Z(a)tracená

Anotace: Největší zklamání, jakého můžete okusit, je zklamání se v sobě samém.

Schoulila jsme se v rohu místnosti, přerývavě jsem vzlykala a hlavu jsem si ukrývala pod křečovitě napjatýma rukama. Chránila jsem se před ránami, které přicházely. Co na tom, že to byly imaginární. O to byl můj výprask brutálnější.

Stáčela jsem se do pevnějšího a menšího klubíčka, kousala se do rtů, snažila se zastavit vzlyky a slzy. Bylo mi hrozně.

Nepopsatelně. Propadala jsem se dolů, do temnot, na samé dno. A ze dna ještě hloub.

Tohle bylo peklo.

„Dost, dost, dost, už dost, prosím, přestaňte, prosím vás nechte mě….“ Zašeptala jsem jako šílená a skelné oči jsem upírala do dálky.

Byla jsem úplně sama. Sama v prázdném pokoji. Za oknem padal sníh a ostře kontrastoval s tmavě hnědou dřevěnou podlahou v místnosti. Do kolenou se mi dřely třísky, ale já si toho nevšímala, jak jsem lezla k oknu a přitiskla nos na sklo. Tam venku byla naděje. Možná to byla jen iluze vyvolaná bělostným popraškem, který se snášel z nebes a očišťoval všechno pod sebou. Přála jsem si na té zahradě ležet také a nechat se zasypávat, pomalu mizet v závěji.

Až mě najdou, všechno bude jinak. Budu studená a bílá, chladná a nehybná. Budu čistá. Nehty mi sklouzly po skle, z očí mi vyrazily další slzy. Nemohla jsem se dostat ven, nechtěla jsem se dostat ven.

Kymácivě jsem se odsunula od okna a padla jsem tváří na zem. Bylo mi jedno, jestli jsem si ublížila, jestli budu mít modřinu a všichni se mě budou ptát od čeho. Zasloužila bych si ji. A mnohem víc, za to jaká jsem byla. Jen jsem tam ležela a brečela jako malé dítě. Celé moje tělo se třáslo, dávala se do mě zimnice, vlasy se mi lepily na vlhkou tvář, zmítala jsem se uprostřed ničeho a nedokázala jsem se pohnout dál.

Napůl jsem očekávala, že tohle šílenství bude trvat věky a já budu zachráněná od výčitek svědomí, které nutně přijdou poté, ale hysterie odezněla. Opět jsem se stáhla do klubka, zády se přitiskla ke zdi a kolena přitáhla k bradě. Prsty mě zábly, ale neschovala jsem si je v náručí, abych se zahřála. Kývala jsem se dopředu a dozadu, občas jsem chraplavě škytla a dívala se na tmavé dveře.

Dveře, kterými nikdo neměl přijít. Dveře, které mě držely na tomhle zvráceném, temném místě. Jenom já a moje bolest.

Nevěděla jsem, co se to stalo. Co se to stalo se mnou. Bylo to jako pozorovat svoje vlastní tělo z místa spolusedícího. Tělo sedělo za volantem, určovalo mi směr a já se jen vezla. Bezpečnostní pás mě držel na místě, rukou jsem křečovitě svírala opěrku, přivírala jsem oči před tou šílenou jízdou a nemohla jsem nic udělat.

Moje vědomí křičelo. Naříkalo. Svíjelo se a nadávalo, nezřídka vyhrožovalo příšernými věcmi, ale tělo se jen smálo, lehkomyslně mávlo rukou, takže to dokonale zapadlo do konverzace mezi ostatními a dělalo si, co samo chtělo.

„Nesmíš!“ vykřikla jsem. „Nedělej to! Zastav se, přestaň s tím! Budeš litovat! Proč to děláš? Ubližuješ si! Ubližuješ ostatním! Budeš mít jen problémy, tak už dost! Zastav, nevidíš to?“ na okamžik strnulo, ubralo rychlost a přizpůsobilo se ostatním, mezitím se podívalo vedle sebe, jako kdyby sledovalo mě a oči zesklovatěly. Pak vzpurně pohodilo hlavou. „A udělám! Na truc udělám, abych tobě, sobě a ostatním dokázala, že na to mám a že si to můžu dovolit! A až budou ostatní pohoršení, já se budu jen smát a kochat se jejich opovržením, já budu vítězka.“

„To je jen iluze. Prosím, přestaň. Není to skutečná výhra, jen dočasné opojení nad tím, že´s vlastně naštvala a ublížila ostatním.“ Byla jsem plačtivá a snažila si dodat odvahy a sáhnout na volant. „Nech si pomoct, prosím. Nikdy jsi to takhle nechtěla, vzpomínáš?“

„Chtěla? Nechtěla? A co pro mě chtěli ostatní? Jen mi ubližují!“ motor zavrčel.

„Neřiď se podle toho, co chtějí ostatní. Názor ostatních nás nezajímá, pamatuješ? Proč se na to ohlížíš dnes? A proč se radši nestaráš o ty, co ti pomůžou než o ty, co tě nechali? Nemarni čas pomstou, prosím!“

Tělo si rychle setřelo slzu, která skanula z oka. Známka slabosti. „A proč ne? Proč všichni můžou a já bych nemohla? Proč to ostatním projde a mě by to projít nemělo? Proč bych si nemohla dělat, co chci? Proč ostatní jednají bez výčitek a mě berou za zlé docela stejné věci? Není to fér!“ rozkřičelo se na mě a přidalo na rychlosti.

„Nic není fér, tak si už zvykni!“ odpověděla jsem rovněž křikem a natahovala se k ní.

Jenom mi ucuklo. „Budeme dělat, to co chci já a nebudeme se ohlížet na následky. Na nás se taky nikdo neohlíží.“ Připomnělo mi a sešláplo plyn až k podlaze. Nevšímalo si mých rad, proseb ani příkazů. Jednalo, jak se jí zrovna zachtělo, byla nesmírně náladová a nevypočitatelná. Dost možná, sama netušila, co dělá. Možná nebyla tím kormidelníkem osudu, jak jsem si říkala. Možná nás obě osud vlekl ve své zběsilé hře a my byly obě příliš slabé na to, abychom se vzepřely.

Chvíle, kdy jsem byla rozhodně paní svého těla, byly zlé. Rána a svítání, hořké západy slunce. Mě nebylo souzeno hřát se výsluní. V takových případech jsem byla nesmírně přítomná a pociťovala jsem všechno a všechno bylo v mých rukou. Cítila jsem jak se ty bledé, drobné ruce chvějí a jejich konečky jsem sotva považovala za své, jak byly studené. Nebyl tu nikdo, koho bych se mohla chytit. Couvali přede mnou, ukazovali si prstem. Byla jsem opuštěná a měla jsem strach. Strach z toho co si o mě říkají, co si myslí a co povídají ostatním. Strach z toho, že mi něco udělají. Obávala jsem se jejich nepřízně. A ještě víc jsem se bála sama sebe a toho, co v příští chvíli udělám. Všichni se na mě dívali shora a já byla sama, opuštěná a jediná. Bála jsem se. Hrozně jsem se bála.

Nevěděla jsem, co mám dělat a co mám říkat. Copak jsem jim mohla vyprávět pohádku o vědomí a těle? Jen by si poklepali na čelo a doporučili mi psychiatra. Dost možná jsem na něj byla zralá. Snad se jen neumím chovat a kontrolovat a to je celé.

Není to neštěstí.

Je to moje vlastní neschopnost.

Připadala jsem si prázdná a slabá. Toužila jsem být jistou osobou, ale čím víc jsem se svému ideálu snažila přiblížit tím více jsem chybovala, tím více se ode mě lidé odvraceli a já byla unavenější a unavenější. Nohy se mi podlamovaly, musela jsem se chytat druhých, zkoušela jsem si brát jejich sílu, sdílet s nimi, ale bylo to tak jen horší. Byla jsem pak ještě vyčerpanější než dosud a na míle vzdálené své představě a žádoucí osobě. Byla jsem svázaná, tvořená z ledu. Nemohla jsem se pohnout a zároveň jsem byla nesmírně křehká. Každý další krok doprovázelo zlověstné puknutí a zapraskání. Kdy dojdu ke zkáze? Někdy jsem se ji tak bála, jindy jsem na ni toužebně čekala.

Snažila jsem se k životu přivést někoho, kdo nikdy neexistoval, vykřesat ho ve svém nitru. Čekala jsem, že mi to pomůže, že pak budu někým lepším, že mě lidé budou mít více rádi a raději, budou v mé společnosti. Někdo přitažlivější, chytřejší, vtipnější, někdo žádoucí. Být taková, jak si přejí ostatní, vyhovovat jim, být podle jejich přání. Jen ať se zasní a řeknou „Ano, ta je skvělá a vzpomínáte, jak jsme dělali tohle a tamto a jaká to byla legrace, jak jsme si ten den užili?“ Rádi by mě pak zvali mezi sebe a dívali se na mě s obdivem a porozuměním, láskou.

Nechtěla jsem davy příznivců ani stát ve středu. Chtěla jsem jenom pocit, že nejsem na obtíž, že jsem taky vítána. Nechtěla jsem sedávat v temném rohu, rádoby součást společnosti, ale jinak někdo o kom ostatní neví, je to jen přikyvující stín, který v důsledku ostatním leze na nervy. Chtěla jsem se jen zavděčit.

A zatímco jsem se tak úpěnlivě snažila, umírala jsem já sama. Ztrácela jsem se a zmenšovala, vysychala a trápila se. Trápila se honbou za něčím, co nikdy nebudu mít a utápěním se v tom, co je kolem mě. Připadala jsem si tak zbytečná.

A tím co jsem dělala ve snaze získat ono úžasnou esenci, jsem se jen propadala hloub a hloub.

Dočista neschopná.

Takové myšlenky mě rozrušovaly ještě mnohem víc. Svalovat vinu na jiné, na cesty osudu a vyšší síly je tak snadné. Uvědomit si, že těmi špatnými jsme my, chce mnohem víc odvahy. A potom síly, abychom takové vědomí dokázali přijmout. Přijmout a žít s ním dál. Žít dál s tím, co jsme. S tím, co jsme udělali.

Ano, udělala jsem špatné věci. Ano, zadělala jsem si na spoustu problémů. Ano, nevím jak teď ven. Ne, nevím, co budu dělat. Ne, nevím, jak budou reagovat ostatní.

Ano, chci bojovat.

Na některé věci je možná pozdě. Na některé je zase brzy. Teď není ten čas, kdy bych mohla pustit tělo z uzdy, kdy bych mohla přihlížet svému chování zdálky a pak se jen divit, plakat a naříkat. Musím se pevně chytit sebe sama, být si jistá a vést se. Vést, ne vléct.

Ze všech sil jsem myslela na ostatní. Nemohu být takový sobec a skrz svou marnivost a pocit prchavého sebe naplnění hodit přes palubu i ostatní.

Musím se opanovat a být silná. Vím, co je mi v životě drahé a to nemíní ztratit za žádnou cenu. Přinese to oběti; především osobní. Musím být ochotná a odhodlaná to podstoupit.

Otřela jsem si zarudlé oči hřbetem ruky. Štípaly, znavené dlouhým pláčem a zíráním do ničeho. Pokožka mě pálila. Připadala jsem si špinavá.

„Je čas.“ Zašeptala jsem ochraptěle. To byla také práce pláče. Rozhodně jsem došla k oknu a otevřela ho. Dovnitř zavanul studený vítr, lehké oblečení se mi přitisklo na tělo. Necítila jsem chlad, ale svěžest. Bosou nohou jsem stoupla do sněhu. Vlastně to byl legrační pocit. Hluboce jsem se nadechla, chtěla jsem do sebe obsáhnout všechnu tu čerstvost. Tu čistotu. Vstoupila jsem do sněhu i druhou nohou a pustila jsem se okenního rámu.

Někdy si jsem jistá, že dokážu všechno…

A vykročila jsem zahradou kupředu.