Řád

Řád

Anotace: (kdo z Vás ho už má?)

Ještě třikrát zaberu, vytáhnu a pakuju domů!“ Zdrchaně, s volsky vyvalenýma očima, patrně zvýšeným tlakem, přizvedl jsem hlavu se slamákem a čučel ze tří sáhů do okýnka auta. Auta, co právě zabrzdilo poblíže mého těla, u krajnice asfalty. Černá palice uvnitř zmáčkla čudlík, okno ve dveřích spolujezdce sjelo.

Nechtěl byste elektrocentrálu? Devět kilowatt, tři fáze, Honda! To je príma značka, kvalita!“

Já vím, už to napravit nejde, sem trošíčku jetej. V juniorském věku za socbordelu byl v Budějcích na kdysi honosným prvorepublikovým bulváru Lannově třídě tříkorunovej automat. Jen pro pány, firmy Primeros. Někdo doškrábal na plech skříně slogan:

Primeros je príma značka, pomačká vám dobře ptáčka!“

No jo, světová príma značka, teďkon to pravý, co potřebuju. Ty vole! Tahle moje ohrada s rohatým beránkem a kamerunkama, parcela u státovky je snad čertovská. říkám si. A teď, když je protlačená do stavební, pekelná, drahá. Pod dva míče bych nešel! (O dvou pěkných míčích pozdějc, snad se k tomu i dostanu). Už jsem tady zažil lupiče, co mi strkali z auta pod nos motorovou pilu, sud kradený nafty prej docela plnej i sadu použitýho nářadí. Z nějakýho podniku. Jenže to byli evidentní vejlupci, sice bělásci, ale vejlupci. S kroužkovým elektromotorem, asi vyrabovaným z cirkulárky, zastavili taky gypsi. Už Evropani, tady u nás furt Cikáni. Ale na stavbách jsem zažil i dost pracovitých a rozumných, od Rumunů po Moldavany, tak co.“ Moje samomluva byla tichá, bez mimiky, než jsem se zberchal, vydejchal a osmělil.

Neříkejte madam, máte Hondu?“ Pohodil jsem nakloněnou hlavou, opírajíce se o zemní vrták, znaven desátou dočištěnou dírou pro nové kuny oplocení, místo těch starých snilých. V tom svým stříbrným háru s kloboukem, do očí mi lil pot. V zrcadle? Hotovej vodník Česílko. Ovšem pozor! Česílko v čistých polyesterových motérkách s okresním, tedy dřívě váženým logem mé firmy. Jeden ji pak mohl i prodat, když nastala ta správná konstelace, že jo? To jsem taky udělal. Minimálně třikrát denně mne napadá, proč já pitomec vlastně manuálně pracuju, když nemusím. A vůbec... Proč takovému exotu zastavila dáma v hyperaktivních letech a vyjevila obchodní náklonost? Jo, já vždycky medituju a moc přemítám. Snad z obavy, co kdo na mne valí. Ženská! Co ženská, sekyrnice se sakovákem, jak sem si všim. A elektrocentrálou k tomu. Už jen aby vystrčila pařátky.

Je skoro nová a spolehlivá a vyrábí elektriku, na benzín. Potřebovali jsme ji na stavbu.“

Možná má raději exoty, napadlo mne. Třeba teď zmerčila, že starej chlap, osvalený stařík co masíruje matičku Zemi zemním vrtákem, eště nemá Alzhajmra a stačí vnímat. I když, trochu si i fandím, to my senilňáci děláme, trošíčku jsem vypnul hruď. Kvůli tomu logu, pochopitelně! Dneska jsou mlaďoši vytáhlí klackové, samá ruka a noha. Dříve nás, co měli něco pod dva metry výšky, tolik nebylo. Shánět boty šestačtyřicet a dostatečně dlouhý kalhoty, hotová epopej. Proto jsem měl nejradši košile s krátkým rukávem a šortky. Uvědomil jsem si, že na vypínání hrudě už je trochu pozdě, tak jsem zase zaujal nahrbenou polohu. Protože v tom okýnku jsem mohl objekt líp klínově vizitýrovat.

Vystoupila, došla na konec svýho čtyřkoláku, zdvihla páté dveře a pokynula. Spíš to vypadalo jako direktorské mávnutí, který se neodmítá. Nohy! Její nohy! Štíhlý, vyšlachovaný, bez gramu sádlíčka, jen na kostech a svalech napnutej pergamen v punčochách. Ocelových stříbřitě lesklých.

Bože, jak já nesnáším tendlecten exaltovaně strojenej svět budoucích androidů klimartizovaných paláců.

- - -

Jasně! Už mě povalily i podivnější věci. Tenkrát. Jo, to je ňákejch let! Dost pozdě večer zvonek u zahrady domu. Stála tam úplně nová kolegyně, to jsem byl ještě direktor. Malej, vlastně vysokej direktor. „Vy mě prý chcete ve zkušební době vyhodit? Jenže já to místo a peníze potřebuji!“ Zarputile a neodbytně, svíravě držela kabelku. Měl jsem návštěvu kamarádů. Páteční karetní partička na Mariáš a korunovou Bulku. Tlačil jsem ji raději po schodišti do suterénu, měl jsem tam billiárový minisáleček. Moje libůstka.

Ale já mám čas jen dvě hodiny, kamarádka mi hlídá kluka!“

Prej Niagára je silnej zážitek? Kecy... Život přináší nečekanost. Kdepak dnešní mladíci. Ví hovno. Potěšení, když měla žena na sobě podvazkovej pas a punčochy se švem nebo i bez, zašpérovaný kouličkama ve sponách. To si jeden musel přikleknout, nadzvednout lem sukně, nebo dokonce propínacích šatů. Vůbec nejmilejších, s patentama nahoře, ježíši ty krásně cvakaly při demontáži! A tady dole najít sponu a připošounout ji níže od tý bouličky aby spoj povolil. Páni! Nejlepší spona byla ta přední, na její pravý noze. A proč? Svoji levou ruku bylo nutno podložit na zadní stranu stehna. Aby se necukala. Dá rozum, jsem přeci levák! A když se jeden neudržel a zajel kapánek vejš pod spoďárky, propadl třeba ukazováčkem do tůně zapomnění. Nemyslete si. Nejsem prasák. Dycky sem se optal, esli je vykoupaná. Samo sebou, to eště dámy věděly, co se patří. Nebylo kam utéci. To celý třikrát s tou sponou na jedný noze, i na boku a pak vzadu, pod zadní tvářičkou. Abych nezapomenul, repete na druhým podstamentu. Kdepak tohleto nějak uspěchat, nejkrásnější byla zjihnutí, když se oběti zrychloval dech a vlhnul, na choulostivém místě i tuhnul.

Bacha! Obět jsem byl já, přeci!

Nikdy! Rozumíte nikdy jsem nezkazil tu Boží práci. Jasan, nešikovnej chlap mohl dostat v tom pokleku i přes palici a potom i do čuni! Jenže nezkuste to, že jo?

Do těch nadzdvižených dveří se dívala energicky napůl rozmrzele, v autě červený motorgenerátor v rámu, s tím světovým nápisem HONDA“.

Posloucháte mě vůbec? Už ji nepotřebuji. Stejně se to zvrtlo! A dostavěla jsem.“

Tohle přeci není jen tak, když přešla na jednotný číslo. Něco se jim posralo, bych řekl. „Zrovna tahle mocca barva, zrovna takovou miluju!“ Vyjevil jsem jemnost své duše a čučel přes její namaskovanou tvář na vyklopené dveře jejího „parníku“. Překvapené ucukla, možná i trochu pohnula těma dveřma, že jako nechápe a je na odchodu. „Tahle metalíza vám sluší k barvě havraních vlasů. Dodává důstojnosti a klidu.“ Viditelně pookřála. Vím, je to sviňárna, dokonce účelová podkuřba. Jenže právě tohle chtějí paničky slyšet.

Nechal mi rozestavěný dům, tohle auto ale hlavně nesplacenou hypotéku!

A odjel! Ale proč?“ Odfrkla, s úšklebkem v obličeji typu „parchant!“, možná i „velkej parchant!“

Tak kolik za ní chcete?“ Můj tón byl sladší cukrkandlu.

Šestnáct set bavorských peněz. Ta poctivá holka stála v Mnichově dva a půl tisíce Euro. Jezdil pro germány kamionem.“ Hm-no, vydechl jsem a otřel pot z pod krempy slamáku. Toulavý boty, ty znám madame. Jako mor. Vyléčit to jde stěží, tuta milenka se furt vrací slinou na jazyk. „Papíry doufám k tomu profesionálnímu stroji máte. Co takhle za litr?

Za ti-sí-cc?“

No dovolte?!“

Nejsem prodejná štětka abych takhle slevila!“

Stáhla dveře auta s práskem, jen tak tak jsem uhnul. Nasupeně došla k předním dveřím a nasedla. Obešel jsem koráb ke dveřím spolujezdce s okénkem stále staženým. V rozrušení se snažila vecpat klíček do zapalování. Sundal jsem opět svůj slamák a naklonil hlavou znovu dovnitř.

Umíte hrát americkej billiár?“ Trochu jsem přidal na hlase. Úplně vykolejená přestala klíček rvát obráceně do spínací skříňky a konsternovaně na mne zírala.

Cože!?“

Myslím, že Vás znám z banky, možná si vzpomenete na doby, kdy jsem chodil vybírat peníze na mzdy, to jste byla za kasou. Pak už ne, asi jste povýšila. Jo tenkrát jsem měl krátký tmavý vlasy. Já jen, že americkej billiárd by ředitelka čehokoliv měla umět hrát. Určitě byste se do toho zamilovala. Hrozně uklidňuje, každej šťouch je radost sama. A ještě k tomu máte možnost, jak narafičit a nechat vyvařit soupeře kontrašťouchem. Nebo prásknout mezi dva nejbližší míče a zkusit kvartu!

Mám nádhernou místnost a v ní stojí stůl z dílny Gerebauer and sohn. Prostě echt americkej Němec, vyvedený na kanadský třešni s intarzií! Možná bychom probrali i tu elektrocentrá...“

Už jsem to nestačil precizovat, okénko letělo nahoru. Otočila zoubky klíčku, zasunula, chytlo to a vyrazila. V tý bance si lehce dohledá můj mobil i adresu, když si vybaví moje logo na montérkách. Protože já, já jsem věrnost a trpělivost sama.



Tsch, to byla doba, kdy nádherný navoněný dámy, po koupeli v heřmánku, přitahovaly do šesti podvazkových spon punčošky. To pak odvážlivci stačilo se spoluúčastí jen stáhnout bavlněné spoďárky, jemně od kolen levitovat prsty nahoru a roztáhnout žádostivá stehna. A potom ty kaťátka s monogramem a saténovou mašličkou za obapolného smíchu vystřelit z napruženýho ukazováčku třeba přes půl cimerky.

A teď?

Dneska bych ani nevěděl co dělat, kdyby měla na sobě jenom tanga. To mají tů šňůrku opravdu zařízlou v půlkách celej den?

I kdyby jen odpůldne. No fuj!

Taková ukrutnost až nehoráznost!

Kam ten Svět spěje...

Jo, a gdyby jen to. Šest spon! Dnes šetřej, už dávaj jen čtyři. A ty ceny!



Jo, ta pointa, gdyž sem vošvindloval pro mý vysílení dva míče...Nevěděj?

Tak ještě jednou milánkové, je! Sic trošíčku skrytá! Čekám, že by někoho mohlo něco užitečného napadnout. Třeba zrovínka to, že si za svůj celoživotní kladný a také plodný život zasloužím nějaký řád. Nechci přímo radit, tedy myslím si, že bych zasloužil udělit

Pozvazkový řád“.

Autor lesan-3, 29.07.2022
Přečteno 487x
Tipy 4
Poslední tipující: Fialový metal, Iva Husárková
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí