7 Ran Smrti: Pláč

Anotace: Zatim co Gregor se snaží zvládat ztrátu kontroly, sedm návštěvníků začalo rozjíždět své plány.

Sbírka: 7 Ran Smrti

Nešlo to podle plánu, ale to Gregora nechávalo chladným.
Ztráty na civilistech nebylo potřeba řešit. Měl aspoň těla a svobodné řádění těch sedmi taky přineslo ovoce v podobě rozvoje. 

Gregor je držel v zajetí šest dní. Na začátku sedmého dne se díval na závěrečné prezentace svých vědců a techniků. A i přesto, že se měl cítit nadšen, cítil se mizerně. 

Nelíbilo se mu, jak ho doběhli. 

Navíc si ráno přečetl hlášení a zjistil, že se Thiron hrabal v záznamech a datech z výzkumů daleko více a detailněji, než si představoval.
Přitom se i napojil na vyhledávací síť Spectry a nyní neustále čerpá informace, ať už bylo zabezpečení sebelepší. 

Sice Gregor omezili velikost datového odtoku, ale dotyčný měl stále přístup.
Chtě nechtě musel Thirona obdivovat. Nabourat se do počítačů pouhou myšlenkou, byla technologie hraničící s nanotechnologii, ale těch sedm nemělo v těle žádné čipy, nebo části, které by toho byli schopné.
V Gregorovi začaly klíčit obavy.
Ovládli nejnovějšího arpexe, zabili nejdokonalejšího ghosta, pravděpodobně i roztrhali na kusy Raswala a do toho všeho ještě Odboj využil chvilkové nepozornosti a pomstil se za ztracené životy. 

Odboj se vyřeší rychle. To Gregor věděl. Už vyslal rozkazy, sepsal proslov a připravil se na večerní vysílání.
Napil se vody a na chvilku věnoval pozornost člověku, který mu nyní vysvětloval složitost mozkových vln. 

Ano, bylo sice hezké, že jeho vojáci dokázali myšlenkou odrazit malé kameny, ale Gregor pochyboval, že něco takového vůbec stihnout použít. 

Regenerace, síla a reflexi v téhle válce budou velmi důležité. A taky rychlost rozvoje v používání té nové energie. 

„Já nepotřebuji odhazovat malé kamínky.“ Zavrčel Gregor náhle a přísně se podíval na muže před sebou. V Gregorovích očích se scvrkával kde kdo. „Máte snad málo informací a materiálů?“ 

„Ne…“ 

„Máte snad,“ nenechal se přerušit Gregor „Málo pracovníků?“ 

„Máme jich dost, ale…“ 

„A má váš tým nedostatek motivace?“ poslední větu zařval a prudce se zvednul. 

Muž uskočil dozadu, Gregor z něj nespouštěl přísné oči, modře žhnoucí. 

„Jeden z nich dokázal vrženým stolem rozdrtit deset našich vojáků. Deset! A to jen mávnul rukou. Jak nám asi pomůže, když naši vojáci budou schopni odrazit jen kamínek? Budeme potřebovat celou rotu, abychom odrazili jen první, slabý útok!“
„V-v-v tom je problém, že implantovaná tkáň se i v tělech hostitele pomalu vyvíjí. Potřebujeme více času, aby se mozek správně rozvinul.“ Vysvětlil. 

Gregor spráskl ruce: „Já vlastně zapomněl, že nemáme nejmodernější genetické laboratoře a urychlovače růstu. Že jsme de fakto už zcela potlačili přirozenou smrt a nyní se průměrný člověk může dožít skoro pěti set let.“ 

„Se vší úctou pane…“ začal muž a snažil se neuhýbat pohledem „Na takové možnosti právě že ještě vybavení nemáme.“
„Tak zrychlete vývoj. Je to takový problém?“
Muž hlasitě polknul.
„Vy si netroufáte, nebo co?“ zavrčel Gregor a obešel stůl. „Jste vědec Spectry a netroufáte si?“ po dlouhé odmlce muž přikývl. 

Gregor přeskočil stůl a jediným úderem muži rozdrtil hrtan.
„Pak mi nejste k ničemu, i se svými implantáty a znalostmi. Bytost, co zná strach, nepatří ke Spectře, ale k Odboji.“
Muž lapal po dechu.
„Se zbabělci jsem měl vždy smilování. Nikdy jsem je netrápil. Je jsem vždy jednoduše zabil.“ Gregor chytil muže za košili a zvedl ho do výšky očí.
O chvíli později se místnosti ozval čvachtavý zvuk a praskání kostí a Gregor se díval na urvanou hlavu ve své ruce.
Vůbec neřešil, že je celý od krve. Už pár hodin potřeboval upustit páru jinak, než devastací vybavení kanceláře. 

To samé měl udělat Raswalovi. To samé měl udělat i těm sedmi. 

Jednoduše jim urvat hlavy a jejich těla rozsekat na kaši, kterou by pak procedil a prozkoumal její částí. 

Pak by našel odpověď. Chovat se k nim přátelsky byla ztráta času.
Chovat se přátelsky ke komukoliv byla ztráta času.
Bylo jedno, že to byl Odboj, nebo těch sedm. I ti pitomí civilisté měli příliš moc svobody. Gregor mrštil urvanou hlavu proti zdi. 

Její dopad mu připomněl zvuk přezrálé dýně, vyhozené z okna.
Zavolal všechny ostatní za dveřmi dovnitř. Než vstoupili, uhladil si vlasy a zapálil si doutník. 

Všichni ztuhli, když spatřili ten masakr.
„Takhle ode dneška skončí každý, kdo mi bude odporovat. Dneškem počínaje nechci slyšet, ani číst, žádné: Možná, prozatím, zatím, nejde, nedokážeme, nejsme si jisti… A další fráze odporu, neúspěchu a nejistoty. Je vám to jasné?“ 

Mluvil klidně a taktně, ale stejně tak by jim mohl vyhrožovat kyselinovou lázní. Všichni přítomní do jednoho přikývli.
„Kdo má prezentace provedených úprav vojáků, ghostů,nebo arpexů, co se týče fyzických vlastností a výzbroje, může zůstat. Zbytek ať se klidí. Nelezte mi na oči, dokud nebudete mít něco lepšího, než odražení malého kamene.“ 

Gregor ukázal na bezhlavé tělo. „Případná vize vaši budoucnosti, pokud nepřekročíte hranice a budete tvrdit, že máte výsledek.“ 

Nakonec je mávnutím ruky propustil, sám se pak přesunul do křesla a pokynul těm třem, aby začali s prezentací.

Je jeden, a přesto si snadno poradil i s přesilou. 

Thiron musel přiznat, že Tarankova síla a brutalita jsou téměř až uměním.
Minotaur se, i přes svoji robustní váhu, pohyboval rychle a přesně a každým švihem svých dvou provizorních zbraní, sklízel krvavou úrodu. Ale stále to bylo až téměř… 

„Přízemní.“ Odfrkl si Thiron a odvrátil zrak. 

Zajatý voják Spectry, volně visící ve vzduchu, sebou začal znovu zmítat.
Už skoro hodinu nic jiného taky Thiron od něj neviděl.
A to si myslel, že když vůdce takové organizace má takové informace, technologii i zbroje, tak i vojáci budou inteligentnější. 

Přinejmenším, by si Gregor mohl s Thironem, skrze vojáka, aspoň promluvit. Nikdo z nich nepochyboval o tom, že Gregor přežil.

A hlavně ne Thiron. 

O Spectře získával informace i teď, zatímco kousek od něj zuřil boj a jeho zajatec sebou házel čím dál zuřivěji.
Z počátku jim trhal Thiron, aby prozkoumal odolnost těl řadových vojáků, ale teď už 20 minut sebou voják trhal sám od sebe. Thiron to považoval za jakýsi druh refleku, takže to ignoroval.
Když se ale teď podíval na svou loutku, jeho obočí vystřelilo překvapením vzhůru.

Vojákovi oči modře svítily a v jeho výrazu šlo vidět pobavení.
„Jedna, dva, tři… Je mě slyšet?“ Thiron se zamračil. Ten hlas poznával. „Pravděpodobně ano.“ Usmál se voják znovu. 

„Takže jsem měl pravdu. Přežil jsi. Ani mě to nepřekvapuje.“ Začal Thiron a znovu svou pozornost obrátil na Taranka. 

Minotaur nyní pohřbil vlnou z hlíny dva devastátory a zaútočil na opevněnou bránu města. Kolem leželo už pole mrtvých arpexů a vojáků Spectry a celou scenérii dokreslovaly zničené stroje. 

„Ještě aby ano. O vaši inteligenci už nepochybuji. Vlastně váš útěk mi poskytl dostatek materiálu pro… Agresivní expanzi. Proto budu tak hodný a pár měst vás nechám zničit. Něco za něco, ne?“
Thiron se otočil na vojáka tak, aby mu neuniklo přátelské mrknutí. 

Jen maličko se soustředila a tělo vojáka sebou opět začalo nekontrolovatelně házet a lámat se. Nakonec se horní i dolní polovina jeho těla otočili, ovšem každá na druhou stranu. Ale tohle bylo jen zbytečné plýtvání energií.

Nemohl Gregorovi ublížit. Ne takhle.
A neměl ještě dost síly, aby to dokázal na takovou vzdálenost. „Musím připustit, že až tak neschopný a zaostalý nejsi. Máš potenciál, ale malý.“ Thiron nechal vojáka spadnout na zem a přestal se o něj zajímat. 

Tarank už byl uvnitř opevněného města. Již brzy bude po všem. Již brzy se nasytí.
Ostatním se určitě daří stejně.
„Oproti vám určitě, ale to je jen otázka času.“ „Otázka je, kolik ti ho dáme.“ Thiron jen mávl rukou. Vojákova hlava se rozletěla na kusy. 

Bylo opravdu málo věcí, které Thirona dokázali skutečně rozzuřit a Gregor Wood začal být jedna z nich.

Spoutal je, mučil je a dělal na nich experimenty. A pak ta večeře a Shanry, která po Gregorovi neustále pokukovala… Thiron sevřel ruce v pěst. Na mrtvolách v okolí se objevila námraza a některé, vlivem chladu, začala praskat a rozpadat se na kusy. 

Díval se jen na to město.
Na součást Spectry a Gregora Wooda.
Zdi se začaly bortit. Používal Taranka, coby medium, svého hněvu. A Tarank používal svou moc gravitace. Během pár minut bylo po všem.

Tarank, oděn jen v chrániči u pasu a s masivními nárameníky na ramenou, pokryté rytinami stromů a vln, stál zbrocen krví na hromadě suti a vyzývavě bučel k obloze. 

A země mu dunivě odpovídala. 

Thiron se radši začal uklidňovat.
I ostatní určitě pocítili jeho hněv, ale byli daleko.Trochu se soustředil a zjistil, že i jejich bitvy jsou už dobojovány. 

Barzar a Arg dobyli další město padesát kilometrů odsud a Shanry a Gwendydd město spíše ovládli. 

Samotný Nazriel se chystal k dalšímu útoku.
Thiron nad tím jen mávl rukou. Vždy to tak bylo.
Hlavně Nazriel se všude hrnul jako vlna smrti a to ani nebyl při své plné síle. 

Thiron zavřel oči a když je otevřel, ocitl se vedle Taranka.
Minotaur sebou slabě trhnul, pak si odfrkl a zamířil dolů. Rukou přitom Thironovi pokynul. 

Následoval ho.
Během cesty si mohl lépe prohlédnout Tarankovu práci. Veškeré budovy srovnané se zemí, žádné obnažené mrtvoly, nebo zničené stroje… nic nebylo použitelné. 

Tedy aspoň pro Spectru.
Thiron zavřel oči a jeho tělem začala proudit energie. Chvilku se vyžíval v mohutných přívalech, které přicházeli nejen z velké dálky mimo tento svět, ale nyní i z města. 

Proudy surové energie byly pro Thirona drogou, které se nemohl nabažit.
Kdyby mu nepoložil Tarank ruku na rameno, v těch proudech by zůstal na věky.
Nejdříve Thiron potlačil touhu Taranka roztrhat na kusy, ale pak ty proudy začal rozdělovat a směřoval je ke každému z jejich sedmičlenné skupiny.
Sedm proudů, sedm spojenců. Každý z nich dostal svůj podíl. 

Ani jeden nepřišel zkrátka.
A to byl jenom začátek. Thiron to cítil.
Cítil stovky duší, hluboko pod sutí, dobře ukryté před Tarankovím běsněním.
A skutečně o pár metrů dál se Tarank zastavil a chvilku se rozhlížel. 

Několikrát hrábl kopytem do země a zabučel.
Země se začala třást. Thiron vše sledoval se zájmem.
Každý z nich měl své originální způsoby využívání energie. A každý z nich taky moc dobře věděl, že Thiron vše sleduje a učí se.
Jenomže u Taranka bylo složité cokoliv použít z jeho moci.
Ze země se začaly zvedat věže, tvořené klecemi z hlíny. V každé z těch malých cel byla uvězněna jedna lidská bytost. Tarank nezajal jen pár civilistů. Pravděpodobně zajal všechny a pozabíjel pouze vojáky Spectry. 

„Musím uznat Taranku, že občas překvapíš.“ S tou větou prošel kolem minotaura, který si jen odfrkl.
Thiron se moc nezdržoval.
Prohlédl si jen pár zajatců a zadíval se kamsi za obzor. „Uvědomuješ si Taranku, že je prozatím nemáme kde skladovat?“
Tarank zatřásl hlavou, ale spíše jako by se potřeboval zbavit mouchy.
V obličeji měl neutrální výraz. Thiron se při pohledu do jeho očí občas divil tomu, že tento tvor je schopen vůbec samostatného pohybu. 

„Uskladnit. Schovat. Mít místo pro klidnou extrakci.“ Vysvětloval mu trpělivě.
Minotaur chvilku pohled Thironovi opětoval, pak pokrčil rameny. Thiron si přejel prsty po obličeji a přes zuby procedil sérii urážek.
Tarank si je očividně vzal osobně, protože prudce dupnul, až se zem zatřásla a vztekle zabučel.
Thiron si povzdechl. „Zařídíš to prosím?“ Na chvilku si ho minotaur prohlížel, pak s odfrknutím přikývl a rukou mu naznačil, ať jde pryč. 

Thiron si ještě jednou prohlédl jeho a zajatce a s mrknutím oka se přenesl.

„Očekávali jsssme tě. Musssím připustit, že tihle vojáci jsssou mnohem slabššší, než ti, ssse kterýma jsme bojovali poprvé.“
Barzar stál téměř v pozoru, před Thironem. 

Obrovský ještěr měl na těle krev a jedno křídlo měl roztrhané. V očích se zračilo dobré rozpoložení a jeho syčivý hlas měl skoro až medový tón. 

„Zlenivěly.“ Vysvětlil mu Thiron stručně fakta a spíše si prohlédl ty, které zajal Barzar a Arg. Oproti Tarankovi jich tady bylo žalostně málo.
Barzar byl až příliš krvelačný a dravý. Nepohrdnul čímkoliv, co nejdříve musel ulovit a poté roztrhat.
„Navrhoval jsem lepší postup, ale znáš ho.“ Šepotavý, sotva slyšitelný hlas patřil Argovi. 

Thiron sice spojence neviděl, přesto však silně vnímal jeho přítomnost. „Znám.“ Přikývl na odpověď. 

Zajatci byli skutečné trosky. Vyděšení, zranění a většina z nich tak ztuhla strachem, až nebyli schopni ani registrovat jeho dotyk.
Podíval se na krví potřísněného Barzara a okamžitě zjistil proč. 

A Arg uměl děsit i jinak, než pouhým vzhledem.
„Co sss nimi?“ vytrhl Thiron z myšlenek Barzar, který si momentálně prohlížel několik kusů, jako by byli jen dobytek.
„Odvedete je k Tarankovi. Pravděpodobně už by měl začít se stavbou, takže mu i pomůžete.“ 

„A co budeš dělat ty? Odebereš se na cesty, zahloubán v myšlenkách… “ Ze všech ostatních byl Arg ten poslední, co měl Thironovi něco vyčítat.
Ve vzduchu zapraskala energie a kolem se začala objevovat slabá záře bílého světla. 

„Jen pokračuj Argo.“ Ohradil se povýšeně Thiron.
Odpovědí mu byl šepotavý smích a ze stínů okolí se začaly vynořovat dlouhé provazy temného kouře. Spojili se do víru přímo před Thironem.
O vteřinu později hleděl do temných očí. To bylo jediné, co rozeznal v neustále se zmítající se mase temnoty. 

Thironova krku se dotkla čepel ze stejné temnoty, jakou byl Arg stvořen. I když byli spojenci, existovaly mezi nimi menší spory. 

Když už to vypadalo, že se jeden na druhého vrhnou, vstoupil do situace Barzar. „Tak trošššku pochybuji, že by Nazzzriel s tímhle souhlasil.“
Thiron i Arg se na sebe ještě chvíli upřeně dívali, než se Arg vynořil ze stínu jednoho ze zajatců a prohlížel si jeho tvář. Thiron se radši podíval jinam a o něčem přemýšlel. 

Nastalo ticho, při kterém oba Barzar bedlivě sledoval.
Uznával masakry, dokonce je bral jako druh zábavy, ale tyhle pře očividně nestrpěl. „Jessstli se chcete rozsssekat na kusssy, tak až bude po všem. Do té doby…“
„Od kdy ty ses stal našim poručníkem?“ ohradil se Thiron.
„Od té doby, co prozatím nedokážu dohlédnout na vás všechny.“ 

Hlas, který všichni slyšeli, byl chladný, plný autority a hněvu.
Kousek od nich se objevila ve vzduchu trhlina, která prskala a rozšiřovala se. Když bouchla, kousky reality se rozletěli do okolí a skrze trhlinu bylo vidět Nazriela i krajinu za ním. 

Bez problému prošel skrz, následován lidmi s prázdným pohledem. Bylo jich desítky a mezi nimi Thiron zahlédl i arpexe. 

Jak jinak. Jsou hnáni jen primitivními touhami. Pomyslel si Thiron.
Nazriel sjel všechny přítomné krutým pohledem a podíval se na své zajatce.
„Pevně doufám, že co se týče ztrát na životech, pokoušíte se je omezit. Vzhledem ke stavu tohoto světa, a vlivem toho i našich těl, bude třeba k Probuzení daleko více energie.“ 

Argo se šeptavě rozesmál, pohled přitom upřený na Barzara.
Ještěr se na něj otočil a vztekle zasyčel, když se obrátil zpátky, stál Nazriel přímo před ním.
I když oba byli stejně vysocí, Barzar se podivně zmenšil. 

Thiron se radši začal věnovat zajatcům. Pomocí portálu je začal přenášet pryč.
Tarank už bude vědět, co dělat. A když ne, Arg na to dohledné.
Pouhým gestem naznačil spojenci, aby se připravil.
Nazriel dál stál nad Barzarem. 

O vteřinu později ještěr zařval a zuřivě sebou házel ve vzduchu. Ze zad mu přitom trčela čepel éterického meče.
Argo se smíchem zmizel a Thiron zvažoval, jestli není třeba zasáhnout. Když mu ale došlo, jak moc jsou jejich síly omezeny, ani trochu Barzara nelitoval.
Ba naopak. Jeho zbytečná krvelačnost je připravovala o zdroje.
„Zopakuji znovu, co jsem řekl prvně, Barzare.“ Začal Nazriel a otočil mečem.
Barzar zařval a zaryl Nazrielovi drápy do ramen, ale ten si toho ani nevšiml. 

„V tomto světě je naše přirozené prostředí značně ochuzeno a bude trvat, než se nastolí rovnováha. Proto zbytečně nezabíjejte, protože každý kus se hodí.“ Když domluvil, meč zmizel a Barzar padl na zem, lapaje po dechu.
Jeho mlčení bral Nazriel jako souhlasnou odpověď a přestal se jím zabývat. 

Jeho pozornost se soustředila na Thirona. „Zázemí, je připraveno?“
„Tarank na něm ještě pracuje.“ Thiron ani neodvrátil pohled od přenášejících se lidí. „Bude třeba okamžitě začít s procesem. Ten muž, Gregor…“ 

„Vím, co chceš říct. Obáváš se ho. Navázal s tebou rozhovor?“
Nazrielovo mlčení Thironovi poskytlo dostatečnou odpověď.
„A obáváš se ho?“ Navzdory tónu, jakým se zeptal, Nazriel zachoval klid.
„Pohlížím na něj jako na komplikaci, nikoliv jako na nebezpečí. Ostatně…“
Barzar se nervózně ošil, když na něm spočinuli Nazrielovi oči. „Thirone? Myslím, že vím, jak způsobit ve světě menší komplikace.“