PO(E)TÍTKO pošesté – trochu jiná reportáž

Anotace: @&@

To loňské, páté Po(e)títko, jsem bohužel musel vynechat, o to víc jsem se tedy těšil na letošní, v pořadí již šesté, které se konalo, jak je již dobrým zvykem, v rámci Dne poezie, a sice včera, tj. v úterý 13.11. od 18:00 v TA KAVÁRNĚ , což je klubová kavárna v prostorách Jedle, jak přátelsky říkáme Jedličkovu ústavu, jehož vychovatelé, učitelé a studenti se významně podílejí na tváři těchto podzimních Po(e)títek. Hlavními organizátory jsou pak Akrij8 a Pamína, která sice v Jedli nepracuje, ale bez níž by se neobešly nejen tyto poetické večery, ale zřejmě ani každoroční úspěšná divadelní představení v Jedli, při jejichž nastudování Akrijovi vždy intenzivně pomáhá. Nejen tedy kvůli své vrozené lenosti, ale hlavně právě i z důvodu doslova symbiotického propojení Pamíny s přáteli z Jedle, jsem se letos raději vysmekl ze své původně navrhované spolumoderátorské role večera a přenechal ji prozíravě (nikoliv tedy vychytrale, aby si snad někdo nemyslel) Pamíně.  A udělal jsem moc dobře, protože Pamína se jí zhostila naprosto bravurně, obdivuhodně se na ni připravila a dobře cílenými poznámkami o vystupujících autorech a zajímavými dotazy na ně obohatila atmosféru večera a jeho celkové vyznění o důležitou dimenzi. V této roli se střídala se svou „kolegyní“ Barčou Pilátovou z Jedle, která jí byla příjemně rovnocenným partnerem.

Do Ta kavárny jsem přišel s asi čtvrthodinovým předstihem, a to už jsem tam zahlédl některé autorky a autory, s nimiž jsme se potkali už předchozí den v bohnické Městské knihovně na poetickém čtení organizovaném Nikitou44 , z něhož v nás ještě doznívaly víc než příjemné dojmy.  Akrij ještě intenzivně přemisťoval židle po postupně odcházejících pravidelných návštěvnících Ta kavárny, jimiž bývají zejména maminky s malými dětmi, a celý prostor tak procházel zdánlivě chaotickou metamorfózou na klubový divadelní prostor, takže jsem se ocitl uprostřed jakési živé proměny, naštěstí ne té kafkovské. S radostí jsem se uvítal s Honzou B., který dříve publikoval na Literu jako GiovaniDaVinci a jenž neváhal přijet až z Českých Budějovic. Hned mi také představil svou přítelkyni Šárku, nesmírně milou a půvabnou dívku, o níž mi v průběhu večera prozradil, že také publikuje prozaické texty na Písmáku. Hned jsem jí proto navrhl, ať pohostinsky vystoupí také, což zdvořile odmítla, nicméně příště si prý něco připraví. Tak už teď se těším!  Příjemné bylo také seznámení s odnikud , která je ještě půvabnější a milejší, než jsem si ji představoval, i když zas tak diametrálně se ta skutečnost od mých představ nelišila – texty totiž dokáží o svých autorech prozradit mnohem víc, než by se nezasvěceným mohlo zdát. Věřte nevěřte, ale typově často i fyzickou podobu, to si troufám tvrdit. Zevnějšek člověka totiž bývá propojen i s duší, vzájemně se ovlivňují – myslete si o mně, co chcete :-)).

Po zázračně rychlé a jakoby samovolné proměně kavárny v klubovou scénu uvedla Barča Pilátová nejprve kapelu studentek a studentů z Jedle, kteří pod vedením sympatické učitelky Markéty Ostré rozproudili hned na začátku patřičnou atmosféru třemi bezvadně provedenými písněmi za častých nadšených výkřiků zejména svých kolegů. Po tomto úvodním bloku pak Markéta Ostrá sklidila nejen spolu s kapelou ovace, ale i kytici s blahopřáním ke svým narozeninám, a nahlas byla přečtena i pěkná báseň, kterou jí k té příležitosti složil Akrij, z čehož byla při svém poděkování mile zaskočená, až dojatá. Hned poté ještě Akrij představil opodál na vozíčku sedící Kristýnu Kolenčíkovou, která je zvěčněna na plakátku k tomuto Po(e)títku při svém nedávném seskoku padákem (k vidění zde ), za což sklidila od přítomných ohromný potlesk. Lepší naplnění názvu večera „Nebát se sám sebe“ si stěží umím představit – já žádný tělesný hendikep nemám, ale takovou odvahu bych sám v sobě nesebral. Klobouk dolů! Po takovém spontánně rozradostněném úvodu jsem skoro litoval Húrina , že mu připadla nevděčná úloha prvního čtoucího autora, ale zhostil se jí skvěle a uznale musím pochválit i publikum za to, jak se dokázalo ztišit a naladit na poezii. K takovému neuvěřitelnému přechodu jistě napomohlo i krátké povídání Pamíny s Húrinem na téma nedávné kompletní změny jeho původního jména i příjmení a co to pak udělá s identitou člověka – Húrin na to otevřeně, ochotně a pro všechny jistě i zajímavě odpověděl, a získal si tak okamžité sympatie všech v sále. Snadné to pak jistě neměla ani Ragnell ,  ovšem básně ze své nezaměnitelné tvorby přednesla s téměř profesionálním nadhledem, takže v sále to opět ani nedutalo, než přišel závěrečný potlesk. Rovnou musím poznamenat, že vstřícný a nadšený aplaus sklízeli během večera úplně všichni autoři, což každého patřičně povzbudilo, přičemž takové publikum by všem přítomným autorům mohly závidět i profesionální divadelní scény – za to si zaslouží všichni návštěvníci bez výjimky ohromné poděkování a pochvalu.

Poté předstoupil před publikum za hlasitého skandování zejména studentů z Jedle Akrij8, ovšem i při jeho přednesu by pak bylo v sále slyšet spadnout špendlík, jak i jeho tvorba každého zaujala. Samozřejmě totéž se opakovalo i při vystoupení Pamíny, která naplnění názvu večera dokumentovala přednesem mj. své niterné básně věnované nečekanému odchodu studenta Mirka, který ještě nedávno s elánem hrál v Baladě pro banditu . Každý, kdo někdy četl před publikem báseň, k níž má hluboký osobní citový vztah, ví, jakou vnitřní odvahu a sebezapření v sobě musí v takovém případě nalézt, aby ji mohl dočíst zdárně až do konce. Pamína tak sklidila zasloužený obdiv nás všech nejen jako úžasná moderátorka, ale i jako autorka.  V průběhu večera pak podobně dojemně na Mirka ve své tvorbě zavzpomínali ještě i Akrij a Pear . Jako pokaždé bylo víc než vstřícně přijato i následující vystoupení  Frr  , který četl mimo jiné i ze své nedávno vydané pěkné sbírky nazvané Ten s tlustou duší. Poté se dostalo i na básnířku Dagmar, s níž jsme se viděli na již zmíněném čtení organizovaném Nikitou44 už předchozí den a která k naší radosti přijala pozvání (společně i s ředitelkou bohnické Městské knihovny Martou Pilníkovou) i na Po(e)títko. Četla mj. rovněž ze své připravované sbírky a její krátké poetické texty jsou velice osobité překvapivými zhutnělými metaforickými postřehy vztahujícími se převážně k místům a osobám jí blízkým.

S trochou nervozity jsem pak čekal na vystoupení Honzy B., který mi předem slíbil, že tentokrát se vyhne pouhé improvizaci a připraví si něco ze své nejnovější tvorby. To jsem ještě netušil, že si připravenou složku zapomněl doma, takže jednu báseň stvořil cestou do Prahy ve vlaku a tu druhou už přímo na místě během asi 15 minut před zahájením pořadu. Každopádně si ale zaimprovizoval komentovaným uvedením těchto textů, přičemž rozvinul i filozofické úvahy, mj. na téma objektivní progresivity mládí (ve srovnání se stářím) apod., což se mě jako člověka, který má už mládí dávno za sebou a stáří právě zažívá, nijak nedotklo, protože jsem mu musel dát objektivně za pravdu. A svou odvahu (v souladu s názvem pořadu) osvědčil i tím, jak si i před svou přítelkyní veřejně pochvaloval, jak dokáže Pamína nádherně a naprosto neopakovatelně láskyplně objímat své spřízněné duše. Koneckonců ani v tom jsem mu nemohl nijak odporovat. Když skončil, puzen nutkavou potřebou staršího kamaráda jsem ho sice za vystoupení pochválil, ale zároveň mu poradil, aby příště četl o něco pomaleji, aby posluchači stíhali všechno dobře vnímat. To ale zřejmě zaslechla jedna posluchačka, která vzápětí k němu přistoupila a vysekla mu obdivnou poklonu za to, jak pěkně dokázal promluvit. Čímž ale samozřejmě udělala radost i mně, protože si to Honza zasloužil, a takovou bezprostřední fanynku jsem mu mohl v dobrém jen závidět.

Poté Pamína, Barča a Mája přečetly dvě básně jitoush , která nemohla přijet až z Olomouce osobně, dedikované zdence a odnikud a jeden prozaický text věnovaný Frr. Jelikož v úvodu druhé části programu později zazpívaly Kristýnka a Kačka dvě písničky, z nichž jednu věnovala Malá mořská víla  také Frr, nemůže být pochyb, kdo je na Literu něžným pohlavím nejobletovanějším autorem. Což mu my ostatní ale také závidíme určitě jen v dobrém.  Po mém vlastním extempore pak vystoupila odnikud se svými příznačnými texty, které se svou rovněž nejspíš příznačnou skromností a otevřeností pěkně uvedla a působila přitom velice sympaticky. První část večera pak uzavřel  Špáďa svými vtipnými texty a slovními hříčkami, takže na přestávku se všichni rozcházeli s rozzářenými úsměvy a v dobré náladě.

V podobném duchu jsme se pak všichni ještě jednou prostřídali i po přestávce, jen Pamína přečetla místo své vlastní tvorby skvělé Jortovy  texty, jak je na Po(e)títcích již dobrým zvykem, a v závěru vystoupil jako obvykle se svou improvizací i Pear. Tentokrát jsme mu ale oproti tradici nedávali do klobouku ke ztvárnění náhodná slova, nýbrž své cituplné verše věnoval svému zemřelému kamarádovi a spolužákovi z Jedle i VŠ Mirkovi, jak už jsem zmínil v předchozím textu. Je třeba říct, že z nich bylo cítit jeho velké pohnutí, které nikoho z nás nemohlo nechat lhostejným, a že to byl opravdu básnický hold kamarádovi jaksepatří. Sám jsem kdysi v podobném věku prožíval odchod svého nejlepšího kamaráda jako krutou životní nespravedlnost, dobře jsem tedy rozuměl, co právě prožívá, ale jistě nejen já. Dokázal to na nás na všechny obdivuhodně i poeticky přenést a všichni jsme mu to také dali náležitě najevo.

O parádní závěr se pak krásným dvojhlasem v přednesených písních postaraly Kačka Morozová a Kristýna Blažková, čímž se šesté Po(e)títko vzápětí stalo již jen živou vzpomínkou, která se nám všem jistě kdesi v hlubších vrstvách duše začala nenápadně ukládat. Ať tedy žije to budoucí sedmé – zda bude opět už na jaře nebo znovu zase až na podzim, to se teprve uvidí. Každopádně ale Pamína a Akrij8 si za to šesté zaslouží ohromný dík, stejně jako všichni, kdo tak nezaměnitelně a s takovou neobvyklou chutí vytvářeli jeho úžasnou atmosféru!

P.S. Pokud jsem něco „zvojtil“, zkomolil či něco podstatného nechtěně vynechal (k mému věku již bohužel patří zapomnětlivost i roztržitost), napište mi to klidně do vzkazů a já to rád patřičně doplním či upravím. Dík za pochopení. Další osobní dojmy přímých účastníků v komentářích jsou samozřejmě taktéž vítány  :-)

Foto: odnikud

Praha, 14.11.2018