DETEKTIV KJELSSON - FRÍDDA

DETEKTIV KJELSSON - FRÍDDA

Kapitola 6



[ Aalborg, Oddělení X, 07:13, 25. října 2018 ]


Kapitán Kjelsson seděl za svým stolem, když se v jeho kanceláři objevil doktor Klaas, místní koroner.

„Nemohl jste dospat, doktore?“ spustil kapitán, když ho uviděl.
„Jsem rád, že jste ty skleněné zdi mezi stoly zrušil,“ pronesl a vyhnul se prvnímu stolu, který stále zel prázdnotou. Patřil Joensenovi, který stále marodí.
„Co nám nesete?!“ vyhrkla seržantka, která stála u zasedacího stolu, kde třídila fotky, které získali ze všech míst činu.
„Stále marodí?!“ ukázal Klaas na volný stůl.
„Kapitán si myslí, že to prodlužuje, protože se nechce vrátit k našemu týmu,“ zareagovala Romstromová.

Hm.

Prolétlo místností. Doktor mávl rukou a zastavil se u kapitánova stolu.

„Dozvěděl jsem se, že jste včera byli v supermarketu Meny,“ spustil.
„Někde začít musíme,“ poznamenal Kjelsson.
„Možná byste měli zkusit i Lidl nebo MarketFruit. Mají také chladící prostory,“ poradil Klaas.
„Zkusíme všechno.“
„Jen si tak říkám, co je to za nadšeného cvoka, který je zabije a dá si s obětmi práci, aby je zmrazil.“
„Říkáte tomu nadšení?“
„Tak rozhodně se tím musí bavit, obyčejný vrah nebo psychopat, by si nedával takovou práci, aby svou oběť, tedy jestli…“
„…to nemá něco vyjadřovat, že?!“ přerušila ho seržantka.
„Mě spíše zajímá, jestli jsou to poslední oběti nebo v tom bude pokračovat. A proč se jich zbavil v jeden den.“
„Kapitáne, vy na to přijdete,“ pousmál se Klaas.
„A teď mi řekněte, proč jste přišel,“ vybídl ho Kjelsson.
„Už jste četl mé pitevní zprávy?“
„Ne, celé.“
„Chyba kapitáne.“
„Opravdu?“

Kjelsson se zarazil.

„Vpichy posledních dvou obětí jsou velmi přesné a pachatel rozhodně věděl, kam píchnout, aby své oběti způsobil vnitřní krvácení…“
„…chcete tím naznačit…“
„…nechte mě domluvit, kapitáne!“ doktor Klaas zvedl prst a pokračoval. „…první oběť je mrtvá pět dní, na rozdíl od těch dvou posledních. Ty jsou mrtvé pouhé dva dny. Další odlišnost mezi těmi mrtvými je, že první oběť byla zasažená šípem a podlehla vykrvácení.
Oběti číslo dva a tři, zemřeli na vnitřní krvácení. Těžko říct, jestli se pachatel rozhodl změnit způsob usmrcení nebo první oběť byl jen test.“
„Možná, že pachatel rád střílí lukem,“ poznamenala Romstromová.
„Je to možné,“ kývl doktor.
„Musíme zjistit, co jsou oběti zač. Jak se jmenují, kde bydlí, kde pracují. Prostě najít mezi nimi spojení,“ dodal kapitán.
„Pokud nějaké existuje,“ podotkla seržantka a semkla rty.
„No, na to už musíte přijít vy, detektivové,“ zazubil se Klaas a odešel.
„Díky, doktore, že jste se stavil,“ pronesl Kjelsson a podíval se na Romstromovou.

Ta jen nechápavě pokrčila rameny.

„Dáme si kávu?“ zeptal se.
„Já si dám čaj.“
„Dobře.
„Dobře, chápu, postavím vodu.“
„Děkuji,“ pousmál se Kjelsson a sledoval její pohyby.
„Večer se stavíš?!“ zeptala se vyzývavě.
„Máš volno v diáři?“
„Každý večer jsem rezervovala pro tebe.“
„Měl bych to napravit.“
„To rozhodně,“ pousmála se a napustila vodu do konvice.

Kjelsson se také usmál.


* * *


[ Aalborg, Nemocnice, ve stejný čas ]


Fríída si spokojeně vyšlapovala po chodbě, když ji oslovila jiná kolegyně v modrobílém oděvu.

„Co, že jsi tak veselá, Fríddo?“ zeptala se.
„Včera jsem si užila krásný večer, Margit.“
„Určitě stál za to.“
„Rozhodně ano.“
„Byla to jednorázovka nebo něco vážného?“
„To se ještě uvidí.“
„Ví o tom Einar?“
„Ne a zatím se to nesmí dozvědět.“
„Možná bys svému bratrovi měla říct, že by tě už měl přestat hlídat.“
„Mluvili jsme o tom, ale je jako mezek. Nevím, co mám dělat.“
„Vezmi toho chlapa a přiveď ho domů. Uvidíš, co udělá.“
„Nechci, aby se porvali.“
„Už se to někdy stalo?“

Smutný výraz ve Fríddiných očích hovořil za své.

„Chápu, je to blbec, ten tvůj bratr. Promiň, že to říkám. To tě bude hlídat do důchodu?“
„Nevím,“ pokrčila Frídda rameny.
„Možná by si měl najít ženskou.“
„Líbí se mu Kristin.“
„Tak si s ní promluv, třeba by také měla zájem. Je už také dlouho sama a víš, jak…,“ zaculila se. „…občas to ženská potřebuje.“
„O tom vím své,“ špitla Frídda.

V tu chvíli se tam objevila vrchní sestra Mikkelsenová.

„Děvčata, jděte se podívat na své pacienty!“ řekla přísně.
„Ovšem,“ ozvala se Margit.

Jakoby někdo z těch pacientů na sedativech dokázal utéct, pomyslela si Margit vzápětí.

„Půjdu s tebou,“ promluvila Frídda a připojila se k Margit.

Vrchní sestra s přísným pohledem zmizela ve dveřích s nápisem: Psykiatriske Afdeling Zone A.


* * *

Margit a Frídda vstoupily do izolovaného oddělení 2D, kde zkontrolovaly stav přítomných pacientů.

„A jsou tu všichni,“ poznamenala Margit s úsměvem na tváři.

Frídda se jen zazubila. Moc dobře věděla, na co narážela.

„Mikkelsenovou nemůže mít nikdo rád!“ pronesla Margit a sáhla do kapsy.

V ten moment stuhla a výraz v jejím obličeji znamenal, že se něco stalo.

„Co se děje?!“ vyhrkla Frídda.
„Ztratila jsem…“
„…co jsi ztratila? Klíče? Kartu?“
„Fotku Mikkelsenové!“ vyhrkla a rozesmála se.
„Ty jsi blbka! Vylekala jsi mě!“
„Sežrala jsi to, co?!“
„Tak kdybys ztratila vstupní kartu a někdo nám utekl, byl by to vážně průser.“
„Nikdo neuteče. Mají léky. A kdyby se o to někdo z nich pokusil, kam by asi šel?!“
„Já bych si z toho legraci nedělala,“ poznamenala Frídda.
„Nejsou nebezpeční. Jsou to ve své podstatě chudáci.“
„A Karl Brokeer?“
„Myslíš, toho blázna z 6E?“
„Četla jsem jeho spis. Prý zabil svou ženu ve spánku.“
„Nikdy se nepřiznal a jenom na základě důkazů z místa činu ho odsoudili. Byl nepříčetný, proto je tady.“
„Co když to udělal?“
„Jsi snad psychiatr? Nejsi. Tak dělej jen svou práci a nestarej se o to, kdo co udělal. Mají přece léky, je to v klidu,“ dodala Margit.

Frídda pokrčila rameny a zkontrolovala si kapsy, jestli má klíče i kartu. Pro jistotu.


