Výjimka v bezcitnosti - 1.kapitola

Výjimka v bezcitnosti - 1.kapitola

Anotace: Jedná se o můj pokus o první knihu. Dokončila jsem první kapitolu. Thrillerový román s trochou erotiky a detektivním nádechem. Příběh naivní dívky a bezcitného detektiva.

Sbírky: Výjimka v bezcitnosti

1
Maura
Byla jsem jako ta bezradná slunečnice otevírající se vysoko k nebi ve večerních hodinách, kdy už slunce dávno zašlo a všechny její společnice poklidně ve spánku čekají na první sluneční paprsky nového dne. Tak jsem si připadala mezi všemi lidmi, kteří kolem mě po stovkách každý den procházeli. Protože kdo by očekával naději, když den skončil a nic dobrého už by se nestalo. Držela jsem se na špičce jehly už hodně dlouho, ale nedokázala jsem dál udržovat rovnováhu. Najednou mi přišlo, že všechno kolem mě pohlcuje veškerou mojí radost, které nikdy nebylo příliš. Můj život se začal ubírat podivným směrem a já se z něj nedokázala dostat. Cítila jsem se jako rozjetý vlak a tunel se přede mnou uzavřel.
Nikdy mi nešlo se vzdávat. Bojovala jsem zuby nehty, držela se pevně lana, jenže ho někdo nad tou propastí jen připevnil. Nikdo mě nejistil. A to jediné, co jsem zrovna potřebovala, byla jistota.
Pozorovala jsem ho, jak líně leží na mojí posteli a sleduje seriál, který jsme spolu shlédli snad už tisíckrát. V ruce držel skleničku plnou bourbon whiskey. Nemluvili jsme. Většinou jsme spolu nemluvili, a pokud ano, tak mluvil on. Ráda jsem ho poslouchala, ale doby, kdy nás oba neskutečně naplňovala přítomnost druhého, už dávno pominuly. Občas jsem měla pocit, že jsme spolu jen ze zvyku a proto, že ani jeden nemáme takovou potřebu sexu, abychom měli chuť hledat někoho jiného. V sexuálním životě vše klapalo, jak mělo. Občas jsme si od sebe sice potřebovali oddechnout, ale ty pauzy byly čím dál častější a delší.
Dřív bych možná tvrdila, že ho snad i miluji, ale po čase mi došlo, že jsem jen nechtěla být sama a on byl skvělý společník. V žádném případě bych s ním nedokázala mít vztah. Byl věčně lhostejný, necitlivý a opravdu jen málokdy o mě projevil skutečný zájem. A tak jsem se spokojila s občasným sexem a trávením společných nocí. Bylo to rozhodně lepší, než trávit veškerý svůj volný čas o samotě s flaškou vodky a borůvkovým džusem.
Ani dnešní večer nebyl ničím výjimečný. Díl, který byl puštěný na mém notebooku, pomalu končil a já věděla, že během několika minut mě Thomas začne hladit, nejspíš po ruce či zádech. Hebká sametová látka mojí košilky na spaní mě hezky obepínala a zvýrazňovala každou křivku mého těla. Opřela jsem se hlavou o jeho rameno a trochu se prohnula v zádech, abych zdůraznila, že jsem pod látkou nic neměla. Jediné, co vystupovalo byly moje ztvrdlé bradavky.
Konečky jeho prstů se mě začal dotýkat, hladil mě po paži nahoru a dolů, občas zajel pod klíční kost. Cítila jsem, jak mě jeho doteky rozpalují a každou chvílí jsem se k němu klínem tiskla víc a víc. Spokojeně jsem zamručela, což ho donutilo k akci. Vytáhl svou ruku, na které jsem mu doposud ležela a otočil si mě na břicho. Hebká látka košilky se mi tím pohybem zvedla až nad zadek, což bylo přesně to, co potřeboval. Nalehl na mě a rukou mi odhrnul vlasy z tváře a krku, aby se mi mohl pořádně zakousnout do kůže. Hlasitě jsem zasténala a z místa, kde ještě před chvílí byly jeho zuby mi pulzovala bolest do nejbližšího okolí.
Druhou rukou mi přes břicho zajel do klína, a když ucítil vlhkost na svých prstech, spokojeně mi zamručel do ucha, což mi způsobilo mravenčení postupující od konečků prstů na nohou až do místa, kde si jeho ruka hrála s mým nejcitlivějším bodem. Kroutila jsem se pod jeho doteky a zadkem se mu tiskla k jeho tvrdnoucí erekci. Zajel do mě nejdřív jedním prstem, a když přidal druhý, začala jsem mačkat polštář. Viděla jsem, jak se mi dívá do tváře a sleduje, jak reaguji. Zničehonic si mě otočil k sobě a hrubě mě políbil. Můj ret se dostal mezi jeho zuby, a když se zakousl, ucítila jsem na jazyku železnou pachuť. Přiložila jsem si prst na zakrvácený ret a podívala se na tmavě červenou tekutinu na své ruce.
Thomas se nejdřív zatvářil trochu vyděšeně a omluvně, ale mě to rozesmálo. Olízla jsem si zbytek krve ze rtu a znovu ho políbila. Čekala jsem, jestli se neodtáhne, ale přidal se, dokonce byl víc náruživý. Jeho rty se přesunuly na můj krk, chvíli si hrály s mým uchem a jeho hlava pak pokračovala níž. Když mě přes tenkou látku jemně kousl do ztvrdlé bradavky, hlasitě jsem vydechla vzrušením. Dostal se, až k mému klínu, vůbec neváhal, začal mě jazykem dráždit, sál a kousal a já se prohýbala v zádech. Rukou jsem mu zajela do vlasů a přitiskla si ho k sobě ještě víc. Když přidal prsty, a začal s nimi pravidelně pohybovat, nevydržela jsem už ani minutu. Prudce jsem se odtáhla, ale on věděl, že teď jsem byla na řadě já a proto mu to nevadilo.
Rukou jsem ho přitlačila k posteli, nahnula se nad ním a políbila ho. Cítila jsem jeho vlhké vousy na tváři a svojí chuť na jeho jazyku. Nezdržovala jsem se, taky jsem ho chtěla ochutnat. Nejdříve jsem ho rukou dráždila přes látku, ale nezůstalo to tak dlouho. Přesunula jsem se hlavou k jeho rozkroku a podívala se zezdola do Thomasových očí. Špičkou jazyka jsem začala u kořene a pokračovala až k vrcholu. Slyšela jsem tichý vzdech, jak mu unikl z úst. Vzala jsem si ho celého do pusy a hrála si s ním přesně tak, jak se mu to vždy líbilo. Občas jsem vzhlédla k jeho obličeji a zjistila, že mě neustále bez ustání sleduje. Jistým způsobem mě to vzrušovalo ještě víc.
Natáhl se pro mě a popadl mě za paže, abych se dostala nahoru k němu. Naklonila jsem se k němu a políbila ho a přitom pomalu dosedala na jeho erekci. Jak do mě postupně zajížděl, zavíraly se mi slastí oči. Když byl celý ve mně, chvíli jsme se nehýbali. Pak jsem se ale rozjela. Moje sténání se mísilo se zvukem přírazů, které byly občas pomalejší, občas rychlejší a o to naléhavější.
Přetočil si mě pod sebe, natiskl se na mě svým nahým horkým tělem, a začal tvrdě přirážet. Jednou rukou mě držel pod krkem, druhou za zadek. Křičela jsem a sténala, držela se ho pevně. Zadíval se mi do očí, chvíli jsem mu pohled opětovala, ale začaly se ve mně mísit i jiné pocity, než byla živočišná touha, kterou jsem prožívala doteď. Musela jsem něco udělat.
„Otoč si mě.“ Zašeptala jsem a riskla pohled do jeho očí. Neváhal. Skončila jsem na všech čtyřech, zatímco on mě pevně držel za boky a bušil do mě. Občas mi zaryl nehty do zad, takže jsem se prohnula v zádech, jak nejvíc to šlo. Občas mě chytil za vlasy, aby mě mohl druhou rukou držet pod krkem a přiblížil si mě k sobě natolik, že mě mohl kousnout do ramene. Užívala jsem si to, co nejvíc to šlo, ale už jsem věděla, že tentokrát na svůj vrchol nedosáhnu. Mohla jsem se aspoň postarat o jeho. Pokusila jsem se co nejvíce zúžit a přidala na hlasitosti. Začal mě dráždit prsty a dělalo mi velké problémy udržet svoje tělo v klidu. Ale on to měl rád. Těšilo ho vidět mě, jak se pod ním kroutím a nejsem schopná vzdychat normálně. Moje výkřiky byly hodně vysoké a trhané.
Zrovna, když jsem začala cítit, že bych dokázala vyvrcholit, on musel přestat. Otočila jsem se k němu a zaklekla. Dokončili jsme to přesně tak, jako vždy. Tak, jak to měl nejradši.
Unavení a zpocení jsme dopadli vedle sebe a prudce oddechovali. Většinou jsem se po sexu usmívala jak pitomá, tentokrát jsem ale přemýšlela nad tím, co jsem pocítila, když jsem se dívala do jeho očí. Nicnetušících očí.
„Tys nebyla, viď?“ Trochu jsem sebou trhla, když ticho prořízl jeho hlas. Podívala jsem se na něj a zjistila, že mě taky sleduje. Pokusila jsem se přirozeně usmát, ale byla jsem tak vykolejená přímostí jeho otázky, že to nešlo.
„Ne, ke konci skoro.“ odpověděla jsem upřímně. Potřebovala jsem ho uklidnit. „Ale to nebyla tvoje vina, víš, že jsem měla teď dost potíží s rodinou.“
„Takže jsi mimo?“ Jeho otázka zněla dost pochybně. Nejspíš mi neuvěřil. Ale pravdu jsem mu říct nemohla.
„Ani nevíš jak. Neboj, příště se zkusím víc uklidnit.“ Usmála jsem se na něj, otočila se čelem k němu a přitulila se mu k boku. Objal mě a položil si hlavu na moje temeno. Byli jsme v klidu. Víc už to neřešil. Věděla jsem, že mi nevěří, ale rozhodl se pro tu snazší cestu. Tak jako vždy, raději se neptal, než aby něco musel řešit. V tomhle případě jsem mu za jeho přístup byla vděčná.
Bylo mi jasné, že si budu muset ujasnit, co se během sexu v mé hlavě odehrálo, ale rozhodla jsem se to odložit na dobu, kdy budu sama. Chtěla jsem si jen užívat pohodlí jeho náruče a poslouchat, jak se mu prohlubuje dech. S vědomím, že už spí, jsem konečně mohla sama upadnout do zlovolné náruče temnoty a dalších nočních můr, které mě v poslední době pronásledovaly.


Něco mě vytrhlo ze spánku. Prudce jsem otevřela oči a posadila se na posteli. Jediné, co narušovalo tmu kolem mě, byl chladný nádech světla nového dne, který se dal jen těžce zpozorovat za závěsem. Thomas dál klidně ležel na zádech a podřimoval, ale já se nedokázala zbavit dojmu, že mě něco probudilo. Věděla jsem s jistotou, že se mi nic nezdálo. Muselo to být něco z tohoto světa.
Byla to nejspíš stejně velká hloupost, jako když se postavy v hororu rozhodnou, že místo schovávání vezmou věci do vlastních rukou a jdou se rozhlédnout po bytě. Tak jsem si připadala, i když jsem neměla sebemenší důvod myslet si, že na mě v kuchyni čeká vrah. Potichu jsem se dostala z postele a teplá chodidla tvořila nepříjemný kontrast s téměř ledovou podlahou. Bylo slyšet jen, jak se mi zpocené nohy odlepují od parket, pomalu jsem ani nedýchala. Otevřela jsem dveře od pokoje a poslouchala, jestli náhodou neuslyším jakýkoliv neznámý zvuk z bytu. Jediné, co jsem však zaslechla, byly vzdálené zvuky z pomalu se probouzejícího domu.
Vyšla jsem do chodby a nechala za sebou dveře otevřené. Rozhodla jsem se, že přestanu být paranoidní a jen se dojdu napít. Napustila jsem si plnou skleničku a okamžitě jí vyprázdnila. Trochu jsem si opláchla obličej. Věděla jsem, že budu stejně muset za chvíli vstát.
Těžké kroky, které jsem vzápětí zaznamenala, způsobily, že se mi po celém těle objevila husí kůže. Prudce jsem se otočila a na rty se mi dral výkřik.
„Neděs se, to jsem já.“ zazněl Thomasův pobavený hlas. „Úplně jsem slyšel, jak si přestala dýchat.“
„Blbečku.“ zašeptala jsem si pro sebe a otočila se zpět ke dřezu.
„Slyšel jsem tě.“ Jeho hlas byl najednou mnohem blíž, cítila jsem jeho dech na svém krku. Husí kůže se mi tentokrát objevila z naprosto jiného důvodu. Ruce mi položil na boky a přitiskl si mě k sobě zadkem. Na chvíli jsem se tomu chtěla poddat, ale věděla jsem, že pokud je vzhůru i on, nemáme moc času.
„Copak děláš? Nemusíš do práce?“ zeptala jsem se naoko klidně, ale vzrušený podtón mě prozradil.
„Chvíli si najdu. Dáš si se mnou sprchu?“ Věnoval mi lehký polibek na ucho a poodstoupil. Zvažovala jsem možnosti. Choval se nezvykle přítulně a mile. Pořád jsem byla přesvědčená, že tenhle vztah nikam nevedl, a kdybych se teď nechala unést, mohlo by to dopadnout stejně jako před půl rokem. Zamilovala bych se. A to jsem nemohla dopustit. Ne, když jsem se konečně smířila s tím, že je to jen sex. O nic víc nejde, říkala jsem si v duchu.
A s touhle myšlenkou jsem Thomase následovala do sprchy.


Paprsky zapadajícího slunce mě vždy dokázaly podivným způsobem uklidnit. Den se blížil ke konci, tak to alespoň měla většina spolucestujících. Pozorovala jsem postarší paní s vnučkou, která jí poklidně dřímala na prsou, spokojená po vyčerpávajícím dni s babičkou. V ruce držela plastovou hračku lva. Z malé dětské kabelky jí vykukovaly lístky do zoo. Milé. Snažila jsem si vzpomenout, kdy jsem naposledy ten zvířecí ráj navštívila. Možná někdy v sedmi letech, když se máma ještě snažila vytvořit mi hezké dětství.
Jenže, i přesto, že všichni kolem mě pomalu usínali, já svůj den teprve začínala. Poté, co Tom odjel po vydatném ranním sexu do práce, já se vrátila zpět do postele a na pár hodin se mi ještě povedlo usnout. Naštěstí bez veškerých vzruchů okolí. Nic podivného už mě nevzbudilo.
Když jsem byla konečně dostatečně vyspalá, došla jsem si znovu do sprchy, udělala si čaj a začetla se do knihy. Atwoodová mě opět ve svém drastickém románu natolik vykolejila, že jsem měla, co dělat, abych vůbec přestala číst. Ale byl čas práce a já se musela připravit.
Autobus mi málem ujel, dosedla jsem na své obvyklé místo zadýchaná a trochu rozcuchaná, ale bylo mi to jedno. Na noční směnu mi stejně moc hostů nepřijde. Dorazit do města k hotelu trvalo přes hodinu, ale nikdy mi ty cesty ale nevadily. Začala jsem štrachat v kabelce, snažila se najít tu jedinou věc, kterou jsem teď potřebovala.
„Kruci.“ zaklela jsem potichu a rezignovaně dosedla zpátky na svoje místo, když mi došlo, že jsem si knihu ve všem tom spěchu zapomněla doma. Výhled z okna mě nudil. Pozorovat stále ty samé domy a vymýšlet si stále nové příběhy lidí, kteří stáli na zastávce mě dnes neuspokojovalo. Nasadila jsem si sluchátka a pustila první písničku v seznamu.
Letní počasí jsem nesnášela, obzvlášť to, ve kterém se vám oblečení lepilo ke kůži. I přes moje lehké fialové šaty jsem nepociťovala dostatečný přísun vzduchu do pokožky, jaký jsem chtěla. S lehkým povzdechem jsem zjistila, že jsem si nevzala ani lahev vody.
Můj pohled padl na místo o pár metrů přede mnou. Mezi všemi obličeji, které najednou splývaly, jeho tvář byla ostřejší. Dokázala jsem s jistotou říct, jaký odstín zelené jsem viděla v jeho očích. Připomínal mi les po dešti. Pozorovala jsem každý detail jeho vousů, obočí, tmavých vlasů sčesaných z čela i lehce zvednutých koutků jeho úst. A ty rty. Bylo nezvyklé, kolik sexuálního chtíče dokážu mít, když jsem již dnes všechen vybila.
Chvíli mi trvalo, než jsem zjistila, že barvu jeho očí vidím zřetelně, protože se díval přímo na mě a důvod jeho zahnutých koutků byl teď jasný. Dost nápadně jsem ho okukovala. A on to moc dobře věděl.
Myslím, že důvod mého náhle zčervenalého obličeje skutečně nebyla teplota vzduchu. Tak moc jsem se za svoje chování styděla, že jsem další dvě minuty tupě civěla z okna, aniž bych vnímala, kolem čeho zrovna projíždíme. Mohlo mi dojít, že nejsem tak nenápadná, jak jsem si myslela. Riskla jsem znovu pohled jeho směrem a zjistila, že mě stále s lehkým úsměvem sleduje. Byla jsem naprosto okouzlena a zdálo se, že i já zaujala jeho. Vždy když jsem na chvíli uhnula pohledem a vrátila se k němu, usmíval se o trochu víc. Asi po deseti minutách už jsme se na sebe telili jak dva blázni.
Seděl vedle něj starší pán, já měla vedle sebe volno. Trochu jsem doufala, že by si ke mně mohl přisednout, ale postupně mi docházelo, že bych tím porušila dohodu, kterou jsem měla s Thomasem. Sice jsme měli pouze kamarádský vztah s výhodami, ale jasně jsme se domluvili, že nepřipadá v úvahu žádné flirtování ani nic podobného s někým jiným. On to dodržoval, tak já musela taky.
Byl to jen náhodný spolucestující, který se mi zalíbil. To ještě zločin nebyl. Ani o tom nemusím nikomu říkat, stejně ho už nejspíš nikdy neuvidím. Město bylo aglomerací. Kolem mě se pohybovaly miliony lidí.
Situace v autobuse začala nabírat obrátky a naše pohledy byly čím dál delší a častější. Věci se změnily, když nastoupily děti, mohlo jim být kolem dvanácti let a většina z nich už byla dost vysoká. Některé se postavily přímo do směru našich pohledů. Čekala bych, že tím to vzrušení skončí, ale on se opravdu vyklonil, aby mě mohl dál pozorovat. Ta situace byla tak absurdní, až jsem se rozesmála. Jeho úsměv také zesílil.
Cizinec se začal zvedat. Neměla jsem tušení, co dělat. Nemohla jsem zradit Thomase, ale ten muž mě natolik vykolejil, že bych mu nejspíš dovolila si se mnou alespoň popovídat. Naneštěstí s velkým úsměvem vystoupil a já si mohla přestat dělat naděje. Cesta mi utekla díky němu utekla rychle, za tři zastávky jsem vystoupila a vyrazila na příjezdovou cestu k hotelu.
Slunce bylo v zákrytu té obrovské tmavorudé budovy, která se majestátně tyčila mezi všemožnými hřišti, kurty a stadiony. Pod botami mi křupal štěrk a oznamoval všem zaměstnancům na kouřové, že někdo přichází.
„Mauro! Konečně!“ uslyšela jsem zvolání, které přicházelo od vchodových dveří do části, kde přebývala většina zaměstnanců.
„Jaký konečně? Vždyť jdu o dvacet minut dřív.“ zasmála jsem se Junině sarkastickému tónu a vešla do klimatizovaného prostoru hotelu. Pár lidí mě ledabyle pozdravilo, většina už byla unavená a nedočkavě postávala po místnosti, dokud jim neskončí odpolední směna. Posadila jsem se na lavičku v dámské šatně a pomalu si zouvala boty. Povzdechla jsem si nad puchýřem, který se mi od těch pitomých lodiček za pouhou cestu k autobusu a k hotelu stihl udělat.
„Zlatíčko, ani nevíš, jak jsem ráda, že spolu konečně máme noční směnu. Netušíš, jaká je to zábava!“ June byla jeden z těch lidí, co každého objímala a nazývala ho zlatíčkem a beruškou a láskou a všemožnými přihlouplými názvy. Když jsem se s ní seznámila, jasně jsem jí dala najevo, že nejsem objímací typ ani žádná beruška. Bohužel jsem pro ni zůstala zlatíčkem. Stoupla jsem si zády k ní a ona pochopila a pomohla mi rozepnout zip na šatech.
„Díky.“ Byla jsem pořád mimo z té cesty autobusem a podivně přitažlivým cizincem s nádherným úsměvem. Dneska se mnou asi řeč nebude, ale to jsem nikomu radši neříkala. Moje kolegyně stejně většinu pracovní směny stráví bezduchým monologem o svém dokonalém nedokonalém příteli. Převlékla jsem se do pracovní uniformy, která se skládala z černé přiléhavé sukně nad kolena a bílé košile s připnutým identifikátorem. Měly jsme možnost nosit i černé sako, ale v letních měsících na to nikdo ani nepomyslel.
„Doufám, že sebou nemáš žádnou knihu! Už je v plánu pojídání chuťovek a sledování celé série Pána času. Warren se k nám přidá. Prý tu dnes moc hostů není, takže můžeme být v klídku. Co ty na to?“ žvatlala pořád dál a dál. Moje kniha, bezvládně ležící na kuchyňské lince, mi teď chyběla mnohem víc než v autobuse.
„Pán času? Neviděla si to už tak tisíckrát?“ odpověděla jsem znuděně, zatímco jsem si téměř poslepu připravovala kávu do svého maxi hrnku. Tohle bude dlouhá noc.
„Možná, ale Warren se chce podívat na čtvrtou řadu a já to nedokázala odmítnout. Víš, že to měl teď v poslední době těžké. Kvůli čerstvě narozenému dítěti bere směny navíc a skoro se nevyspí.“
„No a proč ho tedy nenecháme vyspat? Hotel snad ohlídáme ne?“ Nabízelo se tu řešení, kdy bych nemusela poslouchat Juniny kratochvíle ze zadaného života ani sledovat seriál, který nedává smysl. Bohužel, moje naděje byly i v tuto chvíli zbytečné.
„Ne, Warren tvrdí, že by se radši díval a byl s námi vzhůru. Nevadí ti to ne? Možná otevřeme i víno.“ June na mě mrkla, věděla, co na mě zabírá. Alkoholu jsem nedokázala říct ‚ne‘.“ Moje drobná blond kolegyně se rozesmála, když zahlédla můj pokorný výraz a začala poskakovat na místě. „To bude zábava!“
Zakroutila jsem hlavou a odnesla si kávu k recepci. Warren zrovna řešil s hostem jeho odhlášení a něčemu se smáli. Nevěnovala jsem ani jednomu z nich pozornost a raději se podívala na současnou návštěvnost hotelu. Opravdu byla téměř mizivá. Dnešní noc tu měli strávit tři hosté. Jakási Rosemeadová na pokoji číslo 17. a manželský pár Waterburyových na pokoji 28. Ti si možná v průběhu noci objednají jídlo, aby doplnili energii po vydatném hotelovém sexu, ale jinak nás nikdo z nich nejspíš otravovat nebude.
Host na recepci vesele odcházel a Warren se otočil čelem ke mně. Jeho slizký výraz mi jasně napověděl, proč s námi chce zůstat vzhůru. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jeho neúnavné snažení o sex se mnou nepřestalo ani poté, co se jeho ženě narodilo dítě. Byl odporný.
„Mauro, takže dnes máš první noční směnu, viď? Jak se cítíš?“ zeptal se úlisně a já se zamračila. Pokusil se přiblížit, tak jsem si odkašlala a dělala, jako že se na něco dívám do počítače.
„Myslím, že to bude nuda. Jen tři hosté, to tady skoro ani nemusíš být. Nechceš jít domů za svou ženou a dítětem?“ Neuniklo mi, jak odmítavě to z mé strany vyznělo, ale chtěla jsem ho usadit. Nepovedlo se.
„Ale prosím tě, přeci nenechám dvě krásky na recepci o samotě. Co kdyby se tu potuloval nějaký zločinec?“ Dělal si legraci, ale z neznámého důvodu mě zamrazilo, když jsem si vzpomněla na dnešní ráno a věc, která mě vytrhla ze spánku. A jak je u mě známo, často se dostanu vzpomínkami ještě dál.
Včerejší sex byl skvělý, ale pocit, který se mi dostal do mysli, když jsem se dívala do Thomasových očí, jsem nezapomněla. Nebyla to touha, láska nebo souznění, nic takového. Bylo to jen chvilkové, ale vypálilo se mi to do mozku jako kovový kříž, který mě varoval. Skoro jako by mi v tu chvíli došlo, jak moc toho člověka před sebou nenávidím. Jenže jsem si i každou minutou uvědomovala, že k němu cítím i spoustu nepochopených vřelých citů, které mě nutí dělat všechno tak, aby on byl spokojený. Jako bych byla strážný anděl, ale můj přidělený člověk se choval jako naprostý hňup a snažil se mi ztěžovat život. Plakala jsem kvůli němu, a přesto ho neustále zvala k sobě domů, abych s ním mohla trávit čas. Jako by vůbec nezáleželo na tom, jak se cítím.
Ignorovala jsem dál Warrena i June, která se k němu připojila a společně teď probírali, jakým dílem začnou. Směna se neskutečně vlekla. Nevnímala jsem, co se dělo na laptopu ani před ním. Nezáleželo mi, jako moc byl Warren vlezlý nebo jak moc se June pohádala se svým přítelem. Měla jsem nalitou už asi třetí sklenku, když došlo k něčemu, co bych v tuto neskutečně nudnou směnu opravdu nečekala.
Hlasitá rána následovaná tříštícím se sklem zarazila veškerou činnost, kterou jsme na recepci dělali. June silně praštila do mezerníku, aby stopla seriál a všichni jsme se napjali a podezřele se rozhlíželi kolem.
„Odkud…?“ Přerušila jsem Junin dotaz tichým syknutím. Pomalu jsem se zvedla ze své židle a zalitovala, že jsem toho vypila tolik, když se mi trochu zamotala hlava.
„Warrene, vezmi telefon. Nevím, odkud to šlo, ale nejdřív zkontrolujeme hosty.“ V takových situacích jsem očekávala, že bude June vyšilovat a panikařit, ale potichu mě následovala do prvního patra, které obývali hosté, v tomhle případě pouze slečna Rosemeadová. Naše kroky tlumil tlustý koberec, který se pravidelně vinul po schodech do dalšího poschodí.
„V jakém pokoji byla ta…?“
„Ticho!“ sykla jsem na June znovu a dlaní jí překryla ústa. Ze vzdáleného konce chodby jsem zaslechla tiché sténání. A pláč. „Warrene, volej policii a radši i záchranku.“ A s těmi slovy jsem se rozeběhla k pokoji 17. Začala jsem bušit na zamčené dveře. „Slečno Rosemeadová! Slyšíte mě? Jste tam? Můžete nám otevřít?“ Dál jsem neúnavně tloukla na bílé dřevěné dveře, bez odezvy. „June, máš u sebe univerzálku?“
Kolegyně vytáhla z náprsní kapsy bílou kartu a roztřesenýma rukama mi jí podala. „Mauro, snad si nemyslíš, že...“ Větu nedokončila a jen popotáhla. Viděla jsem na ní, že má na krajíčku. Warren stál opodál a mluvil do telefonu. Zastrčila jsem kartu do zámku a dveře cvakly.
Nechtěla jsem je otevřít, neměla jsem tušení, co v pokoji objevím, ale všechny ty dnešní narážky na vrahy a zločince mě donutily kopnout do dveří. To, co jsem v pokoji objevila mě vyděsilo. Zírala jsem na to s dokořán otevřenýma očima a jen slyšela Junin nářek za svými zády. Žena přede mnou se topila ve vlastní krvi. Nebyla jsem schopná nejdřív zareagovat. Jediné, co jsem vnímala byl pohled jejích vystrašených očí plný bolesti a ruce svírající ohyzdnou ránu na jejím břiše.
Začala jsem jednat, a když se Warren vřítil do pokoje s telefonem u ucha. „Proboha.“ Zněla jeho slova před tím, než znovu začal zrychleně a naléhavě halekat na člověka, který s ním skrz přístroj jednal.
Doběhla jsem k dívce ležící na podlaze u své rozházené postele, strhla peřinu a zatlačila s ní na hustě krvácející ránu. Zadívala jsem se jí do očí a snažila se zjistit, jak dlouho už se drží, aby neomdlela. Kolem nás ležely poházené střepy, to znamenalo, že se sem ten člověk dostal zvenčí. Mimoděk jsem zaznamenala, že se mi pár úlomků z okna zaseklo do kolen, ale nevěnovala jsem tomu pozornost.
„June, pojď sem.“ zakřičela jsem na blonďatou ubrečenou kolegyni, která nebyla schopná jediného slova. Roboticky se dostala ke mně. „Dávej si pozor, na zemi jsou střepy. Vezmi tu peřinu, drž jí pevně, ať nevykrvácí. A mluv na ní.“
„Ale...“ snažila se odporovat. Můj pohled jí ale zastavil ve veškerých protestech. Potřebovala jsem, aby se dala do kupy. Slyšela jsem, jak mluví na zakrvácenou dívku, snažila se o klidný a přesvědčivý tón.
Zvedla jsem se a omylem si pořezala i dlaň, když jsem si vytahovala střepy z poraněných kolen. Rozhlédla jsem se po pokoji a pomalu mi docházelo, k čemu tady došlo. Uklidňovala jsem vědomím, že bude náš host v pořádku, že jsme ho našli včas, ale pocit, že tady ani ne před deseti minutami musel být vrah, mě neskutečně znepokojovalo.
Už mi došlo, že se sem musel dostat zvenčí, mohlo to znamenat, že je stále v pokoji. Trochu jsem se pousmála, když jsem si uvědomila, že stejně jako ráno jdu zbrkle prohledat místo, kde by na mě někdo mohl čekat s nožem v ruce. No jistě, nůž. Podívala jsem se po zničeném zakrváceném pokoji a snažila se najít zbraň, kterou to ta nebohá slečna musela schytat. Viděla jsem krvavé fleky na bílé peřině a koberci, rozbitou lampičku, podivně visící přes noční stolek, stále zapojenou v zásuvce. Vydala jsem se směrem ke koupelně.
„Mauro!“ Nevnímala jsem. Popadla jsem tlustou knihu, která ležela vedle postele, v naději, že mě před případným násilníkem ochrání a pokračovala k pootevřeným dveřím. Slyšela jsem, jak na mě volají, ale byla jsem jako hypnotizovaná. Nebyla jsem snad ani v šoku, nic jsem necítila. Ty dveře na mě volaly a já se rozhodla zjistit, co se nachází za nimi.
Warren mě popadl za ramena a násilím mě otočil k sobě. „Vnímáš, sakra? Ona je mrtvá! Rosemeadová je mrtvá, rozumíš?“ Zmateně jsem se na něj dívala, než mi došel skutečný význam jeho slov. Zhrozeně jsem se podívala směrem, kde June se slzami v očích klečela nad mrtvolou. Měděné vlasy slepené potem k tváři a prázdné modré oči zírající na nás v tiché bolesti. Stála jsem na místě jako přikovaná.


Během chvíle zaplnili pokoj neznámé osoby, všechny v uniformě. Záchranáři byli odvoláni, nebylo koho zachraňovat. Dorazili technici a vyšetřovatelé. Někdo na mě pořád mluvil, ptal se mě na běžné otázky, jak se jmenuji, jak dlouho tady pracuji, v kolik hodin k tomu došlo, jak jsem se zachovala. Na všechno jsem odpovídala mechanicky. Odvedli mě dolů k recepci a nabídli mi, jestli se nechci jít převléknout. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomila, že mám zakrvácený spodek košile a téměř většinu sukně. Zběžně mi ošetřili ruku a kolena, ale bolest jsem nevnímala.
Zatímco June se konečně vzpamatovala a snažila se dát policistům, co nejvíce detailů z incidentu, který se tu odehrál, já byla v naprostém ochromení. Nereagovala jsem na nic. Jen jsem uvažovala. Co jsem mohla udělat, aby přežila? Měla jsem zůstat u ní? Byla chyba přenechat jí June, nebo by to dopadlo stejně v jakémkoliv scénáři? Nevěděla jsem. A možná jsem to ani vědět nechtěla.
Z přemýšlení mě vytrhl křik. „Vy jste se snad zbláznili? Copak nevíte, že musíme čekat na Reyese, sakra? Vraťte všechno na svoje místo, vždyť už je na cestě.“ Stále jsem seděla na recepci v zakrváceném oblečení a konečně jsem začala přicházet ke smyslům. Kolem mě pobíhalo spoustu lidí. Jak jsem zjistila, u Warrena na recepci se zrovna narychlo odhlašovali poslední hosté v obavě, že by snad taky mohli zahynout. Stále se čekalo na vedoucího detektiva, aby posoudil, jak k vraždě došlo a na co by se při vyšetřování měli zaměřit.
„Tak kde máte to tělo?“ Do haly vešel vysoký muž. Ihned k němu přiskočilo pár mužů, aby mu nastínili situaci, ale mně neuniklo, že vedoucího detektiva znám. Skoro jsem se rozesmála.
Autor Marangie, 12.02.2019
Přečteno 61x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Lůca
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter