7 Ran Smrti: Nenávist

Anotace: Gregorovi dochází, kolik toho ztrácí, Raswalovi s ghostem dochází, že nejsou nepřátelé

Sbírka: 7 Ran Smrti

Jen ležel a díval se do větví stromů vysoko nad sebou. Trochu si upravil ruce pod hlavou a zhluboka se nadechl. 
Cítil se spokojeně. 
Nemusel na nic myslet a nic ho netrápilo. Vlastně něco tu bylo. 
Raswala najednou začalo štvát, že tohle je jen sen. Podivné místo, v jeho hlavě, kam unikal v poslední době od reality. Musel se vrátit zpátky, ale něco tady na něj naléhalo, ať tady zůstane. Nakonec se probudil.

Dva dny byli na svobodě. Dva dny jim stačili, aby narušili více jak polovinu jeho operací a podmanili si skoro deset procent planety.
A to se nedalo mluvit o ztrátách na životech jak civilistů, tak i ozbrojených sil Spectry. Gregor sice už léta nemusel řešit, něco tak banálního, jako účty. Ale když se něco nedařilo, jeho mozek si ty sumy představil. 
Do toho všeho byl ještě rozčilován neschopností svých vědců a analytiků. 
Měli k dispozici to nejlepší na světě. Ať už šlo o laserový skalpel, schopen tkání nejen bezchybně a přesně proniknout, ale případně tu ránu sešít. A to bez jizvy.
Když analytici potřebovali přesnější satelitní síť a potřebovali odstranit několik satelitů z orbity, Gregor musel vynaložit nemalé úsilí, aby přesvědčil několik vlivných jedinců. Po dobrém, nebo po zlém, satelity zmizeli.
A tohle všechno dělala v počátcích! Když ještě neměl tolik peněz. Měl bandu žoldáků, kteří se dobrovolně podrobili experimentům. 
A zbraně? 
Ty prosím pěkně získával tak, že osvobozoval zajaté vědce ve výzkumných táborech „humanitárních“ zemí. 
A součástky kradl z těch samých míst.
Co nesehnal, to našel na černých trzích, obvykle pomocí dat opět z výzkumných táborů a laboratoří. Gregor nebyl jediný, kdo přišel s tím nápadem. 
Hodně zemí používalo ten samí princip rozvoje, jen v mnohem pomalejším tempu. Za takových podmínek si každý vědec, který se k němu přidal, plnil sny. 
A oni teď potřebují čas…
Jenomže čas byl momentálně luxus, který si Gregor nemohl dovolit. Byla to měna, která pro něj stále ještě nebyla dostupná. Aspoň ne v takovém množství, jak by potřeboval. A pak tu byl další problém. 
A tím byly zprávy o zmizelých. 
Být to pár civilistů, připsal by to Gregor přirozenému výběru. Tady šlo ale o tisíce civilistů i vojáků Spectry. A města bez signálů… 
Gregorovi z toho šel trochu mráz po zádech. 
Pochopitelně byla v některých oblastech osádka měst malá, ale přesto dobře vyzbrojená a schopna komunikace za jakékoliv situace. Gregor sice viděl něco málo, skrze vojáka Spectry, zajatého Thironem. Ale to byl jen první pokus o takovou možnost. 
Možnost dívat se očima vojáků a zároveň řídit i své tělo. Nebýt jen loutkař, ale i loutkou. Gregor potřeboval více informací. 
Jak tu tak přemýšlel, vrásky na, podle tvrzení, nikdy nestárnoucí tváři se prohlubovali. „Být na více místech naráz…“ zamyslel se. 
Podepřel si spojenými dlaněmi hlavu a palci si mnul spánky. Oba problémy mohl vyřešit naráz. Zkrátit délku vývoje a zároveň mít přesnější informace. 
Gregor zavřel oči. 
Jeho vylepšený mozek vnímal tolik věcí, které byli součástí Spectry. Od primitivního arpexe, až po dvanáct nejvyšších zastupitelů vědeckých oddělení.
Vnímal je.
Mohl si zjistit vše o jejich pocitech a dění kolem, ale Gregor v tom cítil stále nedostatky. 
Pochopil, proč jsou vědci pomalí. Oni nežijí v panické hrůze ze smrti. Oni neví nic o okolním světě. 
Gregor se zle usmál. „Spectro.“
Vše, s čím Gregor komunikoval, bylo napojeno na „nervový“ systém, většinu času spící virtuální inteligence. Vrchol veškerého Gregorova snažení, bohužel jedinečný a syntetický. 
Přitom Gregor miloval chladnou, analytickou dokonalost, která byla schopna obětovat cokoliv pro úspěch. Gregor by ze všeho nejradši stvořil, pro tak dokonalou mysl, i dokonalé tělo. 
Pokud možno ženské.
„Gregore?“ chladný, syntetický, ženský hlas Gregora příjemně zahřál u srdce. „Co si o tom všem myslíš?“ 
„Nevýhodou je nedostatek motivace a informací.“ Odpověděla téměř okamžitě. Odpověděla přesně to, co chtěl Gregor slyšet. „Vnímat pohyby ghostů, vojáků i arpexů by zvedlo efektivitu nad maximální limit sta procent.“ Nastala odmlka.
Gregor čekal. Ale sám přemýšlel. Jeho rozhodnutí je sice jediné východisko, ale… Kousl se do rtu. Podíval se ke stropu. Komunikoval se Spectrou i jinak, než slovy. 
Jen on mohl. Nikdo jiný. 
„Velká část mého systému je trvale udržována v hibernaci. I teď jsou mé možnosti omezeny.“ Před Gregorem se objevili holografické tabulky s čísly, grafy a měřidly. Vše bylo na sto procentech možné kapacity. Kdyby se probudilo byť jen jedno jediné procento navíc, všechno zhasne. Vybuchne. Vše se utopí v temnotě. 
„Ani s kompletním přístupem k rozvodným sítím, určené pro civilní obyvatelstvo a městskou domobranu, bych nedosáhla plných sta procent.“ Gregor si opět začal mnout spánky. 
„Ten experiment je tedy stále klíčem.“ Gregor to sice tušil, ale odmítal si to přiznat. Musel se postavit džinovi z láhve. Odmlčel se jen proto, aby si ověřil, co už věděl. 
„Chtěl jsem sice nejdříve vyřídit Odboj…“ zarazil se. Vlastně taky zabije dvě mouchy jednou ranou.
„Dej zprávu Odboji. Že pokud budou chtít bojovat, jejich práci podpořím. Večer k nim promluvím a bla, bla, bla…“ Gregor znuděně mával rukou. „Potřebuji po nich, aby překáželi. Splníme jejich požadavky. Určitě nás to nebude stát moc.“ Gregor na chvilku zavřel oči. Potřeboval si promyslet další postup. 
Momentálně nepotřeboval žádné chyby. 
Uteklo jich sedm, ale vzpomněl si, že tam byl ještě Raswal. Přežil? Určitě ne. Těch sedm zabíjelo na potkání.
A Zarktan s nimi. Jeho dokonalý arpex zběhnul. Stejně tak i jeden z nejlepších ghostů. 
Na chvilku odbočil myšlenkami. 
Spectra to vycítila. 
Ghost byl mrtev. Nevysílal signály už skoro dva dny. Příčina smrti bylo rozdrcení lebky a následné poleptání mravenčí kyselinou.
Neměla existovat žádná zbytková tkáň. I mravenci byli dnes upraveni tak, aby zabíjeli. 
Znovu se soustředil na Raswala. Byl taky poznamenaný. Spectra před ním promítla jeho záznamy. 
Raswalovi symptomy se v pár věcech podobali těm sedmi. 
„Jaká existuje šance, že s nimi má spojené daleko více, než se dalo znát na první pohled?“ „Sedmdesát čtyři procenta a šance stále rostou při zkoumání jeho tkáně.“ Poznámka Spectry Gregora zarazila. Copak existují organické vzorky z Raswala? Odpovědí mu byla holografická projekce genetické matice. 
Gregora překvapilo, jak se matice na některých částech obepíná něčím, co připomíná mech. A rozrůstalo se to po celé její délce. „Co to je? Parazit?“  „Podle rozborů se jedná o rostlinu. Její kompletní rozbor vyžaduje čerstvý vzorek.“ 
„Jak čerstvý? Copak není Raswal arpex? Jeho tkáň má zůstat dlouho čerstvá i po oddělení.“ Namítal Gregor.
„Ne.“ Odpověděla Spectra a odmlčela se. Odmlčela se jenom proto, aby Gregor vytřeštil oči a nevěřícně zíral na genetickou matici, kterou postupně obrůstá zelený mech. 
Nikdo ze Spectry neměl už normální lidskou DNA. U arpexů, ghostů a vojáků by to čekal každý. Ale Gregor nechal upravit všechny. Vědci, školící piloti a řidiči, někteří starší návrháři výcvikových programů… 
Dokonce i Gregorovi sekretářky na každé z jeho osmi „obývaných“ základen měli DNA tak upravené, až se někteří vědci vznešeně nazývali (Homo Sapiens ((Zjistit latinské slovo „Božský“ a spojení se slovem „skoro“ )) ). Jejich DNA neměla podlehnout ničemu. 
A teď se tu jeho práce rozpadala. A to vlivem mechu, prosím pěkně. V těle ji navíc měl Raswal. „Přežil? Dokážeš ho najít?“ „Po dobu hledání bych musela odpojit několik laboratoří úplně od energie.“ Gregor přimhouřil oči. „Jak úplně?“ zeptal se temně. „Úplně.“ Odpověď Spectry Gregor naprosto chápal. 
Sice vyhodnotí nejméně potřebné části, ale pokud Spectra bude hledat příliš dlouho, a záložní generátory nebudou stačit, může to poté znamenat jejich ztrátu. „Záložní generátory dokážou hlavní zdroj plně nahradit v intervalu pěti až sedmi hodin. Mám případně vydat rozkaz k evakuaci v kritickém čase?“ 
Její otázku si musel Gregor promyslet. Evakuace? Mají přece na všechno čas ti jeho vědci. „Ne.“ Odpověděl rázně. „Ať poznají, že své hrozby myslím smrtelně vážně.“ 
„Schopnost regenerace nedokáže uzdravit organismus, postiženého dlouhodobou nepřítomností kyslíku.“ Upozornila Spectra. 
Gregor se poškrábal na bradě a významně si odkašlal. Všude zablikala modrá světla. 

Raswala už nudilo dívat se na strop hřmícího devastátoru. Nebavilo ho ani poslouchání statického praskání ze sluchátek u stropu. I to ležení na holé lavici mu překáželo.
Ale nemohl s tím nic dělat. Tělo odmítalo poslušnost.
A přitom, i když nic necítil, si všiml prudkého cukání svalstva. Občas některá z končetin sebou prudce trhla. A tak jen ležel a tiše trpěl.
Devastator se zastavil prudkým cuknutím na místě. Raswal zaslechl vrzání sedadla řidiče a tiché kroky. Zavřel oči.
Kdo si ho sebral z lavice, přehodil přes rameno a odnášel směrem k zadním dveřím.
V ten okamžik se Raswalovo tělo samo pohnulo.
Zasekl drápy do beder toho, co ho nesl, a prudce trhnul nohama směrem dolů. Dotyčný heknul, když mu Raswal nastavil koleno a vyrazil dech.
Pěstí ho ještě udeřil do zátylku a vyběhl z devastatora ven. Nezaznamenal ani své okolí. Nestíhal to. Pohyboval se rychle.
Rozhlédnout si dovolil až v okamžik, kdy se jeho tělo zastavil. Raswal k překvapení zjistil, že se vrátila i možnost kontrolovat své tělo. Sice stále v něm neměl cit, ale mohl se hýbat, jak chtěl.
Tedy aspoň doufal v tom, že se jeho tělo zase nebude vzpouzet.
Zákop byl ve skutečnosti vchod do sklepa. Za Raswalem ještě doutnaly trosky, ke kterým sklep patřil.
Zavětřil. Okolí páchlo nákazou. Z počátku lákavý sklep mu začínal připadat tak nějak odpudivý. Pomalu se vykradl pryč.
Bloudil dlouho mezi troskami, než něco našel. A to něco byla kulka.
Raswal zavyl spíše překvapením, než bolestí, když mu tříštivý náboj skoro urval celou paži. Než se dal na útěk, rána začala srůstat. Překvapením se zastavil na místě. Další rána mu jen lehce zavadila o stehno. Už toho měl dost.

Ghost znal anatomii arpexů. Dokonale, i když nevěděl odkud.
To poslední, co si pamatuje, bylo obří kopyto, dopadající na jeho tvář. A pak bylo ticho a tma.
A když se probudil, našel jen toho velkého arpexe a tady toho.
Velký měl zemřít. Ghostovi to cosi našeptávalo. Jednal automaticky, jako stroj.
Druhý arpex měl být zadržen a odvezen… Jenomže ghost nevěděl kam. Na tom ale nezáleželo. Když splní úkol, tak dostane odpovědi. Měl ho za slabého. Přepočítal se. No co, i ghost byl nebezpečný.
Věděl co dělat. Jeho mozek pracoval překvapivě dobře. A překvapivě svobodně. Druhou ránu vystřelil téměř od pasu.
V devastátoru našel zbraň. A i když vzal to první, na co sáhnul, jednal s tím přesně.
Jeho cíl se náhle přikrčil a pohlédl ghostovím směrem. Toho zaskočilo. Byl dost daleko, na vyvýšeném místě.
Náhle měl vtíravý pocit, že je sledován.
Trochu odstoupil od rozbitého okna, ale stále viděl svůj cíl. Přesunul se druhému oknu. Chystal se vykouknout a vystřelit, ale arpex byl pryč. Vyšel z místnosti pryč, mířil na střechu. Potřeboval přehled.
Těch pár metrů urazil rychle. Z výšky už viděl víc. Skoro celé město. Byl na vrcholu vysoké, několika patrové budovy s jedinou, velkou anténou se satelitem na vrcholu.
Celé, zdí obehnané, město měl jako na dlani. A přesto nemohl arpexe nikde najít.
Nakonec mu pomohl přístroj, pípající na zápěstí. Ghost přistoupil k anténě, aby si ověřil, že zdrojem pípání je ona. Na malém, dotykovém displeji, byla jediná otázka: Připojit se?
Ghost potvrdil. Myslel, že se mu hlava znovu rozletí, ale tak rychle, jak ten pocit přišel, tak zase rychle zmizel. Celé město měl jako na dlani. Měl přehled o svém okolí.
Zjistil, že tady nejsou jen ona arpex. Bylo jich tady více.
Více živých bytostí, dobře schovaných. Byly tak blízko sebe, až bylo nemožné rozeznat jejich počet.
Další dvě se blížili k němu. Byly ale dost daleko na to, aby jim věnoval pozornost. Nakonec našel tu, co hledal. Byla přímo pod ním.
Byl rychlý i na arpexe. Ale ghost byl rychlejší. Ránu do spánku snadno vykryl a uchopil arpexovu paži. Přechod z vertikální do horizontální polohy provedl arpex, aniž by něco zaznamenal.
Hned na to mu Ghost sevřel hrdlo a napřáhl se k úderu. Arpex ránu zastavil dlani a sekl ghostovi po obličeji. Dlouhé drápy, jako by z černého kamene, na okamžik oslepili jeho svět. Drápy mu tentokrát přejeli po hrdle a zápěstí. Pustil arpexuv krk a naslepo udeřil.
Jeho nepřítel na chvilku zalapal po dechu. Ghost se od něj dostal do bezpečné vzdálenosti. Zrak se pomalu vracel.
Tasil zbraň a několikrát vystřelil, i když stále ještě mu nefungoval úplně zrak. Viděl jen obrysy.
Že minul, mu potvrdilo zavrčení. Arpex se chystal zaútočit. Ghost naslepo střílel. Párkrát si myslel, že zasáhl, ale arpex do něj stejně vrazil. Jeho setrvačnost oba smetla ze střechy. Ve vzduchu dostal ghost arpexe pod sebe a zkroutil mu ruku za zády. Ale i tak byl dopadem otřesen.
Zvedal se rychle. Zbraň dopadla kousek od něj.
Chtěl mu ustřelit nohy, ale to se nestalo. Než se stačil vůbec pro zbraň natáhnout, arpex na něj zaútočil drápy ostrými jako břitva. To, co z počátku měl ghost za černý kámen, byly ve skutečnosti prsty potažené černou kůrou. Ani se rány nesnažil vyblokovat.
Sáhl k zádům pro meč. Čepel modře zajiskřila a střetla se s arpexovími pažemi. Bez viditelného účinku. Ale aspoň se už ghost mohl bránit. Oba se od sebe odrazili, ale arpex opět zaútočil. V očích vražednost.
Ghost jeho útokům začal spořivě uhýbat, ale nezapomínal i zaútočit. Jak předpokládal, byla odolná pouze kůra. Arpexova nechráněná kůže nikoliv. Už se o tom několikrát přesvědčil a země se barvila rudou krví, která rychle černala a vysychala. Přesto však arpex nepolevoval v útoku. Z jejich boje je vytrhl kdosi třetí.

Raswal zrovna držel katanu i paži ghosta jednou rukou a druhou mu zaryl drápy do hrudi s úmyslem mu vyrvat srdce, když něco oba prudce zvedlo a několikrát s nimi prudce narazilo o zem.
Následně dostal tvrdý úder o ghostovu hlavu a ocitl se na zemi.
„Je od vás nesmírně milé, že jste přišli sami a nemuseli jsme vás hledat.“ V Raswalově zorném poli se zjevilo cosi světlého a třpytivého. „Je k neuvěření, že právě vás hledá Thiron.“ Jeho zorné pole vyplnili dvě jedovatě žluté oči.
Ten pohled Raswala bolel. Jedovatá barva se vpíjela do jeho mozku a otravovala jeho mysl. Opět se jeho tělo neovládalo, jenže nyní z jiného důvodu.
Cítil příval horečky a křeče v okolí žaludku. Zatmívalo se mu před očima, měl problémy s dýcháním a občas měl nepříjemný pocit, že se mu cosi drtí a roztahuje srdce. Vše ale rychlo pominulo a on znovu zíral do těch jedovatých očí.
Žena se prudce odvrátila a zmizela Raswalovi ze zorného pole. Zahlédl jen vlečku smaragdově zelených šatů. Vteřinu na to zaslechl syknout ghosta.
„Fascinující exempláře. Zvedni je,Zarktane.“ Potěšený, ženský hlas Raswalovi znovu spustil pocit, že všeho moc škodí.
Když se nad ním skláněl, sekl mu po krku a další sek mířil na obličej. Zarktan zařval a chytil se za čelist.
Raswal mu ještě podrazil nohy, než se slepě vrhnul na ženu.
Stála k němu zády. Pomalu se otáčela. Měla na sobě smaragdově zelené, dlouhé šaty, dokonale kopírující křivky její atletické postavy.
Šaty měly i vysoký límec, který v polovině přecházel do dlouhých, zlatem a smaragdem se třpytících ostnů. Kolem těch ostnů byly omotání hadi v té samé barvě jako ostny. Nyní syčeli a z odhalených zubů jim stékal na zem jed.
Jak moc jsou ti hadi jedovatí, Raswal nezjistil, aspoň prozatím. Stačil jediný pohled těch žlutých očí a přímo ve skoku zeslábl. Ženě pak stačil jen úkrok stranou a on tvrdě dopadl na ghosta.
„Mám ho ještě svázat, nebo ti uteče i podruhé?“ Otázka patřila Zarktanovi. Arpex zavrčel a tentokrát si ghosta i Raswala hodil přes rameno.