VEČERY NA HLAVU aneb DĚDICTVÍ ŠÍLENÉHO KONĚ II.

VEČERY NA HLAVU aneb DĚDICTVÍ ŠÍLENÉHO KONĚ II.

Anotace: Universální cestovatel

VEČERY NA HLAVU aneb DĚDICTVÍ ŠÍLENÉHO KONĚ II.

6. 11. 2018 – Probudili jsme se až v poledne. Obložila jsem pytel rohlíků šunkou, vybalila kostku makrobiotického chleba pro Čárliho a nakrájela mísu zeleniny. Dneska to ještě vypadá na provizorium, ale jsem strašně ráda, že je tu sakumpincl vybavená kuchyňka, to mě vážně potěšilo. Zítra už dáme normál oběd. Po studeném gáblíku se vydáváme opět na Brno, vrátit dodávku. Potom taxíkem do Mrdlánek pro naše zapárkované auto, čímž se s naším bývalým bydlištěm definitivně loučíme. Už nebylo naše ani to parkovací místo. Zajeli jsme doplnit potravinové zásoby a frnkli zpátky na Vrchovinu. Zbytek dne jsme strávili vybalováním krabic a rozestavováním nábytku. Stejně jsem pořád měla takový podivný, rozpačitý pocit. V tom malém městském bytě se skrýval ryze můj soukromý vesmír. Teď jsem vybočila ze své oběžné dráhy a vešla do úplně nového prostoru. Ani nevím, jestli tu budu ve 3D, natož zda objevím další rozměry, ale aspoň jsem slyšela, že jsou tu jeskyně plné netopýrů.

Z obýváku máme výhled na malou, zastřešenou terasu a do zahrady. V zahradě je pár ovocných stromků, ořešák, asi čtyři krásné vzrostlé smrky a jedna borovice. Pás jehličnanů pokračuje i v zahradách sousedů. Nemáme televizi a tak jsme instinktivně nastavili náš starý, rozpadající se gauč právě před tuhle modrozelenou obrazovku. Nevím, jestli jsem tak vyčerpaná, ale zdá se mi, že hned ten první a nejvyšší smrk ve výhledu, na mě nějak podivně komíhá šiškami. Je jimi přímo obsypaný, tvoří doslova trsy a působí to jako by měl prsty, spoustu prstů. Potkat ho na dálnici, myslím si, že je to hojně obdařený stopař. Nebo varietní kouzelník. Na druhou stranu, proč by kouzelník stopoval na dálnici?

12. 11. 2018 – Pořád ještě nemáme úplně všechno vybaleno. Vytírám skříně, uklízím malou šatnu, komůrku pod schody, špajz a snažím se věci alespoň základně roztřídit, abych věděla co, kde mám. Čárli s klukama nahoře, dávají dohromady nábytek v pokojíku. Pár minut po čtvrté sejde dolů a rozplácne se na gauči u počítače. Po fyzické práci ho čeká ta virtuální. Dávám si pauzu a rozplácnu se k němu. V korunách našich jehličnanů začíná hořet. Zapadá slunce a zapaluje větve jednu po druhé. Po pár minutách už to vypadá na slušný lesní požár. Žhavé světlo se mihotá, šíří a roztahuje, už zachvátilo i část nezalesněné oblohy. Mraky žhnou, sálají v ohnivých barvách a vytváří na obzoru kresbu snové krajiny. Před mýma očima povstaly Měděné ostrovy s pásem žhnoucích pláží obkružujících magmaticky aktivní oceán.

Bylo tam ale ještě něco. Kromě sirupovitého přelévání horkého magmatu tu byl další pohyb. Po pláži se procházelo zvíře snad podobné koni, ale s podivnou hlavou. Byla nezvykle velká k rozměrům zbytku jeho těla, z té dálky se nedalo určit, o jakého jde tvora. Nicméně stále šel, nezastavoval, jako by měl cíl. Dostal se až k poslednímu cípku pláže, už nebylo kam jít, obraz dál nepokračoval, ale nějak mu to bylo jedno. Nezpomalil, necouvl, stále ve stejném tempu z obrazu vystoupil. A kráčel dál stmívajícím se prostorem mezi oblohou a zemí, jeho silueta se zvětšovala a už bylo rozeznat i co, se to naším směrem blíží. Ta nezvyklá hlava totiž nesla skvostné parohy. Čím víc se blížil, tím byly skvostnější, protože jeho postava rostla, nabývala, za chvíli už přesáhla rozměry běžného zvířete. K naší terase putoval přízračný jelen.

Nepodobal se však magickým strážcům, které jsem dosud znala. Neměl nic společného s Měsíční krajinou. Celá jeho figura zářila a plápolala, a když se snesl na zahradu, byl obrovský. Nic živého, co jsem znala, se mu nemohlo rovnat. Byl větší než náš dům. Popošel pomalu k terase a zastavil se. Seděla jsem jako zhypnotizovaná a oněměle zírala na ten přízrak za sklem. Otočila se na Karla, ale dál nezúčastněně ťukal do plastbooku. Opatrně jsem se zvedla, popošla ke dveřím na terasu a přilepila se na sklo. Sehnul obrovskou hlavu, šňupák vtěsnal do prostoru mezi stříškou a zábradlím a očima na mě pomrkával zvenku. Jen jsem se modlila, aby parožím nezramoval střechu a nevymlátil okna v patře. Mrkla jsem znovu na Karla, ale volaný účastník se stále nehlásil a tak jsem potichu otevřela prosklenou výlohu a vyšla ven. Přiblížila jsem se k té obrovské hlavě. Funěl jako parní lokomotiva, jeho chřípí se roztahovalo a zase stahovalo, ofukoval mě vlhkým teplým monzunem a já zjistila, že si mě očichává. Pak dvakrát zafrkal, jako když zatáhne za fanfrnoch a potřásl parohatou hlavou. Opatrně jsem natáhla ruku a dotkla se jeho čumáku. Byl vlhký a horký, nikoli však nepříjemně. Zajela jsem rukou výš po hlavě, ruka mi zmizela v plápolavé záři, ale nepálila se. Plamínky mi přeskočily až k rameni, bylo slyšet, jak tiše praskají a hučí u mého pravého ucha, nic destruktivního se však nedělo. Vztáhla jsem k němu i druhou ruku, zajela do plamínků až po loket, hladila a poplácávala tu velkou lebku radostně jako dítě, co se setká se svým zvířecím přítelem a pak se spontánně přitiskla i tváří, s výtryskem úsměvu se nechala pohltit sálajícím světlem.

Plamínky hučely, praskaly a šustily v mé hlavě, mluvily ke mně řečí, která se neskládala do slov, přesto jsem měla pocit, že je slyším, ale za nic bych je nedokázala interpretovat, dát jim lingvistickou formu, protože se vymykala jakékoliv. Pochopila jsem, že jde o universální jazyk, pro jehož přijetí nepotřebuji měřítka ani logická vysvětlení. Chvíli jsem jako v transu objímala jelení hlavu a nechala proudit energii a šepot plamenů, stávala se jimi a rozpouštěla se v nekonečnu, když se hlava pohnula, jelen velice pomalu couvl, jemně zvednul čenich a couval dál. Když jsem se chtěla pustit, hlavu zase trochu zvedl, jakoby si to nepřál. Už jsem visela nohama ve vzduchu, zaklíněná jen o zábradlí. A tak jsem se na to zábradlí postavila, zpola ležíc na jeho čumáku a natáhla se co nejvíc, abych se zachytila parohů. Zvedal hlavu a já šplhala po paroží, jako do koruny obrovského stromu. Trochu se to podobalo usazování se na vstávajícího velblouda kříženého s jabloní. Jen ta výška, Santa María! Jelen se postupně narovnal a já houpala nohama, držíc se jednoho z opěráků, a shlížela do oken pokojů v poschodí. V jednom se svítilo, u psacích stolů sedí dva kluci a ťukají něco do počítačů. Jeden se mimoděk podívá ven, za světlem, které se objevilo. Ztuhne a pak se otočí na druhého a se vztaženou rukou mu venku cosi ukazuje. Pak oba v překvapení zamelou pusou. Sice neslyším co, ale je mi jasný že: „Mami?“

Davídek otvírá okno: „Co tam děláš? Co to je?“ „Visím a bloncám nohama. Jelen.“ „A můžem za tebou?“ Vypískne Petřík. „No nazdar!“ Pomyslím si, ale než stačím něco říct, jelen zas pomalu sklání hlavu a paroží se blíží k otevřenému oknu. „No tak asi jo.“ Hlesnu přiškrceně. „Ale opatrně a musíte se dobře držet.“ „Nebój mami.“ „ To je jako šplhat na Holštejn, jen je tu ještě víc místa.“ Zadrmolí jeden po druhém a už se sádlí na vedlejší paroh, kousek ode mě. Jen co dosedli, rozplápolali se jak dvě malé pochodně. „Jé to je srandá. Ono to nepálí, ale hezky hřeje.“ Prskne smíchy Petřík. „Jo, já jen doufám, že nás to žvížátko nevyklopí, protože jestli jo, tak ho típnu a co nezhasne, rozemelu do fazolí.“ Zašeptám stísněně. „Neboj mamí. Vypadá, že je hodnej.“ Broukne zas Davídek. Jak si tak ve výšce planeme, jelen se zvolna rozešel a já koukám, že po něm v trávě, někde mezi řebříčkem a černobýlem, kostřavou a ostřicí, zůstávají slabounce plápolající, žhavé stopy a jeho záře osvětluje naši bující sbírku arizonských bodláků. Ze tmy se vynořují jejich ochmýřené hlavičky. „Copak jste vlastně dělali u těch počítačů? Doufám, že něco do školy?“ „Jasně mami. Dělali jsme prezentaci do hudební výchovy, rozebírali co je hudba lidová a jaké nástroje se v ní používali, a pak jsme stahovali paní učitelce něco z AC/DC a IRON MAIDENů.“ Odpoví Davídek. Loupla jsem po nich očima: „Co mají proboha IRON MAIDENi společného s lidovou hudbou?“ „Byla tam taky otázka, co sami máme rádi za hudbu. Tak přece nenapíšem, že posloucháme dědu Mládka.“ Lípne Petřík. „Sorry mami, ale to už fakt ne.“ Uchechtnou se oba a koukají na mě jako na dinosaura. „Tak to je mi jasný, ale gde jste vy dva přišli na AC/DC a IRON MAIDENy. „No ze Simpsonů.“ Odpoví zase oba najednou schizofrenně. Dvojčata, že se vůbec ptám.

“Jé, já vidím ke Kučerům.“ Pískne Petřík. „Nekřič a nekoukej jim do oken. To se nesluší, nebo tě pan Kučera posype Roundupem.“ „Neposype, protože to bysme na něm vysoudili miliony, jako ti manželé v Americe.“ Sleduju Kučerovi jak v klidu večeří a přemýšlím, kde by asi tihle dva starouškové vzali ty pomyslné miliony. Tak poradit se sadbou brambor, předat přes plot pár paprik, cuketu nebo hlávečku salátu na salát a strašně rádi si povídají. Pan Kučera ví snad všechno o traktorech, motykách, sekyrkách, zeleném hnojivu, slepičincích a slívovici a ze všeho nejradši se poslouchá. Jelen mezitím opatrně obešel náš dům a vydal se s námi po setmělé ulici, houpavým krokem panovníka při korunovaci a my tři jsme byli diamantoví lordi usazení v jeho koruně. Shlíželi jsme dolů na pouliční lampy vzhledem připomínající usínající sedmikrásky, na tmavnoucí kostičky sousedských chaloupek s rozsvícenými okénky, na ztichlé zahrady s poděšeně kňourajícími hlídacími psy, na Nautilus v jehož kulatém okénku proplouvala zlatá rybka a příjemně měkkým hlasem vždy pokládala otázku: „Máte přání prosím?“ Jenže tentokrát jí z nás trochu hráblo a tak se jen v amoku proháněla za vlastním ocasem. Dívali jsme se na useknutou asfaltku končící v polích, za nimiž se černal pás lesa a na čtyři temné stíny rozsochatých lip, v jejichž středu se vznášela étericky bílá postavička ukřižovaného Ježíška se svěšenou hlavou. Když jsme procházeli kolem, zrovna pronášela třaslavě zpěvavým hláskem to své: „Ad honorem et gloriam Dei.“ Neboli: „Kééé cti a slávě bóžíííííí.“ Pak vyvalila očka jako pingpongové míčky a hlesla: „Deus meus! Tééédy pane Hlaváček, to jsme si nedomluvíííílííííí.“

Pod námi světélkovala ztichlá vesnice, komíny bafaly obláčky kouře a krychle rozpadajícího se totalitního hotelu, nejen jménem, připomínala rozmočenou krabičku bezfiltrového kuřiva z roku 1950. Obkroužili jsme kolem lip, z lánu mokré ornice se zvednul stín dravého ptáka a vystoupal do výše temného nebe bez hvězd, prostoupené lezavě mlžným oparem. Jelen se vydal zpátky k našemu domu, stužkou silnice projížděli osvětlené automobily podobné svíčkám plovoucím na dortu, pouliční lampy ladily na nokturno. Vláčně jsme zahli do naší ulice, pak k našemu domu a za chvíli už se jelen opatrně skláněl k terase, kde jsme mu po hlavě sklouzli, nejdřív já a pak, za mé asistence, i kluci. Přízračný ostrovan se nám rychle rozplýval před očima. Ještě se nechal na rozloučenou podrbat a poplácat po obrovské hlavě, otočil se k odchodu a zhasnul. Chvíli jsme se dívali za ním do tmy, naše ruce ještě slabě plápolaly. Koukla jsem se úkosem na ty svoje dvě zlobidla: „Luku Skywalkere a Obi-Wane Kenobi podřiďte se mé síle! Vstupte na stranu temných lordů!“ Tasila jsem své dva světelné meče. „To teda ani náhodou Dárthe Mami!“ „To ty se podřídíš naší síle a přijmeš nás za svoje vládce!“ Zašermovaly mi před očima světelné meče hned čtyři. Odrážela jsem, co se dalo, ale bylo mi jasné, že moje temné síly už nestačí a tak jsem se uchýlila k poslední možnosti. Roztáhla své dohasínající zbraně k objetí a zvolala: „Luku a Obi-Wane! Jsem vvvaše ééééééééééé Vader?“ „Ha ha ha háááááááááá! Dárth Maminka Vader.“ „Vy jste všichni tady?“ Otevřely se dveře na terasu a vešel náš Robinson. „Jak jste mi proklouzli? Já myslel, že maminka sedí vedle mě a kluci snad dole ani nebyli. Byl jsem zabraný do překladů, ale posledních deset minut si povídám s Pákistáncem a najednou se mi zdálo, že se venku párkrát podivně zablesklo. Vyhlídnu a všechno je úplně jinak. Copak se tu dělo?“ Koukli jsme s pánikluci na sebe. „Zme tu jen prostě pozorováli, jak zapadá slunce.“ Vysoustružila Dárth Vader.

https://www.youtube.com/watch?v=5gNuj8UkyC4

https://www.youtube.com/watch?v=RXWMKW8X2pQ
Autor Tichá meluzína, 04.03.2020
Přečteno 73x
Tipy 5 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: jitoush, Amonasr, Lesan
ikonka Komentáře (6)
ikonka Komentujících (3)

Komentáře

......to Tvoje za zrakem/úsměv/.....člověk by Ti to do písmene věřil,že jako doopravdy....Ji./smích/

04.03.2020 20:57:20 | jitoush

Depak sever, muchničky, komáři! Já zas tý krve už tolik nemám.
Z textu sem vyčet, že nastalo stěhování z města do polodivočiny. Proto taky neříkám, v kterým lese sem. To by taky tady mohlo bejt brzy narváno!
P.S.Co to tam na tý Vysočině děláte? Tedy spíš neděláte? Včera jsem jel na otočku N.M.n M., hotová hrůza! Bál jsem se cestou zastavit a vyčůrat, páč by mi ten brouk zcela jistě začal žrát boty!

04.03.2020 19:33:05 | Lesan

Jo a toho losa jsme viděli při průjezdu přes Yellowstone. Něco velkého, nosatého a ušatého nám přeběhlo přes cestu. Než jsem ale stačila nějak zareagovat, koukala na nás ze křoví už jenom ehmhehmmmm prdel. OBROVSKÁ. Naštěstí to byla samice, ty koule bych fakt nechtěla vidět. :o)

05.03.2020 15:55:02 | Tichá meluzína

Jo, to mě taky mrzí. Vyjdem si na procházku, nebo nastartujem kola a potkáváme hromady pokáceného, nebo šedivý, stínový les. Jsou tu i krásná místa, copak o to, ale tomuhle se přece nevyhnem. Je to škoda. Myslím, že částečně (možná hodně) za to může řepka a co se jejím pěstováním naruší, na to se pak to ostatní už jen nabaluje. Smrděly nám tu žluté lány celé léto. Dík za přečtení mého elaborátu. To víš. Licence na fantazii patří autorce/autorovi. :o)

04.03.2020 19:49:45 | Tichá meluzína

Páč je dílko věnováno jinejm, tak bych to toho dál nekafral (hezkej popis). Jen bych si dovolil, jako člověk profičený vysokým severem poznamenat, že autorka dle popisu "velblouda kříženého s jabloní" měla co do činění s losem. Což je dost trucovitej i když dobromyslnej tvor. Ovšem bejt samice, tak si dám na něj rači bacha, von se v říji nezná a nezdá!

04.03.2020 14:15:05 | Lesan

Jééé sever. Tam je kráááásně. Nechceš se tam vrátit? :o)

04.03.2020 14:46:06 | Tichá meluzína

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.9 | Facebook, Twitter