Jeden den

Jeden den

Anotace: Chce to trochu optimismu...

Nechápu, jak je možné, že každý, koho potkám si stěžuje, každý má těžký život: málo peněz v bance pro případ, že by přišel konec světa, nechápající manžel/ka, kterého si vzal/a z do dnes nepochopitelného důvodu, kabát v odstínu, který úplně jinak vypadal v obchodě, ale co se dá dělat, nosit ho musí, už si ho koupil/a atd. Nechápu, to si ve svých životech nevidí nikdo nic pozitivního?

Například já jsem šťastný člověk. Všechno co mám se mi líbí. Jsem rád, že něco mám. Miluji svůj život.

Ráno se ve čtyři hodiny probudím a říkám si: " jeee, zas mě bolí záda, dlaně nemohu sevřít v pěst, to je skvělý, cítím bolest, žiju." Vylezu z postele, vypustím ven "Krakena", což je můj pes neznámého plemene, malého, podsaditého vzrůstu, s neuvěřitelným elánem každé ráno. Vyběhne ven a začne štěkat. Je něco jako kohout. Budí celou vesnici. Má neuvěřitelnou představivost. Myslí si, že je stvořen k lovení koček a ptáků. A tak se každé ráno rozeběhne a chytá. Zatím se mu to nepovedlo. Vím, že on ví, že kdyby nějakou kočku dohonil, dostal by přes tlamu. Přesto to nevzdává. Je šťastný, že kočky s ním mají slitování a ze soucitu před ním utíkají.

Ke snídani si vypiji svoji oblíbenou nejlevnější kávu, čerstvě upraženou v Brazílii před necelými deseti léty a jsem rád, že globalizaci nic nezastaví. Radostí jsem si parafrázoval reklamní slogan - Pijte Brazilskou kávu, tak pečlivě sebranou Brazilcům.

No nic. Jedu do práce. Je to neuvěřitelně skvělý pocit, že dnes musím ujet jedním směrem jen devadesát kilometrů. Je nádherné, že auto si dnes může dovolit každý. Dokonce se dá pořídit levněji než poslední model značkového amerického telefonu. No a přesně takové auto já mám. A je boží. Je jak mraveneček, mnohdy uveze víc materiálů než samo váží. Je to můj parťák. Ještě že ho mám. Půlku věcí udělá za mě. Neumím si představit, že bych si každé ráno hodil na ramena 500kg materiálu a šel na autobusovou zastávku.

Cestou do práce si říkám, že je to sice 90km, ale po asfaltce. Někdo na mě myslel. Místy dokonce dříve než jsem se narodil. No není to skvělý? Samozřejmě, sem tam, ale opravdu jen lokálně, třeba jako z Prahy do Brna, na mě mysleli málo. Ale od čeho je mi vlastní úsudek? Právě od toho, abych si to domyslel. Ty celé kusy asfaltu co chybí. Naštěstí mi představivost funguje dobře. Asfalt si domyslím. Možnost fantazírovat za volantem jsem si předplatil silniční daní a dálniční známkou a to na rok dopředu. Jediné co mě z mých fantazií vytrhává je nutnost sledovat zpětná zrcátka. Jestli náhodou nenechávám za sebou díly ze svého automobilu. O to je ten pocit štěstí větší, když dorazím do cíle pohromadě. Děkuji, že žiji, tomu kdo mi život dal. Ano, cestou do práce na své rodiče často myslím. Nechci aby mě přežili a tak jsem opatrný. Štěstí je vratké, já vím, ale existuje.

Přijíždím na místo činu a samozřejmě koukám kolem sebe. Jestli ho spatřím. A ANO, vidím ho, já mám ale štěstí. Můj oblíbený hypermarket G. Dnes si zas dopřeji svoji oblíbenou pochoutku, sekanou v housce. Pokaždé, když stojím v té neveliké frontě z 15 až 30 lidí, děkuji Bohu, že tam mohu být. Obzvlášť v zimě. Je tam teplo. Mám jistotu, že se na mě dostane a že ta sekana bude čerstvá. Přeci jen v tom počtu lidí nemůže být z předešlého dne. A hele, zas na mě vyšla patka. To je fantastické. Jak já to dělám? Pokaždé stejný kus.

Ale k tomu se ještě musím dopracovat. Právě přijíždím. Jsem na místě. Celý, auto taky. Super.

V hlavě si porovnávám to, co si zákazník objednal s tím, co vidím před sebou. Není to stejné. A o tom ten život je. O dobrodružství. Jak já to miluji.

Volám zákazníkovi, že jsem na místě. V duchu si říkám, že se určitě pletu, to celé co vidím, není pro mě. Jen ten větší kousek.
Já: Dobrý den, pane, tak jsem před vchodem.
Zákazník: Jee, vy už jste tady? To je prima. Hned jsem u Vás. Jen dohledám všechny klíče.

To, že dnes dorazím zákazník věděl minimálně týden dopředu. Věděl, že budu potřebovat klíče od všech vchodu. Zřejmě v tom fofru plnění pracovních a rodinných povinností na mě zapomněl. Šťastný je to člověk. Má rodinu.

Zákazník: Dobrý den, vítám vás. Jsem rád, že jste dorazili... Moment... Jste sám?
Já: Ano. Sám. Víte, kolegovi se nečekaně narodilo dítě. Včera o tom nevěděl. Až dnes ráno jednoduše nepřišel do práce. Jak já mu závidím. Ne, já mu to přeji. Jen ať si užije zaslouženého volna. On chudák dva měsíce marodil se zlomeným malíčkem. Ten si toho musel vytrpět... Ale nebojte, já to zvládnu. Které vchody jsou moje?
Zákazník: No všechny. Vy jste neviděl objednávku?
Já: Ale ano pane, i nabídku pro Vás jsem zpracovával já sám. Objednal jste 800 metrů. Tady vidím minimálně 1200.
Zákazník: Nene, 1200, vždyť jsem to kolegyni říkal.
Já: A viděl jste naši nabídku? Je jich tam 800. Tady mám Váš email že s tím souhlasíte.
Zákazník: Ach, já hlava děravá, jsem to přehlédl. Co s tím? Uděláte to prosím všechno?
Já: Samozřejmě pane. Já svoji práci miluji. Proto vždy vozím dvakrát více materiálu než si zákazník objednal. Jste v dobrých rukou.

Nevím čím to je, ale pokaždé zákazník musí strašně rychle pryč. Strčí mi do ruky klíče a utíká se slovy: Kdybyste něco potřeboval, zavolejte. Nejspíš Vám to nezvednu, ale určitě se spojíme...

Hned je mi líp. Ujištění, že se určitě spojíme mi mnohdy postačí k tomu abych začal pracovat.

Otevřu první vchod. Hledám zásuvku. Není... Musím volat zákazníkovi.
- Pane, prosím Vás, potřebuji zásuvku. Kde ji ve vašem domě najdu?
- Jo, zásuvku? No, normálně v každém rozvaděči, v přízemí ob jeden vchod.
- Děkuji, skvělá zpráva. Už jsem se lekl, že jsem ji musel přivézt taky.

Paráda, ve vedlejším vchodě opravdu je, přesně tam, jak mi můj zákazník slíbil, že bude. Svět je plný dobrých lidi, ti špatní jsou akorát lépe organizováni. Země je skvělým místem k žití.

Natáhnu prodlužovak. Vždy mám v autě tři. Co kdyby náhodou. Pomalu začínám vykládat materiál a hned potkám prvního zvědavce ze vchodu.

- Co tu budete dělat jako?
- Madla, pane.
- Madla? O tom já nic nevím. To vedení si tady dělá co chce. Zas vyhozené peníze. Sakra. Já na tu schůzi musím jednou dojit!
- To je dobrý nápad, pane. Pokud tady skutečně žijete, je dobré se zajímat o dění kolem vás. Mějte krásný den.

Materiál je vyložen. Zbývá to nejmenší. Roztahat ho po patrech. Prvních šest zvládám s přehledem. V sedmém překážka. Dvojskříň plná bot. Ty jo, to musí být velká rodina. Nebo nějaký sběratel bot? No. Díky všem mnou navštěvovaným vysokým školám mám mysl stále otevřenou. Hledám skulinku. Kalkuluji jak se vytočit se čtyř a půl metrovým madlem na úzké chodbě s dvou a půl metrovým stropem, vyhnout se skříni, přeskočit kaktusy na podlaze v květináčích, přitom nepoškrábat evidentně nové omítky a výmalbu, a nezničit materiál. Mám to. Musím oknem. Mozek je neskutečný nástroj. Umí nám usnadnit život.

Všechno nachystáno. Je poledne. Ne, dnes se nenajím. Nepůjdu na oběd. Nesmím. Si v duchu říkám: Víš jak jsi dopad při posledním vyšetření u obvoďáka? Po odběrech krve a moči ti sestřička jasně řekla v čem je tvůj problém. Jsi tlustý. Přestaň žrát. Přesně tak ti to řekla. To nemůžeš zapomenout. Za půl roku jdeš na kontrolu a musíš být fit. Přesvědčil jsem sám sebe, že hlad vlastně nemám. Super. Zas ušetřím. Život je nádherný, když víš jak na něj.

Začínám montovat. Vše jde jak po másle. Změřím madlo - říznu. Předvrtám pásovinu, odmastím, nanesu lepidlo, položím madlo, přivrtám. Pecka. Uklidím po sobě. Přenesu nářadí o patro níž. Vypadá to skvělé. Miluji, když je za mnou práce vidět.

Najednou potkám na chodbě paní.

- Vy to děláte sám?
- Ano
- Jeee, vy jste chudinka...
- Kdepak paní, jsem hrdina!

Její hysterický chechot mě utvrzuje v tom, že mám pravdu. Jsem hrdina. A nevadí mí, že se mi lidi směji. Jsem rád, že je mohu pobavit.

Po úspěšném pracovním dnu zas nasedám do auta. Povedlo se nastartovat. Blahem se mi roztáhne na obličeji úsměv. Vyrážím. Cesta domu je podstatně rychlejší. Vím, že tam na mě někdo čeká. Můj "Kraken". Večer bude zas prohánět vesnické kočky a já se tomu budu smát.

Parkuji na dvoře a pocit štěstí je neskutečný. Já nemusím hledat místo k zaparkování. Já ho mám. Vlastní.

Vběhnu domu, vypustím psa, uvařím si svoji oblíbenou kávu a těším se do postele.

Je studená...
Autor Blackberry, 08.01.2020
Přečteno 145x
Tipy 2
Poslední tipující: Marten
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Nevím proč, ale vzpomněl jsem si na klasické dílo Jeden den Ivana Denisoviče, ten "hrdina" taky měl "trochu optimistický" přístup k životu...;-)) tvůj styl psaní i humoru se mi líbí..

08.01.2020 12:28:25 | Marten

Děkuji moc za pozitivní komentář. Hned je ta chuť k tvoření větší... :-) Třeba se mi ještě někdy něco povede.
PS: Ivan Děnisovič měl ten den trochu pestřejší... :-)

09.01.2020 17:34:15 | Blackberry

Něco negativního bys měl ale vědět...zdejší autoři jsou línější číst povídky...beru to podle sebe...;-)

09.01.2020 21:03:14 | Marten

to nebude asi tím, že jsou zdejší, spíše současnou dobou, kdy vše co má více jak 160 znaků je problém... :-)

10.01.2020 06:12:39 | Blackberry

Doba, která má problém je dočíst něco do konce...jako v "news", většině stačí bulvárně chytlavý tiulek...;-))

10.01.2020 12:36:27 | Marten

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter