Nevyřčená bolest

Nevyřčená bolest

Anotace: (Nic pro útlocitný)

Už jen rozevlátá hmota člověka, padající ze skalního ostrohu. Nepříliš vysokého, snad čtyřmetrového. Dost na to aby se tělo převrátilo a padalo hlavou dolů. Následující skalní práh Evě srazil vaz. Tělo zůstalo ležet u paty rokle. Zborcený pozůstatek lidství s rozdrásanou tváří, uvízlou v trní. Tvář  se smírem i vyrovnáním v očích. Tak jak nahoře vyhasla, když došlo k zástavě srdce a kolapsu životně důležitých orgánů.

Nechala rozrušeným písmem vzkaz, na ubrečeném listu papíru. Našel jsem jej o pár dnů později v  zásuvce soliterní skříně u postele.

„Nikdo mě nechce! Jsem zbytečná!!! Už to nesnesu.

Tátu jsem ani nepoznala, mámě a ségře jsem překážela. Pro dva kluky jsem byla jen mladý maso! Jeden na mne ještě plivnul, když jsem ho už pro ty prasečinky nechtěla. Druhej, vlastně ten první mi to udělal tak, že jsem krvácala jako na jatkách! Když jsem brečela, dobil mi ještě kušnu!

A TY?!

Chtěl si mě jen jako otrokyni na práci. Ani do postele sem pro TEBE nebyla dost dobrá! Nechtěls mě a to furt bolí. I teď! Měj SE BLAZE, já končím!!! EVA“

--

Člověče Jardo, tys snad úplně mimo! Seděli jsme na terase nově otevřený hospůdky, můj půllitr s dávno spadlou pěnou. Jo, asi jo, Franci. Když jsi Franci vyprávěl tu svoji trampotu, která nestojí skoro za řeč, nějak jsem se zamyslel a zahloubal ve svý duši.

Dál už jsem nepokračoval. Jsou věci, které mám v sobě jako ve studni, přikryté vodou. Nedobytné, půjdou se mnou mimo tento svět. Nikdy nebudou hlasitě vyřčeny. Mohu o nich jen přemýšlet i když zvrátit se to nedá.

--

Otevřely se dveře. Vypadaly jak utahaná uklizečka, co má k ruce nosiče pytlů. V tom protisvětle z chodby na mne vypadla  skromnost s chudobou. Nicméně byly první, kdo reagoval na inzerát, že přijmu kresličku  do konstrukční kanceláře. Rozhodně jsem nebyl připraven na to, že mne přijde profilcovat matička s dcérou Evou, která vypadla ze stavební průmyslovky. Až po chvíli mi došlo, že jsem na maloměstě patrně veden jako extravagantní kus a rozvedený úchyl.

Absolventka stavárny se snažila, nefňukala a byla vstřícná. Po měsíci kancelář přišla profilcovat i její starší sestra, když přinesla zprávu, že Eva má zdravotní problém a den vynechá. I já vydoloval nějaké informace. Prý je občas trucovitá, když se prý na ní „blbě zatlačí“. Ovšem bombastická novina, tři ženský ve vesnický chaloupce, každá jiné příjmení. Prý kdybych k nim přijel, tak abych se vyznal!

Když Eva za dva měsíce ráno opět zkolabovala v kanclu za stolem, přišla mi vynadat kolegyně, že je tak, když nastoupí menzes. Protože muži jsou zcela nechápavá stvoření a zvířata, která tohle neznají. Takže nemusí první den lézt bolestí po zdi! Ověřil jsem to telefonem u bývalé  mé ex, profesorky. A prý jo, čímž jsem byl dvakrát ten den za vola. Kdo to taky má vědět, že jo? Když holka svolí, rudý moře je v dáli. Odvedl jsem Evu do patra, nechtěl jsem ztrácet čas. Dal jsem jí do osiřelé manželské postele, uvařil čaj, ukázal v koupelně zásobu zbylých „křidélek“ v toaletě a mazal zpátky dělat. S tím, že ji navečer odvezu do chaloupky. Chodili jsme jako pracovní tým na obědy do vedlejší továrny. Donesl jsem oběd v ešusu i pro to „nemocné kuře“. Byla zhroucená, bečela k neutišení: „ Já jsem Vám zaprasila postel krví, sem usnula, asi!“ Přešel jsem to, dost jsme vydělávali, ukázala se jako dříč k pohledání.

Před Vánoci, už pozdě večer, vidím světlo v kanceláři. Seděla tam, před ní dvě tašky. Vyhodili jí z domečku, je malej. Prej: „Když jsi mu sama vlezla do postele, tak už tam zůstaň!“ Starší ségra potřebovala jejich společný pokojík. Zjistila že je v jináči s klukem, co měl taky nahej zadek.. 

Zrušil jsem v bytě původní pracovnu, spala na samostatný posteli za pár šupů. Tenkrát z Holanska kamarád dovážel komplety ze zrušených amerických kasáren. Na naše po-sametový poměry fajnovej matroš. Ve firmě tahle změna nadělala zlou krev. Dalo se to čekat, když šlo o výplaty a profláknutí, že Eva bere víc. Po straně byly hlášky a špílce typu: „Vykrvená šukajda, kostnatá pinda a pod.“

Dostala opravdu peníze navíc ale s příkazem aby se vykrmila na přijatelnou úroveň. Vždycky jsem dával přednost plnoštíhlým ženským postavám. Když už se přede mnou i převlékala, nabyl jsem dojmu, že nechci mít v bytě koncentrák. Konec konců byla skoro ve věku mé imaginární dcery, nebo tedy skoro s tím věkovým rozestupem. Protože když už mne má mít okolí za extravagantního úchyla na mladý vyzáblý holky, tak raději alespoň za normálního, v toleranci „plnoštíhlý mládě krev a mlíko“. Měl jsem v sobě jakousi brzdu, bylo jasný, že Eva není správná životní cesta. Čekal jsem co se vyvine, řešila to po svém. Na konci jednoho týdne a zapití velké zakázky přišla za mnou večer do ložnice. Shodila ze sebe noční košili, jednou rukou si zakrývala klín, druhou překryla svá nevelká prsa. „Já nemám co bych Ti dala, jsem vděčná, žes se mnou nevyrazil dveře a dal mi šanci.“

Překvapilo mne to tykání. V kanclu bylo zavedeno. Tam byl potřebný tlak na čas  a na byznys. Ale v bytě jsme si vykali. Lehla si vedle mne, začala posmrkávat a nesouvisle vyprávět, čím prošla.

Pamatuju si jen ty kostnatý ruce a studený nohy, kterými mne obklíčila. A také nepřiměřeně tvrdá, malá prsa. „Vyhodit nabuzenou ženskou v takový situaci je vlastně vražda!“ Tvrdil to můj oponent a kantor, když jsme se společně téměř na konci fakulty „řádně zmalovali“ při jeho potvrzený profesuře.

Časem se mi objevila přiměřená partie z oboru, konzultovali jsme pracovně nějaké zadání investora. Kočka, jen lehce „jetá“, skoro mé věkové kategorie nabyla dojmu, že jsem sice podle řečí úchyl ale ne úplně vydlabanej. Tedy že se mne pokusí celkově napravit a „srovnat“, v rámci přiměřenýho sexu v mezích zákona. Okamžitě jsem jí vysvětlil, co se okolo mne děje s tím, že záležitost kulantně vyřeším.

--

Ten ubrečený papír v šuplíku u postele taky zůstal v mé studni pod vodou. Ničemu by už neprospěl, nic se nedalo zvrátit.

Franci, ta tvoje lapálie je vlastně sranda. Holt sis naběhl na zlatokopku, věnovals jí párkrát spermoušů a ještě dobrejch deset let budeš platit „alimentáre palmáre“. Jasně, že tenhle slovní obrat je blbost, ale blbosti patří k životu. Buď rád! Máš syna a dobrej skutek v životní knížce hříchů, co bys chtěl víc?

Už jsem víc neřekl, nechal pivo na stole, zaplatil a vracel se domů.

Mohl jsem tušit, že dojde na skalní ostroh? Zrovna na ten, kde jsme spolu občas čučeli při soumraku do nebes na letící mraky a meditovali o životě?

Ta platíčka ležela vedle „křidélek“. Prázdná.

Mohl jsem…

Autor Lesan, 26.07.2019
Přečteno 319x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Krahujec
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter