7 Ran Smrti: Výhody

Anotace: Spectra ztráci velikost svého ega, Nazriel se vydává nasytit a Raswal se snaží pochopit myšlenky svého "druhého já"

Sbírka: 7 Ran Smrti

Z oblohy opět pršeli plameny a vítr je rozháněl do okolí. Tento smrtící déšť už měl mnoho obětí jak mezi vojáky tak i mezi civilisty. Navíc se teď, před branou, prý mezi arpexi rozmohlo něco, co připomíná vzteklinu a nyní útočí jeden na druhé, vlastně na cokoliv, co se hýbe.
Peter O´Donnel pracoval pro Spectru už od samotného začátku. Nejdříve jako žoldák, pak pomáhal navrhovat výcvikové programy a nakonec hlídal město Nový Berlín. Byla to velká zodpovědnost, ale taky velká čest.
Nový Berlín byl postaven dé fakto z ničeho. Stejně tak i Nový Washington a Nová Moskva. A nyní na troskách stály největší a nejdokonalejší kolonie. Dokonce i obyčejným lidem se zde, podle jejich tvrzení, žilo velmi dobře. Tedy až do dnes.
„Nic se nedá dělat.“ Povzdechl si O´Donnel „Musíme uzavřít město.“ Ghost, stojící vedle něj, nic nenamítal, O´Donnel mu to však mínil vysvětlit. „Když uzavřeme město, zvedne se ochranná kopule. Několik metrů silná ocel zabrání těm ohňům z oblohy dopadat na město a bude čas hasit požáry.“ Na chvíli se odmlčel. Ghost stále nic neříkal, takže Peter pokračoval.
„Kouře se nebojím, větrací systémy vše odčerpají. A arpexové zůstanou venku a povraždí se holt navzájem. Nemáme prostředky k jejich zkrocení. Gregor se bude muset smířit.“  Podíval se kolem prázdného stolu. Co by dal za pár normálních lidí, se kterými by se dalo diskutovat. Ale co se dalo dělat. Pracoval pro Spectru. V ni existovalo jen pár „lidských“ vojáků.
„Proveďte uzavření.“ Přikázal ghostovi, který beze slov odešel splnit rozkaz. „Aspoň jeden normální člověk.“ Zopakoval svou prosbu, ale zůstala nevyslyšena. Vrátil se myšlenkami ke své momentální situaci a okamžitě byl vrácen do reality.
Přímo před ním se z desky stolu začala promítat zpráva. Viděl v ní voják. Byl to voják Spectry. A jak tak viděl, v očích toho vojáka byl strach.
Pojem strach u těch vojáků, jejichž výcvikový program sám Peter pomáhal navrhovat, neměl existovat. Ale v těch očích, upínající se na monitor, bylo moře hrůzy.
„Slyšíme se?“ křičel voják. „Ano.“odpověděl Peter. „Zde Velitel Bezpečnostních sil Spectry, na území Nového Berlína, Peter O´Donnel. Odkud voláte?“ Voják se na chvilku odmlčel. Peter jen lehce pohnul prsty a přidal hlasitost na videu. V pozadí slyšel střelbu, zvuky častých explozí a řev. A do toho všeho křik. Copak neměla existovat naprosto tichá spolupráce i v žáru bitvy?
„Odkud voláte?“ Voják se odmlčel. Poslouchal. I Peter slyšel blízké zavytí. „Pohraniční pevnost mezi sektory pět a šest, pane. Ve spolupráci s Odbojem jsme zajišťovali převoz civilistů…“ voják větu nedokončil. Smýkla jim exploze a kamera dopadla několik kilometrů od něj. Nepřestala však vysílat. Zabírala nyní celou pevnost. Tak daleko odletěla.
Peter viděl arpexe vrhající se na vojáky Spectry i vojáky Odboje. Mezi tím z oblohy neustále něco padalo a zasahovalo to obrovské plochy. To bylo zdrojem těch explozí. Při něčem takovém vždy k obloze vystřelil sloup fialového světla, následované dunivým zahřměním. Do okraje obrazovky se přikutálela něčí paže. Peter jí nevěnoval pozornost.
Uvězněn v děsivé fascinaci sledoval, jak přímo nad pevností se objevuje obří, éterické kladivo, sršící bílými blesky. Chvíli se jen tak vznášelo a pak dopadlo. Kamera ztratila signál. Skrz sevřené hrdlo nemohl ani polknout. Teď si ta věc jde pro ně. Jde sem, na Nový Berlin, který přikázal uzavřít. Dovnitř, ani ven, se nic nedostane. A to, co tak snadno smetlo tu pevnost, takto snadno pozabíjí miliony lidí. Konečně Peter polknul a dotkl se plochy stolu. Ihned volal Gregorovi. Nevnímal jeho žerty, jeho přátelské pozdravy. Znovu polknul a pronesl něco, co věřil, že nikdy neřekne. Ne tomuhle člověku. „Gregore? Asi jsem to zvoral.“ 

Nazriel byl ve svém živlu.
Válka! Nikdy nekončící válka. Z takové energie on čerpal. Konflikt byl jeho krví. A nyní se opájel ve vlnách této zuřivé energie al přinášel z oblohy smrt.
K tomu všemu se na jeho stranu přidali i ti podivní arpexové. Ty stvůry měli válku v krvi. Nazrielovi stačilo jen mávnutí ruky, aby si všímali více okolí, než jeho.
A teď, když zničil tu pevnůstku, ty stvoření vyloženě zešílela a nyní se rvala nejen s kýmkoli v okolí, ale i mezi sebou. Nazriel je nesledoval.
Nezajímalo ho vítězství, bylo třeba jít dál. Už se chystal otevřít trhlinu a přemístit, když se kousek od něj objevil Thiron.
„Neměl bys náhodou připravovat první extrakci?“ zeptal se hned Nazriel zostra. „Právě proto jsem tady. Chci ti oznámit, že první je připravena. Shromáždil jsem dostatek energie na přivolání buď nepatrných částí všech, nebo jedné poloviny jednoho z nás.“ Oznámil Thiron a nakrčil nos, když viděl posledního, polomrtvého arpexe, na mohyle mrtvých.
Kolem něj, všude, kam se Thiron podíval, byla naprostá zkáza. Vraky strojů, nicotné zbytky pevnosti. Ani ta suť téměř nezbyla. A hromady těl.
Samozřejmě. Nikdy se to neobešlo bez něčeho takového. Nižší rasy stále nechápali princip nadřazenosti. Proto bojovali. Nazriel si zamyšleně promnul bradu a pohlédl na posledního arpexe.
„Co navrhuješ?“ Thiron napodobil jeho pohyb.“V této chvíli z nás ani jeden není potřeba, ale objevily se zprávy o dvou zcela odlišných jedincích, které by bylo dobré prozkoumat.“ „A? Na co čekáš?“ „V tomto okamžiku jsou již loveni. Při nejhorší možnosti sice utečou, ale získáme více informací.“ Nazriel souhlasně zamručel. „Kdo po nich jde?“ „Arg, Toranka a ten mazlíček od Shanry. Zarktan.“ „Posil Toranka a Barzara. A ten mazlíček…“Nazriel se odmlčela. Zkoumavě pohlédl na arpexe, který cosi žral.
„Vůbec nás nemusí zajímat. Jestli si ho chce Shanry nechat, je to její volba.“ „Jsi si jistý? Nebylo by lepší energii rozdělit mezí nás?“ Nazriel si povzdechl.Thiron opět politikařil. I v něm vřel konflikt, ale díky jeho schopnost ten konflikt nikdy neřešil otevřeným konfliktem, ale vždy z povzdálí a pomocí svých schopností. „Tvá paranoia nás jen zpomaluje. Přestaň řešit naprosté stupidnosti, Thirone. Ani jeden z našich bratrů a ani jedna z našich sester opravdu neusilují o tvůj život. Jsi li na pochybách, podívej se po okolí. Tady vidíš, co si uvědomujeme všichni. Takhle bychom dopadli, kdybychom šli proti sobě. Jeden z nás by nakonec seděl na hromadě mrtvých a požíral mrtvé. Stal by se jen zvířetem.“
Thiron lehce pohnul prsty. Z oblohy sjel blesk a uškvařil arpexe na místě. Oheň, z jeho těla, se pak rozšířil i na mrtvé pod ním. „Přesto jsem opatrný.“ Pokrčil rameny. „Byl bych první, kdo by o jakémkoliv počátku zrady cokoliv věděl. Takže se přestaň strachovat a proveď, oč tě žádám.“ Nazriel mu přátelsky položil ruku na rameno. „Jak poroučíš.“ přikývl Thiron a ruku setřásl.
„A co se týče těch dvou exemplářů. Ten muž, Gregor, by o nich měl taky vědět.“ Thiron se na chvilku zamyslel, pak zakroutil hlavou. „Bude je chtít hlavně pro sebe.“ „Navrhni mu spoluprací. Udělej mu cenu. Takový, jako on, má vždy svou cenou. Stačí ji jen najít.“ Na tom něco bylo. A pár schopností může ovládat i protistrana. Proč by ne? Uklonil se Nazrielovi. „Občas mě umíš překvapit.“ Oslovený se ani neotočil a prošel trhlinou. Thiron, ještě než vyvolal portál, začal přemýšlet nad tím, jakou nabídku učinit Gregorovi.

Vypnul hovor a zaklonil se v křesle. Spectra dostávala tvrdé údery. Hodně tvrdé. Navíc většina energie teď byla přesměrována do hlavního počítače, který už několik hodin hledal Raswala. 
Gregor věděl, že situace není zrovna nejlepší. A když si připomněl krušné začátky Spectry, tak připustil, že momentální situace je ta nejhorší.
Těch sedm mu udělalo ze života peklo. Gregor je prudce podcenil. Byla jich jen hrstka. Ale přesto tvrdě drtily všechny jeho síly.
Arpexové navíc přecházeli na jejich stranu a laboratoře si neuměli tohle počínaní vysvětlit. Stejně jako si nikdo nedokázal vysvětlit, jak mohli vojáci Spectry křičet hrůzou. Ty poslední dvě věci, naštěstí, trápili Gregora nejméně. Arpexi nahradí.
První experimenty s jejich pěstováním se prokázaly jako pozitivní. I když Zarktan zdrhnul, novější modely projevují lepší poslušnost. Ale nebudou tak silní, jako Zarktan. To Gregorovi bylo jedno. Stejně je momentálně nasazoval jen na mise, ve kterých spolupracoval s Odbojem.
Odboj se projevil jako docela tvrdá skupina, než si Gregor myslel. Místo toho, aby složili zbraně, začali podnikat přepady na těch sedm. Nebo na místa, kde je viděli.
Dokonce slyšel o jakých si fanaticích, v řadách Odboje, kteří začali věřit na příchod Apokalypsy a v jedné bitvě zaútočili holýma rukama na toho ještěra.
Gregor to považoval za velice vydařený vtip.
Měl teď tolik problémů a další přišel nečekaně, když se přímo před ním zhmotnila mlhavá silueta Thirona.
Gregor pocítil příchuť paniky. Už jen to, že se dostal tady, dokazovalo, jakou silou vládne. Thiron se nezhmotnil celý. Jeho obraz připomínal hologram, ale byl jaksi dokonalejší. Dokonce, když se dotkl dotykové plochy stolu, reagovala.
„Nepřišel jsem s úmyslem tě zabít.“ Začal a přešel podél stolu až k němu a sledoval prázdnotu jeho pracovny. Vypadal zaujatě.
„Musím uznat, že přes to všechno, co jsi dokázal, pracuješ jako skromný člověk.“ Gregor se zhluboka nadechl a uvolnil se. „Pracovny přeplněné knihami na mě působí klaustrofobicky. Miluji prostor.“ Rozpřáhl s úsměvem ruce. „A tajemno.“ Doplnil Thiron.
Nad tím Gregor pozvedl oči. „Netvař se. I já vidím daleko hlubší labyrint v tvé cestě.“ To donutilo Gregora zvednout se ze židle. „Spectra… Je skvělé rozšíření mozku, ale rizikové. Pokud nebudeš…“ „Co chceš?“ Neovládl jsem se! Proletělo mu hlavou. Thironovi se na tváři objevil pobavený úšklebek.
Vychutnával si Gregorovu hněv. Nechával ho dlouho zuřit, ale nakonec otočil k desce stolu a pohnul špičky prstů. Přímo před Gregorem se objevily projekce dvou postav. Raswala a ghosta Gregor poznal. Oba. I když vypadali jinak. Raswal vypadal daleko živěji a silněji. I z projekce v něm Gregor cítil značnou sílu. U ghosta ta změna šla vidět v očích. Ta podivná, ledová cílevědomost, byla mnohem vražednější. Jako by ghost neviděl nic jiného, než svůj cíl.
„Chceme je.“ Thiron přísně pohlédl na Gregora. „Tak si je chytněte sami. Mám momentálně dost práce…“ „To nebyla žádost.“ Utnul jeho námitky gestem ruky Thiron. Gregor zesinal v obličeji. „Nebudeš škodný. Samozřejmě to ber jako počátek spolupráce mezi námi. Pokud tedy budeš ochoten, občas překročit určité hranice.“ „Vysvětlit.“ Gregor si stále prohlížel Raswala a ghosta. Obrazy reagovaly na jeho myšlenky, takže si mohl oba detailně prohlédnout.
„Pro začátek, ti pomohu začít chápat Animun. Poté, ti začnu odhalovat některá jeho tajemství.“ „Animun? Co to je?“ Gregorovi zajiskřily oči. Hlavou se mu honilo tisíce myšlenek a jeho zasnění neuniklo ani Thironovi. „Tvé mlčení beru jako souhlas.“ Thiron mávl rukou. Přímo nad stolem se objevil holografický krystal. Gregorovi však bylo jasné, že to není jen hologram. „Co jsem zjistil, tak by Spectra měla být schopna plnit tvé rozkazy, udržovat v chodu tvé laboratoře, hledat ty dva i analyzovat tohle. Jak? Ber to jako test inteligence.“ Thironovu tvář zkřivil dravčí úsměv. Ještě chvíli jen tak stál a sledoval Gregora, bledého vzteky, ruce svírající v pěst.
Pak Thiron zmizel stejně tak, jako se objevil. Gregor už pochopil, proč má rád skromně zařízenou pracovnu. Pokud se naštve, nezničí tolik věcí. Momentálně to odneslo jen stůl a následně židle. Ale ani tak se Gregorovi neulevilo. A aby toho nebylo málo, ozvala se Spectra: „Jelikož měl Thiron jediný, logický návrh postupu, mám ho splnit?“ 

Věci se opravdu o sebe postaraly po svém. Jenomže většinové ztráty tentokrát měla Spectra. Ztratili spousty měst i laboratoří. A zvědové stále hlásili, že Spectra je sama na ústupu.
Raswal ležel, ruce za hlavou a poslouchal hlášení ve sluchátkách. Přitom všem se snažil konečně začít komunikovat s tou věcí uvnitř sebe. Ale ať se snažil jakkoliv, nedokázali najít společnou řeč.
Ten tvor sice uměl Raswala uklidnit. Pomáhal mu i s regenerací, ale pořád byl cizí. Pořád v Raswalovi vyvolával nedůvěru. „Na severu je spousty měst bez života. Nacházíme mrtvoly ghostů, vojáků i arpexů…“ Další zpráva.
Podobných Raswal, za poslední dvě hodiny, slyšel spousty. Spectra konečně narazila na něco silnějšího, než je ona sama. Raswal cítil lítost jen nad tím, že to nevidí.
Na chvilku sundal sluchátka a zaposlouchal se do zvuků bunkru. Bylo docela rušno. Slyšel rozhovory lidí, zvuky kovového nádobí a dokonce docela šťavnatý rozhovor ghosta se Srbovským.
Aby si ti dva spolu promluvil, byl právě nápad toho, co momentálně chrlil ze sebe zuřivě nadávky, zatímco ghost odpovídal nijak moc obsáhle a navíc potichu. Takže Raswal přicházel o vysvětlení, proč Srbovský řve čím dál více.
Upřímně Raswalovi bylo jedno, co se s ghostem stane. Když bojovali společně se Zarktanem a tou ženou, Raswal cítil obrovské zadostiučinění, když ghostova hlava mizela pod úrovní vozovky. Ale nakonec mu pomohl jen proto, že nedokázal bojovat zvlášť s tou ženou a se Zarktanem.
Přehrál si to všechno v hlavě. Co nejvíce Raswala děsilo, byl fakt, že tělo neovládal on. Chtěl od těch myšlenek odstoupit, ale nedokázal to. Jeho mozek se spíše zaměřoval na detaily souboje. Z možností, vidět i své pohyby z mnoha úhlů, se Raswalovi motala hlava. Všechno se začalo přehrávat, až náhle se všechny vzpomínky změnili do jediného, ostrého světla.
Raswal ucítil v zádech mravenčení. Přímo nad ním se přehnala ryzí černota. Pohled do ní až bolel. Rostla až ke světlu a snažila se ho celé zakrýt. Ale světlo stále svítilo. Raswal nyní hleděl přímo do něj. Nakonec mu nepřišlo to světlo tak ostré. Spíše ho k sobě volalo. Skrze les temnoty, který kolem Raswala náhle vyrostl.
Cítil vůni stromů i rostlin. Slyšel ševelení větrů mezi listy, vše splývající v podivný šepot, který občas narušil zvuk zvířete. Ať už v pozici lovce, nebo kořisti. Už to nepůsobilo tak, jako před tím. Navíc přesně tohohle chtěl dosáhnout. Přivolat tu věc.
Objevila se. Spíše vyrostla ze země přímo před Raswalem, asi tak na délku paže. Ta věc byla vysoká a štíhlá. Neviděl detaily její postavy, jen černý obrys tvarem připomínající člověka. Pohlédl kousek vzhůru a okamžitě pohledem ucuknul, když spatřil ty oči.
Fialové duhovky bez zorničky byly skoro tak spalující, jako světlo za postavou. Všude kolem se začaly objevovat podobné oči.
Tvor se protáhl více v zádech a začal Raswala obcházet dokola. Pod pohledem těch očí se Raswal cítil velmi nesvůj. Tvor ho posuzoval a odhadoval. Hledal na něm cokoliv nedostatečného. A když něco takového našel, Raswal pocítil podivné brnění a divný pocit po celém těle. Nebyl nepříjemný, jen až moc…
„Uklidňující.“ Ten hlas byl spíše šepot a zněl odevšad. Raswalovi připomínal ševelení větru mezi listy. „Až podezřele.“ Odpověděl a musel se otočit, aby mu tvor nezmizel ze zorného pole. Ať se ten tvor pohnul jakkoliv, stále měl světlo v zádech. Šepot se nyní ozýval odevšad.
Raswal potlačil nutkání zakrýt si uši. „Nerozumím ti!“ Nad tím jen tvor mávl rukou. „To jako myslíš, že mi to má být jedno?“ Tvor přikývl. Raswal zavrčel a skočil.
Tvor rychle uhnul, a když Raswal proletěl prázdným vzduchem a narazil do stromu, do ramene se mu zabodlo cosi ostrého. Když se té věci dotkl, ztuhnul.
Skrze rameno měl probodnutou dlouhou, tenkou tyč. Vztekle ji vyrval a ohlédl se. Viděl oči. V korunách stromů. Tisíce očí, které ho sledovali. Slabý svist spíše cítil. Kolem tváře mu proletěla další ta věc. Tvor musel být někde před ním. V koruně stromů se cosi pohnulo. Raswal ke stromu doběhl a začal se na něj zuřivě sápat. Když se však octil v polovině, cosi ho uchopilo za nohu a prudce stáhlo dolů. Než se stačil zvednout, ten tvor náhle stál nad ním. V ruce držel dlouhé kopí, kterým mířil Raswalovi na krk.
Přesto ale ten jediný pohyb neudělal. Odkud si z okolí se začalo ozývat vytí a vrčení. V lese musela číhat celá armáda dravých zvířat. Raswal bojoval s touhou spáchat sebevraždu. Určitě chtěl bojovat. Rvát se, rozervat toho tvora. Chtěl si to s nim vyříkat tady a teď. Náhle všechno co cítil, povolovalo. Zase.
Tahali ho z konfliktu do konfliktu, z místa na místo. Řezali do něj a vrtali. Dělali na něm pokusy. Celý život netoužil po ničem jiném než po pomstě. Ale taky chtěl od toho všeho utéct. A teď, když by od toho všeho mohl utéct aspoň na chvíli, ani nemůže být sám. Bez hlasů, a podobných věcí, které ho pronásledují. Ty oči v něm vyvolávali větší a větší vlny hněvu. Raswala napadlo, jestli vůbec někdo takovou fialovou pojmenuje.
Zaťal naposledy pěsti a zhluboka se nadechl. Při výdechu se znatelně uvolnil. Třeba mu ta bytost vážně chtěla pomoct. Třeba vážně nebyl jeho nepřítel.  Tvor kývl hlavou a švihnul ostře rukou. Vrčení i vytí ustalo. Kopí dal následně pryč a vztáhl k Raswalovi ruku. Přijal ji. Bylo to jako se dotknout kůry stromů. „Klid.“ Řekl tvor. Raswal se ocitl zpátky v realitě.
Čeho si okamžitě všiml, bylo příjemné teplo v končetinách. Zvedl mírně hlavu a prohlédl si ruce a nohy.
I když neměl boty, ani rukavice, teď mu vyrůstaly přímo z kůže. Jen nad tím přimhouřil oči a zvedl se. Rukavice i boty rostly dál. A když se zvedl z postele, byly kompletní. Začaly mu cukat ruce a snažili se sundat i zbytek oblečení. Raswal nad tím chvilku uvažoval. Nakonec zavřel dveře a sundal kalhot, zbroj i kabát. Z bot i rukavic začala růst nová zbroj.
Raswal se radši na to nedíval. Spíše sledoval svoji starou zbroj na zemi. Na dokončení práce byl tvorem uvědomen trhnutím hlavy. Raswal se díval na nové oblečení a snažil se najít rozdíl mezi poničenou zbrojí na zemi a tím, co měl nyní na sobě. Až na stav, byly naprosto stejné. „Jako…“ potáhl Raswal nosem. „Novou zbroj jsem už nějakou dobu chtěl. Jako fungl novou, ale…“ přejel si drápy po hrudním plátu na hrudi. Byl tu rozdíl. I přes drápy cítil, že zbroj je pevnější a zároveň pružnější. Prohlédl si i kabát. Od pasu dolů se kabát náhle rozpadl na několik pruhů látky. „Jestli si mě snažíš koupit…“ začal Raswal s úsměvem a prohlížel si chrániče, které, na sevřenou pěst, reagovaly slabším zesílením. Raswal cvičně udeřil do zdi. Náraz skoro ani necítil. Navíc skoro necítil zpětný ráz.
Tak samo se chovaly i boty, když cvičně poskočil. Ale taky si všiml háčků na špičce boty. „Tak na to jdeš dobře.“ Raswal si vše znovu prohlédl a kopl do zbroje na zemi. Zbroj, kterou měl na sobě, měla ještě jednu vlastnost dobrou vlastnost. Byla pohodlná. Raswal z ní necítil Spectru.