A někdy je potřeba umřít

Anotace: . . .

A někdy je potřeba umřít

     Jsi doma? Volala na něho žena, sotva přišla. To je přesně ta její ženská logika! Ta ho pokaždé dokázala spolehlivě vytočit. A kde bych jako měl bejt? Utrhl se na ni vždycky, když ho takhle naštvala, což bylo teď už na denním pořádku. Vůbec nechápal, jak si ji moh´ vzít? No, byl blbej, tím to bylo. Vlastně čekali už Jiříka. A to jediný ho tady ještě drželo. Práskl dveřmi od ložnice, aby pochopila, že vážně nestojí o její společnost a svalil se tak, jak byl, na postel. Měl dost. To prásknutí bylo už dneska druhé. Poprvé to bylo v práci. Dal výpověď. Zkrátka už se nenechá buzerovat. A bude mít svatej klid a čas na svý zájmy. Jaké? To si zrovna nějak nemohl vybavit.

     Natáhl se pro flašku, kterou měl od rána pod postelí a kterou mu žena nestačila odnést. Jo, byla tam, mrška, alespoň nějaká radost. Udělal ale jen jeden lok, když se dveře otevřely. Prosím tě, nepij, slyšel zase tahle její slova snad po tisící. Potřebuju peníze pro Jiříka na bundu, z tý starý už vyrost. A za chvíli začne mrznout, dodala plačtivě. Chtěl jí něco odseknout, ale pak se zarazil a otevřel peněženku. Moc nevěřil, že tam ještě něco bude. Po cestě z tý blbý práce se musel uklidnit a stavil se na jedno za rohem. Vlastně to nebylo jen na jedno. Ale to je přece čistě jeho soukromá věc.

     Něco tam bylo! Mezi papíry zapomenutá pětistovka. Poslední. Chvíli mlčel, nakonec ale přehlušil výčitky, kterých byl ještě schopen. Tak co? zvedla k němu ty svoje krásné oči, pro které ji dřív tolik miloval. Nemám, zavřel peněženku. V očích se objevily slzy. Tak já počkám, až budeš brát, řekla odevzdaně. To se teda načekáš, vypadlo z něj a okamžitě si uvědomil, že to neměl říkat. Oni tě vyhodili, viď? Její hlas teď zněl skoro jako umíráček. Ne! Šel jsem sám! No, a co! vybouchl, stejně mě to tam sralo a ten šéf debil se po mě jenom vozil! Protože už chlastáš pořád, vykřikla zoufale. Vypadni, zařval na ni. Popadl ji a vystrčil za ty dveře. Fakt nemá dneska náladu. Znovu se svalil na postel.

     Když se probral, byla hluboká noc. Natáhl se po flašce, ale byla prázdná. Sakra! Ještěže má to pětikilo, vzpomněl si. Aniž by pohlédl na vedle ležící ženu, vrávoravě vstal a vyrazil. Kam? Přece do hospody za rohem, snad tam někdo ještě bude. V ulici bylo ticho. Potácel se a ještě mu zbývalo asi dvacet metrů, když vtom se před ním zničehožnic zjevil chlap. Chlap s červenýma očima. Nevěřil těm svým, tak tohle ještě nikdy neviděl. Tak co, povídá ten chlápek bodře, jako by se snad znali odjakživa, půjdeme? Kkaam? Zamotal se mu jazyk. No, přece tam, a mávl rukou někam za sebe. Neee, jdu na opačnou stranu, odsekl, a začal couvat.

     Ty už ale nikam nepůjdeš, náhle zaslechl posměšný hlas těsně za svými zády. Hned věděl, že to není dobrý. Vždycky, vždycky, se všude píše, hlídej si, člověče, záda, jinak seš v . . . Otočil se tak rychle, jak jen to v tom svém stavu nejrychleji dokázal, jenomže už bylo pozdě. Tlumený výstřel a něco ostrého mu projelo pod levou klíční kostí. Dost to zabolelo. Do prdele! Vypadlo z něho. Ten druhý chlap měl taky červený oči. Takže se mu to předtím nezdálo. Do prdele?! Ano, ano, tam to bude nejlepší, ušklíbl se ten první a pak se tomu oba dva chechtali jako pominutí.

     V hlavě mu blikalo světýlko. Musí se odsud dostat dřív, než omdlí. Přidržoval se zdi a couval. Ti dva nedělali nic, bylo přece jasné, že nemá žádnou šanci. V téhle situaci mu najednou zničehožnic přišlo nejvíc líto, že Jiřík už nebude mít tu novou zimní bundu. Zvláštně nelogický, jindy by se tomu třeba zasmál, teď mu ale do smíchu rozhodně nebylo. Naopak bylo mu hodně špatně. Cítil svoji teplou krev, jak mu stéká po těle dolů až někam ke kalhotám. Bude špinavej úplně všude, pomyslel si  . . . A krev se tak špatně pere, vybavil si slova svojí ženy a ty její krásný, ale smutný oči.  Myslím, že tohle už, holka, nevypereš . . .

     Couval čím dál pomaleji a pomaleji. Nakonec už nemohl a musel se opřít o tu zeď. Celý svět jakoby se mu vzdaloval.  Před očima mu houstla mlha. Přes ni už neviděl skoro nic, jen ty dvě postavy, které se k němu blížily. Užuž byly skoro na dotek. Panebože, vydechl, a kdyby to uměl, byl si jistý, že by se právě začal modlit. Jenomže bylo pozdě. Všechno bylo v . . .  Naposledy ještě ucítil takový zvláštní čerstvý závan v té zatuchlé ulici. A pak? Pak už necítil nic. Tak taková je ta smrt? Čekal ji mnohem horší, není to zas tak zlý.  Zlé ale bylo, že tady umíral docela sám. A to už bylo opravdu to poslední, co si ve svém životě uvědomil . . .

     . . . Kde, kde to jsem? Ptal se sám sebe zmateně. Leží v jejich ložnici a vedle něj spí jeho žena. Venku je pořád tma. Směna jí začíná v šest, takže tím pádem nemůže být víc než pět. Jak jeho žena?! Jak jejich ložnice?! Co je to za blbost?! Copak po smrti to funguje pořád stejně? Vůbec to nechápal. Jeho pravá ruka hledá tam na levé straně pod klíční kostí, aby se opatrně dotkla toho bolavého místa. Na dlani ale není žádná krev a na košili také ne. Rána vůbec nebolí. Vlastně skoro nic ho nebolí tedy až na tu hlavu. Ta se mu motá pořádně a žaludek? Tak ten přímo žadoní o silný vývar. No, ten asi nebude, protože žena musí na tu směnu, vzpomněl si.

     A najednou, jak mu to všechno dohromady docvaklo, nejraději by samou radostí řval jako blázen. Ještě má  š a n c i ! Ale, neudělal to. Udusil ten závratný pocit štěstí, aby nevzbudil svoji ženu . . . Svítalo. Zadíval se na její tvář a překvapilo ho, jaké má kolem očí vrásky. Nikdy předtím si toho nevšiml. A kde je vůbec Jiřík? Asi u babičky, napadlo ho. Tam ho vždycky odvedla, když začal řádit. Nemusí vidět všechno, říkala. Nemusí, měla pravdu. A nejen v téhle věci. Zatoužil ji po hodně dlouhé době zase obejmout, ale netroufl si. Třeba příště. Bude příště? Potichu vstal, umyl se, ze skříně vytáhl čistou košili a šel.  A když pak zanedlouho zaklepal u šéfovy kanceláře a ozvalo se: dále! jen ještě malý okamžik zaváhal, než sáhl po klice. Někdy je potřeba umřít, aby člověk mohl znovu žít . . .