V metru

V metru

Anotace: Drobná inspirace z pražského metra. Věnováno všem, kteří se bojí. Rovnou podotýkám, že nejde o příběh podle skutečné události a možná podobnost postav s existujícími osobami je čistě náhodná.

„Příští stanice Můstek. Možnost přestupu na linku trasy B,“ oznámí profesionálně neosobní ženský hlas cestujícím pražského metra. Postarší muž s knihou na kolenou na chvíli zvedne hlavu. Ne snad, že by chtěl na Můstku vystoupit, jede totiž až na konečnou. Spíše uvažuje nad poslední přečtenou větou a očima, jež přes vějířky vrásek doposud neztratily jiskru a skryté uličnictví, přejíždí s lehce nepřítomným výrazem po ostatních cestujících. Než se jeho pohled vrátí do bezpečí jemného zažloutlého papíru a černých slov, krátce spočine také na drobné tmavovlásce na protější sedačce. Dívka jeho pohled postřehne, nesměle se pousměje a pak rychle sklopí hlavu. Husté hnědé vlasy se jí vmžiku nahrnou do tváře. Neodhrne je, radši se za nimi schová jako za oponou. Dělává to tak často. Nejčastěji když je s Ním. On tu teď samozřejmě není, to by byla příliš velká náhoda, snad dokonce malý zázrak. Jenže na ty ona nevěří. Nebo možná ano?
Zatímco dívka přemýšlí nad existencí zázraků, metro pomalu vyjíždí ze stanice. Postupně nabírá rychlost, až i poslední vagón zmizí v temnotě podzemního tunelu. Dívka se zachvěje. Jednak na ni spárami nedoléhajícího okýnka fouká a je málo oblečená, jednak si uvědomuje, že přes veškerou svou snahu v zázraky nevěří, už vůbec ne v ty malé. Toto poznání ji spolu s bezútěšností černých zdí kolem vyděsí. Musí se téměř násilím nutit ke klidu. Panikaření z duše nesnáší, podobně jako metro. Pokud je v Praze, obvykle se mu vyhýbá, ale dnes to bohužel nešlo.
Zhluboka se nadechne, zažene nával klaustrofobie a přinutí se fixovat pohledem starou zašedlou žvýkačku nalepenou na podlaze vagónu. Není na ní nic moc zajímavého, jenže jak se říká, tonoucí se stébla chytá. A ona se opravdu topí…v slzách. Tahle žvýkačka je její jediná šance. Tedy vlastně je tu ještě jedna, avšak to by se nejprve musel stát ten naprosto absurdní malý zázrak. Což je nesmysl.
Metro zvolna zastavuje, jelikož se blíží Můstek. Pár cestujících – vyčerpaně působící muž v obleku, usměvavá stařenka, mladičká matka s dítětem a teenager, z jehož sluchátek se do světa probojovávají útržky jakési metalové skladby – se seřadí u dveří, aby mohli disciplinovaně vystoupit a rychle se vrhnout do víru svých povinností. Tmavovláska stále sedí. Od cíle ji dělí ještě čtyři zastávky. Už ovšem nepozoruje žvýkačku. Asi ví, že toto stéblo by ji dlouho neudrželo. Radši si tedy zvědavě prohlíží vystupující. Děťátku v náručí mladé paní věnuje něžný úsměv. Její tvář, ne nijak krásná, ale ani ošklivá, se na pár vzácných sekund rozzáří jako sluníčko, jen oči v barvě oliv jsou jako dva stíny…smutné. Dítě to zjevně nepostřehne a rozesměje se na celé kolo. Jeho zvonivý smích přitáhne zkoumavé pohledy matky i osazenstva vagónu, někteří na tváři dokonce taky vykouzlí úsměv. Dívčino srdce se zatetelí chvilkovým štěstím. Umím i udělat radost, ne jenom ubližovat, pomyslí si s úlevou. Škoda že On to nevidí, že se neusmívá.
Metro konečně stojí, za doprovodu mechanického hlasu z reproduktorů se otvírají dveře a cestující se hrnou ven. Zůstává tu po nich pouze ozvěna dětského smíchu a několik volných míst k sezení, která jsou však vzápětí zaplněna. Naše známá tmavovláska vstává, aby se mohl posadit starý pán, co právě nastoupil. Při té příležitosti zabloudí očima ven. Z vedlejšího vagónu právě vystupuje nějaký student s učebnicí pod paží a svižným krokem míří ke schodišti. Má platinové vlasy, khaki bundu a plandavé džíny, v nichž jeho nohy působí snad ještě hubeněji, než ve skutečnosti jsou. Dívka ho zahlédne jenom na okamžik, přesto se jí prudce, skoro až bolestivě rozbuší srdce. Připadá si jako zkamenělá. Nemůže se pohnout, musí se za ním dívat. Musí, protože je to On, zajatec jámy lvové, jak ho kdysi z legrace oslovila. On, její sen, její důvod k radosti i ke smutku, její anděl strážný a ďábelský pokušitel v jednom, její malinkatý zázrak, na který tak zatvrzele odmítala věřit, že o něj přišla.
Měla bych jít za Ním, napadne ji. Měla, souhlasí její vnitřní hlas, ale nepůjdeš, na to jsi příliš velký srab. Nejsem! Jistěže jsi, jinak by ses vůbec nerozmýšlela a byla dávno venku. Dobře, tak já jdu! Nejdeš, zatímco ses tu se mnou hádala, dveře se zavřely, takže už nemůžeš ven. Sakra!
Dveře se opravdu zavřely. Souprava se s trhnutím dává do pohybu. Než se dívka stačí vzpamatovat, už se řítí temnotou pryč od Můstku, pryč od Něj. Nemůže s tím nic dělat, pouze se přizpůsobit jako vždy. Je na to vlastně zvyklá, na to němé loučení, na prázdno, na bolest. Nemělo by jí to ublížit. Přesto… V očích ji zaštípají slzy. Nechtěla Ho vidět, nechtěla si připomínat, co se stalo. Jenže teď se toho nemůže zbavit. Vzpomínky se na ni sypou jako mouka z roztrženého pytlíku. Vidí Ho při jejich prvním setkání – usmívá se na ni, vidí Ho, jak ji objímá při loučení na nádraží, jak ji učí ping-pong, jak se k ní poprvé sklání a líbá ji, jak jí usíná na rameni, jak jí šeptá do ucha nemravnosti, až je chudinka rudá jako rajče, vidí Ho, jak ji úpěnlivě prosí, aby se před Ním nebála být sama sebou a aby věčně neklopila oči, jak se trápí, když příliš dlouho mlčí, jak se snaží najít téma k rozhovoru, ačkoliv je vlastně sám hrozný introvert a je mu to nepříjemné, a konečně Ho vidí, jak odjíždí s nešťastným výrazem noční tramvají směr nádraží, kouká na ni smutnýma očima laně a nemává jí, jako to obvykle dělával. A pak vidí sebe samu, jak netrpělivě čeká na jeho zprávy, jak stojí na nádraží v rodném městě na nástupišti, kam přijede vlak z Prahy, a marně se snaží uklidnit motýly v břiše, jak Ho drží za ruku, jak si s Ním čte, jak se Mu neustále omlouvá za to, že je hrozný cvok, a jak se pokouší chovat přirozeně a uvolněně, jenže se tolik bojí, že Ho tím vyděsí, že toho ani není schopná, a tak jen sedí a mlčí. Vidí samu sebe, vidí svůj strach a nedůvěru a šíleně se za ně nenávidí. Nadává si v duchu do srabů a ještě horších individuí, přestože si je vědoma marnosti tohoto počínání. Už se ani nesnaží najít žvýkačku, své záchranné stéblo, nebo přemýšlet nad zázraky. Ví, že ani jedno ani druhé jí nepomůže. Slzy se jí řinou po tvářích, nechávají za sebou slané stopy a ukapávají jí na bílou mikinu. Ještě že se nemaluje.
Lidé se po ní dívají, někteří lhostejně, jiní nechápavě a pár dokonce starostlivě. Mezi těmi posledními je i muž s knihou. Rád by ji oslovil, jen úplně neví jak. Nakonec to však zavrhne. Ta dívka je cizí, říká si, stejně by mi nic nepověděla. A navíc se na mě před chvílí usmívala. Jistě je v pořádku, přesvědčuje se. Přesto mu jakýsi vnitřní hlas šeptá: „Ty jeden zbabělče! Třeba bys pro ni mohl něco udělat…“ A tím se mimochodem nevědomky blíží k podobnému duševnímu rozpoložení, v jakém se tmavovláska právě nachází. To se ovšem nikdy nedoví, neboť dívka o několik stanic dál vystupuje. Už nepláče, tvrdošíjně se snaží působit vyrovnaně a jako obvykle se před okolím ukrývá za nesmělé úsměvy a oponu z vlasů.

***
O pár metrů výš, na zemském povrchu opouští metro blonďatý kluk v džínách a khaki bundě. Je ztracen hluboko v myšlenkách, což se mu stává často. Náhodný kolemjdoucí by si mohl myslet, že přemýšlí o molekulách, jelikož v podpaží třímá učebnici molekulové symetrie, méně náhodný kolemjdoucí, třeba jeho známý, by si mohl myslet, že uvažuje nad enzymy, peptidy a podobně, protože každou středu odpoledne chodí na přednášku z biochemie, ovšem pouze on sám ví, že navzdory svému zvyku dnes knihu ani neotevřel a na onu přednášku se vůbec netěší, jde tam výhradně z povinnosti. Taky jenom on sám ví, že přemýšlí o něčem mnohem záhadnějším, o něčem, co kupodivu s chemií takřka nesouvisí. Tentokrát ho totiž zaměstnává jedna taková drobná brunetka se zelenýma očima, do nichž ovšem on už nejspíš nikdy nepohlédne. Nebo ano? Leda snad že by se stal zázrak. On bohužel jako vědec na zázraky nevěří. Jednou jedinkrát to chtěl zkusit, ale co z toho zbylo?
Zamyšlený blondýn přechází přes silnici…bez rozhlížení. Brzdy modré oktávky skřípají, řidič tuší, že zastavit nestihne, a tak troubí jako šílený…zbytečně. Chlapec hledí na auto, jež se na něj řítí téměř v plné rychlosti, neschopen se hnout. Zdá se mu to, nebo se na něj z předního skla dívají oči jako dvě olivy, plněné nikoliv ančovičkami či paprikou, nýbrž ryzí láskou?
Ozve se rána a pak tlumený výkřik. Molekulová symetrie leží na zemi. Stránky se barví rudou krví.
***
Tmavovláska se proplétá mezi lidmi na pohyblivých schodech. Konečně je venku z metra. To je úleva! Zhluboka se nadechne a vyrazí za svým nedalekým cílem. Náhle kolem ní prosviští sanitka. Houká. Dívka se za ní dívá a v duchu se modlí. Ať dojede včas, prosí Boha. Snad ne zbytečně…
Autor Titanie, 14.03.2019
Přečteno 63x
Tipy 5 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Al.hexth, Krahujec, Amiradi
ikonka Komentáře (1)

Komentáře

Lidé by se neměli bát byt sami sebou před lidmi,kteří je mají rádi a které mají rádi oni...

16.03.2019 12:29:12 | Amiradireagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter