Úplnost, úroveň a úcta

Úplnost, úroveň a úcta

Dozvěděl jsem se, že děti mají slyšet, že jsou milovány, že to, co dělají, dělají dobře a že mají dělat, co uznají za vhodné. Pokud toto neslyší, očekává se, že z nich vyrostou neúplní lidé. 

Cítil jsem se podobně neúplný. Měl jsem zvýšenou schopnost všímat si lidí, kteří na tom byli lépe. Rodiče se mě na druhou stranu snažili co nejdéle uchránit od poznání úrovní lidí. Pak jsem ale přišel do světa, kde je používal každý, ať vědomě nebo nevědomě. Používaly je i ony neznalé „děti“ včetně mě.

V mém okolí mi nejúplnější připadala Alžběta. Naznačila mi, že při styku se mnou trpí dvojím pohoršením. Jedním bylo to, že nevím o úrovních lidí, že mě na ně musí upozorňovat, čímž se sama vystavuje jejich ošklivosti. Druhé bylo pohoršení nad tím, že jsem nerespektoval její úroveň. Bylo mi, jako bych v její blízkosti vykonával velkou potřebu.  Jednu výhodu toto poznání úrovní mělo. Vše bylo sice ošklivé, ale jasné.

S úrovněmi jsem nakonec poznal, že jsem vedle. Na jedné straně jsem žádal Boha o sociální spravedlnost, na druhou stranu jsem nedal pozor, abych neujel do nějakých komunistických utopií. Udělal jsem si představu o tom, jaký by měl Bůh být a do této představy jsem se snažil skutečného Boha marně nacpat.

Nevěděl jsem, zda mě na Alžbětě více přitahovala její úplnost nebo úroveň její rodiny. Uvažoval jsem o úplnosti. Cítil jsem se tak neúplný, že i sporé setkávání s ní mi připadalo plnější než můj zbývající čas bez ní. Bez dovolení jsem se nastěhoval do našeho společného času. Ten mi ale nestačil, a tak jsem jí zaplavoval svými dopisy. Co jsem jí neposlal, jako by pro mě neexistovalo. Její reakce teprve činila věci, o kterých jsem psal, skutečnými. Její reakce ale bývaly čím dál skromnější. Trnul jsem, zda jsem jí nějak nepohoršil. Její bolest mě zasahovala mnohem více než má vlastní.  Její apatie ohrožovala moji existenci.

Stále více bylo jasné, že tudy cesta nevede. Jediná možnost dostat se ke Alžbětě byla v otevření se světu. Měl jsem zapřít sám sebe a začít pomáhat druhým činnostmi, které mě nebavily. Byla to možnost, jak si dodatečně dočerpat svoji úplnost. Nebo jsem mohl dál dělat to, co mě nejvíc bavilo, snít o úspěchu a oblíbenosti, snažit se ze sociálních sítí vymlátit co nejvíce lajků a dožít v napětí očekávání, co na to Alžběta. Byl vděčný za to, že pro mě tuto druhou cestu vyšlapala má teta.

Svět se stal do té míry nejistý, že nebylo vůbec jasné, zda si o tom Alžběta myslela to samé. Kdybych jí byl býval řekl, co si o našem vztahu myslím, asi by se velmi divila.

Autor Kaj, 17.10.2020
Přečteno 44x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (2)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

"Naznačila mi, že při styku se mnou trpí dvojím pohoršením".
Nejen že autorova věta mi vrátila chuť, vůni i nadšení do života a dokonce mi srazila i teplotu. Dokonce jsem doufal, že autor popisem pohoršení vyžene děj do exponenciální křivky, vyvrcholením v pointě. Neb doba si to žádá.
Musím říci, Alžběta mne zklamala a autor také, zklamáním v submisivním konci děje. A takové krásné jméno! Bětule, Bětule.

17.10.2020 22:30:02 | Lesan

Popisoval jsem to, jak se mi to dělo. Dal jsem přednost autenticitě před Aristotelovým obloukem. Ne vždy Aristotelův oblouk doprovází výrazné situace. Ve skutečnosti je děj spíš otevřený. Cesta tety ukazuje na druhou variantu. Rozuzlení je otevřené.

18.10.2020 09:18:06 | Kaj

© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter