Mužský klín

Mužský klín

Anotace: Otevřela jsem dveře a to, co jsem uviděla, ve mně probudilo bolestivý pocit zklamání, naštvání, ponížení i zrady. Nějaká pro mne cizí ženská seděla manželovi na klíně.

Otevřela jsem dveře a to, co jsem uviděla, ve mně probudilo bolestivý pocit zklamání, naštvání, ponížení i zrady. Nějaká pro mne cizí ženská seděla manželovi na klíně! A navíc nebyla vůbec krásná, ale obyčejná šedá myš! Proč mi to ten mizera dělá? Ach můj bože, co budu dělat? Stáhl se mi krk a slzy se mi žárlivostí a vztekem tlačily do očí. Určitě se s ní stýká už dlouhé měsíce a mě oblbuje. A do dnes se mu to dařilo. Bože, jak já jsem naivní!

Již dlouhé týdny jsem neustále omlouvala jeho nálady. Jednou mu nechutnalo, po druhé jsem špatně, podle jeho slov přímo příšerně, zaparkovala, jindy měl pocit, že dělám vše proto, aby se naštval. Prostě pořád byl nespokojený a podrážděný.

Chytla jsem se za kliku a dveře jsem pomalu zavírala, aby si ostatní nemysleli, že jsem hysterka. I když proud slz se mi z očí začal řinout, já jsem však před ostatními nehodlala žádné divadlo hrát. Středem pozornosti rozhodně být nechtěla. Jeli jsme na ples na vesnici, kde se všichni znali a sem jsme jeli hlavně proto, že nás nikdo nikdy neviděl. Doufali jsme … tedy alespoň já jsem tomu věřila, že si to užijeme. Vidím, že každý měl představu jinou.

Odcházela jsem ze salonku na toaletu a oči jsem zapíchla do podlahy . Ulevilo se mi. Neštěstí tam nebyl nikdo. Pustila jsem slzy, aby tancovaly po mých tvářích a tlak na prsou mohl polevit. Rozmýšlím si další kroky. Odjedu a nechám ho tady. Jsme z Prahy ze Zbraslavy a odtud je to pěkný lán cesty. Přijeli jsme spolu s tím, že já nebudu pít a zpátky budu řídit. Ano, řídit budu. A panáček ať si řídí co chce a nebo koho chce! Protože jak je vidět, o sebe se postarat umí.

Šla jsem do šatny a čekala na paní, která by mi měla podat kabát.

,,Co blázníš?“ zafuněl mi do ucha manžel. Lekla jsem se.

„Já tě všude hledám, to bylo nedorozumnění. Prostě si mi sedla na klín. A ty jsi jako saň!“Znělo jeho suché konstatování situace.

Já jsem jako saň! Smutně jsem si vzdychla. A to jsem nic neřekla! Co bych asi tak byla podle jeho názvosloví, kdybych řekla! Radši nemyslet. A dál jsem se dívala dopředu a čekla na kabát. Prohlížela jsem si své princeznovské šaty, chtěla jsem se mu líbit, když jsem je vybírala.

,,Já se tě ptám, co chceš dělat?“ zařval vzteky manžel do mého levého ucha. Ucukla jsem leknutím a odskočila o krok od něho.

,,Nic, jedu domů.“ Odpověděla jsem suše, i když jsem musela násilím zadržovat teď už i vzlykot, protože se to ve mě všechno bouřilo. Mé city byly zraněné a nedokázala jsem se ovládat.

„ Teď budeš dělat scény?“

„Ne, jedu domů,“ zněla má odpověď se smutkem v hlasem. Bylo mi jako kdyby mi někdo hodně blízký, koho jsem milovala, umřel.

,,Tak si jeď!“

Tak jsem jela. Nasedla jsem do naší milované škodovčičky, na kterou jsme si poctivě oba šetřili. Byla jako naše dítě. Oba jsme se o ni snažili starat, pečlivě ji udržovat, dívat se, jestli nám ji nikdo nepoškrábal a jestli se tak stalo, hned jsme se to snažily speciální hmotou zatáhnout a napovrchu vyleštit. Najednou jsem si uvědomila, že o autíčko se Honza staral, avšak něžnost jeho doteků zmizela už dlouho v čase zpátky. Nejspíš už před několika roky. Pocity nervozity a nejistoty se střídaly celou cestu domů. Sakra, sakra! Co mám dělat?

Já blbec si odříkávám, abych udržovala pěknou postavu a on se tahá s baculatou tvářičkou. Je to normální? Pro chlapa, který má jiné myšlení, asi je. Jakmile jsem něco málo přibrala, rád si štípnul do špeků a nezapomněl podotknout, že bych měla ten přebytek shodit a nakonec hledal to, co doma neměl.

Musela jsem se uklidňovat, abych neletěla po silnici jako střela. Naštěstí jsem to zvládla bez problémů. Vjela jsem do garáže, zaparkovala a při tom jsem se už viděla osprchovaná v posteli. Chtěla jsem klid a tmu a nevidět nikoho. Ještě zkontrolovat naše puberťáky, aby měla má dušička pokoj a jestli jsem si něco dnes zasloužila, tak svou měkkou a voňavou postýlku. Objala mě do svého náručí plného poctivého prachového peří a za chvíli jsem nevěděla o světě. Doma je doma!

Vzbudil mě zvonek u dveří. Kouknu na budíka, je pět ráno. Venku byla tma tak trašná, že si člověk neviděl na špičku nosu. Srdce mi začalo tlouct jako o závod.

,,Otevřiiii!!!“ Hulákat ožralý dobytek se jménem mého manžela. Ale i když ho neměl napsané na čele, všichni sousedé věděli s jistotou, kdo je budí v sobotu brzy ráno. To bude ostuda, říkala jsem si, ale ještě chvíli jsem váhala, jestli vylézt a otevřít a nebo jestli ho nechat venku na mrazu. Byl leden a venku mínus pět.

„Tak kde jsi?“

Nerada jsem vylezla z postele, mlčky a bez pozdravu odemkla a bez odporu a jakéhokoli projevu jsem se vrátila zpět do ložnice. Za sebou otočila klíčem.

„Seš jako medvědice, taky koušeš a neumíš se usmát . A chci svůj polštářek a peřinku.“ S frivolitou v hlase se snažil o vtipy, ale odpovědi se nedočkal.

Čas do svítání byl nekonečně dlouhý, protože jsem už usnout nedokázala. Nikdy jsem se nechtěla dočkat nevěry. Ze začátku jsme do sebe byli zamilovaní a bylo to krásné. Ráno mi nosil do postele snídani, občas jsem ho vystřídala, když se mi podařilo být na nohou dřív a obvykle jsem mu dělala jeho milovaná míchaná vajíčka. Najednou jsem si uvědomila, že jsme pro sebe dlouho nic neudělali. Vyhýbal se společným chvilkám, nechtěl se mnou mluvit o ničem, co se týče nás dvou. Intimní chvíle byly málokdy, jakoby jenom z povinnosti a častost se snížila. Ráno vstával brzy a četl noviny a nebo civěl do nějakých lejster a dělal, že ho ruším, když ho byť jenom pozdravím. Děti vnímal vždy jenom okrajově. Nijak vyjímečným otcem nebyl nikdy. Podal,vysvětlil, ale vše pro ně dělá jenom mezi činnostmi pro sebe. Vždy je měl rád, dýchal by za ně, ale jenom dýchal!

Vylezla jsem z postele v sedm a opatrně obešla smradlavého chrápajícího šmudlu. Kéž by spal ještě týden, to bych byla dostatečně nad věcí. V tuto chvíli jsem měla žaludek stažený, protože jsem se nechtěla a  ani jsem neměla potřebu poslouchat vysvětlení, proč se ta dáma ocitla na jeho klíně. Určitě bude koktat, jak mu tam spadla. Vždy se držel výroků pana doktora Plzáka : zatloukat, zatloukat, zatloukat. I kdyby vás našli s milenkou v posteli!

Sedla jsem si do kuchyně a rozsvítila malé světlo.

Nad šálkem čaje jsem začala přemýšlet, co se životem dál. Má to smysl? Nemiluje mě, nebudu si dělat iluze. A určitě nejsem na světě jediná, které je manžel nevěrný, tak proč se uzavírat? Třeba na mne čeká ještě někdo jiný, kdo o mě bude stát. No řekněte, třicet pět roků přeci ještě neznamená konec mého ženství. Šla jsem do koupelny a rozsvítila na sebe světlo. Podívla jsem se na sebe do zrcadla. Byla jsem hodně unavená, nevyspalá, pod očima kruhy.

Tak dost děvče! Řekla jsem si. Nechce tě, nevadí. Ty se srovnej a ukaž mu, že má o co přijít. Že ještě bude brečet, až budeš v náručí někoho jiného. Vždy ť co na něm je? Ve svých třiceti devíti má pupek, vlasy mu prořídly a jiskra z jeho sportovní chůze také zmizela. Šmajdá, táhne se po bytě jako smrad a já jsem pořád ještě plná života. A to proto, že na rozdíl od něho cvičím a snažím se být dobrou maminou i manželkou. Je to pro páníčka málo?

Recept na další život je dobrá nálada, i když se budu muset víc snažit. Budu veselá a až se probudí, budu ho vnímat jako vzduch! Je všude kolem nás, ale není vidět.

A uvidíme, jak to chlapec ustojí!

Autor Blanka, 10.08.2018
Přečteno 93x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Anděl
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2018 liter.cz v1.4.3 | Facebook, Twitter