Šarlatový sníh

Anotace: Návrat domů, může být krutý a poučný...

Sbírka: War.live

Málem jsem Bornargovi vrazil, když mi probodl kůži, aby sešil další tržnou ránu.
A to jsem jich měl na těle ještě pět a rozhodně nevypadali, že se chtějí zahojit.
“Na to, že jsi zabil vlka, skučíš jako mimino.” ušklíbl se mohutný Divoký Jezdec. Nejradši bych mu ten úšklebek vyrval z obličeje, ale na to jsem si trojice jezdců, docela cenil.
A oni mě taky.
Osud na Inui je zvláštní věc. A já jsem začínal chápat, že mi Inuité, si vybíráme jen možnosti cesty, nikoliv jaký život chceme.
Takže když jsem před pár dny zachránil mladé medvídě, shodou okolností to bylo mládě od posvátné medvědice Imrishi, která patřila klanu “Divokých Jezdců”.
Byla to matka rodící šampiony kmene. Jak mi už Bornarg vysvětlil, když mě on. a jeho dva společníci, vytáhli z hromady mrtvol.
Nejmocnější potomek Imrishi byl Grizzldar. Toho medvěda jsem viděl během třetí války, jak prošel tankem. Ten medvěd byl vysoký skoro dvanáct metrů, když stál na všech čtyřech.
Bornarg mi pak detailně popsal, jak mě hledali dva dny, než zachytili, jejich zvířata, moji stopu. Čest jim velela, aby mi jménem náčelníka Zarzira a kmene “Divokých Jezdců” poděkovali a splatili dluh krví.
Myslel jsem, že dluh je splacen, ale očividně nebyl.
Podíval jsem se do plamenů a napil se medoviny z vaku od jednoho z Bornargovích lidí. Jeho dva společníci ještě stále hlídkovali po lese a na svých mohutných ořích lovili zbytky Napichovačů.
Byli jsme tu jen já, Bornarg, jeho mohutné zvíře Tharag, jeho 5 metrový medvídek v brnění z kusů tanku. Az na sedlo byla pobitá ostny, nyní zarudlé zaschlou krví. Ve světle ohně se leskly ocelové drápy které si zvíře olizovala zjizvenym jazykem. Byl to fascinující pohled. A hlavně ty zuby pobytem kovem… A vedle něj prováděla stejnou činnost Imrisha osobně.
Opancéřovaná a vyzbrojená stejně jako Tharag.

 Při té činnosti medvědice ze mě nespouštěla jediné, zdravé oko. 

“V boji s těmi zvířaty jsem neměl čas cítit bolest.” ušklíbl jsem se pobaveně “Musel jsem co dělat, aby mě nerozsekali na kusy.”
Bornarg souhlasně zamručel a olízl jehlu, pak ji nažhavil nad malým ohněm a začal mi sešívat dlouhou rýhu na krku.
Imrisha se na mě podívala, když jsem zavrčel skrze sevřené zuby.
“Ale stejně je to výkon, na Šarlatovce. Skoro padesát mrtvých a tys to přežil.”
Ale jen tak, tak. Pomyslel jsem si.
V tom boji jsem byl blíže smrti, než kdykoli jindy. Možná jsem dneska měl umřít, ale očividně jsem si vybral, že má cesta pokračuje...
Cítil jsem se zvláštně, vyčerpaně a zároveň silně. Měl jsem dluh u “Divokých Jezdců” a to se povedlo málokomu, protože byli z nejméně početného kmene.

Ale zároveň toho nejsilnějšího.
Jejich Pevnost-vesnice “Doupě Tyranů” se ukrývala v horách a vedlo tam sice mnoho cest, jenže ty cesty byli dostatečně široké na to, aby jimi prošli dva medvědi vedle sebe.
Slýchával jsem historky, že si je Království chtělo podrobit, ale neuspělo. 

Horský masiv, kolem pevnosti, znemožňoval  letecký útok. A navíc skalní masiv byla jedna velká spící sopka. 

Samotný Zarzis, poměrně prý mladý náčelník, prý nepoklekne ani před Starým Sutinou, ale mě chce osobně poděkovat a přijmout mě, jako člena kmene.
Tak mi to aspoň Bornargar vyprávěl, když rozdělával oheň. Na Divokého Jezdce mluvil docela dobře jazykem mého kmene.
Když se to vezme kolem a kolem, i když jsem byl vyvrhel, stával jsem se, v očích mnoha kmenů, něčím jiným.
Nemluvě o tom, že Bronarg vyjádřil i obdiv k odstranění Bodláka…

Protřel jsem si oči a zavyl. Imrisha, Bornargar i Tharag sebou trhli.
“Vždyť jsem ještě ani nezačal šít?” naklonil hlavu jezdce.
“Tak klidně pokračuj, vyju kvůli něčemu úplně jinému.” odpověděl jsem a toužebně se díval na hromadu mrtvol. Měl jsem takový hlad, že bych sežral i Napichovače. 

 

“Hrrziiii, rchumkkk Zarzis hrrr.” řekl jeden z jezdců. Přes koženou helmu jsem mu neviděl do tváře a jeho zbroj, stejně jako jeho brnění jeho zvířete, byla celá od krve.
“Hramzz krham!” zavrčel na něj Bornargar a podíval se na něj přísně. Jezdce odvrátil pohled a se svým kolegou opět vyrazili do lesa.
Začínal jsem jim rozumět. Prostě měli jen důraznější vrčení. Nic víc.
Jezdec jen trval na tom, ať mě okamžitě odvezou. Já jsem ale už sdělil Bornargarovi své plány.
Nelíbilo se mu to, ale ten jezdec chápal mé závazky k mému kmeni, takže mi nabídl, že mě doprovodí do vesnice. Já mu zase musel slíbit, že poté s nimi okamžitě vyrazím za Zarzirsem.
Pokud jsem měl fakt vizi, bylo mi jasné, že sílu těchto tří jezdců budu potřebovat. Imrisha byla sice taky ve zbroji, ale ta medvědice, aspoň podle mě, toho měla taky dost. Jenomže to nedával na sobě znát. 

 

Bouře a sopky jsou silou planety,
tyhle dvě síly řídí naše životy.
V jediném stvoření pak kráčí po zemi,
a tou silou je medvěd, věřte mi.

Ohromný tvor co bojuje s přírodou,
nepřítele najde jen pod vodou
Když kráčí chvěje se okolí,
stejně jako svět, díky srdci Inui.

Běda každému kdo se jim nelíbí,
jediným úderem tlapy ho zabijí.
Krokem rázným hory překonají,
sílu na rozřazení skal mají.

Jsou živá planetární síla,
respekt který Inua označila.
V nich vidím sílu odolností,
Dokonalý aspekt ryzí odolnosti.

Seděl jsem na jejím hřbetu a pomalou chůzí jsme se blížili k moji vesnici.
Celou noc jsem prospal. A to zaslouženým a klidným spánkem, kdy mě neustále trhali na kusy Napichovači a k ránu jsem se probral s křikem a sahal jsem po neexistující mačetě.
Bornargar to nekomentoval. Viděl jsem mu v očích, že chápe o čem se mi zdálo.   

A jak jsme se blížili k vesnici, noční můry si potvrzovaly.

Krátery, popadané stromy…

A do toho ta mrtvá těla. Ožraná a opálená… Všude kolem se váleli mrtví a já nedokázal poznat, jestli jsou čerství, nebo ne. Ale ten kouř a pach byly tak tři dny staré.

“Jaké to je, vrátit se domů?” zeptal se Bornargar a dlouhým kopím probodl jednu mrtvolu. Vyvalil se z ní krev a vnitřnosti.
“Asi jako když jsi mi včera sešíval rány.” Ušklíbl jsem se. Chtělo se mi překvapivě zvracet.
V hlavě mi hlodala myšlenka, že se moje noční můry vyplnili, ale nevzdával jsem se.
“Aspoň příště nebudeš tak řvát.” ušklíbl se, když vytáhl kopí z těla a otřel hrot o kmen stromu. Na to jsem neměl odpověď.
Seskočil jsem z Imrishi a začal jsem těla prohlížet, abych určil jejich stáří.
Z ničeho nic vykřikl další jezdec.
Doběhl jsem k němu co nejrychleji a sledoval, co nabodl na kopí on.

Když přišli první kolonisté, vypadaly skoro jako my, Inuité. Jen byli o něco málo menší, nebyli tak robustní, neměli ani tesáky nebo drápy… Prostě byli cizí a od pohledu slabý.
Prý mezi našimi národy nezačala válka hned, to až tak po deseti letech poznávání, zabili pár našich lovců, kteří prý vtrhli na jejich území.
Můj národ tehdy odpověděl podle zákonů našeho světa. Vtrhli do jejich kolonie a pozabíjeli všechny muže, bez ohledu na věk.
Ženy jsme nechali být, jako projev dobré vůle a taky na znamení usmíření.
A tak Království proti nám nasadilo své těžko oděnce.
Díky velkým zbrojím ze směsi několika kovů se nám sice stále nevyrovnali co se týče výšky, ale silou a odolností nás dohnali. Tehdy začala První Válka.
Tyhle zbroje byli odolné a posilovali své nositele. Spousty vojáků Království si užívala boj muže proti muži, oděni v těchto brnění a dokonce byli tak “odvážni” že s nimi mlátili i naše ženy a mrzačili naše děti.
Samozřejmě, že se nám to nelíbilo a  tak nám Starší dali znalost lepších zbraní. Naše ostří byla průraznější a ostřejší.
Na to se už Královští vojácí nedívali tak nadšeně, protože jsme byli schopni ty jejich zbroje rozsekat na malé kousíčky a někteří Inuité, takto zničené zbroje, nosili poté jako trofeje, nebo si z jejich kusů vyráběli nová vybavení.
Říkal jsem si, kdo z nás čtyř bude mít tu čest, nosit kusy tohohle brnění, jako ozdoby.
Zbroj byla posekaná a opálená. Na mnoha místech z ní někdo vysekl velké kusy a já jsem poznal i otisky zubů našich ovčáků.
“Brua rchna…” jezdec shodil zbroj do sněhu a po chvilce se všichni tři jezdci dali do štěkavého smíchu. Já si prohlížel zbroj dál.
Ruce a nohy byli pryč, ale hlava stále byla na krku i když byla promáčknutá. Podíval jsem se vzhůru a vybavil si, jak jsme s Tarshi stopovali medvěda.
Zvedl jsem se a ukázal nahoru na strom. Jeden z jezdců zaklel.
Přímo nad našimi hlavami byli rozvěšeno několik sítí a v nich zamotaných několik desítek podobně obrněných královských. Někteří ještě žili, ale šlo vidět, že už jim moc toho života nezbývá.
Chabě se snažili vymanit ze sevření sítí a úpěli, kdykoliv se jim lana a háčky zadřeli více do masa. Tak byli navrženy naše sítě, čím více se kořist zmítala, tím více se síť stáhla.
“To udělal tvůj kmen?” Bornargar si odplivl “Odpusť mi, že jsem kdy pochyboval o síle vás Šarlatovců.”
“V pohodě, to se nám děje furt.” ušklíbl jsem a začal šplhat na strom, abych jednoho z vojáků odřízl a vyslechl si ho.

“I nadále můžeš mlčeti, leč velice bolestivé a nepříjemné, to pro tebe bude. A však já si to velice užiji.”
Mluvil jsem plynule a klidně jazykem Královských. Byl to podivný jazyk, ale něják jsem to zvládal.
Už přes hodinu jsem se bavil tím, že jsem nahému vojákovy, který vysel hlavou dolů z nižší větve, vyrýval drápy do těla symboly a řezal mu měkkou kůži.
“Ty, i ti tvý barbarbarští příbuzní, nejste nic více, než spodina společnosti! Špinavá zvířata, jako vy, si nezaslouží ani žít! Vaše existence je nežádoucí!” plivl na mě.
Musel jsem obdivovat jeho vytrvalost a taky to, že má ještě nějaké sliny.
“Řekl už něco jiného?” zeptal se Bornargar, sedící ve sněhu a brousící ostří, svého kopí. Měl v plánu ho pořádně nažhavit, vrazit ho královskému do břicha a pak ho rozpárat od rozkroku až po krk.
Přeložil jsem mu, co mi Královský řekl a musel jsem odrazit hlavici kopí, jinak by vojákovi probodl srdce. Po chvilkové úvaze jsem sám zabodl hrot kopí do zajatcova ramene a přitom jsem probodnul i kmen stromu.
“Má slova nyní budou velice rozvážná a měl bys jim dopřát sluchu!” snažil jsem se překřičet řev vojáka. Půlmetrová čepel, zabodlá v polovině jeho ramene, zřejmě bolela.
A podle vytékající krve jsem pochopil, kolik času mu asi tak zbývá. 

Moc ne.
“Já a mí přátele, bychom vskutku rádi zjistili důvod vaši neblahé přítomnosti na teritoriu mého lidu. Moudrou radu, bych ti velice rád dal, a to, abys hovořil pravdu a vynechal všechny zbytečné projevy rasismu a plně s námi začal spolupracovat .”
Tohle byla dlouhá věta i na mě, takže jsem se napil a podíval se na zajatce.
Stáli jsme tam s Bornargarem jako dva kati. Zajatec lapal po dechu a blednul v obličeji vlivem ztráty krve.
Mumlal něco o tom, jak divošská zvířata jsme, takže jsem ho pořádně nakopnul do obličej, aby se začal účastnit tématu.

Když přišli Královští, plundrovali Inui, jako by jim patřila. Velice brutálním způsobem jsme jim vyvrátili jejich omyl, ale přesto se našli takoví, kteří si to mysleli i po třech válkách. Hlavně ti mladší.
Náš zajatec patřil k téhle mladší generaci, takže když mluvil, dával nám jasně najevo, jak moc jsme na úrovni prašivých psů. A zatím co mluvil a vyprávěl o neuvěřitelné a nezastavitelné spravedlnosti Království, já přemýšlel, jestli ho roztrhám já, Bornargar, nebo Thargar s Imrishou.
Upřímně mi medvědi přišli jako méně bolestivý nápad, protože Bornargar šlo v obličeji jasně přečíst, jak se zajatcem naloží. Nechtěl jsem být v kůži toho vojáka.
“Již několik dní, jsme stopovali vraha ctihodného občana Království. Naše stopy nás zavedli na území těchto špinavců a nyní je čeká spravedlivá a krutá pomsta naši spravedlnosti! Každý z nich bude pykat za svůj omyl, jelikož prolití naše krve…”
Nedomluvil. Něco ve mě se zlomilo.
Přiskočil jsem k němu a stiskl mu hrdlo. Bylo to jako drtit suchou větvičku.
Drápy jsem mu zaryl do kůže a užíval si jeho šokující pohled.
“Nejsi nic než špinavá verbež.” zavrčel jsem “Přivandrovalci z oceánu hvězd, který tady nemá co dělat. Vaše spravedlnost tady neplatí. Jen naše. Inuitská a kdyby to šlo, tak bych svoji bejvalku i jejího milého zastřelil znovu, jen bych si vzal větší ráži. Třeba ledové dělo.”
Pustil jsem jeho krk a díval se, jak lapá po dechu, který stejně už do plic nenabere.
“Měl jsi mi ho nechat… Byl bych k němu méně milosrdnější.” uchechtl se Bornargar. Já se rozesmál taky.

 

Musel jsem sám sobě vyčíst, jaký masakra jsem vyvolal. Pravděpodobně jsem na Inui přitáhl i další válku mezi mým lidem a Královstvím, což bylo, musím říct, čin hodný válečníka.
Jenomže já na sebe nebyl nijak hrdý. Jedna válka teprve nedávno skončila a já pravděpodobně rozpoutal další.
Velice rád jsem proléval krev nepřátel, ale krev Království? To hraničilo s průserem a já zjistil, rozsah toho průseru.
Byla to obrovská hromada hoven, do kterých jsem se nořil čím dál více, zatím co jsem cestou k vesnici pozoroval stromy.
Čerstvé mršiny Královských a mrtvé Šarlatovce nešlo jednoduše přehlédnout. Jeden z Bornargarovích jezdců dokonce našel stopy tanku a kousek dál byl i jeden zničený tank.
Jeho pásy něco rozervalo na kusy a uvnitř byl jeden mrtvý Šarlatovec a asi tak dvacet Královských.
“Slušná práce.” hvízdl Bornargar, když jsme spolu nakoukli dovnitř. Stěny tanku byli vymalovány krví a vnitřnostmi. Vypadalo to, jako by se v tanku odehrál jakýsi rituál. Šarlatovce jsem neznal, ale když jsem viděl jeho spokojený výraz v půlce obličeje, protože ta druhá byla rozstřílená do podoby mletého masa, byl jsem hrdý na svého soukmenovce.
“Bryzra! Arghul arlak!”
Bornargar okamžitě odběhl, já se ještě chvilku díval na masakr.
Království mě očividně chtělo najít za každou cenu. Docela mě štvalo, že to je za cenu životů členů mého kmene. Udeřil jsem do stěny tanku a zamířil za jezdci.
Všichni tři Jezdci stáli v kruhu kolem něčeho na zemi, jeden z nich si sundál helmu, sklonil hlavu a cosi vrčivě odříkaval. Nechtěl jsem vidět, kolem čeho stojí, ale zvědavost mi nedala.

Když bojujeme na Inui mezi sebou, i ženy se rvou. Je jedno, jestli mají v ruce kopí, sekeru, nebo nože, mají stejná práva, jako muži.
Když je zabijeme, naložíme s nimi jako s nepřáteli a pověsíme je na strom. Tak vznikají vyvrženci. Nikdy žádný bojovník Inui nepadne dobrovolně do zajetí. Někteří si rozkousnou jazyk, nebo si sami probodnou hrdlo, ale tohle…
“Nejdříve ji usekli ruce a pak ji znásilnili.” vysvětlil Bornargar a jeho ústa se čím dál tím více stahovali do šklebu krvelačnosti. “Horší chování nemají ani Napichovači.”
“Druzgar, arty argary. Shurzyrakr…” jeden z jezdců se sklonil k ženě a z vagíny ji vytáhl dlouhý nůž.
Při pohledu na rudou čepel jsem se strašně těšil, až potkám Královské vojáky. 

 

Šli jsme po spirále k vesnici a cestou jsem naráželi na stále krvavější známky boje. Nejhorší ale pro mě nebyla ta jatka, ani mrtvoly, na kterých se vojáci Království vyjádřili.
Nejhorší byl okamžik, kdy jsem začal poznávat tváře.
Některé jsem sice znal jen od pohledu, některé jsem znal déle. Ale byli to členové kmene, které jsem znal. Tedy znával.
A nyní byli prostě pryč. Postříleni, upáleni a mrtví. A nic je už nepřivede k životu.
Rozhodně své životy ale nedali lacino.
Borris, prodejce kožešin, držel v každé ruce sekáček a kousek od něj byla hromada něčeho, co kdysi byli královští vojáci. Medvědi zavětřili čerstvou krev a až na Imrishu se někteří chtěli zmocnit žrádla zadarmo.
Další tři, co jsem znal byl Roman, Nikolaj a Vladimir. Vyrůstali jsme prakticky spolu.
Ale já s nimi neumřel. Zato asi tak deset královských jo. Jejich sekery, které stále drželi v ruce, zdobila zaschlá krev. Nikolaje jsem navíc poznal jen podle bod. Zbytek byl rozstřílen na kusy.
Hledal jsem i Glennu, Rigora, starého Pavouka a tetu, ale nikde jsem je nenašel.
Doufal jsem, že to přežili bez úhony.
Taky jsem hledal Tarshi a mezi mrtvými psi jsem se snažil najít Heimdalla. Ale ti tady taky nebyli. Trochu se mi ulevilo.
“Proběhla tu řádná bitva.” zabručel Bornargar “Krátká, ale brutální. Těžko říct, kdo vyhrál.”
“Naši. Nebo aspoň srovnali účty.” ušklíbl jsem se. Z pachu krve se mi motala hlava a dostal jsem strašně chutě obrátit Imrishu k Utopii a jít vymalovat ulice krví kolonistů.
Království zašlo daleko. Možná, že šli po mě, ale z kmene jsem byl vyloučen. Copak nectí pravidla Inuitských kmenů?!
Zatím jsem to nechal plavat, vztek si vybiju v dohledné době, protože začalo přibývat čím dál tím více mrtvých vojáků Království. To bylo dobré znamení.
Po pár metrech jsme našli dva další zničené tanky a kousek dál už byla stěna vesnice. Přibylo na ni hromady nových mrtvol. Jezdci si odplivli, když poznali mrtvé Napichovače. Mě samotného to nepřekvapilo. Pach hnijící rány jsem začínal cítit čím dál víc.
“Počkejte tady.” seskočil jsem z Imrishi a zamířil k bráně.
Jen co jsem však udělal pár kroků, pokropil sníh přede mnou střelba z důlního trhače. Ledové krystaly se rozprskly jako šrapnely a já si musel zakrýt oči.
“Ještě jeden krok, ty pse, a rozstřílíme tě na kusy, ty Napichovačská špíno!”
“Taky tě zdravím, Pavouku. Měli jste asi perný den, když si mě pletete z takovou podřadnou verbeži.” odpověděl jsem, zvedl ruce nad hlavu a pohlédl na chradby.
Za kůly se krčil Pavouk a několik jeho strážců, přičemž jeden na mě mířil těžkým dělem s rotační hlavní. Poznal jsem v tom chlapovi Rigora.
“Alexandře?! Alexandře co ty tady děláš?! Myslel jsem, že jsme ti zakázali vstup!” Pavouk sklidil nesouhlasné mručení od Rigora i několika stráži. Uchechtl jsem se, ten hrubián jim musel vyprávět o našich malých dobrodružství.
A když mě začal respektovat Rigor, jak moc mě asi respektují ostatní členové kmene?
“Okolnosti se změnily Pavouku. Přišel jsem vás varovat před útokem Království. A vidím, že jsem přišel s předstihem.” V hlase jsem měl tolik ironie, kolik jsem dokázal v těle posbírat. A bylo toho docela dost.
“O Království už víme!” odsekl Pavouk, začenichal a podíval se na Divoké Jezdce.
“A co tady dělají tehle?” “To je můj ozbrojený doprovod.” ušklíbl jsem se, Rigorovi a některým dalším poklesla čelist. Hrdě jsem vypnul hruď a zazubil se, Divocí Jezdci se totiž postavili za mě i s Imrishou.
“Nemůžeme jít dovnitř, Pavouku? Potřeboval bych s tebou probrat pár věcí!” Na moji otázku se otevřela brána. “Ano, Alexandře. Musíme toho probrat hodně.” odpověděl Pavouk. “Jako například mi budeš muset vysvětlit únos Bodlákovi dcery…”

 

Domov je místo…
Kde vás… Tak nějak berou.
Ehm… Jinak…
Domov je místo, kde vás nepodřežou.

Místo, kde většinou existujete sami…
A kde ještě divnější tvorové pohybují se s vámi.

Místo plné podivných situací a divů.
Kde chytíte ránu a neznáte příčinu.

Jeskyni plnou ozvěn a obrazů…
Zkráceně… Po dni chcete skočit ze srázů.

První místo kde přemýšlíte…
Jak někoho ve spánku vykuchyte a sníte.

Ale fakt se sem rádi vracíte…
Jak jinak, když krev zvracíte.

Domov… Sladký domov. 

Vidět vesnici v „celku“ mě docela potěšilo. Půlka kůlů byla sice stržených a domy poblíž ochranné zdi byli rozstřílené na hadry. Uprostřed vesnice ležela hromady nahrubo nasekaných královských a s jejich ostatky si hráli naše malé děti a štěňata.
V některých psech jsem poznal Heimdalla, který momentálně okusoval stehenní lidskou kost. 

Já seděl kousek, u chatek opět stranou od vesnice. Akorát že teď jsem neseděl sám a ani Pavouk nepřícházel po pěšině od vesnice…

Rigor, Glenna, Moriss, Brozar, Mirva, Lenna, Azdar… A mohl bych pokračovat. Je tady většina lidí, se kterými jsem vyrůstal. Ti, co se mnou vyrůstali a nejsou tady, jsou mrtví. Vlastně nesmím opomenout Rigora a jeho tlupu dvanácti Rhunů. Rhun je výraz pro elitní stráž, nebo tlupu zabijáků, schopných čehokoliv.
V naši vesnici sloužili jako obojí.
A byla to taky přeživší menšina. Zbylí padli při obraně vesnice. 

A byl tu i Heimdall a Tarshi. 

Měla prý velmi vřelé přijetí. Podle všeho ráno nebyla krvavá jen obloha. 

Bornarg si šel pohovořit s Pavoukem. Odmítal totiž moje zajetí. Jenomže to neznal starýho Pavouka. Toho nepřesvědčí ani tři medvědi včela s Imrishou.
Dokonce na Bornargarovi vyzvy odpověděl :“Jsem stejně tak stary jako vy a ti vaši zablešenci dohromady a ty mi budeš říkat, co mám dělat?!“ 

Vyjednávání nebyla Pavoukova silná stránka… Vlastně byla. 

A můj příchod? 

Zažil jsem toho docela dost. Jen posledních pět dní bylo trošičku méně divokých, jako poslední tři roky. Mluvit o válce nemusím. 

Návrat, na stupni hrůzy od jedničky do desítky, má jasnou pětku. Pavouk mě dořval jak psa a zarážel mi hlavu pěstí do sněhu.
Když ho Rigor strhnul a přede mě skočila teta, následně Rigor, Tarshi, Heimdall, Bornargar a Glenna, sáhl prý po vlasci, ale pak to rozdýchal a přenechal mě jejich péči. 

Teta ta šla Pavoukovi vysvětlit, jakou hloupost dělá a promluvit k vesnici. 

Přes dva tisíce našich zemřelo za poslední 3 dny. většinu dětí jsme poslali k Divokým Jezdcům. Existuje totiž taková úmluva, že se tam děti jakéhokoliv kmene, pokud kmen válčí, může schovat. Děkoval jsem za to. 

Znovu jsem si prohlédl všechny přítomné. Stovka inuitů. Když počítám i psi.

Jinak je jich asi tak padesát. Na mojí straně nestálo nikdy více živých bytostí.

Ten zbytek se dělil na další dva tábory. Ti co mě chtěli rozřezat na kusy a předhodit Království a ti co odmítají podmínky Království. Po větru se ke mně nesly jejich hlasy z Pavoukovi síně. 

„Co bude dál, Alexandře.“ Tarshi si ke mně přisedla, zabalila se do mého kabátu a zapálila dýmku. 

Na obličeji měla čerstvý šrám. Kdyby tady nebylo tolik lidí, hned bych si ji někde odtáhl. Ještě chvíli se ke mně bude lísat, tak mě to bude jedno. 

„Nevím.“ Potáhl jsem z dýmky a přemýšlel o tom nejbrutálnějším utrpení. „Asi půjdu dál.“

„Sám?“ copak jsem to slyšel v jejím hlase? Touho? Zklamaní? Naději? 

Tady na Inui je naděje luxus, který si nikdo nemůže dovolit. Tarshi se ptala, kdybych náhodou ji chtěl vzít sebou. 

„Nepůjdu sám. Beru sebou Heimdalla.“ Potáhl jsem znovu z dýmky a snažil se tvářit smrtelně vážně zatím co mě Tarshi laškovně dloubla do žeber. 

„Ty chceš utéct?“ Rigorův dech mi nepříjemně ovanul zátylek a ačkoliv to řekl potichu, byl bych radši, kdyby bojovně zařval a vyrazil mi zuby. 

Všichni přítomní na jeho hlas reagoval taky. Živí rozhovor najednou ustal a všichni se podívali na mě a Rigora, který za mnou čněl jako medvěd. 

„Kvůli tobě krvácí náš kmen a ty chceš utéct?“ zeptal se znovu, zcela zřetelně jsem cítil výhružku v jeho hlase. Koutkem oka jsem zahlédl, jak uchopil rukojeť meče.

„Co mi k tomu řekneš Alexandře?“ Bylo mi jasné, že moje odpověď rozhodne i o mém přežití.

Nadechl jsem se, Rigorův meč lehce zaškrábal o okraj pochvy. Nemluvě o těch několik desítkách dalších soukmenovců, kteří vypadají úplně stejně vražedně, jako zněl Rigorův hlas. 

Útěk zněl dobře. Byla to lákavá vyhlídka svobody, nemluvě o tom, že bych přivedl Královské na svou stopu a snad by konečně vesnici nechali na pokoji, nebo po pár pořádných krveprolití, by sepsali novou mírovou smlouvu a byl by pokoj.

Po tváři se mi rozšířil co nejvřelejší úsměv, až sebou Tarshi trhla a Heimdall začal výhružně vrčet. I Rigor ucouvl. 

Zvedl jsem se a začal přecházet z místa na místo, přitom jsem kousal náustek dýmky. 

Několikrát jsem se podíval na hromadu mrtvých, na vesnici i na všechny přítomné. Tohle byl můj kmen, moje smečka a v podstatě i moje rodina. Vyvrženci i narození, všichni přítomní tady i v Pavoukově síni prolévali krev kvůli mně. 

A všichni jsme věděli, že tady tenhle masakr rozjelo Království samo od sebe. Kdyby jim šlo jen po mě, proč by útočili na Šarlatovce? Proč by zaútočili na kmene, který měl nejhrůzostrašnější pověst mezi kolonisty? Byli jsme jediní, kdo vždy dal království jasně najevo, kam si své zákony a řád mohou strčit. 

„Království…“ odfrkl jsem si „takhle to s nimi dopadne vždycky. Kamkoliv přilezou je po nich jen bordel.“ Usmál jsem se a někteří z přítomných se rozesmáli taky, protože pochopili vtip. 

„Jsou jako mravenci. Všechno ohlodají na kost a pokračují dál. Můžete je pálit, zašlapávat a sekat na kusy, ale vždy se objeví další.“ Někteří souhlasně přikyvovali, jiní přitakávali: „To je fakt, máš pravdu“ a další souhlasná slova zněly od přítomných. 

„Většinou je nemusíme, myslím mravence, provokovat. Stačí že jim stojíte v cestě a pak žerou a žerou… A tohle mě už nebaví! Nebaví mě, že si tihle mravenci z vesmírů brousí kusadla na náš svět i na naši rasu!“ zařval jsem.
„Tři války! Podělené tři války, kdy jsme krvácely kvůli těmhle mravencům a jim to pořád není dost!“ „Jo!!!“ odpověděl mi sborový hlas.
„Tolikrát jsme jim ukázali, že si s námi nemají zahrávat, kolikrát jsme jim jasně dali najevo, že tohle není jejich svět, ale náš!!!“ 

Najednou jsem měl před očima onu řvoucí rudou hlavu. Řvala jako lavina, jako bouře.

Řvala úplně stejně, jako těch několik přítomných. Dokonci i psi stáli na všech čtyřech a pozorně poslouchali. 

Ta rudá hlava se přesunula za mě a já cítil podivnou sílu. Opájel jsem se tou moci, jako dobrou medovinou a krví. I přesto to opojení mi ale nemohlo uniknout, že se Tarshi zachvěla a všichni přítomní začali vypadat tak krvelačně, jako jsem ještě nikdy nikoho neviděl. 

Bouře a lavina vemte všechny mocné zbraně Království. Já měl tady stovku Inuitských zvířat. Ve třetí válce jsem s padesátkou takových zlikvidoval stonásobek královských, stačila jen dobrá strategie.

„Království je chcípající mrchožrout, který se snaží nažrat na našem silném světě kde si tak nádherně žijem.“ Rozesmál jsem se a ostatní taky. Žijeme si tu fakt skvěle.

„Jako v příbězích!“ zařvala Glenna a radostně zavýskala. „Ani v Utopii nejsou takové holky!“ přidal se kdosi další. „Nejnádhernější východy slunce!“ přidal se další. A dál a dál vychvalovali Inuu. 

Já se podíval na Heimdala, vesnici i Tarshi. Prohlédl jsem si všechny přítomné. Tohle jsem měl rád na Inui. Jejich živost.

„Tak je pojďme odsud už konečně vykopat jednou pro vždy!“ Zařval jsem a všichni se mnou. 

Samozřejmě, že tuhle dokonalou radost mi musel někdo zkazit. Vždy když jste na vrcholu, tak vás musí někdo srazit. Mě teď srazil Rigor. 

„Jak to řekneš Pavoukovi, že jdeš po Království?“ Ten chlap měl schopnost buď všechno naprosto zmasakrovat, nebo vše zmrazit. Věřím tomu, že jeho pohled by zastavil lavinu.

Ale mě určitě nezastaví a znovu se ušklíbl. 

 

První jsem šel já. Z levé strany měl hlídal Rigor a z druhé šla Tarshi, která mě držela za ruku, za mnou všichni ostatní. Jako poslední šla Glenna s hlavou skloněnou a něco neustále mrmlala. Věděla, co se chystám udělat. Vlastně všichni to věděli.

Máme tady jeden takový hezký zvyk, válku vyhlašuje jen a jen náčelník. Vlastně všechno se řídí podle něj. Kam jdeme lovit, koho lovíme, koho nelovíme…
Má hlavní a poslední slovo. Pokud jsem chtěl jít s Královstvím vyrovnat účty, bylo třeba dostat Pavouka z cesty.
A to šlo jediným způsobem.
Způsobem, který se mi moc nelíbil, ale bylo to holt nutné zlo. Musím porazit Pavouka.Naštěstí ho nemusím zabít, stačí toho starého yaka složit k zemi. Nic těžkého…

„Pavouku!!!“ před jeho síní můj doprovod vytvořil půlkruh. Rigor mě posunul dopředu a stál přímo za mou. „Fakt to chceš udělat?“ zeptala se šeptem Tarshi. „Slyšela jsem, že půlku oběšenců z vašeho lesa má na starosti jen samotný Pavouk.“ „Více jak polovinu.“ Naklonil se k ní Rigor. „Skoro celé jádro našeho lesa a okolí kolem vesnice, je z větší části jeho práce. A to nemluvím…“
„Pavouku!!!“ zařval jsem znovu a překřičel Rigorovo barvité popisování. Nechtěl jsem myslet na to, čeho všeho je Pavouk schopen.
Dav za mnou začal hučet, protože Pavouk stále nevycházel. Na jednu stranu jsem v to doufal.Doufal jsem, že Pavouk zůstane…
Dveře síně se rozletěli dokořán a z něj se vyhrnul mnohonásobně větší dav. Většina obyvatel vesnice, až na děti, nyní stála přede mnou a tvářila se všelijak. Jejich nechuť, vůči moji maličkosti, jsem cítil ve vzduchu jako blížící se bouři.
Nějací tři starší Inuité proti mně okamžitě vyrazili.
Rigor vykročil proti nim. Dva se okamžitě ocitli na zemi v bezvědomí, posledního z nich Rigor roztrhl napůl a hodil obě půlky těla směrem k davu u síně.
„Pavouku! Alexander tě přišel vyzvat na souboj! Je tvou povinností odpovědět a neschovávat se!“
Rigorův řev způsobil uklidnění veškerého šumu. A pak se dav v síni začal pomalu rozestupovat.

Pavouka znám od malička. Viděl jsem ho bojovat i léčit. Slepý, leč vražedný válečník. Dokonalý Inuita s instinkty vypilovanými věkem…

„Chceš souboj?“ Jeho hlas byl temný a plný hrozby. „Na život a na smrt?“
Rigor mi uhnul z cesty a já se díval, jak Pavouk vychází z davu a prochází kolem tety, která si tiskla pěsti ke rtům a v očích měla slzy.

„A co čekáš?“ ušklíbl jsem se. „A dost keců, Pavouku. Jdeme na to!“ s těmi slovy jsem se rozběhl proti Pavoukovi dříve, než se stihl připravit.

Prvních pár vteřin jsme se jen oťukávali, takže jsem měl vyražené už dva zuby, natržené obočí a oteklé zápěstí, Pavouk pořád kolem mě tančil, lehce jako vítr a sázel mi ránu za ránu.

Musel jsem přehodnotit názor. Pavouk nebyl jen silný, on byl rozený zabiják. Ten nejsilnější z nás. Znovu jsem dostal dva údery do žeber a musel odskočit, nebo bych schytal zásah i do zátylku.

Dav kolem nás řval a povzbuzoval oba. Pro ně jsme teď neměli jména, byli jsme dva inuité, kteří se mezi sebou rvali.

Pavouk vyrazil proti mně, i když se nedíval přímo na mě. Jeho noha těsně minula můj obličej a následně mě srazil pěstí k zemi a chystal se mi dát další úder.

„Dej mu Alexandře!“ zařvala náhle Tarshi. „Porazil jsi holýma rukama vlka a tenhle staroch ti dělá taková trable?!“ Ach Tarshi… Teď bych se radši porval s celou smečkou. Pomyslel jsem si, ale inspirovalo mě to.
Když se Pavouk chystal k další ráně, skulil jsem se na stranu a vyrazil spárem proti němu. Před rukou sice uhnul, ale to byl jen klamný manévr. Druhý útok jsem provedl zubama.

Pavouk sebou zkusil trhnout zpátky, ale zakousl jsem se mu do nohy a strhl ho na zem. Jako vlk jsem začal táhnout Pavouka po zemi, dokud mě nenakopl do nosu, aby se osvobodil. .

„Ty malej zmetku!“ zavrčel Pavouk, držící se za nohu. Vyplivl jsem krev, kus látky i masa. „Páprdo starej!“ ušklíbl jsem se a vyrazil znovu do útoku.
Pavouk byl pomalejší, sice uhýbal, ale už ne před každou ránou. Konečně to byl férovej boj. Aspoň z mého pohledu.

Mlátili jsme se hlava nehlava, skřípali zuby, trhali se na kusy. Dav kolem nás šílel a vše se změnilo v krvavou změť obrazů, křiku a bolesti. Ale já se bavil.
Bouře a laviny… Já se bavil, jako nikdy.

Tři roky. Tři roky strávené v divočině a když jsem se vrátil, poslouchal jsem kecy, že jsem utekl. Nikdo si nevzpomněl, co všechno jsem udělal, nikdo si nevzpomněl, kolik krve jsem prolil. Jen jsem prostě utekl.
Pavoukovi jsem vrazil takovou, až se mu hlava poskočila a udeřil jsem ho čelem. Jeho nos praskl a do obličeje mi vystříkla krev.
Kašlal jsem na to. Slyšel jsem jak dýchá, nebyl čas vytírat si krev z očí a navíc jsem ho pořád držel. To bylo důležité při souboji s ním, nepustit ho.
Přesto v tom parchantovi ale zůstávalo pořád dost sil a dával mi to jasně najevo oplácením úderů.
Nevím kolik uplynulo času, ale už jsme oba vrávorali a navíc ztráceli soustředění. Najednou jsem měl divný pocit v břiše, když jsem se podíval dolů, viděl jsem pavouku ruku zabořenou v mých útrobách.
„Vzdej to, nebo tu rhuku stisknu a vyrhu ti vnitřnosti ven“ zahuhňal a aby dal slovům důraz,jemně zesílil stisk. Bolelo jako kdyby mi do břicha rval žhavé železo.
„Víš, co jsem na tobě nesnášel celý svůj život?“ procedil jsem skrze zuby a jeho ruku uchopil. Vypadalo to, že čekal na odpověď, takže jsem mu to prozradil: „Ta tvoje jistota, že se tvých výhrůžek a tebe samotného každý bojí, Pavouku, ale ve skutečnosti…“ začal jsem mu ruku vytahovat ven i když ji svíral v pěst. „Si tě prostě jen všichni váží a kývaj ti na každou blbost jen proto, že jsi starý jako tenhle svět!“

Bylo zvláštní vidět své střeva venku v Pavoukově pěsti. I on se tvářil překvapeně. Dokonce byl překvapený, když jsem ho chytil za paže a vyrazil jsem kolenem proti jeho hlavě. Byl jsem rychlí jako blesk, ani nestačil zareagovat. Jen pohodil hlavou a pustil mě. Pak pohodil hlavou znovu a něco začal mrmlat, než se skácel na zem.
Já tam jen tak chvilku stál a poslouchal náhlé ticho. Pavouk mrtvý nebyl, ale já za chvilku budu… Padl jsem na kolena, podíval se na Tarshi a povzbudivě se usmál. Pak jsem spadl na břicho a sledoval šarlatový sníh kolem sebe, než jsem ztratil úplně vědomí.

Vtipný je, co všechno už jsem přežil za posledních pár dní, vlastně za celý život.
Prej mě našli v koši, který něco přežvýkalo. Takže mě přijali jako vyvržence. Mezi ostatními jsem moc nevynikal, pokud nešlo o pomstu.
Mstít jsem se uměl dokonale. Byl jsem zákeřný a po čase si každý ode mě držel odstup. Až na psi, ti vždy mě nějak brali.
Takže jsem skončil jako lovec. Většinou sám jsem se loudal po okolí se psem a sledoval jsem stopy. Většina ostatních mě začala brát až během druhé války.
To mě teprve přijali, když jsem sám pozabíjel smečku ještěráků a Královských. Vtip byl v tom, že jsem ještěrky strhl na svou stopu a následně je přivedl až do zad královským. Pak jsem si jen vylezl na strom a čekal, dokud si to protistrany nevyříkají. Vítěze jsem odměnil pár šípy a zbytek dodělal ručně.

Těla jsem věšel den, než mě našli hlídky, jak si pochutnávám na ještěří pečeni.

Druhá válka skončila dříve, než začala. Královští a ještěráci si to mezi sebou vyříkávali tak ostře, až jsme měli pocit, že nás ignorují.

To až třetí válka byla masakr.

Ze začátku sice tady byli ještě ještěráci, ale těm asi povolili nervy, když jsme na Velkých Plání vystavili přes pět tisíc vyvržených, stažených, rozčtvrcených a různě zohyzděných jejich bratřích. To už začali spolupracovat většina kmenů. Až na ty kretény Napichovačské.
V počtu asi tak tisícovky naštvaných Inuitů jsme vletěli na ještěráky v momentě, kdy přistáli u Termální zřídel. Takový tanec jen tak nezažijete.
Pozabíjet jich mraky nám trvalo asi tak půl noci.

Nazdobit jejich těla na uvítanou trvalo tři dny.

Když královští viděli, jak ještěrky zdrhaj, rozhodli se nás vzít čelním útokem hned ten den. Z tisícovky nás přežilo pár desítek, ale odrazili jsme je.

A pak se to rozjelo naplno. Měsíc masakru střídal měsíc krveprolití. Královští na nás doráželi ze všech směru, bombardovali nás z nebes, útočili na nás na zemi i z vody. Snažili se nás otrávit a nakazit…
Byla docela legrace sledovat jejich překvapené obličeje, když jsme procházeli jejich smrtícími plyny, jako by to dým z dýmky. Většina bylinných směsích, co jsme kouřili, byla ještě smrtelnějších.

Nejhorší pro mě byla situace, když jsem si začal zvykat na ostatní a poznávat je.
Nebudu jmenovat nikoho z nich, protože jsou pryč. Mrtvy. Mě může uklidňovat myšlenka, že jsem většinu z nich pomstil. A to dost brutálním způsobem. Z některých jsem měl fakt zlé sny.

Nakonec jsme je hnali až k Utopii, kde složili zbraně a začali s námi vyjednávat.

Trvalo pár chvil, než všem kmenům došlo, že bílá vlajka, není jen hadr, co se suší na tyči.
Aby se ukončili spory, Utopie se otevřela více Inui a Inua se tak otevřela celému Království. A spousty našich se rozhodlo v Utopii žít. Mezi nimi byla i moje maličkost…

Zkrátka- Lítám z průseru do průseru…

„A ty seš ještě horší! Protože se s ním musíš mlátit, ty starej medvěde!“
Tetin hlas by probudil i mrtvého. Ale byl jsem rád, že ho slyším. Moment… Slyším? Takže žiju!
Zvedl jsem se prudce. Aniž bych otevřel oči. Takže jsem inkasoval ránu o strop přímo do nosu a poroučel se opět do kožešin. Masíroval jsem si přitom čelo a nadával.
„Zatím mi děkuj, že žije. Taky jsem ho mohl nechat vykrvácet.“ Pavouk zněl pobaveně. Velice pobaveně.
„Ale stejně tě porazil. Na to nezapomínej. Pravidla jsou pravidla.“ Rigor tady byl taky.
„Teď to chcete řešit?!.“ Tarshi…

Otevřel jsem oči a spatřil její rudou hřívu. Přikládala mi na tělo nějaké vlhké obvazy, příjemně vonící. Pak mi k ústům přiložil misku a já měl najednou ústa plná sladkého ohně. Chtěl jsem kašlat a zároveň vše vypit.
„Jak to děláš, že mě všechno od tebe léčí a zároveň mě to málem vždycky zabije.“ Usmál jsem se, co jsem vykašlal krvavý hlen. Nemohl jsem si odpustit abych ji pak aspoň nepohladil po tváři.
Bolest v břiše přišla nečekaně, ale když jsem padal znovu do bezvědomí věděl jsem, že jdu už jen spát.

Když jsem se znovu probudil, skláněl se nade mnou Pavouk.
Šokem jsem vykřikl a praštil ho znovu do nosu. Zapraskaní znamenalo, že jsem mu ho opět zlomil.
Vrátil mi ránu stejně pohotově, takže jsme oba chvilku jen úpěli a nadávali tomu druhému.
Když nám konečně přestala téct krev, mohl jsem si Pavouka prohlédnout.
Vypadal strašně.

„Normálně vypadáš hrozně, ale teď vypadáš jako hromada sraček.“ Ušklíbl jsem se a rozhlédl se po jeskyni. Byli jsme tu jen mi dva.
„Jestli hledáš ostatní, tak ty jsem poslal pryč. I přes Rigorovi námitky, že jsi náčelníkem teď ty.“
„Jak že jsem náčelník?“ vytřeštil jsem oči. „Nebojoval jsem s tebou o pozici, ale ať ti už někdo natluče do hlavy taky trochu moudra. Vždyť se chováš strašně. Ty si vážně myslíš, že Království jde po mě? To už je dávná historie!“
Pavouk se po mém proslovu trochu ošil a odtáhl se k ohni.
„Neříkej mi, že ti to ještě nedošlo.“ Odmítal jsem mu dát pokoj. „Byl jsem pryč několik dní. Dost na to, aby si mě našli. Jenomže jim nejde o mě, jim jde o další válku. O nic jiného!“
Lezl jsem k Pavoukovi po čtyřech, protože když jsem stál, bolelo mě břicho. Vlastně neexistovalo místo na mém těle, které by nebolelo.

Chvilku jsem čekal na jeho odpověď. Pavouk mi však nevěnoval žádnou pozornost. Spíše ho zajímala jeho dýmka kterou si nabíjel třesoucí se rukou.
„Můžeš mi nabít? Poranil jsem si o tebe klouby.“ Podal my dýmku. Taky se mi třásly ruce. Pavouk byl skála. Během rváčky mi to nedošlo, ale teď jsem to cítil.

Nabýt dýmku mi trvalo pár chvil. Během toho jsme oba mlčeli, jen Pavouk nám oběma rozlil medovinu do dvou rohů na pití.
„Asi si chceš vážně pohovořit.“ Prohlédl jsem si roh. Byl vyřezávaný. Řezba znázorňovala Inuity bojující s ještěry a Královskými sestupujících z nebes.
Nejdříve vzal dýmku a zapálil si, pak mi ukázal místo vedle sebe.
„Nejradši bych osobně jel do Utopie a spráskal každého Královského, co potkám. Prostě bych je všechny pobil vlastníma rukama. Rval jim páteře a vnitřnosti, dokud by nepřestali křičet. A ani pak bych nepřestal!“ z jeho slov jsem byl trochu zaražen. Takto otevřeně mluvit jsem ho slyšel jen párkrát.
„A na to vem jed, že bych pak sebral každého Inuitu a letěl tam nahoru až do jejich hlavního města a vesele pokračoval dál, ale…“ potáhl z dýmky „Ale je nás málo. Mluvím o spolehlivých Inuitech, se kterými by se dalo počítat, Alexandře.“ Pohlédl a mě slepýma očima. Chápal jsem, co tím myslí.
„Napichovači.“ Zavrčel jsem. „Ano ti.“ Přikývl Pavouk.
„Kdybych vynechal všechny katastrofy, co nás potkaly, tak vznik tohoto kmene byla druhá nejhorší.“ Pavouk se zhluboka napil a potáhl. Viděl jsem mu na obličeji, jak to štípe.

„Takže jsi vlastně rád, že jsem ho zabil.“ Zazubil jsem se šťastně a hned jsem toho litoval. Bolel mě celý obličej.
V Pavoukových očích jsem zahlédl podivný jas. Jako když probleskne slunce skrze mraky bouře a pak hned zmizí. „Strašně jsem ti záviděl, když jsem se to dozvěděl. Glenna a Rigor to vyprávěli v celém táboře, jakou krvavou spouště jste rozpoutali. Proč si myslíš, že tě nikdo nedorazil, i když jsi mě porazil?“
Trochu jsem se pousmál a vzal si nabízenou dýmku. „Víš, co bylo nejdivnější? Že jsem tam nechtěl nechat Glennu.“ Oba jsme se hlasitě začali smát. Pavouk věděl, jak moc jsem Glennu nesnášel.
„Jsem rád, že jsi se překonal.“ Pavouk se držel za hruď a já za bok. Cítil jsem, jak mi prosakuje krev.

Když jsem se dosmál, na chvíli jsem si lehnul na záda a zíral na strop. Bylo tam spousty symbolů a obrazů, malované celým kmenem. Kdesi tady byla moje jelení hlava a moje dětská kresba mého hrdinného boje s ještěráky.
„I když jsem se nikdy tady necítil jako doma, pořád tady znám všechny, Pavouku. Každého z vesnice, i ty mrtvé. A je nesmírně těžké si přestat pamatovat tváře a jména. Víš kolik to chce bylinek…“ povzdechl jsem si. „A co ta tvoje slavná kolonistka? Tu už jsi zapomněl?“

Znovu jsem si povzdechl. Ne. Tu si budu ještě pár dní pamatovat.
„Tak mám vzpomínku jak ji trčí šipka z čela, mravenci ji ohlodávaj na kost a pohřbívám její zbytky… Co bys řekl Pavouku?“ Místo odpovědi pozvedl roh a zařval: „Na Inui!“ A já se přidal.
Seděli jsme ještě dlouho, Pavouk chtěl totiž vědět všechno o mých zážitcích. Řekl jsem mu vše, až na detaily nocí s Tarshi. Ale o ní chtěl taky vědět docela dost.

Když jsem to tak vyprávěl, přišlo mi to neuvěřitelný. Už jen z toho důvodu, že toho bylo tolik. Rvačka s ještěráky, Napichovači, setkání s Tarshi a pak rvačka s medvědem… Nemluvě o pohřbení zaživa v masovém hrobě…

„Pavouku? Co víš o rudé, ještěří hlavě, která se zjevuje ve snech Napichovačů?“ Neodpověděl hned, což jsem čekal. Jako bych se zeptal na něco fakt ošklivého.
„Starý nesmysl, kterou si vymysleli Napichovači, když měli halucinace.“ Odpověděl nakonec, ale cítil jsem, že lže. „Já ji viděl, takže prdlajz nesmysl. Byla tak živá, jako vidím teď tebe.“ Odsekl jsem.
„A měl jsi při tom těžké halucinace, že?“ ušklíbl se. To měl pravdu.
Zase několikrát potáhl z dýmky, než pokračoval: „Mám nápad, Alexandře. Udělat z tebe náčelníka nemohu, to se na mě nezlob. Tahle vesnice už má za sebou katastrof dost.“ Uchechtl se.
„Ale ty se vydáš na cestu. Mezi kmeny a budeš moci mým jménem poprosit o každého z nich o pomoc.“

„Jak to myslíš?“ co měl pavouk na mysli, mi vážně nedocházelo.
„Ne všechny kmeny budou bojovat, Alexandře. Nikdo nebude riskovat další válku tak brzo, ale najdou se takový, kteří do toho s tebou půjdou. A ty použiješ v téhle válce. My se zatím připravíme. Navíc jestli půjdeš směrem k Utopii, tak na sebe i strhneš pozornost.“
Na jednu stranu se mi líbila myšlenka, že jsem opět člen kmene a že mám možnosti jít trochu Království pustit žilou, na druhou stranu se mi nelíbilo, že budu posel