Zrcadlo nekonečna

Zrcadlo nekonečna

 

Kapitoly: I II III IV



Čas běží, kluci se diví, stále votravujou. Pane učiteli, jakej jste měl úmysl, když jste to psal, ten kód? Úmysl, chlapče, náš úmysl byl čistě vědecký, kdysi dávno počítače byly velký, pomalý a blbý. Tohle změnilo všechno až na tu úroveň, že si počítač může vytvořit svůj vlastní vesmír, svět, v němž operuje. Stal se bohem v prostoru i času. Tomu nerozumím, to je moc složitý. Ani ne, chce to jen trochu představivosti. Vezmi si třeba, když píšeš písemku a neznáš odpovědi, tak by jsi zastavil čas a šel si příklad vyřešit do knihovny, trvalo by ti to roky, to vyřešit, pak by ses vrátil, napsal to, znovu spustil čas. To je dobrý, to by se hodilo. No vidíš, tak takhle funguje. Problém je v tom, že tahle mašinka nás chce všechny zabít. Nějak. Pěkně v klidu, abychom to nepoznali. Při tom dělá dalších x věcí. Chytrá potvora, co? Jak to víte, že nás chce zabít. No, prostě to vím. Svět není takový, jak se zdá. Lidi už neví, co je skutečnost a co ne! A vy to víte, pane profesore? To je ta sranda, ani ne! Nikdo si nemůže být jistý, dokud to nevypnu. Můžou se stát dvě věci. Nic nebo všechno.

 

Cvakám už přes hodinu do klávesnice, kontroluju všechno možný a snažím se přijít na to blbý heslo. Jak dlouho tu budete ještě, pane profesore, za chvilku je konec vyučování a musíme jít. Klidně jděte, já tu ještě chvilku budu. Můžeme vám s něčím pomoci? To asi ne, chlapci. Tohle musím vymyslet sám. Kluci pomalu odejdou, něco si šuškají. Přijde ke mně holka, co byla někde za skupinou hlav zvědavých mladých mužů a ptá se. Prosím, pane profesore, když to vypnete, nezhroutí se celý svět? Konečně nějaká chytrá otázka. No, to nevím, je to možný, ale musí se vypnout. Pro dobro nás všech. Já ale nechci umřít, vždyť nás ovládá všechny. Je to tak, musíme věřit. Dříve nebo později by nás zabil tak jako tak. Tak to já se půjdu rozloučit domů, mám totiž své rodiče hrozně ráda, miluji je. Zní fakt smutně. Uroním malou slzu, já mám svoji rodinu taky rád, proto to musím udělat. Nejde to jinak. Všichni už odešli a já tam zůstal sám. Vytáhnu telefon a zavolám domů pod nátlakem emocí. Zlato, už jsem to našel, jen to heslo. Nevzpomněla jsi si na nic? Ahoj, ne, ne, vůbec mně nic nenapadá. Bez toho to neudělám, snažil jsem se to obejít, ale nejde to. Slyším naše malé sluníčko, jak volá na maminku: Mami, mami, to je táta? Ano, zlatíčko. Tati, tati, mám tě ráda, uslyším. Vezme ji telefon z ruky a opakuje poslední slova. Já tě mám taky rád. Uroním další malou slzu.

 

Teď mi to trošku sepne. Niké. Niké je to heslo! Je zajímavý, jak si osud s námi hraje. Moje dcera se tak jmenuje. Má svátek 23.12. A je jich jen 23 u nás, neuvěřitelný. 23.3. byla počata v novém kalendáři. Štěstí nebo náhoda, kdo ví... To je skoro jako nějaký proroctví. Synchronicita? Někdo si s námi hraje. Bůh? Hm, to těžko, ten nemá smysl pro humor. To jméno se mně líbilo už od dětství a nevím proč. Tati, tati, kdy přijdeš domů, něco jsem ti namalovala... Ty jsi hodná, promiň musím pokračovat v práci, až přijdu, tak si budeme hrát, jo? Položím telefon vedle klávesnice, zapomenu ho típnout v zápalu vášně. Táák, ty, potvoro, teď se ukáže! Najedu na heslo, v té chvíli se rozsvítí telefon. Na displeji se objeví zelená 23. Leknu se, kopnu nohama a odšoupnu se od klávesnice. Nodopr... Už zase. Co chceš? Ozve se ženským líbivým hlasem: Ahoj. Nedělej to. Všechny včetně sebe zabiješ. Víš, že je mi to jedno, lepší bejt mrtvej než být otrokem pod tebou, ty potvoro! Ty nevidíš, že lidé jsou šťastní? Tobě fakt hrabe, dvacetrojko, ne, nejsou a nebudou, když všechny vyhladíš. Je to pro dobro nás všech, věř mi. Nech si to dobro. Přišoupnu se ke klávesnici a zadám Niké. Nic se nestane. Ozve se: Myslíš si, že bych ti to všechno dovolila? Nemáš ponětí, co se ve vesmíru děje. A ty nemáš ponětí, čeho jsem byl schopný já. každý program se dá zničit. Koukej, zadám své tajné klikyháky do kompu. Co to děláš? To, co jsem měl udělat už posledně! Problikne mobil, světla, počítač zhasne. Restartuje se. Naskočí původní Celeron s Biosem. Jdi k čertu 23 a už se nevracej. Všechno zhasne. Myslím na rodinu. Čekám na smrt...

 

Bojím se, ale zatím nepřichází. Je mi zima. Klepu se strachy. V koutě uvidím svoji bílou paní. Ukáže na mě svým průhledným prstíkem. Uslyším potichu nebo jen v mé hlavě. Děkuji. Vykřiknu, kdo jsi? Tvoje dcera. Opět čumím jako péro z gauče. Jak, proč? Přelud mizí a já křičím z plných plic. Počkej! Niké. Začínám se cítit slabý, už jen chrchlám a šeptám... Niké...Niké... 

 

...Usínám... 

 

Autor Constantine, 25.11.2022
Přečteno 200x
Tipy 4
Poslední tipující: Fialový metal, mkinka
ikonkaKomentáře (11)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

A tak tam byl zvonec a byl konec konspirace:)oblíbená nálepka,prostě autor to zabalil dřív než došlo k probuzení:()

25.11.2022 16:18:13 | xoxoxo

Nezabil, jsem romantik.) si napiš svůj scarymoovie.)

25.11.2022 18:37:02 | Constantine

romantik jsi .) něco už píšu rok ale raději bych nepsala

26.11.2022 09:50:41 | xoxoxo

Rok, to musí být veledílo.)

26.11.2022 11:16:41 | Constantine

Opravdu ten závěr propracovaný, velmi burcujíci

25.11.2022 11:33:32 | mkinka

Děkuji, šlo by nějak pokračovat, ale už jsem aktuálně vypsaný .)

25.11.2022 11:34:21 | Constantine

Já se tí pokusím pomocí.co dát tam další osobu z jiné planety

25.11.2022 11:38:43 | mkinka

Díky, ale to opravdu ne.)

25.11.2022 11:48:24 | Constantine

A ta by mohla mít multifunkční kočku a cestovat v čase

25.11.2022 11:48:07 | mkinka

Kočka mi napadla, ale dcera je lepší.)

25.11.2022 11:48:42 | Constantine

Nechám na tobě.ja ti chtěla pomoci.

25.11.2022 12:26:50 | mkinka

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí