7 ran Smrti: Důvěra

Anotace: Gregor šílí z totální ofenzívy, 7 ran Smrti se začíná nenávidět, Raswal a Ghost zjišťují, že nezbývá nic jiného, než spolupráce.

Sbírka: 7 Ran Smrti

Zarktan úder očekával, ale ne tak silný. Padal tváři do země a okamžitě mu na hlavě přistálo masivní kopyto. A pak ještě několikrát.
Tarank se choval jako pominutý. Konečně výzva. Konečně pořádný souboj a ta nemrtvá nicka mu upřela tu možnost. Dupl ještě jednou a naklonil se k Zarktanovi.
Jeho lebka byla sice vzadu proražená, už ale pomalu srůstala.
Zarktan se zvedl a vycenil na Taranka zuby. Pro minotaura nebylo nic nádhernějšího. Potřeboval si vybít svoji frustraci a Shanryina loutka byla lepší náhrada, než bezbranné kusy skály.
Mezi nimi se objevil Arg. Trochu se hrbil a jeho tělo nabíralo na hmotnosti. I Tarank věděl, že je to špatné znamení.
Ten tvor, Raswal, byl teda něco. Jeho síla byla přitom podivně Tarankovi povědomá. Její části cítil ve zdejší zemi už od příchodu sem.
„Není čas na vzájemné spory. Musíme okamžitě za Thironem a Nazrielem a musíme…“ Na zem před ním dopadlo několik velkých kapek krve a zhroutil se.
Tarank jej stačil tak, tak zachytit. Arg byl už skoro z velké části hmotný. Potřeboval pomoc. Tarank pohlédl na Zarktana a pak na Arga. Nemusel se dlouho rozmýšlet. Vyvolal portál a prošel. Chvilku na tom za ním vkročil Zarktan.

Gregor se snažil, se stoickým klidem, nedávat najevo svůj vztek.
Jeho dokonalý svět zažil otřes, z jakého se dlouho bude vzpamatovávat. Dvacet procent v troskách. Miliónové ztráty a škody, které dlouho bude nahrazovat. A některé už nikdy nenahradí.
Vojáků sice přibylo. Gregor sbíral mrtvé obou stran. Vojáků Spectry, těch obyčejných, tupých loutek, přesto chytřejší a silnější, než stovka vojáků Odboje, měl požehnaně. Kdyby chtěl, mohl by odletět na svou mateřskou základnu a uspořádat přehlídku, pro povzbuzení těch z Odboje a možná vehnat do bitvy i pár obyčejných lidí. „Samozřejmě.“ Zamručel. Upil trochu kávy a pohlédl z vyhlídkového okna do hangáru devastátorů.
Verze HYMN byly skoro dvojnásobně tak větší, jako první modely TARA. O to byly ale taky výkonnější a jejich výzbroj byla daleko silnější.
Čtyřmetrový kolos obratně manévroval mezi svými stojícími druhy. Gregor jich měl momentálně padesát.
„Ale bude to stačit?“ zeptal se nahlas.
Vzhůru ze stropu na jeřábu k zemi sjíždělo dělo. Dole ho přebral dělník v robotickém obleku, určeném k manipulaci s těžkými břemeny. Gregor sledoval, jak snadno manipuluje s dělem a přidělává ho na své místo u dalšího vypnutého devastátoru. HYMNové najednou Gregorovi přišli neuvěřitelně ubozí.
Hrnek s kávou letěl proti silnému sklu a roztříštil se. Kousky hrnku a samotná káva dopadla na Gregorův obličej i hrudník.
Vztekle se otočil dozadu k holografické projekci stolu, za kterým sedělo několik lidí.
I oni byli jen projekce. Nemohlo se jim nic stát. Tedy pokud jejich šéf nebyl Gregor Wood.
„Bod číslo jedna.“ Začal Gregor a přitom si pomalu začal vykračovat kolem stolu. „Arpexové měli být odolní. To znamenalo i proti nemocem. Takže…“
Gregor se velmi vlídně usmál, ale oči zabíjely. „Jak se mezi nimi tedy mohla rozšířit vzteklina a zánět mozkových blan?“
„Ehm…“ začal jeden vědec, v očích paniku. „Musím říct, že chyba není ani tak u nás, jako spíše…“ hlasitě polkl.
Gregor by se ho neměl mít možnost dotknout, a přesto se třásl.
„Jako spíše fakt, že jejich odolnost platí jen pro zdejší podmínky.“ Gregor se nebezpečně naklonil nad hologram. Byl si jist, že tak samo se jeho holografická projekce zjevuje vědcům.
„Vysvětlit.“ Zavrčel.
Vědec z něj nespouštěl oči a rukou, po slepu, se pro něco natahoval. Gregor čekal, ale nespouštěl z něj oči.
„Když jsme vytvářeli arpexi...“ Začal vědec a jeho holografickou projekci vystřídala projekce buňky. „Když jsme vytvářeli arpexi, upravovali jsme stovky virů a nemocí, které jsme následně vstřikovali do živých buněk a pomocí nanobotů jsme u nich vyvinuly, nikoliv odolnost, ale snášenlivost.“
„Aby případně arpexové sloužili i jako bacilonosiči.“ Dodal další z vědců. Gregor na to jen přikývl. Nebyl to sice jeho nápad, přesto ho řadil mezi nejlepší.
„Přesně tak.“ Pokračoval hlas mluvčího. „Ale nové viry a nemoci, které se objevili s tou ženou, jsou daleko agresivnější. Napadají buňku skoro čtyřnásobnou rychlostí a ještě rychleji pak postupuje organismem pomocí exponencionální řady.“
Gregor sledoval počítačovou simulaci. Buňka mu umírala před očima. „A ten samotný virus, který zasáhl při jejím převozu základnu…“ opět projekce zdravé buňky.
Gregor však nestačil ani mrknou a byla mrtvá.
„Snažíme se vyvinout protilék, ale komplikuje to mutace toho viru. Kdykoliv pokročíme, vir se vyvine.“ Nastalo ticho.
Gregor se znovu otočil k hangáru devastátorů a soustředě se zadíval na flek kávy na okně.
Vědci začali mluvit, velice potichu, mezi sebou. Gregor je chvilku poslouchal, než se na ně znovu otočil.
„Ti, co pracují na arpexech, se vrátí ke svým povinnostem. Vy ostatní…“ otočil se zpět ke stolu, u nějž už sedělo o čtyři postavy méně.
„Bod číslo dvě.“začal Gregor, ale přerušil ho hlas Spectry.
„Gregora?“ okamžitě zmizely všechny ostatní projekce a okna se zatáhla. Nad Gregorovou hlavou se rozblikalo několik modrých světel, které se pomalu spojovaly pomocí modrých linek, větvící se jako blesky.
„Co je?“ zeptal se vztekle, ale okamžitě se uklidnil.
„Našla jsem ho, Gregore.“ Před Gregorem se objevili satelitní snímky, stejně tak i video. Obojí nebylo úplně zřetelné, ale Gregor poznal Raswala. A poznal i ty ostatní.
Dva z těch, kteří utekli a Zarktan. A dokonce měl pocit, že zahlédl i ghosta. Spectra přiblížila obraz a pokusila se ho co nejvíce upravit a vyhladit.
Během chvíle měl Gregor už detailnější výhled.
„Pohraj si trochu se zaostřováním a zapoj se do výzkumu optiky i přenosu signálu. Obraz je pořád děsný.“ Přestal zkoumat rozlišení obrazu a zaměřil se nyní na Raswala a Ghosta.
Fotky z několika satelitů, dokonce samotné video, zachycoval okamžik, kdy Raswal bojoval proti minotaurovi i Zarktanovi zároveň, zatím co ghost bojoval na střeše s něčím, co Gregor nemohl rozpoznat. Jevilo se mu to jako černý flek. I ve videu.
„To bude nejspíše ten složený z temnoty.“ „Potvrzuji.“ Přitakala Spectra syntetickým hlasem.
„Kde se nacházejí?“ Před Gregorem se objevila mapa. Přímo uprostřed nové, mrtvé zóny. Ani Spectra tam pořádně nic nekontrolovala a ve městech, i mezi Odbojem, se začali objevovat fanatici, kteří napadali kohokoliv, kdo neuctíval ty nově příchozí. Gregor neměl čas na potlačování takové vzpoury. Celou oblast dal jednoduše uzavřít a vydal rozkaz ke střelbě na kohokoliv, kdo by projevil agresivní chování.
A stejně tak vydal rozkaz k okamžitému uvěznění arpexů, kteří se projeví agresivně víc, než normálně. Stejně tak dovolil i jejich eliminaci.
Vrátil se domů. Pomyslel si, když viděl mapu. „Přesměruj energii opět do výzkumných stanovišť a uveď se do stavu hibernace, ale neztrácej je z dohledu. A pokud se ti bude chtít…“ promnul si bradu. Přemýšlel, co by dal ještě Spectře za úkol. „Zkus popřemýšlet, jak ho vlákat do pasti. A Ghosta taky.“ 

Arg se vznášel v temnotě. Ale neovládal ji.
Cítil své tělo. To nebylo dobré.
Jeho podstata tomu měla zabraňovat. Měl být nehmotný. Vznášet se. Být nedosažitelný.
Celou svou civilizaci pohltil během jediné, temné noci, kdy v ulicích tekla krev proudy. Kdy se hroutila hradby, schopné odolat křemíkovým bouřím v horké poušti. V místě, kde neexistovala temnota, jeho národ s temnotou pracoval. Žil z ní.
Arg sebou trhul, jak mu překvapivě znecitlivěla paže. Už ji opět neměl. Splynula s jeho podstatou.
Pokusil se rozhlednout. Thiron se skláněl nad jeho sarkofágem a skrze magické krystaly do něj převáděl blesky jasně bílé barvy. Léčil ho.
Arg vděčně přivřel oči a pohroužil se do vzpomínek.

„Je na tom špatně, ale jeho fyziologie dovoluje rychlou obnovu, při patřičné léčbě.“ Vysvětlil Thiron a odvrátil se od sarkofágu směrem k ostatním.
Byli tady všichni. Při zprávě, o vážnostech zranění Arga, se všichni stáhly do Tarankovi pevnosti, vznášející se vysoko v oblacích, chráněné silnou, elektromagnetickou bouří.
„Jak ho mohl zranit…“ začala přemýšlet Shanry „Copak tohle arpexové dokážou.“ „Žádný, kterého jsem viděl.“ Opětoval ji pohled Nazriel a promnul si bradu. „A ani žádný od Spectry. Je to tak?“
Thiron jen na okamžik zavřel oči, a když je otevřel, lehce přikývl.
„Gregor v tom nemá prsty. Ale i on nyní ví, proč po něm jdeme. Mohl by se stát problémem.“
„Nechte ho mě.“ Začala Gwendyd a sevřela ruce v pěst. Všichni chápali proč tak zuří. Když se přesunula, několik vojáků Spectry ji napadlo a pohřbilo pod kusem skály.
I vojáci Spectry tehdy křičeli bolestí, když na ně seslala mor.
Sice ji to vyčerpalo, ale i tak vyhladila celé město a i Thiron byl nervózní z křiku, jaký vydávali nakažení.
A to jen s deseti procenty síly. Pomyslel si Thiron.
„Svou šanci dostaneš, sestro. Ale ne teď. Už jsme odkryly příliš mnoho karet a ten muž, ten Gregor Wood, by opravdu mohl být nebezpečný. Přemýšlel jsem…“ Nazriel se narovnal a přešel k Argově sarkofágu.
„Učí se rychle. Pevně věřím, že pokud by někdo z nás padl jeho rukou, mi ostatní bychom ho pozvali mezi sebe. Učí se velice rychle.“
Nikomu z přítomných neuniklo, jak se každý z nich podíval na Thirona. Věděli, kdo momentálně začíná být postradatelný.
Hlavně v Nazrielově očích to byl Thiron, kdo mohl za zranění Arga. Provedl špatnou analýzu.
On měl tady na starosti analýzu.
„Ale na druhou stranu.“ Prošel kolem něj s klidem Nazriel a zastavil se tak, aby se nad ním tyčil. Natočil hlavu a pohlédl Thironovi přímo do očí.
„Nikdo nemohl očekávat, že se objeví ten tvor. Víme už o něm něco?“ „To by mě taky zajímalo.“ Prskla Shanry. Měla vztek. Oni neporazili jenom Zarktana. Oni porazili ji. Zarktan byl její výtvor a oni ho porazili už třikrát.
Tarank ji podpořil zabučením a Barzar vztekle zasyčel.
Všichni s ním měli nevyřízené účty, přičemž ten hlavní byl, že ten arpex, a stejně tak i ten ghost, odmítají zemřít!
Thiron ještě chvíli opětoval Nazrielovi pohled, než kolem něj prošel a zamířil k soustavě vznášejících se krystalů, kolem vznášející se koule.
Ta koule vypadala jako ze stříbra a její povrch se neustále vlnil.
„Moc ne.“ Začal Thiron a zvedl ruku, aby zabránil případným posměškům. „Ale ani málo. Jedná se o parazita, ovšem s pozitivními vlastnosti.“ Do povrchu koule se ponořilo několik krystalů, a když se vynořili, byli v nich vidět pohybující se obrazy, které se začaly promítat do prostoru.
„Není to už arpex, tak jak bychom ho chápali, podle jeho původu. Jedná se spíše o hybrida, nakaženého virem, který organismus pohlcuje, ale s pozitivním dopadem.“ „Co?“ Gwendyd vytřeštila oči. To jí vysvětlovalo, proč byl odolnější, proti jejím vírům. „Jsem rád, že jsi se ozvala. Protože právě ty v něm jsi schopna odstartovat nejmocnější vlnu bujení buněk toho organismu.“ Thiron to řekl až posměšně.
I Shanry se na Gwendyd vztekle podívala. Jako by i ona měla prsty v její potupě. Vlastně všechny oči, až na Taranka a Arga, se podívali na ni.
Gwendyd vztekle sevřela lem své sukně. Teď měla další cíl. Toho arpexe umučí. Nedopřeje mu rychlou smrt, ale pomalý a bolestivý rozpad tkáně, horečku, pálící mu útroby a donutí ho dávit krev, i když už žádnou nebude mít.
A zatím co nad tím přemýšlela, její oči těkali z jednoho na druhého. I Tarank se na ni podíval.
V jeho očích nalezla útěchu. Jeho oči jí uklidnili a donutili jí odvrátit zrak.
„A další nevýhoda je, že to reaguje na Animun.“
„Jakým způsssobem.“ Barzar sklonil hlavu a drápem si přejel po špičácích v ještěrovité tlamě.
„Jako houba. Postupně nasává a zrychluje svůj růst.“
„Když zrychlí, nezabije to nositele a s tím i sebe?“ Shanry se zaleskly oči nadějí. Thiron však zakroutil hlavou. „Ta věc přebírá tělo. On ho nezabíjí, ale přebírá nad ním kontrolu.“ Nazriel se podíval na buňku, pohlcovanou tvorem.
Buňka změnila svůj tvar na osmistěn, vyrašili z ní výhonky a ty se napojili na další buňku. Stejně tak se měnila i další věci.
„Odkud jsi získal ten vzorek?“ musel se zeptat Nazriel. „Z Argovích zranění.“ „A z čeho konkrétně. Z buňky čeho? Drápu, kůže…“
„Celého drápu." Nazriel nadzvedl obočí.
„Ztrácí části těla, ale opodstatněně. Jakmile dojde ke ztrátě, objeví se silnější náhrada, ale více napadená tím tvorem.“
„Stejně jako my…“ Syčivé zasmání trhlo všemi přítomnými. Byl to Barzar, kdo se smál. „Na téhle planetě je to…. Zábavné. My ssse hledali celá tisssíciletí, a dva nám podobní se tady sssejdou během pár let evoluce.“ 
Tohle zjištění ve všech přítomných vyvolávalo neklid. Vlastně to tušili, Barzar to prostě jen řekl nahlas.
Řekl všechno, co si myslel i Tarank, Gwendyd, Shanry, Nazriel a Thiron. A Arg by s tím určitě souhlasil.
„Gregor se navíc ukazuje jako nespolehlivý. Co tak pozoruji jeho kroky, neustále spíše jen přemýšlí, jak ty dva polapit pro sebe.“ Thiron to řekl jen tak ledabyle, ale všichni z něj cítili hněv nad ztrátou kontroly. Nesnášel, když něco nešlo podle jeho plánů. V tom byli s Gregorem za jedno. Když tak nad tím teď Thiron přemýšlel…
„Prozatím ale nepředstavují riziko.“usmála se suše Shanry. Její sestra chtě nechtě s ní souhlasila. „Prozatím. Máme tedy dost času zesílit.“
„Ssstejně pořád nerozumím tomu, proč ssse jimi zaobíráme.“ Zamyslel se Barzar a drápem si přejížděl po šupinaté bradě. Pak se ale podíval na Arga a ztichl.
