TURECKÁ NÁRODNÍ FILHARMONIE MLÁDEŽE – trochu jiná recenze

Anotace: @&@ Mladí turečtí hudebníci se v Praze opravdu vytáhli.

Dvořákova síň, Rudolfinum, Praha, 1.9.2017 v 19:30

Dirigent – Cem Mansur

Housle – Hande Küden

Letos jsem se v rámci mého oblíbeného letního hudebního cyklu Musica Orbis, který do Česka každoročně přiváží kvalitní mládežnické orchestry ze zahraničí, dostal z časových důvodů až teprve na tento závěrečný koncert, a to mi ještě na poslední chvíli kamarádi odřekli pozvání, takže jsem šel nakonec sám. Možná to ale bylo dobře, protože vstupenky nejsou na místo a deset minut před začátkem už bylo celé přízemí Rudolfina prakticky zaplněné, takže bychom místa pro tři vedle sebe už ani nezískali. Kdežto sám jsem se ještě na jedno volné místečko vmáčkl. Večer se umoudřilo i počasí, takže deštník jsem mohl nechat doma a nestát tak kvůli tomu zbytečně frontu u šatny při jeho vyzvedávání.

Tureckou národní filharmonii mládeže, která sestává ze stovky hráčů ve věku 16 – 22 let vybraných na konzervatořích ze všech koutů Turecka, založil v roce 2007 právě dirigent večera Cem Mansur. Od té doby už orchestr podnikl řadu úspěšných zahraničních turné a bez zajímavosti jistě není ani to, že v letech 2010 a 2012 utvořilo 35 vybraných hráčů se stejným počtem arménských muzikantů turecko-arménský mládežnický orchestr s názvem „Hudba, která spojuje“ a koncertovali v Instanbulu a v Berlíně. Charismatický Cem Mansur je rodák z Istanbulu, spolupracoval s celou řadou orchestrů a operních scén po celém světě, včetně České republiky, a dirigoval  například i jednu světovou a jednu evropskou premiéru skladeb slavného Arvo Pärta.

Hned první skladbou večera, kterou byla symfonická báseň Don Juan Richarda Strausse (1864 – 1949) nasadili mladí hudebníci svižné tempo a rozproudili atmosféru v zaplněném Rudolfinu, za což sklidili nadšený potlesk. Jejich přednes byl patřičně dynamický a bez zjevné chybičky.

Pak posluchači přivítali na pódiu houslistku Hande Küden, která i přes své mládí má za sebou řadu vynikajících úspěchů a spolupracovala již s mnoha světovými dirigenty (např. Rattle, Barenboim, Gergijev, Dudamel, Haitink a Harding). A její výkon ve slavném Koncertu pro housle a orchestr D dur Petra Iljiče Čajkovského (1840 – 1893) byl skutečně lahůdkový. Skvělý byl ovšem i celý orchestr a poslech tohoto díla byl pro všechny, mne nevyjímaje, skutečným zážitkem. Už první věta končila tak strhujícím finále, že většina přítomných (odhadem okolo 90%) se domnívala, že se tím završila i celá skladba, a spustila frenetický a neutuchající potlesk. Dirigent zůstal celou dobu trpělivě otočený zády k obecenstvu a sólistka se usměvavě i když trochu rozpačitě před nadšenými posluchači občas uklonila, až nakonec udělala jakési nenápadné gesto, jímž naznačila, že by chtěla v hraní ještě pokračovat. Což se naštěstí podařilo, a tak jsem si mohl vychutnat koncert celý. Nevím jen, jestli mezi dalšími dvěma větami neudělal pauzu už skladatel nebo pohotově až dirigent, aby zamezil dalšímu nevhodnému potlesku mezi větami. Jelikož si žádné hudební dílo ani po x-tém poslechu nedokážu zapamatovat, nemůžu vám ani sobě tuto otázku jednoznačně rozřešit. Každopádně závěrečný potlesk byl ještě mohutnější než ten předčasný, a to zcela zaslouženě, Hande Küden byla skutečně famózní. Obecenstvo ji dlouho nechtělo pustit z podia, takže musela dát přídavek, v němž opět prokázala své brilantní umění. Bohužel jsem jí nerozuměl, jakou sladbu konkrétně ohlásila, takže to zůstanu dlužen i vám.

Druhou část večera zahájila po přestávce turecká lidová píseň Haydar, Haydar, kterou upravil do symfonické podoby turecký skladatel Ali Ekber Cicek (1935 – 2006) a do moderní orchestrace ji přepracoval Ali Özkan Manav (1967). A musím konstatovat, že to oba udělali dokonale a stejně báječně tuto skladbu interpretoval i orchestr, takže jsme slyšeli opravdu temperamentní a velmi současně znějící dynamickou skladbu, která působila velmi moderně a nijak si nezadala s díly i jiných současných evropských či světových autorů. Byl to pro mne silný a hodně osvěžující zážitek, který i ostatní posluchači ocenili vřelým dlouhotrvajícím potleskem.

Poté následovala skladba Ve stepích Střední Asie od Alexandra Porfirjeviče Borodina (1833 – 1887), která znamenala jisté příjemné zklidnění dramaturgie večera, a bylo znát, že středoasijské hudební motivy, v nichž jsem rozeznával i občasný klus koňských kopyt, jsou tureckým hudebníkům blízké. Netřeba dodávat, že i toto dílo bylo přijato posluchačsky velmi vstřícně.

Dramaturgickým vyvrcholením večera pak byly Symfonické variace Antonína Dvořáka (1841 – 1904) zahrané opět s velkou varvou a bezchybně a po jejich bouřlivém finále se ozval stejně bouřlivý potlesk nadšeného obecenstva, které vyvolávalo sympatického Cema Mansura několikrát zpět na pódium, dokonce ovacemi vestoje. Bez přídavku se to opět neobešlo a ani tentokrát vám bohužel nemohu říct, co jím vlastně bylo, protože i dirigentovo ohlášení zaniklo v šumu sálu. Opět to bylo ale něco hodně temperamentního a dynamického, zaslechl jsem v tom i několik známých melodií, celá skladba na mě ale působila poněkud eklekticky, jako by byla poskládána z několika známých ale vzájemně ne příliš souvislých hudebních motivů. Berte mě ovšem s velkou rezervou, vždyť už dávno víte, že hudbě ani za mák nerozumím.

A protože nadšení v sále ani poté neutuchalo, přidali mladí turečtí hudebníci ještě jednu svižnou skladbu, které se opět tleskalo vestoje, ovšem až do odchodu hudebníků do šaten. Večer to byl opravdu moc vydařený. Pokud se ale ještě vrátím k celému vystoupení Tureckého národního orchestru mládeže, nedalo mi to, abych se jako obvykle během poslechu nezajímal i o jiné než hudební souvislosti. Především jsem přemýšlel nad tím, že tito muzikanti zcela jistě do Evropy patří a že také naprosto evropsky působí. Dokonce i vizuálně bych na ulici mnohé z nich nijak neodlišil od běžných Evropanů. A pokud jde například o pozounistku, ta by mohla být klidně světovou topmodelkou se svou dokonalou sebevědomě ženskou vizáží, hlubokým dekoltem a moderním účesem, který vypadal jako od toho nejlepšího progresivního vlasového designéra. Škoda jen, že nám to přirozené sbližování národů, které zejména v hudbě opravdu nezná hranic, tak ošklivě kazí současná světová politika. Pardon, já chtěl napsat něco optimistického na závěr. Tak to třeba zkuste vzít i vy z té lepší stránky – dík.

Praha, 2.9.2017

https://www.youtube.com/watch?v=4lk0_EgQtVU