Vzpomínka na Martina

Vzpomínka na Martina

Anotace: Veškeré postavy a události jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, nebo událostmi je náhodná. Nebo ne?

Vzpomínám si, jak mi bylo patnáct let. Tedy vzpomínám si na mé patnácté narozeniny. Byl jsem tehdy s kamarádem Martinem na pionýrském táboře a ten večer vidím jako by se to odehrálo včera. Byla tma, šli jsme trávou a já si uvědomoval svůj věk. Myslel jsem si, že jsem zažil všecko a že jsem se vším smířený. Mimochodem i dneska mívám občas pocit, že jsem se vším smířený. Šel jsem tou trávou, Martina vedle sebe a byl jsem hotový člověk. Ten večer jsme potkali dva lidi. Muže a ženu. Ten chlapík byl něco jako vedoucí, ale spíš tam byl jenom zadarmo na dovolené.
Přesto jsem čekal nějaký trest a nebo alespoň domluvu, protože bylo dávno po večerce. Řekl jsem jim tenkrát: „je mi patnáct. Chápete? Patnáct!“
Chápali.
Oba se usmívali, jako by jim někdy v životě bylo také patnáct.
„Všecko nejlepší“ řekla mi jeho žena a usmála se ještě víc.
„Jo, všecko nejlepší, díky“ odpověděl jsem a bylo mi dobře. Najednou jsem měl pocit, že mě tak nějak berou. BYL JSEM CHLAP.

O pár let později, jsme s Martinem na stejném táboře sloužili jako praktikanti. Jednu noční jízdu jsme skončili v sedě pod československou a sovětskou vlajkou. Sedli jsme si pod stožáry, na kterých ty vlajky visely a dopíjeli nějakou láhev. Mimochodem to byly zase moje narozeniny.

No, seděli jsme tam tak a přemýšleli. A najednou, nevím koho z nás to napadlo, sundali jsme sovětskou vlajku a místo ní vyvěsili červené trenýrky.
Šli jsme spát.

Ráno, kolem šesté, mě probudil vedoucí tábora.
Nechápal jsem to.
Nechápal jsem to, jak nás odhalili.
Vedoucí mě vedl do hlavní místnosti. Když jsme procházeli okolo stožárů, trenýrky tam nebyly. Nebyla tam ani sovětská vlajka.
Vedoucí mě držel za rameno a vedl mě do jeho kanceláře.
Martin tam už stál a bylo vidět, že se nepřiznal. Vždycky když se nepřiznal, tak se tak trochu usmíval. Z toho smíchu mě běhal mráz po zádech.
Věděl jsem, že je konec. Tohle byl fakt veliký malér.
V kanceláři hlavního vedoucího seděl jeho zástupce a zíral na Martina. Martin se smál. Usmíval.
Mě a Martina nechali stát a vedoucí i jeho zástupce si sedli.
„Víme, že jste to byli vy dva“ řekl zástupce.
Podíval jsem se na Martina, na vedoucího a nakonec na zástupce.
„A jako co jsme byli mi dva?“ zeptal jsem se.
„Ty trenýrky, pověsili jste na stožár trenýrky. Zneuctili jste státní symbol! Kde je ta sovětská vlajka?“ řekl vedoucí a na konci věty trochu křičel.
„Bez sovětské vlajky nemůžeme začít ranní nástup!“ dodal zástupce a díval se mi hluboko do očí. Nechápal jsem, proč se taky tak nedívá na Martina. Měl jsem pocit, že tu vlajku mám napsanou na čele a proto se dívá jenom na mě. Potil jsem se .
„Víme, že jste to byli vy dva. Uvědomujete si vůbec, jaké můžete nést následky za zneuctění sovětské státní vlajky?“ křičel vedoucí.
Měl jsem opravdu strach a zatímco vedoucí i jeho zástupce vyprávěli o všech možných postizích, které nás mohou potkat, rozhodl jsem se přiznat.
Než jsem to ale stačil udělat, Martin udělal krok dopředu a rázně se zeptal: „a máte vůbec nějaké důkazy?“ hned na to se otočil na mě a udělal v obličeji výraz typu: máme je kámo.
Byl sebejistý a důrazný. Čišela z něj síla a mě to dodalo odvahu.
Přestal jsem mít strach.
„Jo, a máte vůbec nějaké důkazy?“ zeptal jsem se taky a podíval se podobně na Martina, jako on před tím na mě.
Chvíli bylo ticho, vedoucí i jeho zástupce na nás koukali a já jsem si připadal jako vítěz.
Dlouho to netrvalo.
Vedoucí otevřel šuplík, vyndal červené trenýrky a položil je na stůl.
Zástupce je vzal, přinesl před nás a roztáhl nám je před obličeji. Na vnitřním švu je měl Martin podepsané.
Bylo tam napsáno: MARTIN KOLÁŘ.
Bylo hotovo.
Přiznali jsme se. Žádný postih se tenkrát ale nekonal. Vzpomínám si, že vedoucí prohlásil, že když vrátíme vlajku, všecko zůstane mezi námi. Vlajku jsme vrátili hned. Byla pod kořenem v lese za táborem.
Tenkrát jsem Martinovi přestal trochu věřit.
Autor piťura, 24.09.2008
Přečteno 372x
Tipy 6
Poslední tipující: Vivien, mkinka, Jeněcovevzduchukrásného, Pétík, sioned
ikonkaKomentáře (6)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Ach ty otisky. A takový to mohl být "táborák" ...

18.04.2021 15:03:24 | Vivien

trochu se za ten styl stydím
když to po těch letech znovu čtu
ale nechám to tady
patří to sem

uvádš mě do rozpaků
Viv

18.04.2021 17:27:06 | piťura

Jsem ráda, že jsem to mohla číst. Vlastně, jsem tě původně chtěla i poprosit zde všechno nechat, nakonec jsem si to nedovolila, s úctou ke každému autorovi, že je jeho svobodná vůle, co ze svého nechá veřejně, tak mě těší, že mé tiché přání bylo vyslyšeno, aniž bych ..

18.04.2021 18:51:45 | Vivien

Stateční chlapci:-)

18.11.2017 12:25:02 | Jeněcovevzduchukrásného

Díky
Skoro se to hodí k tomu včerejšímu 17 listopadu...
:-)

18.11.2017 12:36:03 | piťura

Dobře se to čte, tak že hned vidím ten děj před očima. Jen, ten úvod jako by nebyl napojený jak by měl být, asi tomu rozumím,proč jsi tím začal, ale tu spojitost bych nějak víc ozřejmila, no jen můj pocit.

26.09.2008 11:39:00 | sioned

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter