Lianka voní sisinkou

Lianka voní sisinkou

Anotace: O svém těžkém životním osudu (i osudu dětí) si dokážeme rozhodnout celkem lehce. Stačí nám k tomu bezbřehý altruismus a nekonečná víra v pozitivní změnu člověka. Stačí, jednou říci "ano!"

 

 

 

„Náš houslista „Obrázek,“ požádal švadlenku Julku o ruku!“

Ta zpráva o vdavkách se rychle šířila městem a zejména dívky jí od záměru odrazovaly. Ať si rozmyslí, že je alkoholik a holkař! Ona však rady zaměňovala v pustou závist a řeči ignorovala. I kdyby. Ožení se a zodpovědnost a láska mu mládenecké manýry vyženou z hlavy. Jednou po milování pocítila potřebu se ujistit, že tu jsou ONI a TI. Obavy Těch mu vylíčila. Vlado (kterému pro jeho jemné rysy ve tváři, říkali Obrázek) se dušoval, že je tu jen ona, která jej může udělat šťastným. Byl v údivu, že se o něm roztrušují pomluvy, jako o opilci. „Piju, jako každý normální chlap. Z lásky k Tobě – budeš li chtít, třeba pití zcela zanechám. To slibuji!“

Oddal je evangelický kněz za neveliké účasti rodinných hostů, zato hojné přítomnosti postarších zvídavých klevetnic i uslzených dívek.

 

V poválečných letech se osidlovalo České, vyprázdněné a slibné pohraničí. Ze všech možných koutů republiky, tam směřovali lidé všeho druhu a zaměření. Svodům podlehli i novomanželé Valovy, kterým se už zdály slovenské poměry malé. Na sklonku roku – spolu s ostatními přistěhovalci, stáli ve skupince před Místním úřadem v Pročovicích, aby se přihlásili k zdejšímu pobytu. Po šesti měsících v přechodném bydlišti podepsal Vlado věrnostní smlouvu a jako tesař údržby nastoupil u Českých drah. Odměnou mu byl přidělen byt v právě dokončené cihelné novostavbě.

V Pročovicích bylo v provozu i zakázkové krejčovství. Ale pro ambiciózní Julii bylo malé a strnulé. Přesto tam nastoupila s ambicemi pozvednout úroveň a strhnout kolektiv švadlen ke kreativitě a cílevědomé práci. V osobním životě se ale Julčiny záměry nenaplňovaly. Začala platit za svoje přehnané iluze a naivitu. Vlado vřelý vztah alkoholu neomezoval – naopak! Nebylo dne, aby si svoji dávku nedopřál. Denně si po práci odskakoval do hospody „na jedno.“ Doléval si nálady a alkohol také nezanedbatelně ovlivňoval rodinný rozpočet. V nekonečných manželských rozepřích ujišťoval a lhal. Stále omílal, že si dává jedno-dvě piva, což je u chlapa normální věc. Tvrdil „mám vše pod kontrolou a mám tě rád!“

Po půlroce Julka otěhotněla, což manžel náležitě zapil. Ušila si dětskou výbavičku, zakoupila obstarožní kočárek. Jednoho večera se podnapile rozjařený Vlado, přiřítil domů s darovanou kovovou postýlkou uloženou na dvoukoláku. K tomu nešetřil proslovem o krásné budoucnosti, šťastné rodině. Jakým bude dobrým otcem! S hrdostí pojede se synkem v kočárku ulicí… A poté, jak bylo pravidlem, se odmlčel a odpotácel se „unaveně“ do postele!

Přes všechny indicie, Julie stále Vladovo slibům věřila. Doufala, že se vše dá zvládnout. Že jejich narozené dítě semkne rodinu a on se stane zodpovědným otcem.

V řádném termínu se jim narodila holčička, Lianka! Trochu zklamaný Vlado, který si přál synka, se s tím rychle srovnával, tří denní pitkou s kamarády. Ti si jej dobírali a ubezpečovali černým humorem. „Ať to taťka nevzdává. Jeho soused má ještě pokusů několik!“ on jen mávl rukou se slovy. „Bude to hezká holka. A to může být jen po mně!“

S mateřstvím, Julii nakonec zůstala na krku i domácnost. Její muž si žil svůj alkoholem „povznášivý život.“  Snad jedinou změnu bylo to, že jim začaly mizet ze šuplíku odložené peníze na domácnost a musela je před ním ukrývat. Rozhodla se k zakoupení zánovního šicího stroje, aby si trochu k mateřské podomácku přivydělávala. Rodinné neshody se začaly vyostřovat, až při jedné zvláště vypjaté hádce, udeřil Vlado Julii do tváře! Upadla na podlahu, a jako by to nestačilo, nakopl jí navíc mezi žebra!

Na druhý den nebyla schopna pohybu. Už vystřízlivělý Vlado, jí musel s jeho přivolaným motorizovaným kamarádem odvézt do nemocnice, kde jí hospitalizovali. Do lékařské zprávy uvedla, že upadla na schodišti a poranila se o zábradlí. Lianka zůstala týden v otcově péči, ale přes Julčinu obavu se o ni postaral výborně. Vlado v Nemocnici Julku navštěvoval denně a nosil jí pamlsky i květiny. Ale zdálo se, že ona je s tolerancí u konce… Zarytě mlčela! Dívala se vyprázdněným pohledem a sotva brala na vědomí jeho drmolení, že je s pitím definitivní konec. Že začnou znova. Od začátku a lépe!

A po jejím návratu domů, opravdu tomu vše nasvědčovalo!

Vlado chodil z práce rovnou domů a peněz „kapesného“ téměř nevyžadoval. Dokonce plnil dávný slib a jezdil s Liankou v kočárku na procházky! Nevraceli se spolu dříve, nežli za dvě hodiny a to si stihla Julka doma udělat spoustu domácí práce. Přese vše, na jeho fyzický atak nezapomněla a jen ojediněle s ním hovořila uvolněně. Ale jeho „změnu“ s přibývajícím časem začala brát s pragmatickým nadhledem. Dobře! Odešla by nejen s Liankou, ale i ostudou a ještě méně penězi. A odejít kam? Byt patří jemu. Vrátit se domů do Bratislavy? Poslouchat „moudrá slova“ lidiček. Nechat se mlátit po hlavě kázáním o jejich předvídavosti, že jí tenkrát dobře radili a varovali?

Ne, tohle neudělá! To dá raději šanci Vladovi. Vždyť on, se opravdu od základu změnil. Začal být konečně takovým manželem, kterého si vždy přála mít.

Sousedka Lianku ochotě dvě hodinky pohlídala a byly spolu i v kině. A dokonce Vlado navrhl, že v únoru by zajistil vstupenky na stavbařský ples v Brusini. To je jako sen! Tak dlouho spolu nikde nebyli.

O Lilinku se začal starat a byl ji na blízku. Vracel se z procházek unavený, ale snažil být se usměvavý, když se navracel z kočárkárny s Lilinkou v náručí. V ruce třímal prázdnou dětskou lahev od čaje a Rudé právo. Ona si tvrdě spící Lilku vždy přebrala a schoulila do náruče.

„Pojď sem, ty moje ospalá princezno! Doma toho moc nenaspíš, ale s taťkou…“

„To víš, drahoušku. To dělá ten venkovní čerství vzduch a k tomu to kolébání, jak v panském kočáře.“

Navracela se jí pohoda, kterou si ani nenechala pokazit tím, že teď po Vánocích jí nosil k výplatě méně peněz.

„Musíme se, Julko na zimu uskromnit! V zimě mají stavbaři po sezóně, je méně práce a není na prémie.“ Řekl Vlado a popadl na vrchu skříně položený futrál s houslemi. Rutině housle vyndal a snažil se tóny odehnat chmury z Julčiny tváře.

„Pozri sa na mňa, dievča zalubené…“ zpíval a navrhnul jí, že si najde opět někde angažmá v souboru a vydělá pro rodinu o víkendech nějaké korunky.

„To si jen zkus!“ varovně zahrozila prstem. „Ženský, kamarády, pitky? To už tady jednou bylo!“

Měla jiný plán. Zažádala si o místo v Jeslích a půjde do práce. Až to bude mít jistý, tak mu to řekne.

 

Za nevlídného, podmračeného dne, vstoupila Julie do budovy České pošty. Při vypisování složenky nemohla nevyslechnout rozhovor páru žen, stojících v řadě u přepážky.

„Tak si představ, Drahuš, že mi zeťák vyprávěl o taťkovi, který ve všední dny jezdí s kočárkem chlemtat vodku do tý putyky pod lesem, Víš přece – jak se jen jmenuje, no?“

„Zámeček, Věro!“

„Jo Zámeček, máš pravdu! No, a on ti tam před vchodem u schodiště do věžičky ten kočár zaparkuje a jde si do lokálu hodinku nasávat.“

„A dítě furt spí…“ vpadla jí do řeči Věra

„To je právě ten fór, víš. On, ten kretén, předem uspí dítě malým půl štamprletem, které nalije do kojenecké lahve s čajem. Ono je v klidu a spí jako dřevo!“

„To je ale vůl!“ vytřeštila oči Věra. Vždyť z toho dítěte vyroste debil. To je snad jasný a trestný!?

„Trestný asi jo.“ zauvažovala dáma a potřásla hlavou.

„Ale on to každý neví! Jen ten dareba můj zeťák a pár mu podobných blbců, kteří si z toho dělají estrádu. Netuší to ani jeho žena, ta husa krejčová, co teď je na mateřský. Říkám zeťáčkovi. Co mi to tu blafeš? Přece není tak pitomá, aby z toho dítěte tu vodku neucítila… nebo z tý lahve. Ale on jen mávl rukou, že vím houby.“

„Tak jí to řekneme! Nebo to nahlásíme policajtům? Třeba!“

„Hele, mě do toho nepleť. A ty se do toho nepleť taky! Co je nám po tom? Ještě si naděláme spousty problémů. O jednoho debílka míň, nebo víc – na tom nesejde.

Do Julie, jako když udeřil blesk! Zkameněla jako socha. Pocítila na spáncích mocný tep krve. Nebyla ani schopna dopsat poslední iniciály na složence a nechala jí rozepsanou ležet na stolku. Vykročila jako zmámená k východu, aniž by se otočila k ženám a prohlédla jejich zevnějšek. Hněvem i okolím nepřítomna, vyšla ven na ulici.

 

Na druhý den si vše ověřila. Po půl hodince Vladovo odchodu na „procházku“, se vydala do hostince Zámeček. Lilka spala a když se do kočárku naklonila, ucítila – byť slabí, odér alkoholu. Dál neváhala a s kočárkem odjela domů!

Vlado propadl panice, když později kočárek před hospodou neobjevil. Naštěstí pro něho, mu vše „vysvětlila“ uklízečka lokálu, která si náhodou odcházející ženy s kočárkem povšimla. Popsala Vladovi ženu tak věrohodně, že neměl o Julii pochyb! Věděl, že bude zle! Aby zapil pech a získal na cestu domů kuráž, hodil do sebe dva tvrdé tupláky! Je to v hajzu a je mi to fuk, zažehral si v duchu.

Doma jej čekala rozlícená Julka a výslech! Ani se nebránil a chlast mu temnil mysl. Zpola vymačkanou zubní pastu, která měla vyčistit jeho dech, zevlovala v náprsní kapse jeho saka. Mimosezónní prémie samozřejmě nechyběli, ale rozpustili se vodce. Největší dilema musel řešit s odérem vodky, zavánějícím z Lilinčina úst! Nakonec ona sama, tu koncentraci vodky v bylinném čaji z části vydýchala a o zbytek se postaral jeho nápad – Sisinky! Bonbóny, které Vlado při cestě domu ústy navlhčil a uvolněným arómatem potřel její tvářičky a pusinku.

Julie byla šílená zlostí a upadala do deprese! Choti slibovala definitivu jejich rozchodu. Že „zařídí“ jeho izolaci od dcery.

Vše, ale mělo být jinak. Přestala menstruovat a zjistila, že je opět v jiném stavu!

Éra komunizmu, samozřejmě přerušení těhotenství nepřála a měla k tomu účelu zřízené posudkové komise. Komise, které se přehrabovali v lidském soukromí, partnerských poměrech, či životních podmínek rodičky samé. Apelovala na mateřskou odpovědnost, s ideologickým nástinem „morálního vzoru socialistického člověka.“

Následně podstoupit obdobné a potupné martyrium odmítla. Zvítězila i její pragmatická úvaha a především, víra všudypřítomného obratu člověka k dobru!?

Naplnil se Julčin čas smířením se s osudem. Naplnilo se narození Vladova syna, kterému dali jméno Štefan. Ustála očekávané několikadenní manželovo oslavy, kterých si užil s kamarády. Naplnění jeho daného slibu obratu k abstinenci, se již nikdy nedočkala. Střídaly se cykly manželských hádek, výčitek i planých předsevzetí vedoucích na konec k smířlivosti s osudem. Sama Julka přehodnotila své životní ambice a pomalu se stávala ušlápnutou domácí hospodyňkou – tedy, pro upřesnění. Stala se jen pouhým „strojem domácnosti.“ Její plody životních rozhodnutí k umanutému alkoholikovi dozrály! Lianka už ve školce jevila mentální zaostalost. Lidi sledují a vidí! Některým byla za přitroublou, jiní se snažili být shovívaví. Zejména děti umějí být spontánní i nemilosrdní a byla jim na posměch. Julie se ale vzepřela. Bojovala proti všem, jako matka lvice. Lilince věnovala svůj veškerý volný čas. Stávalo se občas, že byla zahleděně neobjektivní, a dcerce ve sporu s lidmi nekriticky stranila.

S přibývajícími roky začal alkohol Vlada ruinovat nejen fyzicky, ale zejména se to projevovalo na jeho psychice. Motoricky se pohyboval a stával se svým pouhým stínem. Začala být u něho zřejmá afázie.

Jako opilá, bizarní troska, navracel se večerem domů a vadil se s ustaranou Julkou. Ta pravidelně byla usazená na židli u šicího stroje a do pozdních nočních hodin šila, aby alespoň vydělala na základní rodinné potřeby pro domácnost.

Nastal každodenní rituál, kdy na hodinách nastala dvacátá hodina a on odcházel spát. To už Julie nekomentovala ani ničeho nežádala. Věděla, že spánek je tím posledním co vyhublou trosku Vláda, ještě drží nad vodou.       

        

     

 

 

       

        

      

   

                                       

 

 

 

 

 

 

Autor šerý, 13.01.2021
Přečteno 109x
Tipy 20
Poslední tipující: umělec2, zdenka, Kubíno, Marcella, mkinka, Krahujec, jenommarie, danaska, Amonasr, Vivien
ikonkaKomentáře (28)
ikonkaKomentujících (11)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Alkohol mám rád. Ne v této podobě. Pěkná bohužel smutnâ povídka. Ahoj.

19.01.2021 09:16:35 | umělec2

Díky, Umělče2* I já občas a rád... ale s rozumem. Tak na zdráví a pokroky v naší tvorbě... břink!

19.01.2021 13:24:16 | šerý

někdy používám toto úsloví ... je to těžký ... chodit pěšky ... je dobře, Šerý, že ses s tím takto vypořádal . Realita bývá často mnohem horší. Ale život je dar ... a je třeba jít stále dááál...z

17.01.2021 23:07:44 | zdenka

Životem člověk někdy klopýtá, ale vždy jen chůzí ku předu. Ano, zbírat si i drobničky a jít a jít... Nakonec, kdyby přece jen. Kráčet štěstímu na proti, tolik nohy nebolí.
Jsem potěšeným, že jsi nahlédla i do mých povídek. Děkuji, Zdeni*

18.01.2021 17:29:24 | šerý

Moc pěkná a propracovaná povídka. Čte se hezky, bohatá slovní zásoba a ve finále nutí k zamyšlení. Možná bych to shrnul tím, že lež má krátké nohy. :-)

Opravdu moc vydařené. Tohle je můj šálek čaje. :-)

16.01.2021 00:50:12 | Kubíno

Od Tebe bezvadná zpráva, Kubíno. Jsem potěšeným a velké díky, za návštěvu!

16.01.2021 02:02:37 | šerý

Já děkuji za velmi kvalitní počtení. :-)

16.01.2021 16:32:14 | Kubíno

Dost smutný příběh. Alkohol a další závislosti v rodinách jsou bohužel rozšířeny velmi hojně. Znal jsem rodinu, bydleli u nás v ulici, kdy ten muž byl přes 50 let věčně opilej na dvorku. Jako invalidní důchodce (přišel již na vojně o nohu, kterou mu přejel vlak), když v opilosti usnul na kolejích.Celej život doma a neschopen práce. Takže celej důchod propil a nechal se živit manželkou. Barák na spadnutí a do toho 2 děti, které hned v 18 raději utekly. A nikdy od něj neodešla. Možná proto, že nemohla sehnat bydlení, nebo už si na to vše zvykla a smířila se s tím.

13.01.2021 19:43:13 | Krahujec

Jsou to paradoxy i posmoderní doby. Spousty pokroku k "posunu chytrým spotřebním věcím" od mobilů po chytrá okna. A u některých lidí intelekt na nule. Že znáš i obdobný nešvar ve svém okolí jen zvěrohodní tento příběh. Ta psychická závislost na partnerovi, je někdy až patologická. Nelehká záležitost to vůbec nějak řešit.
Děkuji Krahujče, za přečtení a komentář.

13.01.2021 22:41:28 | šerý

Hodně silný a smutný příběh
spojený s démonem alkoholu..
ponurý manželský život
a zničený život Lilianky
hloupostí a sobeckostí otce.

Doba byla i taková, že na svobodou matku by prohlíželi opravdu špatně, více se pomohlo rodinám.
Nahlédl jsi opět hodně živě.
Hezký večer milý Šerý.*

13.01.2021 19:20:25 | jenommarie

Také si říkám. O co to mají dnešní matky snazší. Tedy alespoň s tím společenským zařazením a něco peněz i mateřské dovolené navíc. Vychovat děcko, je ale pro jednoho rodiče složité i dnes. Ale přese vše jsou matky sebevědomější a více nezávislé. A to je jen dobře.
Děkuji, Marie, že jsi příběh prožila s autorem.

13.01.2021 22:17:00 | šerý

Já TI děkuji milý Šerý, ona má každá doba své a ani dnes to není žádná slast. Když nemají oporu u svých příbuzných, aby měly pomoc s hlídáním a mohly finančně zabezpečit sebe i děti, tak to snadné nemají.
A toho,co dnes je vše možné..je mnoho ..třeba že se převede dluh na dítě..to mi přijde až nemorální. Ale to je jiné téma;).
Tvé příběhy i tyto čtu ráda, vždyť umíš se dotknout podstaty a ryzí skutečnosti bez příkras a i když si člověk ty růžové brýle navazuje, aby si i ty dny a mysl neočerňoval..protože známe a víme všichni, že život není snadný. Tak i tyto si přečtu ráda. Mám někdy ty spojitosti..to je zase můj pohled..že se mi propojí jisté podobnosti ve tvých příbězích, s někým známým..náhodně..ale to tak je.
Asi proto se dokáže člověk více do příběhu i ponořit.
Přeji TI den plný pohody.* M.

14.01.2021 08:59:01 | jenommarie

Omluva za překlep: že si občas člověk ty růžové brýle nasazuje..i když víme. ;)

14.01.2021 09:29:02 | jenommarie

Smutný příběh. A o to smutnější, že je psán podle skutečnosti. Ráda jsem četla, ale veselo mi z toho není. Zdraví Daniela

13.01.2021 18:15:20 | danaska

Nejsi u mě tak častým hostem, Danielo. Tak jsem velmi potěšeným. Máš pravdu, že se mi do dílka nevešlo ani za nehet optimizmu... bohužel, a tak rád bych.
Zdravím Tě a doufám, že do bílé Prahy.

13.01.2021 20:57:36 | šerý

V hlavní roli alkohol - smutný příběh, o to smutnější, že není vůbec výjimečný. Znám podobné a nad tou slepou vírou v "polepšení" partnera a věčným odpouštěním jeho prohřešků někdy člověk jen nevěřícně kroutí hlavou. Ovšem komu není rady, tomu není pomoci. Bohužel nejsmutnější jsou dopady na děti, které za nic nemůžou a odnáší to někdy i doživotními důsledky za takovouto trestuhodnou nezodpovědnost obou rodičů...

13.01.2021 17:34:37 | Amonasr

Děkuji, Amonasře, za tvůj trefný postřeh. Znám několik lidí, kteří pijí - ale střídmě, už mnoho let. Vlastně tedy, proč ne? Ale ta tenká hranice se musí střežit!
Zde je to markantně nezvládnuté. Asi se tomu společnost nevyhne. Viděl jsem teď dokument o výrobci Irské Whisky. Docela jsem nad výrobcem uznale pokyvoval, když výrobek doporučoval... a hned dodal. "Nezřízeným opilcům ji však vůbec nepřeji. Jen kazí našemu výrobku střízlivý pocit z dobré pohody."

13.01.2021 20:48:40 | šerý

Jj, je to jako skoro se vším - alkohol je dobrý sluha, ale špatný pán... Užil jsem si s ním i sám, než jsem to definitivně pochopil a rázně se vymanil z jeho spárů (abych nepoukazoval jen na jiné). A vlastně až teprve od té doby si dokážu opravdu vychutnat třeba dobré vínko, se dvěma deckami si vystačím klidně celý večer. Sice mi kamarádi pak nějakou dobu vyčítali, že už se mnou není taková zábava jako dřív, ale aspoň stále ještě žiju a navíc mnohem plnohodnotněji - ty ranní absťáky bych nikomu nepřál. Výrobci alkoholu za to nemůžou, že někdo pití nezvládá, a ti solidní se často v reklamě snaží i před nezřízenou konzumací varovat - i když jde spíš o image firmy či značky. Ona ani prohibice, pokud ji někde zavedli, nikdy nic nevyřešila - je to prostě o odpovědnosti a často i pevné vůli každého. Ani pro mě nebylo úplně snadné se ze závislosti jednou provždy vymanit, nicméně partnerské zázemí mi v tom bylo asi největší oporou. Pokud člověka naopak okolí do pití hecuje, je to tragédie a nezodpovědnost i těch druhých - ostatně skvěle to bylo zachyceno např. v Ikarově pádu s fantastickým Vladimírem Menšíkem i v řadě dalších filmů. Je to bohužel asi věčné téma, které tu bude pořád přítomno a je dobré ho stále připomínat, stejně jako jsi to udělal i Ty... :-)

14.01.2021 16:55:40 | Amonasr

Děkuji Amonasře, za upřímný komentář. Jak bych řekl, není nad to, konfrontovat dílo s případnými očitými zkušenostmi. Jsem si rád s Tebou podiskutoval!*

14.01.2021 23:51:29 | šerý

Smiření s takovým osudem chce skutečně velkou dávku pokory. Co je však smutné, že Lianka mohla mít při troše dobré vůle a většího zájmu okolí (než jen za zády pomlouvačné) daleko milostivější osud. A navíc, to její krásné jméno (to mě zaujalo už v názvu povídky, snad asi proto jsem ji dočetla až do konce, třebaže bylo už dávno po půlnoci).

13.01.2021 10:27:24 | Vivien

Trochu se usmívám, Vivien. Snad jsi mě v duchu ráno nehubovala, že jsem na noc podstrčil takové neklidné téma a neměla si tak tvrdý spánek.
Je to tristní, jak se člověku život zkrze několika rozhodnutí dokáže zkomplikovat. Jeden člověk následně zkazí život nejen sobě, ale i následně dětem, partnerovi, vnoučatům. Ano, jeden člověk a takové následky a vliv na okolí!!
Nejhorší je na tom, že krom jmen je tento příběh realný a je to příběh mého blízkého spolužáka, "dědičného alkoholika" Štefana. Jeho matku jsem dobře znal a jako očitý svědek jsem s ní prožíval. Její dementní dcera Jája (Lianka) ma tři další, už také dementně postižené děti. Z většiny své vnoučata musela vychovávat Julka sama. Na podzim by se dožila sta let. Zemřela zcela vyčerpaná a syn jí není do dnes schopen pořídit důstojný hrob a má urnu s popelem ve sklepě. Hm, hrob by stál nějaké to pivo! Smutné je to. Já jen se budu opakovat. Ten Julčin osud, ty mentálně zrujnovaná následná další pokolení, zavinil jeden muž a nekonečná důvěra a nerozhodnost jedné ženy. To okolí, už se jen často vpraví - bohužel, jen do role diváka.
Velké díky, Vivien*

13.01.2021 12:13:14 | šerý

No podstrčil, a já opět neodolala a četla, když jsem to v noci zaznamenala. Ale usnula jsem, jen ráno bylo náročnější, ovšem za to si mohu sama, že jsem se nechala. Na druhou stranu je to známka, že dílko zaujalo, protože jsem si ho pak přečetla dopoledne ještě jednou.

13.01.2021 20:33:35 | Vivien

To mně zklidnilo. Už jsem se sám podezíral, že zde píši Hitchcockovo večerníčky. :-)

13.01.2021 21:16:46 | šerý

No ale bylo to o fous, vedle nikdo, koho bych strachy mačkala za ruku :-) Ale teď vážně, tyto příběhy, které nejsou jen výtvorem bujné fantazie autora, ale zakládají na skutečných lidských osudech, se někdy čtou se staženým hrdlem. Život holt občas nachystá ...

13.01.2021 21:30:12 | Vivien

povídky jsou ne mě dlouhé, ale ty tvoje,

ty samozřemě taky

nicméně

musim -


ty příběhy lidí, kteří osidlovali pohraničí, jsou mi známé

narodil jsem se tam, žil a žiju pořád

zvláštní směsice lidí ze všech koutů republiky

už jsem to někde psal

ta místa po němcích, jsou tak trochu prokletá

13.01.2021 09:56:35 | Yry

Jo Yry, pamatuji se. Ses před časem v komentu o prokletí zmiňoval. V skladbě na severu není mnoho lidí, kteří zde mají zakořeněný původ několika generací. Proto jejich vztah k tomuto kraji, také tak vypadá.Taková to byla zkrátka doba!
Delší povídání to je, a jsem rád, že Ti to stálo za přečtení. Díky.

13.01.2021 11:35:54 | šerý

když jsem Karlíku začal Tvou povídku čísti-zavěsil jsem se raději nad monitorem jako netopýr ze stropu hlavou dolů-krev se mi milosrdně nahrnula do hlavy a tenhle Tvůj text jsem od začátku raději vnímal jako povídku se šťastným koncem, jehož se ale pořád ne a ne dobrat a jak jsem si nad tím dlouze mořil mysl v hlavě visící vzhůru "nohama", náhle jsem zžuchnul na zem a v takřka mrákotném stavu jsem se ubezpečoval,že konec příběhu bude radostný, že mně jen ušel díky klopotnému pádu...
Tak a teď sedím s mokrým ručníkem na čele,snažím se zamáčknout pořádnou bouli a utvrzuji se v rozhodnutí, že povídečku už raději nedočtu..
zdraví Tě Tvůj soukmenovec-ztroskotavší čtenář netopýr****:-D* :-)*

13.01.2021 01:01:31 | Frr

Ach Ti výři netopýři. Co jim to v hlavě víří?
Mrzí mě ta boule (jak by řekl Růžový Panther "baule") snad zamáčknout lžící?
Třeba příště povídka pozitivní. Vůbec nevadí že jsi nedočetl a odvážně ses vnořil. Byť vím ctěný Barde, toť je hodno kaskadéra.
Díky za to, že sis ke mně nahlédl*

13.01.2021 01:51:34 | šerý

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter