Sklo mezi námi

Sklo mezi námi

  „Chytej“ vykřikla jsem. Dorian s cuknutím uhnul dříve, než jej míč udeřil do obličeje. Zaklel a zamračil se. „Myslíš, že bys mě příště mohla varovat dříve, než přijdu o hlavu?“ S pokrčením ramen jsem se zachichotala a udělala nevinný obličej.  Než stačil Dorian procedit mezi zuby nemístnou poznámku, zastavilo na kraji hřiště černé auto. „ Kruci“ zaklela jsem. „Zapomněla jsem, že máme dnes večeři s rodinou.“ Dorian nadzvedl obočí. „Už zase Kelsi? Ještě jsi jej nekopla do koulí?“ Popadla jsem batoh a vyběhla přímo k autu. Cestou jsem stihla zasadit ránu Dorianovi, který se smíchem svalil na zem. „Málem mě ta tvá výška porazila.“ Zakřičel přes hřiště. Nastupující do auta jsem zvedla prostředníček a zabouchla dveře.

    „Ahoj lásko, promiň, fakt jsem na dnešek zapomněla.“ Naklonila jsem se k Alexovi, abych mu dala pusu. Psal něco na telefonu, ale pootočil hlavu, aby mi nastavil rty. „Mh.“ Zamumlal a po chvíli telefon zastrčil do kapsy. „Co to máš na sobě?“ prohlédl si mě od hlavy k patě. „No, to jsem tě chtěla poprosit, zda bychom se nemohli stavit k nám, abych se převlékla.“ Zčervenala jsem. Alexandr zašátral rukou a zpod sedadla vytáhl tašku plnou značkového oblečení. „Děkuji.“ Pípla jsem a vytáhla z tašky první kousek. Krásné černé společenské šaty s našitými korálky lemujícími véčkový výstřih, sešitý pás a rozparek sahající ke stehnům. Usmála jsem se, když už nic, tak vkus se mu musí nechat. Zavadila jsem o cenovku a vytřeštila oči. 28 000,-. Rozkašlala jsem se. „ Jsi v pořádku?“ poplácal mě po zádech a já jen přikývla.

     Rodinnou večeři by nevytrhly ani šaty za milion. Prosklená dvoupatrová budova plná moderního nábytku, s klavírním křídlem působila jako novodobá výstavba kanceláří na kraji města. „Drahá, posaď se.“ Zašvitořila neupřímně Alexova matka Helen. „Dobrý večer všem.“ Odpověděla jsem a sklopila zrak. Pohledy ostatních mě propalovali skrz na skrz. Chvíli na mě pohrdavě zírali, ale pak se opět rozproudila konverzace. Usrkávala jsem šampaňské a zkoumala prostírání, když zazvonil zvonek. Helen jako paní domu vyskočila a cupitala na jehlových sametově červených podpatcích ke vchodovým dveřím. Když se vrátila, za ní se objevila mužská postava. Hnědé vlasy mu padali do zelených očí, jeho svalnaté tělo se rýsovalo pod černou košilí, která odhalovala tetování na pravé ruce.

    „Dobrý večer, omlouvám se, že Vás ruším, ale madam Helena mne pozvala, tak jsem přišel na skleničku.“ Usmál se a tím odhalil svůj dokonale symetrický bílý chrup. Helena se koketně zasmála a podala muži skleničku. „ Představuji Vám našeho nového souseda, který se nedávno nastěhoval do domu naproti, Leona.“ Podíval se každému do očí a usmál se. Polilo mě horko, když usedl vedle mě. Marně jsem se snažila soustředit na konverzaci, šťopku sklenice od vína nebo vzor na ubrusu. „Bavíte se?“ ozval se vedle mě hlas. Plaše jsem zvedla oči. „ Ano, děkuji, jako obvykle.“ Zčervenala jsem a napila se. „ Jmenuji se Leon, těší mě.“ Odpověděl muž a podal mi ruku. Nesměle jsem ji přijala. „ Kelsi.“ Usmála jsem se. Chvíli jsme konverzovali o běžných věcech, než se Alexandr zvedl a prohlásil. „ Omlouvám se, ale potřebuji vyřešit jistou pracovní záležitost, omluvte mě.“ Políbil mě do vlasů a odešel s telefonem u ucha. Povzdechla jsem si. Ostatní se začali pomalu šourat od stolu, každý po svém. Helen nabídla hostovi, aby se posadil na gauč. Oddychla jsem si, že konečně budu moct jít. Když jsem se vydala k odchodu, uslyšela jsem Helen: „ Kelsi Vám bude dělat společnost.“ Kruci! „ Kelsi, drahoušku, pobav trochu našeho hosta, než se ostatní vrátí.“ Neupřímně jsem se usmála a vydala se do obývacího pokoje.

     Sedla jsem si vedle něj a dolila několikátou sklenku šampaňského. Rozehřálo mi tváře a začalo se mnou dělat divy. Naklonila jsem se k němu a přiopile pronesla:“ A vy jste zadaný?“ přikryla jsem si překvapeně ústa rukou. Leon se rozesmál, až se mu vlasy svezly do očí. „ Vy už jste toho dnes asi taky měla dost, ale když už se ptáte, ne, zatím mne žádná žena neoslovila tak, abych jí podlehl. „ Triumfálně jsem se usmála a podívala se mu na rty. Než jsem si uvědomila, co dělám, odhrnul mi vlasy a zastrčil mi je za vlasy. Přiblížil svůj obličej k mému a zadíval se mi do očí. Polkla jsem a napětím jsem přestala dýchat. „ Za to Vy, máte velmi úspěšného přítele.“ Ucukla jsem prudce hlavou dozadu a zastavila se o opěrku. Potutelně se usmál a napil se Whisky. Upravila jsem si šaty a rozhodla se mlčet. Po chvíli zašátral rukou v kapse a vytáhl vizitku. Podal mi ji na stůl vedle skleničky a řekl: „ Kdybyste měla zájem si někdy popovídat nebo strávit společný čas, ozvěte se.“ Mrkl na mě, zapl si knoflík na saku a odkráčel do kuchyně rozloučit se s Helen.

     Popadla jsem vizitku ve stejný moment, když Alex vešel do dveří. „ Promiň drahá, ale ti nový projektanti mají neustále jiné představy než my, doufám, že ses bavila.“ Zmohla jsem se na přikývnutí. „ Mohl bys mě prosím odvézt domů?“ odpověděla jsem.

    Další dny jsem trávila v práci s dětmi, připravovali jsme se na závěrečný koncert se sborem. Když jsem nebyla v práci, pomáhala jsem doma. Alexandr řešil projektanty a stavby vedoucí, takže neměl čas. Jednou večer už toho na mě bylo moc. Vzala jsem telefon a napsala Alexovi.

Já: Mohla bych se dnes stavit? Doma je to na palici. XO

Alex: Promiň drahá, budu až do půlnoci dělat na projektu, ale klidně se stav, Bryan bude doma hrát na konzoli. A.

Já: Uvidím, ať ti to utíká. ????

   Zahodila jsem telefon na postel, když se ozval hlas babičky. „Kelsi.“ Znaveně jsem vydechla. „ Pojď mi pomoct s buchtou.“ Zvedla jsem se z postele a šourala se do kuchyně. V kuchyni stála máma se zástěrou, babička ji komandovala od barového pultu. Na gauči seděl John s Erin a handrkovali se o ovladač a Stella byla zavřená v koupelně. Náš dům byl velký tak tak pro 4 lidi. Nikoliv pro 6, z toho dva školáky, jednu vysokoškolačku, tři pracující a jednu důchodkyni.

   „Pojď udělat na zítra tu pudinkovou buchtu.“ Zaskřehotala babička. „ Dojdu si pro recept do pokoje.“ Rezignovaně jsem pronesla a zahlédla soucitný pohled mámy. V šuplíku jsem našla recepty pod nánosem not, když jsem sešit začala vytahovat, vypadl z něj papírek. Zvedla jsem jej ze země a otočila jej. Byla to vizitka, na které stálo jméno Leona. V hlavě se mi znovu přehrála celá večeře a náš rozhovor, kdy mi nabídl, abych se k němu kdykoliv zastavila. Ještě chvíli jsem vizitku přehazovala v rukách, než jsem se odhodlala zavolat.

   Po prvním zazvonění se ozval mužský hlas. „ Prosím, Leon Greendail, jak Vám mohu pomoci?“ Zírala jsem mlčky před sebe. „ Ehm, tady já, Kelsi. Chtěla jsem se zeptat, zda bych se nemohla, no, zastavit, jak jste mi nabízel tehdy.“ Na druhé straně zavládlo ticho, když se v kuchyni ozval rámus a křik. Zacpala jsem v naději mikrofon, ale už bylo pozdě. „ Dobrý večer Kelsi, je vše v pořádku?“ „ Ano.“ Vykoktala jsem. „Dobře.“ Odpověděl. „ Bohužel Vás zklamu, ale dnes bych se Vám nemohl plně věnovat. Byl bych hrozně rád, kdybych Vás viděl, ale mám zde rozdělané nákresy, které musím zkontrolovat.“ Odmlčel se. „ To nevadí, děkuji za Váš čas a ať Vám to jde.“ Odpověděla jsem a bez rozloučení zavěsila.

Ještě chvíli jsem zírala na vizitku, než jsem na telefonu vyťukala Alexandrovo číslo.

Já: Alexi? Mohu tedy dojet? K.

Alex: Jistě miláčku, klíč je na verandě, bratr o tom ví. A.

   Sbalila jsem si pár věcí, noty na koncert a vběhla už oblečená do kuchyně. „ Babičko, moc se omluvám, ale Alex mě zve na pozdní večeři a já na to úplně zapomněla.“ Vychrlila jsem ze sebe. Než stihla babička otevřít pusu, ozvala se máma. „ Jen běž zlato a užij si to, tu buchtu uděláme zítra spolu.“ Vmáčkla mi do ruky tři stovky a usmála se na mě. „Díky.“ Zašeptala jsem jí do ucha, vběhla do chodby, sbalila si klíče a boty a vyběhla ven. Čerstvý vítr se mi opřel do vlasů a já se konečně svobodně nadechla. Z garáže jsem vytáhla kolo, nasadila si helmu a vydala se do „čtvrti boháčů“ v západní části města.

   Když jsem slezla z kola, zahlédla jsem Leona sedícího v jeho proskleném bytě se sklenkou Whisky, doutníkem položeným v popelníku hrbícího se nad papíry na stole. Abych se vzpamatovala, štípla jsem se do ruky. „Au.“ Zaklela jsem a rozesmála se. Na verandě jsem nahmatala klíče a odemkla si. Dům zel prázdnotou, jen z pokoje od Bryana zaznívaly zvuky střelby a nadávek. Rozsvítila jsem a přešla do kuchyně, na stolek odhodila batoh a nalila si sklenici vody. Chvíli jsem si jen vychutnávala ticho, které u nás doma nebylo za žádných okolností k nalezení. Pak jsem přešla ke klavírnímu křídlu. Chvíli jsem jej obcházela a obdivovala jeho krásu. Usedla jsem a roztáhla noty před sebe na stojan. Pak jsem se ponořila do hudby a ztratila se v čase. Nota za notou, klávesa za klávesou a velké finále skladby. Nechávám doznít tón, pouštím klávesy a všimnu si, že se na mě dívá. Jeho zelené oči se vpíjí do mých. Uběhnou minuty, než dokážu odtrhnout zrak. Leo si prohrábne vlasy a začne srovnávat papíry do štosu. Zvednu se a odcházím do pokoje pro hosty, koutkem oka zahlédnu, jak se v protější budově zhasínají světla a muž, kterého sotva znám mizí pryč.

   Ráno se vzbudím odpočatá po včerejším dni. Sejdu dolů, kde nikdo kromě Alexe není. „ Dobré ráno.“ Broukne, dá mi pusu do vlasů a odchází do práce s toustem v ústech. Povzdechnu si. Naliju si džus z čerstvých pomerančů a udělám si toust. Pak se vydám na cestu zpět domů.

   Na jedné z křižovatek přejíždím z jedné ulice do druhé, když se vyřítí v protisměru černý chevrolet. Nestihnu uhnout a auto mě srazí k zemi. „Au.“ Mnu si rozbité koleno, když v tom ke mně přistoupí dva muži. Udeřila jsem se do hlavy a ztrácím vědomí.

   Probudím se v proskleném bytě, který je vybaven historickými artefakty. Chci se zvednout, ale nejde mi to. V tu ránu vidím přicházet doktora. „ Dobrý den slečno Sparksová, jsem doktor Jeyl a prohlédnu Vás. Utrpěla jste malou nehodu, ale rád bych Vás i přesto vyšetřil.“ Vytáhl si přístroj a zkontroloval mé životní funkce. „ Vše vypadá v pořádku, jen si potřebujete odpočinout. Koleno jsem Vám vydezinfikoval a zalepil, brzy bude jako nové.“ Povzbudivě se na mě usmál a otočil se k muži přicházejícím ode dveří. „ Díky Jeyle.“ Řekl a potřásl si s ním rukou.

   Klekl si ke mně, pohladil mě po vlasech a políbil mi konečky prstů. „ Moc se Vám omlouvám, můj řidič Vás neviděl. Mrzí mě to.“ Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem jen pokývla hlavou, v tu chvíli jsem si vzpomněla, že už jsem měla být dávno doma. „Musím zavolat domů.“ Vyhrkla jsem a začala se neohrabaně zvedat z kanape. „Ležte v klidu. Rodině jsem zavolal z vašeho mobilu. Jiná možnost nebyla.“ Řekl Leon a povzbudivě se usmál. „Děkuji.“ Odpověděla jsem.

   Usla jsem. Probudila jsem se až, když se stmívalo a uslyšela skladbu od Georga Philippa Telemanna. Zaposlouchala jsem se do hraní, které hladilo na duši. Hudba znenadání utichla. Leon sešel z vrchního patra dolů. „ Už je Vám lépe?“ pousmál se. „Ano, díky. Hrajete nádherně, kde jste se to naučil?“ vypadlo ze mě. „To ne, Vy hrajete jako anděl.“ Sladce se usmál. Než jsem stihla cokoliv smysluplného říct, vyrušil naši konverzaci komorník. „Pane je zde nějaký muž a dožaduje se vidět slečnu Kelsi.“ Leon přikývl. „ Díky, pane Howarde, přiveďte jej.“ Pokynul hlavou ke dveřím.

    Alexandr přiběhl ke mně a začal mě líbat a hladit. „ Lásko, jsi v pořádku? Tak moc mě mrzí, že jsem nemohl přijít dříve. Ty moje chudinko.“ Zčervenala jsem trapností a jen stroze přikývla. „ Nechám Vás o samotě.“ Rozloučil se Leon s Alexandrem, který mu vroucně poděkoval za péči o mě a při odchodu na mě mrkl. Tentokrát to nebylo mrknutí šibalské, ale naopak smutné.

   O několik dní později jsem byla zdravá a cítila se skvěle, v práci šlo vše podle plánů  a doma mě šetřili. Co více si přát? Věděla bych, dostat jeho nádherné zelené oči z hlavy. To se ale snadno řekne.

   Jeho tvář a slova mi nedávala spát. Každá noc byla utrpením. Kdy se ve snu zjevoval jeho obličej blízko mého, šeptající všechna ta sladká slova, která chce žena slyšet. Tohle musí přestat. Hodila jsem na sebe bundu a vyrazila do cukrárny a trafiky koupit dárky za to, že se o mě postaral.

   Stála jsem před jeho domem v otrhaných botech a podzimní mikině. Zazvonila jsem a čekala, až mi přijde kdokoliv otevřít dveře. Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou, když se dveře otevřely a v nich stál Leon v teplácích. Jeho hruď byla nahá a kolem krku měl přehozený ručník. Vytřeštila jsem oči a na sucho polkla. Prozíravě se usmál. „Dobré dopoledne slečno Sparksová.“ Neschopna slova jsem pípla: „Kelsi, prosím.“ A natáhla ruku. Potřásl si se mnou a pustil ji. „Leon.“ Usmál se. A políbil mě na obě tváře. „ Pojď dál.“ Pokynul hlavou a odstoupil od dveří. Vešla jsem dále.

   Do bytu prosakovaly paprsky slunečního světla. Poprvé jsem měla možnost si byt prohlédnout pořádně z blízka. V rohu místnosti stála knihovna plná knih a notového materiálu. Nadšeně jsem se usmála. „ Klidně se koukni.“ Pousmál se. „No ne.“ Vypískla jsem. „ Ty máš první vydání Vivaldiho koncertu a – moll?“ ohromeně a se vší úctou jsem pohladila výtisk a přičichla k němu. Nehnutě stál opřený o stěnu a upřeně mě sledoval. Přišel ke mně blíž a já ucítila vůni citrónů s cedrovým dřevem. Když jsem se otočila, abych se na něj podívala, dotkla jsem se jeho hrudi. Chytl mi ruce do svých a přejel mi ukazováčkem po zápěstí. Upustila jsem noty na zem a rychle jsem se sehnula, abych je posbírala. V tu chvíli si klekl na zem, aby mi pomohl. „Moc se ti omlouvám.“ Vykoktala jsem a zadívala se mu do očí. „ I já tobě.“ Odpověděl a vášnivě mě políbil. 

Autor Knižní Poustevnice, 10.10.2021
Přečteno 63x
Tipy 2
Poslední tipující: mkinka
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Moc dobré. Těším se na pokračování a vítej tady.

10.10.2021 20:05:45 | mkinka

© 2004 - 2021 liter.cz v1.5 | Facebook, Twitter