Arg byl dokonalé vysvětlení, proč je ti dva tak zajímají. 
„Vlastně ten voják je vedlejší. Důležitý je ten arpex. Toho musíme dostat. Ten voják se bude skvěle hodit pro experimenty.“ Začal vysvětlovat Thiron. „Navíc ho Gregor nesmí dostat dříve, než mi.“
Nazriel a Tarank souhlasně zabručeli.
„Skvělé. Tak až ho chytíte, vzbuďte mě.“ Slastně se protáhla Shanry a zapředla. „Půjdu si lehnout.“
„S tím nepočítej.“ Zmrazil ji úsměv na tváři Nazriel. „Ty a ten tvůj mazlíček se za ním okamžitě vydáte.“
Shanry chtěla něco namítnout, ale pak si to rozmyslela. Nemělo cenu se hádat s Nazriel. „Jak si přeješ.“ Koketně se na něj usmála a sklonila pohled. 
Nazriel si prohlédl ostatní. Kdysi dokonalá strategie nyní krachovala. Tahle planeta byla mrtvá zóna a Animun muselo urazit dlouho cestu a znovu přijít na tento svět.
Jak to jen mohli kdysi připustit? Pomyslel si.
Jak to, že tehdy selhali? Aniž by cokoliv řekl, náhle se otočil a odešel.
Tarank se chvilku díval za ním a pak i on odešel. Měl o čem přemýšlet a to tak, že hodně. Něco v okolí ho k tomu nutilo a čím déle tady byl, tím více zuřil a uvažoval, proč stojí na téhle straně.

Jeho národ, nyní již zaniklý, žil na podobném světě, s podobnými podmínkami. Proto tady cítil povědomou známost domova, kterou nikdy ze svého života nevymazal, i když všem tvrdil opak.
Dokonce i podoba pevnosti, a to nikomu z ostatních nedošlo, připomínala jeho milovaný palác, v jeho světě, odkud vedl své impérium vstříc dobrým dnům, ale i těm špatným.
Na okamžik se zastavil a opřel se o zeď.
Zatočila se mu hlava a pocítil podivným pocit u srdce. Identifikoval ho, jako stesk. Stejnou věc cítil, kdykoliv se podíval na Gwendyd.
Rozevřená dlaň se sevřela v pěst a zeď se rozletěla na kusy.
Tarank otevřel oči, které horečně zapláli rudým světlem. Masivní stoličky zaskřípaly o sebe.
A tohle všechno se mu pravděpodobně dělo jen proto, že mu dvakrát utekl ten arpex. Napadlo ho. Když pohodil hlavou dozadu a podíval se na strop, byl si tím naprosto jist. 
Jakmile ho rozmlátí na kaši a zbytky odnese k Thironovi, tak tyhle myšlenky zmizí. Uklidňoval se.
Lžeš sám sobě. Ozvalo se kdesi v podvědomí jeho mysli. Stejně jako jsi lhal jim. Stejně, jako si lžeš po celou dobu. Tarank chtěl znovu do něčeho udeřit, ale nemohl. Nedokázal. Protože moc dobře věděl, že ten hlas má v něčem pravdu.
Vlastně ve všem. Takže, co bude dál dělat? Bude dál na téhle straně, nebo se pokusí napravit aspoň něco. 
Stejné dilema měl posledních několik stovek let, zatím co spal.
A jelikož to probíhalo dlouho, nemínil to nechat jen tak vyset ve vzduchu, jak to neustále dělával. 
V prvé řadě ale začne nenápadně. A když nad tou myšlenkou tak přemýšlel, usmál se. 
Vyzkouší si ho, ale nezabije ho. To přece nemusí. 

Raswal se probudil stylem člověka, který má pocit, že ve spánku bude zavražděn. Obličej, sklánějícím nad ním, se skácel na podlahu a jeho majitel zaúpěl. Pak zaslechl rychle pohyby někoho, kdo utíká před nebezpečí a zvuk dveří, které někdo zavřel v hodně velkém spěchu.
Raswal se pokusil zvednout a zjistil, že tělo mu funguje jen z části.
Některé částí, jako třeba nohy, vůbec. Takže se mohl jen posadit a zjistit, že je na ošetřovně.
Na hrudi a spáncích měl připojené diody a v ruce měl jehlu. Všeho se zbavil s nechutným šklebem, a když vytáhl jehlu, veškeré lékařské vybavení i postele mrštil proti zdi. 
Pomocí rukou se otočil a nechal volně svěšené nohy přes okraj postele.
Pozoroval chodidla pohledem člověka, který přemýšlí, co dál. Vlastně věděl, komu by stačilo říct, ale tak trochu momentálně jeho společnost nepotřeboval. 
Zatím co byl v bezvědomí, stále dokola a dokola, se mu přehrával ten boj s minotaurem, s tím stínovcem i Zarktanem.
Dokonce měl pocit, že ho prožívá až moc reálně. Pak se mu v hlavě sepnuly ta správná kolečka a ona si vzpomněl, že před probuzením znovu bojoval, ale tentokrát mu v simulovaném boji Zarktan přerazil páteř.
Když si to uvědomil, nohy konečně začali fungovat a konečně se mohl postavit. 
Nebýt faktu, že probral na svém nejméně oblíbeném místě a taky že mu zdrhli ne jen jeden, ale hned tři nepřátelé, cítil by se Raswal skoro dobře. Vlastně by se cítil hrozně, ale pořád by to bylo lepší, než normálně. Po delším rozmyšlení nakonec zamknul svůj pokoj zevnitř a znovu usnul. 

Když se probudil, spal na břiše. A cítil, že spal dlouho a vydatně.
Nebo zase zapracovalo to v něm?
To nevěděl. Každopádně ale věděl, proč se probudil.
Kdosi bušil na ocelové dveře ošetřovny. A podle síly úderů šlo o někoho, kdo má něco nesmírně důležitého na srdci. Raswal se neochotně zvednul a otevřel dveře. 
Bez vyzvání dovnitř vpadl Ghost a za ním do ošetřovny vletělo i několik kulek, z nichž tři se zakously Raswalovi do ramene. 
„Následuje tě i něco jiného, než problémy?“ Zařval Raswal a odstrčil Ghosta, který na něm ležel.
„To ještě nic není.“ Začal okamžitě Ghost vysvětlovat a zvedl se na nohy.
„Dovnitř se dostali jen vojáci Spectry. Venku je to však daleko horší. Srbovský a vojáci utekli. Na mé doporučení.“ Dodal rychle, když Raswal už brunátněl v obličeji a mínil se aspoň trochu vyřvat na svět, že mu zase Odboj podrazil nohy.
Raswal se musel se několikrát nadechnout a vydechnout, aby se uklidnil.
Do dveří zatím cosi narazilo. Pak nastalo chvilku ticho a pak se na vrchu dveří objevila dlouhá rýha, která se, za doprovodu syčení, prodlužovala. 
Raswal si prohlédl dveře, pak pohlédl na Ghosta. „Jak je možný, že vždycky skončím s tebou.“ Zaúpěl a postavil se na nohy.
Ghost si zatím stoupl ke dveřím a při zjištění, že se otvírají ven, je prudce otevřel. 
Voják, za nimi stojící, nevydal ani hlásku, když mu ocelové dveře rozdrtili lebku o stěnu chodby. Druhý voják za ním okamžitě vystřelil krátkou dávku. Ghost jen uhnul do strany, tasil a jediným výstřelem rozstřelil vojákovi lebku. Jeho tělo spadlo na kolegy za ním. V úzké chodbě se jim těžko pohybovalo. Než Ghost stihl znovu vystřelit, odstrčil ho Raswal a zaútočil na vojáky za doprovodu vrčení a vytí. 
A tak si razil i cestu dál prvním patrem.
U schodu však museli zastavit. A Ghost už podruhé zachránil Raswalovi život, když rozstřelil, vzduchem vržený, granát. Musel Raswala chytit za rameno, přitlačit ho ke zdi a k hrudi mu přiložit zbraň, aby se vůbec zastavil.