur ho ale chytil za krk, ještě než na něj vůbec dopadl, a rozerval arpexe na dva kusy, které mrštil po jeho druzích. Zabučel a vyrazil proti nim. 

Raswal uvážlivě začal couvat. Sice se cítil silnější, ale minotaur by rozhodně udělal víc, než že by mu způsobil pár jizviček a odřenin. 

Začal utíkat druhou chodbou. Ale i tam se musel zarazit, když mu cestu zastoupil velký arpex.
Raswal skoro upadl, jak snažil zastavit a rychle se rozběhnout zpět, zároveň. 

Arpex si ho všiml, zavyl a natáhl se po něm. 

Raswal naslepo sekl. 

I když zasáhl, arpex jakoby si nevšímal hluboké rýhy na zápěstí. Jen znovu zavyl a přešel do útoku svímy masivnímy spáry.
Raswal utržil mnoho ran, než se konečně zmohl na protiútok. 

Při dalším arpexově nápřahu padl na znak a odrazil se od země. Podlaha byla hladká, takže se snadno dostal do bezpečné vzdálenosti. Arpex se na něj rozeběhl. Při dalším úderu arpexe chytil za ruku, využil jeho rychlost a nasměroval ho do stěny. 

Arpex prudce narazil a zmítal se ze strany na stranu.
Raswal na nic nečekal a začal utíkat. Vteřinu na to zaslechl za sebou vytí a bučení. Ti dva, minotaur a arpex, se střetli, o tom nebyl pochyb. 

Raswal trochu zatoužil vidět ten souboj na živo. Racionálnější část, jeho já, měla však jiný názor. 

Začínal si zvykat na to, že vidí okolí z mnoha úhlů. Několikrát se tak vyhnuli vojákům Spectry. Mělo to však i své stinné stránky.
Cítil vyčerpaný. Častěji a častěji se musel zastavit a lapat po dechu. Nakonec zapadl do první místnosti, kterou našel, a svalil se na zem.
Jak tak ležel, vidění se pozvolna vracelo do normálního stavu a ve svalech pocítil slabost. Ale hned na to se dostavilo zlepšení. 

Raswal se zvedl a vykoukl na chodbu.
Světlo nyní už jen rudě blikalo. Raswal necítil, ani neslyšel, nic, co by mu poskytlo nějaké informace.
Základny Spectry byly složité labyrinty. Přesvědčil se o tom při prvním, neúspěšném útěku. Pokračoval chodbou, dokud nedošel k první křižovatce. Tentokrát se nechal vést cukáním svalstva. Raswal zatím neměl důvod tomu nevěřit, i když byl obezřetný. 

Nakonec se dostal do příjezdové haly. 

Raswal užasle hleděl na její velikost i to, co dokáže pojmout.
Tolik strojů ještě nikdy neviděl. 

Za ním se ozvaly kroky. Byl to rázný, odhodlaný pochod. Rozhodl dotyčným klidit z cesty a schoval se za destruktora, těžké, pásové vozidlo, ježící se zbraněmi. 

Slyšel jejich kroky a tlumený rozhovor. Kolem jeho skrýše naštěstí neprošli.
Přesto se ale čím dál tím více tiskl k pásu destruktora a snažil se, být co nejméně nápadný. Když i hlasy utichly, Raswal ještě dlouho čekal. Něco v hlavě ho varovalo.
Začal si na to zvykat. 

Raswal naslouchal rád čemukoliv, co mu poskytlo i sebemenší výhodu.
Teprve až ucítil, jak se mu uvolňují svaly, odvážil se pohnout. Začal se plížil kolem destruktora k jeho sousedovi vedle.
Jeho tělo náhle ztuhlo na místě. Stát se to o vteřinu později, už by ho srazil vržený džíp. „Říkal jsssem, že něco cítím.“ Zasyčel vítězoslavně hlas.
Ozvalo se zabučení a destruktor, před kterým Raswal stál, se otřásl a prudce vyrazil kupředu. Raswal sice stačil uskočit, ale i tak ho ostny na radlici řízly do ruky. 

Začal se cítit slabý. V uličce zahlédl rychlý stín, takže se svou slabostí neměl čas zaobírat.
Destruktor se opět otřásl a posunul se jeho směrem. Na Raswala toho začínalo být už opravdu hodně, ale když chtěl utéct, ta věc v něm ho zastavila.
Raswalovi se motala hlava, jak náhle viděl okolí z mnoha úhlů. 

A ze všech těch možných úhlů viděl jen dva protivníky. Dračí muž a minotaur se na něj chystali zaútočit. Přičemž první útok… 

Varovalo ho zasyčení, ale jeho tělo se už dávno otočilo, připraveno čelit hrozbě.
Na Raswala vyskočil drak, zahlédl drápy a zuby, které mu vyplnili okolí. Jeho ruka se však vymrštila a ozvalo se zapraskání, jak narazil do plazova nosu.
Ještěr zády narazil na destruktora a svezl se k zemi. Raswal nevěřil tomu, co vidí. 

Jeho pravačka byla pokryta silnou, černou kůrou, dokonale obalenou kolem pěsti. Chtěl zkusit na ni sáhnout, ale jeho tělo se znovu otočilo a ruka udeřila do destruktora. Plechy trochu zaskřípaly a v silných plátech udělal Raswal velkou prohlubeň. 

Chtě nechtě mu uniklo uznale písknutí, které utnulo bojové zabučení a na Raswala se vyřítil minotaur. Chtěl mu ohnout do strany, ale jeho tělo stálo. Až na poslední chvíli se přikrčil a pěstí udeřil minotaura do kolene. Minotaur zařval a udeřil se hlavou o destruktor a závěrečný úder mu zasadil Raswal znovu pěstí. 

Obě hrozby zůstaly ležet. 

Raswal nijak netoužil potkat takových bestií víc. Ani se na to necítil. Někde zmizet a zahrabat se bylo přesně, co měl v plánu. Pár hodin odpočinku…
Už sám sebe viděl venku. Na útěku, ale cestu mu zastoupil arpex. 

Byl to ten, kterému utekl v chodbě. Raswal zaúpěl. 

Se silami na tom byl už vážně bídně. 

Arpex si odfrkl a prudce vyrazil. Raswal ho viděl jen jako černou šmouhu. V ústech ucítil krev, jak si při úderu pěsti překousl jazyk.
Pak odletěl několik metrů a nabodl se na trosky střechy džípu, která pod ním povolila. Už neměl sílu ani na to, aby zastavil krvácení. Jen zůstal ležet.
Arpex se mu objevil rozmazaně v periferním vidění. 

Zvedl ho vítězně nad hlavu a s řevem s ním znovu praštil o džíp. 

„To stačí.“ Pronesl ženský, šeptavý hlas. Za arpexem se objevila zrzka,  hladila arpexe na hrudi. „To stačí. Prozatím. Nech mi taky nějakou zábavu.“ Sice mu to šeptala, ale Raswal ji jasně slyšel.
To v něm se bouřilo a bojovalo se slabostí. Cítil, jak mu škubají polámané končetiny a přetrhané svaly. 

Když se přiblížila až k němu, Raswal cítil z arpexe takovou nenávist, která by dokázala zabíjet.
Tohle stvoření, nemělo vůbec nic společného s arpexi, ke kterým patřil kdysi Raswal. Tohle byl vrchol Gregorova snažení. A to nemluvě o té ženě. 

To v Raswalovi sebou čím dál víc trhalo, ale s tak poškozeným tělem nemohlo nic dělat.
Žena ho tvrdě chytla za bradu a několikrát mu prudce otočila hlavou. „Takový zmetek. Ale ta síla v tobě…“ zapředla a prohlédla si Raswalovu hruď. „Vždy je to u srdce. Zarktane?“ otočila se na arpexe. 

„Chci jeho srdce, ale počkej, až zemře sám od sebe, nezabíjej ho.“ Pohladila ho po tváři a následně mu tvář i políbila. „A pak nás dožeň.“ Zamířila k odchodu.
Raswalovo zorné pole vyplnil Zarktan, který si protahoval svalnaté paže a prsty s velkými drápy. 

Jak jsou drápy ostré, se Raswal přesvědčil v momentě, když mu jeden zaryl do ramene. Kdyby mohl křičet, tak by křičel, ale vydralo z něj jen klokotání.
 

Zarktan zařval chvíli na to a v hrudi se mu objevilo modré ostří. Za ním se objevil ghost, kterého Raswal moc dobře znal.
Zarktan se po něm ohnal, ale netrefil. Přikrčený ghost otočil ostří a čepel zajiskřila. Snadno projela bokem hrudi ven a zabodla se ze strany do Zarktanova krku.
Jeho hlava se odklopila na pár centimetrech kůže a svalů dozadu a tělo dunivě dopadlo na zem. Raswal vůbec poprvé viděl rád ghosta. 

On jeho očividně ne, ale i přesto stál a nic nedělal. Raswal se pokusil promluvit, ale místo toho se dostavil dávivý kašel a z úst mu vytekla krev. 

Nakonec se ghost k němu naklonil a vytáhl injekci. Raswal doufal, že je plná jedu. Že ho ghost zabije na místě, ale místo toho odezněla bolest. 

Ghost se díval mezi tím kolem a dával pozor.
Neměl helmu, jen její zbytky zavěšené kolem krku. V černých vlasech se mu leskla krev a v obličeji měl tolik jizev, až nešlo poznat rysy. 

Taky měl toho hodně za sebou.
To šlo poznat i z jeho výrazu, který dával najevo jasný neklid. Hned jak to šlo, ghost Raswala zvednul a odnesl pryč. Přitom se neustále rozhlížel na všechny strany, jako by neustále vyhlížel nepřítele.
Raswal se o okolí nezajímal. Raswal přemýšlel, jak by konečně mohl umřít.