V náruči jedné z nejkrásnějších hor 3

Anotace: rozhodnutí

Výškový zloděj.

„Bylo by dobře, aby jsme se už konečně pokusili o vrchol.Už je to tady dlouhé !“
Kluci před polednem dostoupali ke stanům trojky a po obědě bylo rozhodnuto. Nařídili jsme si budíky na půl druhé ráno a okolo půl třetí jsme plánovali vyrazit. Je to dlouhý úsek, tak jsme čekali, co to udělá s těmi našimi chatrnými tělesnými schránkami.
Brzy ráno, sedmnáctého srpna jsem už nemohl spát a na hodinkách jsem odpočítával vteřiny do hodiny vstávání. Přesto jsem však byl přesvědčen, že ten den nepůjdeme vzhůru, protože ošklivě vál vítr a byli jsme dokonale zaváti sněhem.
Budík zvonil přesně v půl . Vystrčil jsem hlavu do nevlídna a volal na Zdeňka otázku . Po třetím opakování jsem zachytil – „ nikam nejdeme .“ Cítil jsem zklamání a beznaděj ale nic jiného se nedalo čekat, nejsou blázni.
Kolem sedmé, jsem se rozhodl jít ven, s plánem přinést nějaké kameny, protože mám pár známých, kterým z každých hor nosím tento druh upomínky. Zároveň jsem cítil, že to bude má poslední návštěva ve vyšších partiích hory. Byl jsem už příliš dlouho ve výšce skoro šest tisíc a cítil, že síly rychle ubývají a že tu déle nevydržím.
Oblékl jsem vše co bylo k dispozici a vydal se do metelice. Byla zima, měl jsem dvoje rukavice a pod čepicí a kapucí ještě kuklu. Jen péřová vesta zatím zůstala jako rezerva v kletru.
Po vystoupání ledového výšvihu, jsem se dostal do sedla, kde jsem se stal hračkou silného větru a bílé tmy. Poznal jsem stav kdy člověk neví, zda sejmout brýle, nebo si je ponechat. Byly namrzlé – téměř neprůhledné ale bez nich by brzy nastala slepota způsobená ledovými jehličkami metanými silným větrem. Směr k skalnímu žebru jsem udržoval jen stěží a občas bylo nutno zakleknout na větrem ubitou plochu abych nebyl sražen do dvacetimetrové hloubky, někam na stany tábora, který v tu chvíli byl někde pode mnou. Po značné námaze jsem se dostal k prvním odhaleným skalám a zároveň k převěji nad severními srázy sedla. Nade mnou, stejně jako Matterhorn čnělo posledních tisíc metrů skal, které jsem spíše tušil, než mohl vidět.
Začal jsem vybírat vhodné kameny a geologické kladivo jsem při tom nahradil cepínem. Bylo mi při tom, jako zloději v kostele. Dostavil se neodbytný dojem, že velký Chán se na mne zlobí.
Snad při prvním kontaktu železa se skálou, začal mnou, drzým člověkem cloumat o poznání silnější poryvový vítr ze strany na stranu. Byl jsem přinucen zakleknout a zároveň jsem cítil za zády i před sebou, hlubinu, do které se mi nechtělo.
Omluvně jsem zvedl pohled směrem, kde bylo lze tušit vrchol a pokračoval ve svatokrádeži.
Pak jsem se nerad pustil skály a vydal se nazpět do bezpečí stanu. Často bylo nutno zastavit, než přešel další prudký náraz větru a s ním očima neproniknutelný praporec sněhu.
Znovu a znovu jsem se vracel do zpřímené polohy abych konečně došel spět na hřeben, odkud už následovalo jen snadné slanění skoro k našemu táboru.
Zaškrabal jsem rukavicí na plachtu Zdeňkova stanu, abych jim řekl, že jsem se vrátil. Dozvěděl jsem se, že měli starost… Já ne.
Já se bál !
Po návratu, jsme s Tomášem probrali pár dojmů z mé anabáze.
On pak zalehl a usnul. Já trpěl zas jednou z těch svých nespavostí, zčásti zaviněných tím, že jsem si jako obvykle nemohl zahřát nohy. Dopsal jsem deník a pak se opět vrátila nuda. Docela bych si dal cigaretu, řekl jsem si ale Tomáš spí, tak mi žádnou neumotá.
Pak jsem ale skoro půlku našel v misce od ešusu. Kolegovi zhasla asi vinou nedostatku kyslíku a on už neměl náladu zkoušet ji znovu zapalovat. Vzal jsem zapalovač a po delší době se dostavil úspěch. Se zapalovači je tu problém, díky okolnímu nízkému tlaku, se rozdíl tlaků navýší a to působí, že při škrtání plyn jiskru prostě vystřelí daleko do prostoru a ke vznícení tak nedojde . Vyřešil jsem to tak, že klapku plynu držím bez pauzy a pak do toho škrtnu. Trochu tréninku a je po problému .
Podobný efekt, lze pozorovat třeba u kopacího míče, který jsem doma balil podhuštěný ale v základním táboře měl správný tlak. Tady v skoro v šesti tisících, by možná praskl. A instantní bramborová kaše ? S tou by se tu také dala vymyslet nějaká míčová hra .
Odpoledne jsme využili mezeru dobrého počasí a vystoupali na předvrchol piku Čapajeva . Protože jsem měl plán druhý den zahájit sestup na ledovec, zahrabal jsem do sněhu na vrcholu, ve výšce 6120 m. , pár talismanů od rodiny.Věděl jsem, že na vrchol Chána je už neodnesu.
Druhý den 18.8. jsem se budil a věděl, už nic mne nepřesvědčí jít výše. Dlouhý pobyt v táboře tři mi přestal svědčit. Kondici pro výstup jsem měl tak před čtyřmi dny a to ještě nebyli připraveni kluci. Sám bych si asi nikdy netroufl. Hora se zde začíná podobat Matterhornu ale nástup do žebra není v 3200 m. Zde bych začínal skalní lezení v 6000 metrech a to má člověk k dispozici minimum energie a pohyby jsou nejisté. Byl jsem už zesláblý dlouhým pobytem a navíc jsem nezapoměl, co jsem doma slíbil ! Audienci u velkého Chána jsem si tedy odpustil ...