Vzpomínka na Vojtu

Anotace: Veškeré postavy a události jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, nebo událostmi je náhodná. Nebo ne?

Vojta byl můj spolužák ze střední školy a byl taky trochu blázen. Blázen byl velký a možná bláznem zůstává. Bláznem do létání a všeho okolo.
Vzpomínám si, jak jsem jednou přišel k němu domů. Ve škole se neukázal asi týden. Já jsem tenkrát neměl do čeho píchnout a tak jsem ho šel navštívit. Otevřela mi jeho matka.
„to je dobře, že ho jdete navštívit Petře. Dělám si o Vojtu starosti, nic nejí, nepije a navíc tohle…“
ani to nedopovídala. Rozplakala se a s dlaněmi před obličejem utekla do vedlejšího pokoje.
Vešel jsem do bytu a zavřel za sebou dveře. Z pokoje Vojty se ozývalo:
„bzzzz… brrr…. Bzzzz…ííí….“
Chvíli jsem poslouchal za dveřmi a pokoušel jsem si představit, co se tam děje. Na nic rozumného jsem nepřišel. S ženskou by tohle nedělal – pomyslel jsem si a šel dál bez zaklepání.
Vojta vysel upoután v popruzích na štaflích. Na hlavě měl leteckou přilbu, brýle, šálu.
Roztažené ruce jako letadlo, nandané rukavice a pod sebou mapu, na kterou koukal a přitom si broukal to svoje:
„ brrrr…. Bzzz…. Ííí….“
„ahoj“ řekl jsem a posadil se na postel přímo před něj. Vojta neodpověděl.
„dlouho si se neukázal, dost ti toho uteče..“ řekl jsem a zapálil si cigaretu.
Vojta létal dál.
Seděl jsem tam, koukal na něj o kouřil si svou cigaretu. Trvalo to dlouho, bylo to nekonečné. Přitom jsem měl takovou chuť někam jít, blbnout, žít... Místo toho jsem seděl tady, kouřil a čekal na něj. Čekal až se uzdraví.
On nečekal na nic. Létal. Byl vysoko v mracích zavěšen na štaflích. Byl tam kde chtěl být. Mezi ptáky, mezi ostatními letadly, mezi hvězdami. Byl pták, pilot, kosmonaut.
Byl to pták.
Já jsem chtěl být jinde, ale byl jsem u něj. A on tu nebyl.
Dokouřil jsem cigaretu a zvedl se, že půjdu domů. Z předsíně jsem slyšel Vojtovu mámu, jak s někým telefonuje. Prošel jsem a potichu zavřel dveře. Na chodbě mi bylo už líp. Cestou domů jsem o něm přemýšlel. Zašel jsem na pivo a dal si taky jedno za něj.

A tomuhle Vojtovi jsem pomáhal naučit se létat. Jednou v pátek jsme se sebrali a odjeli za
Vojenské Letiště do Kbel. Chtěl létat na padáku. S tím, že já ho budu tahat na laně za autem. Chtěl létat jako drak. Vojta měl padák. Takový ten starodávný padák, jako mají letci ve válečných filmech. Půjčili jsme si ocelové lano od vrátku ze stavby a auto jeho otce.
Na poli za letištěm jsme uvázali jeden konec lana za auto, druhý si Vojta uvázal k vestě. Na zádech měl padák. Ten jsem opatrně rozvinul. Padák se okamžitě napnul a naplnil vzduchem.
Nasedl jsem do auta a začal se pomalu rozjíždět. Lano se pomalu odvíjelo, až bylo za chvíli napnuté. V tu chvíli Vojta běžel za autem uvázaný na laně a táhl ten nafouklý padák za sebou. Vojta táhl padák, auto táhlo na laně Vojtu. A já jsem řídil. Otáčel jsem se dozadu a koukal, jestli už letí. Viděl jsem lano, vykuleného a zpoceného Vojtu, jak utíká tažen lanem za autem a za ním napnutý padák, který byl chvíli dole, chvíli nahoře.
Trvalo to věčnost a on neletěl.
„máme malou rychlost!“ řval na mě Vojta v plném běhu.
„Mám přidat?“ křičel jsem vykloněný z auta dozadu.
„Jo! Šlápni na to…, dělej, já už nemůžu….“ řval Vojta a běžel co mohl.
„vždyť běžíš naplno, když přidám tak mi nebudeš stačit!“ křičel jsem na něj dozadu.
„jestli nepřidáš, rozbiju ti hubu!“ zachroptěl zezadu a sotva popadal dech.
Přidal jsem co to dalo. Kola v poli hrabala, a auto začalo zrychlovat. Motor řval. Jeli jsme jako diví. Dost to drncalo a v autě začaly padat všecky věci na zem. Vojtův táta měl na palubní desce různé zápisníky, kalendáře, vlaječky Sparty… Všecko to padalo na zem. Dával jsem pozor, abych toho moc nepošlapal, měl jsem špinavé boty z pole.
„Nezastavuj! Za žádných okolností nezastavuj!“ ozývalo se zezadu. Podíval jsem se tam, ale Vojta tam nebyl. Byl tam jenom hustý dým prachu. Jak jsme zrychlili, Vojta upadl a ležel na zemi. Vlekl jsem ho po poli, jako pytel brambor. Za ním vlál padák a děsně to prášilo.
„Nezastavuj. Hlavně kurva nezastavuj!“ řval v leže Vojta a kutálel se dokola. Chvíli byl na zádech, chvíli na břiše. Chvíli mi zmizel v prachu úplně. Valili jsme se polem a za námi obrovský kouř prachu. Držel jsem se volantu a vytřeštěně koukal před sebe. Držel jsem plný plyn. Najednou to autem cuklo a cítil jsem že se zadní část auta odlehčuje. Podíval jsem se dozadu a viděl jsem, že Vojta letí. Opravdu letěl. Letěl na padáku a já ho táhl za sebou . Jak byl Vojta plný prachu z pole, tak kouřil na obloze. Vypadal jako dýmovnice na padáku. Pamatuji si, že mě tenkrát napadlo, že by na nás rodiče mohli být hrdí. Kdyby to jenom viděli, kdyby tady tak byli.
Auto jelo co to dalo, lano bylo napnuté a na jeho konci ve výšce tak asi dvacet, možná třicet metrů letěl Vojta s padákem.
Za malou chvíli lano prasklo. Ucítil jsem, jak se auto prudce rozjelo a okamžitě na to se ozvala hrozná rána na střeše auta. . To bylo lano, které doletělo z nebe dolů.
Zastavil jsem, rychle vystoupil a díval se na oblohu. Tam letěl Vojta s padákem a se zbytkem lana. Podíval jsem se taky na střechu auta, byla tím pádem ocelového lana dost dobitá.
Vojta letěl.
„Tak jsi to dokázal“. Pomyslel jsem si.
Vojta letěl čím dál tím víc po směru větru.
Letěl přímo na vojenské letiště Kbely.
Stál jsem tam a koukal a nevěděl jsem, jestli se mám bát, nebo radovat.
Netrvalo to dlouho a Vojtu to zaneslo přímo do kasáren.
Čekal jsem nejmíň polní soud.
Chtěl jsem aby to byl sen.
Přísahal jsem tam tenkrát sám pro sebe, že když z toho nebude malér, tak budu do smrti hodný.
Čekal jsem tam asi hodinu a pozoroval letiště s kasárnami. Vojta nešel. Pořád jsem čekal, že se každou chvíli objeví se smotaným padákem ve vratech kasáren. Nic takového. Ticho a svědomí. Nakonec jsem to nevydržel, smotal jsem lano, nasedl do auta a jel pryč. Auto jsem zaparkoval v Holešovicích v Praze a utíkal domů. Tam jsem čekal, až si pro mě přijdou.
Byl to nekonečný den a hlavně ten večer. Tenkrát to bylo fakt o nervy. V noci volal Vojta, že už je na svobodě, ale padák mu nevrátili. Jméno komplice, který ho dostal do nebe, nikdy neprozradil.
Je to hrdina.
Hrdina a pták!