Plukovník d'Agoulle

Plukovník d'Agoulle

Přestože kolkolem panuje neprostupná tma pohlcující takřka vše kromě bledé luny na počátku fáze dorůstání, mezi stromy se mihne cosi temnějšího. Silueta postavy na koni. Třebaže se teprve načíná toho roku měsíc desátý, je tuze sychravo. Sníh sice ještě nepadá, ale odhadoval bych, že za pár týdnů bude pod bílou chladnou pokrývkou skrytá celá krajina, kterou zatím halí ve své závoje pouze mlhy plazící se jako obrovský had jihem země.

Přitahuji hnědáčkovi otěže, aby zpomalil do kroku. Přiložím ruku ke rtům a odkašlu si. Od úst se mi zvedají obláčky vodní páry, jež prchají k nebi, aby se daly ozářit mdlým svitem měsíce, než se rozplynou ve vzduchu. Přitisknu si sametový cestovní plášť těsněji k tělu. V tomto období jsou zimy paradoxně nejkrutější. Tedy podle mého názoru.

Vzpomínám si, jak jsem také v noci jel domů před devíti lety. Tehdy jsem ovšem přijížděl z opačné strany, spletl jsem si loď a ta mne vyplivla namísto v Agoulle pěkně na východ země, takže jsem musel slézat skály. Dnes mne trojstěžník odvezl naštěstí na správné místo. Už jsem opustil přístavní městečko a mám za sebou i přibližně dvě třetiny cesty ke svému panství, kam z Agoulle jedete pohodlným cvalem asi půl dne.

Už se nemohu dočkat, až zalezu do postele. Ačkoliv netrpím mořskou nemocí, spát na lodi pro mě nepředstavuje ani tak nic příjemného. Zdřímnul jsem si sice cestou městem, ale nyní musím být ostražitý. V poslední době v lesích na jihu země vzrostl počet vlků a jiných šelem. Nerad bych skončil jako půlnoční svačinka některé z nich.

Taky se těším, až se naložím do horké lázně a zbavím se potu, krve, prachu a jiné špíny. Dnes již nemám na koupel sílu, v kádi bych patrně definitivně usnul a vůbec bude lépe nechat osvěžení na ráno. Přemítám, co všechno musím zařídit. Nazítří před polednem mám domluvenou návštěvu notáře ve městě ohledně své závěti, taky jsem s sebou chtěl vzít svého schovance, někde se v krčmě najíst a popovídat si s ním. Dlouho jsem si na něj neudělal čas a po třech měsících nepřítomnosti bych to rád napravil. Aspoň si procvičím švédštinu. Nebo bych mohl zjistit, jaké pokroky udělal ten chlapec ve francouzštině.

Po rtech mi přelétne lehký úsměv při vzpomínce na mou návštěvu Guille. Kníže mne pozval na mimořádně okázalé zásnuby své mladší dcery. Její snoubenec pocházel z Británie, a protože to prý posilovalo mírové vztahy s onou zemí, měl u toho být přítomen někdo z královského dvora. Jenomže hrabě de Montefailles ochořel a zástupkyně krále zase odjela do Stockholmu provdat svou dceru. Král měl neodkladné povinnosti v paláci (což znamenalo, že byl líný trmácet se sám jen kvůli nějaké šlechtické svatbě. Takže to zbylo na mě.

(Pro vysvětlení: ostrovům okolo Gon, ačkoliv oficiálně náležely k vlastnímu království, vládla různá knížata, samozřejmě stále podřízená králi.)

Již řadu let jsem navíc plánoval cestu do Amsterodamu, takže jsem se rozhodl to spojit dohromady, při té příležitosti mne král poslal ještě do Paříže cosi proň zařídit, ergo se z původní pouhé cesty na Guille vyklubala tříměsíční cesta po severozápadní Evropě.

Na zásnubách jsem se příjemně uvolnil. Především proto, že ženich velmi miloval cestování a dlel zejména na východě. Cosi vykonal pro samotného sultána a ten mu darem věnoval dívku z vlastního harému. Zatančila. Celá se leskla zlatem, zlato se třpytilo v havraních hustých kadeřích, zlatem cinkaly její nohavice i šátek, pod kterým skrývala ústa a nos, zlatem zvonily její zvláštní střevíce. Měla střední postavu, dosahovala by mi přibližně po hrudník, její ňadra nebyla příliš velká, ale zato pevná. Vůbec bylo její tělo krásně stavěné.

Naklonil jsem se ke knížeti a vyzvídal, jak se tanečnice jmenuje.

„To je Fatima,“ odpověděl tiše on.

„Je zatraceně pěkná!“ vyhrkl jsem.

„Je…“

Ohlížím se za sebe. V dálce za sebou vidím dvě bílé tečky. To jsou bělouši, na nichž klušou Fatima a její společnice, vzdělaná dáma, která slouží jako překladatelka, protože jestli je někdo horší ve francouzštině než můj schovanec, pak je to právě ona Turkyně.

„Kde jste se zdržely?“ ptám se, když na ně počkám a ony mne doženou.

„Zapovídaly jsme se…“ omlouvá se žena. Fatima se po ní ohlíží a na cosi se ptá. Vzápětí mi to její společnice překládá jako: „Za jak dlouho dorazíme na místo?“

„Každým okamžikem budeme na dohled panství,“ říkám.

„To je dobře,“ usměje se s ulehčením žena. „Je příšerná zima!“

„Souhlasím. Skoro usínám v sedle.“

„Už zase?!“

Když klusem projíždíme branou panství, už takřka dřímám. Seskakuji z koně a pomohu dolů i svým společnicím, nejprve Fatimě, poté její tlumočnici. Beru za klepadlo, ale dříve, než jím stíhám uhodit do dřeva, dveře se mi samy otevírají a já jsem vpuštěn dovnitř. Aby taky ne, do mého vlastního domu.

Ukazuji ženám komnatu v přízemí, kam se mohou uchýlit, popřeju jim dobrou noc a sám se ubírám po schodišti vzhůru. Celé panství spí, jen sedm vojáků je na stráži, čtyři hlídají hlavní bránu, dva vstup do budovy a jeden se prochází po nádvoří.

Nemám sílu se ani vysvléct. Dokonce ani nerozdělávám v pokoji krb, přestože je nepříjemná zima. Krátce zhlédnu pokoj, kopnutím zavírám dveře a při cestě k posteli odhazuji brašnu a kord i boty na různé strany komnaty. Pak se svalím na postel. Zbytek noci nevím o světě a spím jako zabitý. Mám pocit, že se jedná o nejtvrdší spánek, do jakého jsem kdy upadnul.

 

Pomalu zvedám těžká víčka. Trhám sebou. Slunce se již dávno vyhouplo nad obzor a podle toho, jak se stihlo vyšplhat po chmurné zimní obloze, odhaduji, že může být okolo poledne. Zaspal jsem.

Opouštím postel skácením se na podlahu. Zvedám se a mračím se na svou dlaň, v níž vězí zaražená tříska. Přebíhá mi mráz po zádech. Nesnáším třísky. Ze všech zranění, jaká si jen dovedu představit, je pro mě nejhorší tříska. Je jedno, že mě někdo probodne a ztratím dva litry krve, je jedno, že v sobě mám třicet střel, pro mne je vždycky nejhorší TŘÍSKA.

Dnešní den začíná skvěle.

Krátce se zhlížím v zrcadle. Dochází mi, že je v místnosti otevřené okno, což možná vysvětluje, proč jsem se probudil zachumlaný do pokrývek a málem i pod prostěradlo, musela mi být zima. Zabouchávám je s takovým třesknutím, až se zdá, že by se skleněná výplň měla roztříštit na milion střípků, které se zabodnou do mého obličeje. Naštěstí se to nestane.

Uhlazuji na sobě oblečení, které navzdory tomu, že jsem v něm strávil noc, nevypadá stále špatně a je jen trochu pomačkané, takže se rozhoduji, že si je ponechám. Obouvám se, zhluboka se nadechuji a odvážně zamířím dolů do hodovní síně.

Tam sedí u stolu Germaine Sallová a čte si Illiadu. V poslední době našla v antické literatuře a zejména Homérovi zvláštní zalíbení. Ale je ve svých koníčcích velmi nestálá. Jeden den vášnivě hraje šestnáct partií šachů a druhý den je schopná hru proklít, až vám naskakuje husí kůže. Jediné, co ji za sedmnáct let neunavilo, je brát ode mne peníze a řídit mé panství a (ano, přiznávám) do jisté míry také můj vlastní život.

Jen tak na okraj, já osobně Illiadu četl v šesti letech.

Přecházím blíž a zaznamenávám, že jí pod šaty vystupuje lehce zvětšené břicho. Může být tak v pátém měsíci, což odpovídá době, kdy jsme spolu naposledy spali. Což neznamená, že by se mi o svém těhotenství obtěžovala dát vědět, než jsem odjel do Francie. Nekomentuji to však. Za sedmnáct let soužití s Germaine Sallovou si jednoduše zvyknete na nějaká ta překvapení.

Na snídani už je pozdě a na oběd zase příliš brzy. Nechci do sebe nic cpát, protože bych pak oběd musel vynechat, kromě toho ani nemám chuť k jídlu. Nalévám si bílého vína, jež stojí na stolu, do křišťálové sklenice, polovinu číše vyprázdním a beru noviny ležící na lenošce.

„Dobré ráno,“ poznamenává Germaine, aniž by zvedla oči od Homérova eposu. „Nebo mám říct poledne? Vy už jste tady?“

„Ano,“ přitakám, jako bych si nevšiml její jedovaté poznámky o poledni. „Přijel jsem včera v noci, totiž spíše dneska brzy ráno. Jak se má Achilleus?“ Ukazuji na knihu v jejích rukou.

„Právě mu ukradli jeho válečnou kořist Bríseovnu,“ odpovídá bez emocí.

Pokývám hlavou. „Přišel mi nějaký dopis, zatímco jsem tu nebyl?“ ptám se.

„Dva,“ přikývne, aniž by na mě pohlédla. Upiju vína a postavím čísi na stolek vedle lenošky, ale neposadím se. „Jeden od ruského cara, druhý od plukovníka d’Elzzbierppe.“

Ať jde do háje, pomyslím si nelaskavě. Velitele svého regimentu nemůžu vystát.

Zejména od té doby, co před třemi lety zemřel jeho předchůdce, můj dobrý přítel. Dodnes vystupuje v několika mých nočních můrách.

„Prima,“ odtuším bezvýrazně. Pozoruji svoji manželku. Je docela hezká, má blonďaté vlasy v slušivém drdolu, oči černější než ta nejtemnější čerň, jakou si dovedete představit, a blyštivé náušnice.

Celý rozhovor s ní je ovšem na levačku. Nemáme žádná společná témata. Pokoušet se s ní o čemkoli mluvit je pro mne ztráta času. Na ex vypiju víno.

„To není zrovna vhodná snídaně, pane plukovníku,“ podotýká uštěpačně.

Tím mě dopálí natolik, že jízlivě odsekávám: „Užijte si Homéra, ten konec mi zlomil srdce, Achilleus a zemřít…“

Moje choť hlasitě zaklapne knihu, div si do ní nepřivře prst, prudce vstane a několik zdánlivě nekonečných vteřin mne vraždí pohledem. Pak nazlobeně zavrčí a rázuje do knihovny. Pocítím nutkání něco potutelného za ní zvolat, ale ovládnu se.

Když o pár minut později vycházím na zahradu, uvidím ji sedět na lavičce a číst pro změnu římského autora Ovidia Nasa. Přisedám si k ní, ale na opačný konec lavičky, takže mezi námi nechávám několik desítek centimetrů volného prostoru.

„Zase mi jdete zkazit četbu?“ ptá se uraženě.

„Ne,“ říkám, ovšem ne že bych se jí hodlal omluvit. Chvíli je ticho.

„Jsem opět těhotná,“ říká Germaine, bere mou ruku a položí si ji na břicho. „Povězte, přál byste si syna nebo dceru?“

Zamračeně vykroutím ruku z jejího sevření. Proč se mne na to ptá? Ví dobře, co bych si přál, ví dobře, že bych byl nejraději, kdyby to nebyl ani chlapec, ani dívka, kdyby to dítě v jejím lůně vůbec nikdy neexistovalo. A jaký má smysl o tom polemizovat? Stejně to nelze ovlivnit. „Změnilo se něco na panství za dobu mé nepřítomnosti?“ rychle změním téma.

Povzdechne si a přikyvuje. „Změnilo,“ pronese. „Přijala jsem nového kuchtíka a zahradníka. Všimla jsem si, že vy jste si taky někoho přivedl,“ dodává napůl zklamaně, napůl nepřátelsky. „Je trochu… jiného vyznání, zdá se.“

„No a co?!“ vyjíždím. Krčí rameny. „Lépe věřit v jiného boha nežli v nic!“ podotýkám. Opět pokrčí rameny, jakože se nejspíš neshodneme a ona dnes nemá chuť se hádat, ostatně by se stejně neměla rozčilovat, ve svém stavu…

„Zdržíte se tu?“ vyzvídá. Ona je mi věrná. Celé tři měsíce mého cestování žila v celibátu. Nepochybuji o tom.

„Za chvíli odjíždím do města,“ říkám. „Mám schůzku s notářem.“ Protahuji se. „Změním závěť. Konečně.“ Nesnažím se skrývat svou dobrou náladu z tohoto svého činu, k němuž jsem se odhodlával tak nesmírně dlouho. Devět let.

Germaine po mě vrhne nebezpečný pohled.

„Nebojte, vás z ní nevyškrtnu. To bych si nedovolil…“ ujišťuji ji. „Plánuji s sebou vzít Axela. Neviděla jste mého schovance?“

Vrtí hlavou a významně podotýká, že je to můj schovanec, nestará se o něj, ostatně ona švédsky neumí.

Je příjemné být po třech měsících zase doma. Dokonce i manželku, kterou jindy nemůžu vystát, mám po tak dlouhé době nepřítomnosti chuť sevřít v náručí, zlíbat a odvléct ji do ložnice. Sice se na ni pořád zlobím, protože mi zatajila své těhotenství, ale cítím, že touha můj vztek rychle přemáhá. Času mám ještě dost, než budu muset odjet…

Znovu po ní střelím pohledem, tentokrát plným nové vášně. Aspoň jednou bych ji mohl do komnaty odnést já, namísto aby ke mně přišla nečekaně sama.

„Co kdybychom to jednou zkusili ve dne?“ navrhuji bez zábran a pomalu se k ní nakláním. Ona se však odtáhne a povytáhne obočí.

„Je vám dobře?“ ptá se.

„Jistě,“ souhlasím. Za ta léta jsme už vzdali i snahu byť jen předstírat, že mezi námi něco je, a veškeré milování za těch sedmnáct let našeho manželství vyprovokovala právě Germaine. „Jednou chci začít,“ říkám. Vstávám a vztahuji k ní ruku. „Půjdeme?“

Germaine Sallová se rozesměje. Pobavení jí ovšem nezabrání, aby se mé ruky chytla. Po cestě se předháníme, kdo je v ložnici první, a vyhrává Germaine (jen tak mimochodem, nechal jsem ji vyhrát schválně, ale pst!).

 

Dnešní věru prachmizerné ráno si raně odpoledním milováním s manželkou příjemně vynahradím. I Germaine, když leží vedle mě na posteli s blaženým úsměvem na rtech a přivřenýma očima, si libuje, že jsem ji měl takhle pomilovat už dávno.

„No jo,“ vyvracím oči v sloup. „Vždycky jste mne předběhla.“

Žertem odpovídá, že by mne měl král posílat do zahraničí častěji. Vstávám, odhalené mužství skrývám prostěradlem, které si omotám kolem pasu, a přecházím k oknu, abych rozhrnul těžké sametové závěsy. Spatřím svůj odraz v zrcadle.

„Páni,“ říkám. „Ještě věnec z listí na hlavu a trochu spravit to prostěradlo a byl bych skoro antický Říman.“

„Když už jsme u Říma,“ podotýká Germaine, přehazuje přes sebe spodničku a mává před sebou knížkou, „měl byste si přečíst tohle.“

Dívám se na kůži, v níž je kniha vázaná. Tohle jsem pravda nečetl. Ars Amatoria, Ovidius Naso. Musím se pousmát, ačkoliv si nejsem jist, co úsměv na mé tváři vyvolalo. Dostavilo se snad opožděné uspokojení z milování? Nebo mne vskutku pobavilo, že mi právě moje manželka, která se ke mně nechovala sedmnáct let našeho manželství zrovna příkladně, nabízí knihu, jež radí, jak milovat, i když je jistě téměř dva tisíce let stará?

„Nevěděl jsem, že tak milujete antickou literaturu…“

„Nevíme o sobě navzájem spoustu věcí, můj milý,“ poznamenává.

„Jistě,“ vyhrknu. „A budu rád, když to tak i zůstane.“ Nevím, proč jsem to řekl.

Germaine krčí rameny. „Mně je to jedno,“ říká. „Jen… když jste byl tak dlouho pryč… takovou dobu jsem vás snad ve své blízkosti ještě nepostrádala… Kromě toho, kdo ví, jak dlouho spolu ještě budeme!“ Věnuje mi zářivý úsměv, o to zářivější, že se světlo voskovic odráží od blyštivého diamantu, jenž nahrazuje jeden z jejích zubů.

Oblékám se a vydám se hledat svého schovance. Kde jen je ten kluk jedna zatrápená? Neviděl jsem ho celý den, ale možná to je tím, že jsem až do poledne spal jako zabitý.

Nacházím ho u schodiště, nechtěně do něj strčím a oba se za okamžik řítíme dolů, Axel Fössr dopadá na podlahu a já přistávám na něm.

„Dobrý?“ vypravím ze sebe omluvně.

„Když ze mě slezete…“ odtuší.

„Nevím, jestli se mám smát nebo ti vrazit pár facek,“ říkám upřímně, když se zvedám a napřahuji k němu ruku, abych pomohl vstát také jemu.

„To první přijmu, ale jestli zkusíte t druhé, vrátím vám to,“ upozorňuje. „Byl jsem přece voják, nenechám si to líbit.“

„Spíš se teď chováš, jako bys voják nikdy nebyl,“ upozorňuji. „Byl bych totiž tvůj velitel, takže by sis to musel nechat líbit.“

„To není fér!“ prská. „Ať jste králevic, můj poručník nebo plukovník, vždycky jste můj nadřízený!“

Teď už se opravdu směju. Vzápětí ale umlkám a plížím se ke dveřím Fatiminy komnaty, odkud zní zvuk loutny a zpěv. Zpěv pronášený tím nejlíbeznějším hlasem, jaký jsem kdy slyšel. Opatrně beru za kliku, jako bych konal nějaký zločin, ačkoliv jsem na svém vlastním panství, a pootevírám se zavrzáním dveře. Půvabná Turkyně stojí u okna a její temná silueta se svůdně rýsuje proti prudkému světlu.

Melodie té písně, byť jejím tureckým slovům vůbec nerozumím, svádí k tomu, abych se k Fatimě zezadu připlížil, objal ji kolem pasu a bouřlivě zasypal polibky. Toužím odhrnout záplavu temných kadeří z její opálené šíje, zahledět se do temně hnědých očí pod hustou clonou řas a rozumět slovům, jež se jí linou ze smyslných rtů. Turečtina ovšem rozhodně nepatří k jazykům, které prahnu přidat na seznam těch, jimiž umím hovořit, je na mě příliš složitá.

Když tohle říkám Axelovi, dodávám: „Stejně umím i švédsky jenom trošinku.“

„Ha!“ směje se on. „Tak to je načase, abyste se procvičil,“ dodává rodnou řečí.

„Nejspíš,“ utrousím stejným jazykem. „Tak pojď, zajedeme do města.“

„Do města?“

Autor Rebejah, 10.01.2019
Přečteno 16x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁ
ikonka Komentáře (4)

Komentáře

Při představě nějakého herce, který by tohle četl, jsem příjemně povznesena :-)
Sestřičko má vzácná :-)
Je to nádherné, silné, libě historické :)

11.01.2019 13:58:51 | TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁreagovat

Jak to myslíš?
No, víš, já si myslím, že je to zbytečné, nic se tam neděje, přinejmenším nic podstatného pro děj...

11.01.2019 17:25:48 | Rebejahreagovat

Chtela bych to slyset vydané na nejakem cd,čtené nějakými herci :) úchvatné dílo...

12.01.2019 18:07:42 | TVOŘILKA LENKA ČAJKOVÁreagovat

Namluvím to, když budu mít čas

12.01.2019 18:11:04 | Rebejahreagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.3 | Facebook, Twitter