Jan Jirásek: BROUČCI – trochu jiná recenze

Anotace: @@@ Plzeňští přivezli do Prahy na festival Opera 2020 zbrusu novou českou současnou operu pro celou rodinu. A byl to v rámci letošního festivalu další jedinečný počin, který si zaslouží obdiv a uznání.

 

 

Divadlo J. K. Tyla v Plzni ve Stavovském divadle 12.1.2020 v 19:00

 

 

Dirigent: Jiří Štrunc

Režie: Tomáš Ondřej Pilař

Scéna: Petr Vítek

Kostýmy: Dana Haklová

 

Brouček: Michal Bragagnolo

Malý Brouček: Anna Flajšmanová

Beruška: Radka Sehnoutková

Malá Beruška: Jana Štruncová

Maminka: Ivana Veberová

Tatínek: Jiří Hájek

Janinka: Jana Piorecká

a další

 

 

 

Karafiátovy Broučky jsme sice doma v knihovně měli, když jsem byl ještě dítě, ale myslím, že jsem neměl nikdy potřebu si je přečíst, protože mě tenkrát lákaly spíš klasické pohádky a pak všelijaká dobrodružná literatura pro kluky. Ta kniha byla ještě z mámina dětství a představovala pro mě jakousi prvorepublikovou dětskou literaturu, která byla mojí mentalitě a vůbec asi mentalitě celé tehdejší naší nejmenší generace už poměrně vzdálená. Možná jsem ale tenkrát Broučkům křivdil, nevím. Těžko říct, když jsem je asi ani nečetl nebo si už na to přinejmenším nevzpomínám. Ale i ti, kteří Broučky někdy četli, se prý dělí na dvě skupiny – jedni je adorují, ale ti druzí je prý považují za až příliš smutné či pochmurné a pro dětskou duši prý ne úplně dobře stravitelné.

 

Každopádně v Plzni se této klasiky nezalekli a když hledali námět na soudobou operu „pro celou rodinu“, rozhodli se právě pro Broučky. Přivezli je i do Prahy na festival Opera 2020, a už jen to, že zařadili do svého dramaturgického plánu další novou operu od současného českého autora, je určitě něco, za co si zaslouží velké uznání. Přiznám se, že mě už trošku nudí chodit na stále tatáž díla světového repertoáru od staletími prověřených autorů, i když se samozřejmě (někdy i diametrálně) od sebe liší různým režijním a inscenačním pojetím a provedením. Raději poznávám něco nového, ještě neokoukaného. Na Broučky jsem byl tedy hodně zvědavý a docela jsem se na ně i těšil. A rovnou musím i napsat, že mě ve Stavovském divadle, zaplněném odhadem asi z 90%, rozhodně nezklamali.

 

První část představení na libreto Tomáše Jarkovského se odehrávala v době, kdy Brouček byl ještě malý, a jako všechny děti na světě se nemohl dočkat, až bude také dospělý a bude moci začít lítat s tatínkem lidem „svítit“. A rodiče s ním mají úplně stejné starosti, jako všichni rodiče na světě se svými dětmi, musí je na skutečné nástrahy života nejprve řádně připravit a starostlivě hlídat jejich první nesmělé krůčky a tahat je ze všelijakých šlamastyk, do nichž se svou nerozvážností, nezkušeností a zbrklostí dostanou. Skladatel Jirásek dokázal toto vše svou hudbou krásně vystihnout a promítnout do ní všechny proměnlivé emoce, které takové životní rozkoukávání se, včetně prvních zamilování, provázejí. I když se jedná o ryze novou operu, neoznačil bych tuto hudbu za zrovna avantgardní, spíš svým způsobem eklektickou, syntetizující ty nejlepší vlivy české operní hudby z počátku 20. století (Janáček, Martinů) a opírající se zároveň o folklórní motivy, dokonce mi jedna pasáž připomněla i jakousi hodně vzdálenou ozvěnu Čajkovského Louskáčka. Ne snad, že by skladatel od těchto velikánů nějak opisoval, ale spíš se jejich hudebními postupy podle mne nechal inspirovat, ovšem dosáhl přitom z mého pohledu větší hudební měkkosti a zpěvnosti, což je pro „rodinnou operu“ jistě žádoucí a přínosné. Hudba i děj však byly po celou dobu patřičně proměnlivé a zdařile kontrastní, aby dosáhly velkého dramatického účinku a připoutaly cele divákovu pozornost k tomu, co se na jevišti odehrává. Poměrně jednoduchá, ale dobře promyšlená a výtvarně zajímavě pojatá scéna tento účinek nenásilně a vhodně posilovala, kostýmy byly také adekvátní příjemně civilnímu výslednému dojmu a vyhnuly se zbytečné kýčovitosti a přílišné prvoplánovosti. Broučkům stačilo zavěsit na záda jakési lehké plátěné krovky, aby byla vytvořena dostatečná hmyzí iluze – víc opravdu netřeba.

 

Na scéně bylo vše v neustálém pohybu, skvěle byl zapojen i balet, včetně sympatického a hravě spontánního dětského, a rovněž dětští zpěváci a dětský sbor působili zároveň přirozeně i dostatečně profesionálně, až jsem byl víc než příjemně překvapený, jakým zázemím a líhní malých talentů v Plzni disponují. Zejména výkon Anny Flajšmanové v roli malého Broučka byl podle mne obdivuhodný. Myslím si, že celý tvůrčí tým – skladatel, libretista, režisér i všichni ostatní – si byl velice dobře vědom toho, jak by měla taková „rodinná opera“ vypadat a čím si může získat srdce návštěvníků. A všechno také společnými silami dokázali nadávkovat v přesně zacíleném mixu s maximálním možným synergickým účinkem. Na přestávku jsme proto s přítelem odcházeli hodně spokojení a připojili se k hloučku rovněž spokojených přátel, kteří nás pozvali na skleničku výtečného prosecca. Všichni hovořili o dojmech z představení hodně pozitivně zejména s ohledem na to, jak citlivě bylo téma předlohy zpracováno a že je podáno opravdu stravitelně i pro děti, přestože se nevyhýbá ani tématu smrti, která je přirozenou součástí koloběhu života. Chvilku před zahájením druhé části se u nás zastavil i skladatel Jan Jirásek, sympatický a usměvavý pán, kterému jsem tak mohl při vzájemném představování s chutí pogratulovat k opravdu zdařilému dílu. Po návratu do lóže jsem se přítele zeptal, zda stačil zaznamenat, že jsme se setkali přímo se skladatelem dnešní opery. Jak jsem správně postřehl, tahle skutečnost mu v tom frmolu u baru unikla, ovšem líbila se mi jeho reakce, když se upřímně podivil, že jde o současnou operu, a ne nějaké již prověřené dílo z minulosti. Na to mu ta hudba přišla příliš pěkná a dobře poslouchatelná, bez nějakých disharmonických tónů, které by naopak očekával u současné avantgardy. V tom jsem s ním musel souhlasit – těžko bych si ovšem uměl přestavit nějakou avantgardní „divočinu“ jako rodinnou operu, byť si současné i hodně nekonformní skladby dnešních mladých autorů většinou rád poslechnu.  

 

Druhá půle pokračovala už s dospělým Broučkem po smrti jeho tatínka a bylo v ní pěkně ztvárněno, jak se vše vlastně opakuje i s jeho vlastními malými dětmi. Hudba i pohybové a výtvarné ztvárnění na scéně zůstaly stále svižně dynamické, i když už přeci jen v poněkud meditativnější rovině, takže jsem se už nechával spíš unášet celkově příjemnou atmosférou a myšlenkami, které mě přitom napadaly, a nevěnoval se tolik podrobnému sledování děje. V takovém příjemném rozpoložení mi pak i poněkud uniklo, ačkoliv jsem to věděl už předem, že všichni hlavní hrdinové na konci vlastně (i v souladu s knižní předlohou) umřou a odejdou kamsi do jiného světa, kde se opět setkají s těmi, které měli rádi. Nepřišla mi zkrátka ta závěrečná scéna tak hrozně srdcervoucí, jak by si ji snad mohl někdo vykládat. Žádný drastický citový otřes ale evidentně neprodělali ani ostatní přítomní návštěvníci, naopak představení bylo přijato hodně vstřícně, s nadšeným dlouhotrvajícím aplausem včetně výkřiků bravo! směrem ke všem účinkujícím i tvůrcům inscenace, kteří se přišli na jeviště evidentně spokojeně děkovat. A důvod ke spokojenosti opravdu měli – vždyť diváci dlouho z divadla nechtěli odejít a potlesk dozníval ještě i po asi páté oponě, když už zůstala definitivně dole.

 

Poté následovala ještě diskuze zájemců ve foyer I. balkónu s některými tvůrci a hlavními účinkujícími představení, které jsem se sice osobně už neúčastnil, ale vyzpovídal jsem následně kamarádku, abych se s vámi ještě mohl o nějaké střípky podělit. Nebudu tedy dále rozvádět to, že představení bylo přítomnými přijato vesměs hodně vstřícně, ale známá kritička Olga Janáčková údajně vznesla výhrady k tomu, že je v této opeře příliš akcentováno téma smrti, a tudíž není podle jejího přesvědčení vhodná pro děti. Je to samozřejmě věc názoru, nicméně libretista jí oponoval v tom, že se řídil poměrně věrně Karafiátovou předlohou, i když závěrečnou scénu zpracoval schválně tak, aby se dala vyložit i jinak, než že všichni skutečně umřeli. Čímž se vlastně vysvětluje, proč ani já jsem to tak doslovně nepochopil. Dokonce i dětem v rolích malých broučků bylo údajně řečeno, že odcházejí v této scéně se všemi ostatními na výlet, takže vlastně i všechny děti v této scéně působí stejně půvabně rozverně, jako po celou dobu představení. A kdo ostatně ví, kam vlastně všichni po skončení své mise na tomto světě odcházíme? Naopak tvůrcům představení šlo o to, aby i o tématu odcházení mohli rodiče s dětmi po shlédnutí představení hovořit a mohli jim přiblížit i nějakou přijatelnou formou potřebu smíření se se smrtí – například i u jejich zvířecích miláčků apod. Toto stanovisko podpořila i starší dáma, která se představila jako lékařka z motolské dětské onkologie a potvrdila, že je opravdu velice nutné i s dětmi o konečnosti života vhodnou formou hovořit, aby byly připraveny na různá setkání se smrtí, kterým se v životě nemohou vyhnout. A právě plzeňští Broučci podle ní toto téma uchopili velice vhodně a citlivě. To jsou samozřejmě nesmírně delikátní otázky a je na každém, aby si je v sobě zodpověděl sám. Možná i to může být jeden ze zajímavých důvodů, proč se jet na Broučky do Plzně podívat a třeba právě i s dětmi. Není to ale samozřejmě důvod jediný ani ten nejhlavnější. Nejdůležitější je totiž ten, že v Plzni je možné se setkat s jedinečnou zbrusu novou českou operou, a takových příležitostí věru není nikdy dost.

 

 

 

 

 

 

Praha, 13.1.2020

 

http://www.festival-opera.cz/program/broucci.html