Zrcadlo nekonečna

Anotace: I

navazuje na: Zrcadlo paradoxů

10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1 ... Start! Je to tady. Konečně letím ke hvězdám. Konečně se dotknu Boha. Áááá, tvl, to je tlak. Stabilizátory to úplně nevyrovnávají a mně se prohne obličej. Požírám bolestí svůj vlastní ksicht. Ztratím na chvíli vědomí. Promítnou se mi nějaké myšlenky na minulost. Na školská léta, pak na to neblahé období, kdy jsem se hledal, utápěl žal, ego v alkoholu, na mé lásky, na nový věk, na program pro nové lidstvo. Na mé vidiny a halucinace, co ani léky nezabily. Teď. Teď se konečně děje něco zajímavého. Další etapa, kterou jsem pomohl stvořit, i když o tom nikdo neví. To asi není ani důležité. Někdy v noci před spaním si říkám, jestli ten můj vynález je ku prospěchu. Ta bolest, ta nevyslovitelná bolest! Přetížení. Už, už bude všemu konec? Na monitoru vidím směr a to, že se blížíme k prázdnotě. Cestování do Vesmíru je dnes poměrně bezpečné, tedy říkají to. Snaží se hodně lidí přesunout na jiná místa ve sluneční soustavě i dál. Berou celé rodiny. Vezmou po školení prakticky každého. Naše planeta je na pokraji zhroucení. Klimatické změny, nedostatek zdrojů, to všechno si bereme s sebou dál - ke hvězdám. Našemu novému domovu. Připadám si jako Noe, pár zvířat se mnou pluje někam a holubička v podobě letu na displeji určuje směr.

Vyletíme nad horizont a já konečně na vlastní oči uvidím naši Zemi. Modrá už moc není, není to krásná modrá kulička, co nám dlouho ukazovali. Teď je to spíše šedá myš, co bojuje o přežití. Jako dobrýho programátora mě zajímá mnoho věcí, všímám si každého detailu, převádím si to nostalgicky do zelených čísílek a symbolů. Postižení z práce u mě zůstává nadále. Z interkomu se ozve, děkujeme za cestu. Přejeme příjemný let... V téhle té temnotě mně chybí rodina. Poletí příštím letem, tak snad bude vše v pořádku. Sviť mi vzpomínko na cestu. Doveď mě k branám nebeským... Najednou si uvědomím, že se splnilo přání. Vidět na vlastní oči to širé nekonečno. Je to úžasné. Steward na mě vychrstne kafe, které podává přese mě sousedovi u okna. Promiňte, moc se omlouvám. Jdu vám to vyčistit. Přiběhne s hadříkem a šmudlá mně košili. Hele, to už je dobrý, dobrý, nejsem ženská... Ještě jednou se omlouvám. Přineste mně něco na spravení dojmu. Co si dáte? Co máte? Podle toho, co chcete. To záleží na tom, co máte. Evidentně mu ještě nedošlo, že si z něj dělám srandu... Přineste mně horkou čokoládu a nějakej dortík. Oříškovej cheesecake? Jo, třeba.

Když si dávám do pusy poslední kousek, tak ve vzpomínce se mi zčistajasna objeví můj duch, co mě celej život pronásleduje. Ale ne, už zase. Nahlas řeknu, co zase chceš? Otočí se tři lidi. Nic, dobrý, sorry. Zapomenul jsem si snad prášky? To by bylo dost blbý, abych běhal po měsíci v noční košilce a křičel na lidi, který nejsou. Napadne mi jediné. Vezmu si svůj chytrý telefon a napíšu domů, zda jsem tam něco nenechal, aby dalším letem vzali to, co jsem zapomněl. Signál nikde, loď taky nereaguje. Píše: No signal, please wait. Zase něco do mého komického deníčku. Zastavím stevarda a ptám se. Hele, nefunguje spojení se Zemí. To je divný, jdu to zkontrolovat, počkejte. Obratem se vrátí z kabiny a říká: Tak spojení opravdu nejde, moc se omlouváme, je nám to líto. Musíte to vydržet až na místo určení. Díky, no, moc jste mě potěšil. Odejde a já si mumlám pod nosem. Ty robote pitomej, jdi se vycpat. Vytáhnu si svoji vylepšenou kalkulačku na mini super kompjůtr, co jsem si doma spíchnul. Začnu sledovat data kolem sebe.

Hlásí to samý zajímavý věci. Poloha se moc nezměnila. Pohyb skoro žádný. Data neodpovídají prostě letu. Co to kurva zase je? Začínáme se hýbat. Kdybych to nevěděl, připísnu to letu. Vyskočím ze sedačky a jdu nenápadně k východu. Pořád jedeme, kontroluju to na displeji. Jdu tedy na záchod. Podívám se do zrcadla nad umyvadlem a začne mně šrotovat. To je divný, čéče. V hlavě vyvstanou různé konspirační věci, co se tam za roky usadily. Světlo nad hlavou problikne, záchod se spláchne a já vidím opět mého ducha v zrcadle. Něco ukazuje, to není dobrý... Zastavujem. Uslyším vysokým pištivým hlasem: BĚŽ! Leknu se, vypadnu z kabinky před východ. Zarempluju klikou a nic. Přiběhne robostevard a říká: Pane, běžte se prosím posadit, let ještě neskončil. Naser si a odstrčím ho dál až spadne. Vytáhnu hašičák pod jídelním stolem a vší silou začnu mlátit do dveří. Vesmírná konstrukce z hliníku nevydrží a zámek se rozpadne. Dveře se rozletí. Vypadnu ven. Nejsou to kilometry nad zemí, ale asi něco přes metr. Seberu se ze země a odpajdám. Jsem v obrovské hale. No to mě poser. To jako fakt? Loď vjede do druhého uzavřeného, odděleného vedlejšího hangáru a zavřou se dveře. Čumím jako péro z gauče. Začne se zavírat hala a já se odbelhám za roh. Oddechuju si, nejsem nejmladší. Tak to má bejt jako ta cesta ke hvězdám. Do rajské zahrady? Pochybuju.