* * *

[ Oddělení X, o hodinu později ]


Do místnosti vstoupil uniformovaný policista.

„Vy jste Welhart, že?“ ozvala se Romstromová.
„A-ano,“ kývl.
„Vy jste našel fotky nějaké holky, co je mi podobná a snažil jste se šířit nějaké řeči o tom, že bych to mohla nafotit že?!“ zaútočila na něho.

Mladík ani nedutal. Zřejmě to byla pravda. Kjelsson jen pohlédl směrem k Romstromové a byl zcela překvapen, že to tak rychle zjistila.

„Co máte?!“ změnila téma.
„Přinesl jsem fotky.“

Skoro se to bál říct.

„Jen doufám, že nejsou tady seržantky!“ ozval se Kjelsson.
„Ne, jsou dvou obětí. Našli jsme shodu,“ odvětil.
„Dobře, dejte je sem!“ vyštěkla Romstromová.
„Omlouvám se za tam-ty fo-tky,“ vykoktal ze sebe strážník Welhart a odešel.

Nečekal na zpětnou reakci, raději odtamtud co nejrychleji vypadl.

„Jak jsi to zjistila?“ zeptal se kapitán.
„Stačí se zeptat,“ odvětila s úsměvem na tváři.
„Nicméně…,“ naklonil se k ní, aby to nikdo neslyšel, ačkoliv byli v místnosti sami. „…také bych tomu uvěřil, že jsi to ty.“
„S tím rozdílem, že ty jsi mě nahou už viděl,“ podotkla a přistrčila mu fotky dvou obětí.
„Klidně je dej na tabuli,“ vybídl ji Kjelsson, ale než to udělala, zastavil ji a přečetl si údaje, které k nim byly napsané.

Harald Sorensen, bydliště Hasserisvej 8 a Gustav Teflor, bydliště Asylvej 14.

„Už můžu?“ ukázala směrem na tabuli.
„Jistě,“ pokynul a posadil se k počítači.

Romstromová se postavila před tabuli a přiřadila dle pořadí k místu činu i jméno oběti, které teď získali. První oběť se jmenuje Harald Sorensen. Druhá oběť je zatím neznámá. Třetí oběť je Gustav Teflor.

„Chybí jenom jeden,“ poznamenala a prstem ťukla do prázdného kruhu.
„I jeho jméno budeme brzy znát. Teď však vyrazíme do Hasserisvej 8 a poptáme se po Haraldu Sorensenovi,“ řekl kapitán a zvedl se od počítače.
„Co jsi tam hledal?“
„Zkusil jsem vyhledat jména obětí, ale nic.“
„Poptáme se a uvidíme,“ řekl Romstromová a vytáhla klíčky od auta.

Zacinkala s nimi a poté se natáhla pro kabát. Kjelsson pokynul hlavou a s úsměvem na tváři, sundal svůj kabát z věšáku. Vykročil za ní. Dostihl ji až u výtahu.


* * *

[ Hasserisvej, 09:42 ]


Černý vůz zastavil u domu číslo popisné 8. Romstromová zajela ke kraji a nechtěně sáhla na klaksón, který zatroubil.

„Blázníš!“ vyhrkl kapitán, který se lekl.
„Omlouvám se, nebylo to schválně!“
„Ale směješ se tomu.“
„Ještě jsem neviděla, jak se lekáš.“
„Poprvé a naposledy,“ poznamenal a vystoupil.

V domě číslo 8 na Hasserisvej se objevila ženská tvář v okně. Jakmile se detektiv Kjelsson objevil u vrátek, tvář zmizela. Po chvilce se otevřely dveře a v nich se objevila plnoštíhlá bruneta. Dlouhé vlnité vlasy a výrazný make-up.

„Co si přejete?!“ vyhrkla.
„Jsme od policie. Bydlí tady Harald Sorensen?“ zeptal se Kjelsson.
„Ano. Je to můj manžel.“
„A můžeme s ním mluvit?“ zeptal se, ačkoliv věděl, že jmenovaný je mrtvý.

Chtěl vědět, jestli manželka ví, že její manžel je minimálně dva dny nezvěstný.

„Je na služební cestě,“ odvětila.
„Můžeme jít dál?“ zeptal se a pomalu otvíral branku.
„Jistě!“ mávla rukou.

Policisté dorazili ke dveřím.

„Stalo se něco?“ zeptala se.
„Ano,“ kývl kapitán.
„Chci to vědět!“ vyhrkla.
„Pojďme raději dovnitř, aspoň do chodby,“ ukázal Kjelsson do uzké místnosti za dveřmi.
„Dobře, pojďte!“

Paní Sorensenová je pustila dovnitř a hned jak zavřela dveře, spustila.

„Co se stalo?!“
„Našli jsme vašeho manžela mrtvého,“ řekla Romstromová opatrně, aby to Sorensenovou hned neporazilo.

Jak opatrně by však měl člověk sdělit tuto zprávu? Jde to vůbec?

„Nee!“ vyjekla a opřela se o stěnu.

Kjelsson hned přispěchal na pomoc, protože se vzápětí sesunula k zemi. Kdyby kapitán nepřiskočil, skončila by na zemi.


* * *

Když ji kapitán pomohl znovu na nohy, doprovodil ji do kuchyně, kde se posadila na židli. Kjelsson i Romstromová stáli vedle ní a hlídali ji. Byla zcela mimo, rozrušená a zhluboka vydechovala. Dozvěděla se informaci, která jí rázem změnila život.

Její manžel je mrtvý. Jak se to stalo? Co bude dělat?

„Musím se vás zeptat, paní Sorensenová, kdy jste viděla svého muže naposledy?“ zeptal se Kjelsson.
„18. Října.“
„Kam odjel?“
„Oslo.“
„Do Norska?“
„Ano.“
„Chtěl jsem se zeptat, jestli se nevěnoval nějakému sportu.“
„Golf.“

To se tedy nemohl přimotat k nějaké lukostřelbě, pomyslela si Romstromová.

„Podle fotek, kterých jsem si všiml, pracoval váš manžel v oboru lékařství?“ zeptal se kapitán.
„Farmaucetika, obchodní zástupce.“
„Možná bychom měli požádat kolegy v Norsku, aby prověřili místo, které váš manžel navštívil,“ dodal tiše.
„Vaxen Genx. Tam Harald jel.“
„Máte přehled,“ podotkla uznale Romstromová.
„Jsem jeho žena, měla bych vědět, kam můj muž odjel.“
„A kdy se měl vrátit?“
„V úterý.“

Seržantka se podívala na hodinky.

„Je čtvrtek, 25. října. Nepřekvapilo vás, že se manžel nevrací?“
„Čekala jsem, až zavolá.“
„Ale nezavolal?“
„Ne.“
„Divné, nemyslíte?“

Paní Sorensenová jen pokrčila rameny.

„Vaše manželství není šťastné, že?!“ prokoukla ji Romstromová.

Pche! Co ty o tom víš, prolétlo jí hlavou a vyslala proti policistce zlověstný pohled.

„Kde sídlí firma, u které je váš muž zaměstnán?“ zeptal se Kjelsson a přerušil tak napětí, které začínalo sílit.
„Vedle kongresového centra.“
„Jak se jmenuje ta firma?“
„Nielsen & Koch.“
„Děkujeme. Zajedeme se tam podívat,“ dodal kapitán a vykročil ke vchodu.
„Můžeme někomu zavolat?“ zeptala se Romstromová.

Postavila se před ní a smutným pohledem jí dala najevo, že s ní soucítí, ačkoliv měla tušení, že něco skrývá, anebo naopak nechce přiznat, že její manželství už nefunguje.

„Zavolám sestře, děkuji,“ poděkovala a rozplakala se.

Byl to takový ten nucený pláč. To Romstromovou ujistilo, že smrt jejího manžela jí překvapila, ale nebyl to až takový zásah do srdce, jak by se očekávalo.

„Dobře,“ zaznělo z úst policistky, která už měla kroky nasměrované k východu.

Dveře se zavřely a policisté nastoupili do vozu.















Kapitola 7



[ Asylvej 14, 10:48 ]


Romstromová přibrzdila s vozem u kraje. Dům č. 14 byl vzdálen od silnice téměř deset metrů.

„Jen doufám, že Gustav Teflor nebude mít také manželku. Oznamovat blízkým, že jejich milovaní jsou po smrti, fakt není nic pro mě,“ poznamenal Kjelsson.
„Myslím, že manželství Sorensenů nebylo už tak silné, jako na začátku,“ dodala seržantka.
„Všiml jsem si, jak si měla takové ty otázky…“
„…nejdříve se hrdě hlásí k tomu, že je jeho žena, která by měla vědět, kam její muž odjel, ale není jí divné, že se neohlásil.“
„Každý to má ve vztahu jiné,“ dodal kapitán.
„Zřejmě ano,“ přitakala Romstromová a vyrazila rovnou ke dveřím dlouhého domu.

Sáhla na zvonek a zazvonila.

Haf! Haf!

Ozvalo se zevnitř.

„Zřejmě doma někdo je,“ pronesla.
„Nebo ten pes je tam zavřený sám,“ ozval se Kjelsson.

Po chvilce cvaknul zámek a dveře se pomalu otevřely. V nich se objevila postarší paní. Obrovský pes stál vedle ní a jen vrčel.

Tak ten, kdyby se na mě vrhnul, zřejmě bych dopadl velice špatně, pomyslel si Kjelsson.

„Jsme od policie,“ promluvila Romstromová.
„Gustav zase něco provedl?“ zeptala se a vůbec jí nepřekvapilo, že se tam policisté objevili. „Co je to pro tentokrát? Drogy?“

Uh!

„Zřejmě svého syna velmi dobře znáte,“ poznamenal kapitán.
„Gustav není můj syn,“ zareagovala.

Další překvapení, prolétlo Kjelssonovi hlavou.

„Synovec?“ zeptala se Romstromová.
„Je to syn mé kamarádky, která mě požádala, abych jí a Gustava u sebe nechala. Souhlasila jsem, ale Ruth před pěti roky odjela do Švédska a ještě se nevrátila. Gustava tady nechala.“
„Chápu,“ kývl kapitán.
„A co teda udělal pro tentokráte?“ zeptala se.
„Je mrtvý,“ odvětil.
„Oh, opravdu? Co se stalo?“
„Někdo ho zabil.“
„Gustav nežil zrovna tím nejlepším způsobem života, přesto si nezasloužil zemřít tak mlád,“ dodala a pohladila svého psa.
„Víte, kde pracoval, jestli někde vůbec?“
„Zeptejte se v tom kosmetickém salónu,“ ukázala rukou doprava.
„Jeli jsme kolem,“ špitla seržantka.
„Dobře, děkujeme,“ poděkoval kapitán a s paní Rjonbergovou se rozloučili.

Její jméno si přečetl Kjelsson nad zvonkem. Vzhledem k tomu, že to byl její dům, usoudil, že se tak jmenuje.

„Harald Sorensen a Gustav Teflor nemají v tuto chvíli vůbec nic společného,“ pronesla Romstromová a cestou k autu se snažila najít alespoň jednu věc, kterou ti dva měli společnou, ale žádnou nenašla.

Kjelsson jen mlčel a poslouchal její úvahy.


* * *


[ Kosmetický salón Edriana ]


Seržantka vstoupila jako první. Kjelsson byl hned za ní. Rozhlížel se po zákaznicích, které seděly v křeslech. Když si najednou všiml nerovnosti obrazu, který visel na zdi.

„Kdo je majitel tohoto podniku?“ zeptal se.
„Já,“ ozval se muž.
„Kriminální policie Aalborg,“ pokračoval směrem k muži, aby mu ukázal svůj průkaz.
„Já vás znám, detektive,“ překvapil muž v bílé zástěře.
„A vy jste?“
„Marty Berty,“ představil se.
„Nezvyklé jméno.“
„Změnil jsem si ho.“
„Aha. Takže, co je tam za místnost?“
„Sklad.“
„A čeho?“
„Věcí, které potřebuji,“ odvětil.
„Můžete to trochu blíže specifikovat?“ pobídla ho Romstromová.
„No, víte…“

Majitel salónu se zdráhal odpovědět, proto se seržantka rozhodla to prozkoumat.

„Podíváme se,“ pronesla a přistoupila ke stěně.

Po chvilce hledání našla tlačítko, kterým se dostala dovnitř. Uvnitř se rozsvítilo. V první moment to vypadalo jako chodbička, která vedla dál. Romstromová vstoupila jako první, hned po ní majitel salonu, následovaný kapitánem Kjelssonem.

„Kam to vede?“ zeptala se.
„Ehm…“ zdráhal se Marty.
„Co je tam?!“ vyhrkl Kjelsson.
„Na konci jsou další dveře,“ odvětil Marty.
„A co je za nimi?“
„No, ehm, další místnost.“
„Co tam najdeme, drogy?“
„Ne, to je…“
„…no, co je to!“ vyhrkl Kjelsson a strčil do něho.
„Je to místnost pro VIP zákaznice.“

Nikdo z policistů v tu chvíli nevěděl, co to znamená, než se dveře otevřely. Červeně vymalovaná místnost s křeslem a jednoduchou pohovkou prozradila, že se zde provozují nějaké sexuální praktiky.

„Proč jste to neřekl hned!“ vybafla na něho seržantka.
„Jsme salón a tohle je jen pro vybrané hosty,“ odvětil Marty.
„Co ty otvory?“ ukázal Kjelsson na dva otvory ve stěně.
„Těmi se dívají VIP zákaznice dovnitř?“
„Ne, těmi…“
„...co?!“ sykl Kjelsson.
„Těmi otvory se vystrčí penis a dámy si s ním hrají podle libosti,“ odvětil.
„Vážně?“ udivila se Romstromová.
„Vlastně jsme se přisli zeptat na Gustava Teflora,“ ozval se Kjelsson a byl připraven odejít, když se majitel najednou rozpovídal.
„Gustav byl jedním z těch, kteří sem…,“ ukázal Marty, ale nedopověděl to, protože seržantka ho předběhla.
„…strkal svůj penis do té díry!“
„Ano.“
„Jak se k tomu dostal?“ zeptal se Kjelsson.
„Nabidl jsem mu to.“
„To jste mu normálně řekl, co od něj chcete?“
„Ano.“
„Platil jste mu za to?“
„Jistě.“
„Možná se zeptám hloupě, ale jak jste věděl, že by vaší nabídku přijal?“ zeptala se Romstromová.
„Potřeboval pořád peníze. Nejdříve se sice zdráhal, ale pak jsem mu řekl, že se to nikdo nedozví a že to náš vztah nijak neovlivní.“
„Váš vztah?!“ podivil se kapitán.
„Gustav byl bisexuál.“
„A souhlasil, aby mu ho dámy…ehm…nechci to ani vyslovit,“ poznamenala Romstromová.
„Je to jenom kouření. Nic osobního,“ odvětil Marty.
„Nic osobního?“ zakroutil hlavou Kjelsson.
„No, docela překvapivé zjistění,“ zkonstatovala seržantka a vyrazila směrem ven.
„Možná byste se divila, kolik zákaznic si těchto nadstandartních služeb vážilo,“ podotkl Marty.
„Nedivila,“ procedila Romstromová mezi zuby a s pohledem na kapitána opustila červenou místnost.

Kjelsson to nekomentoval a vyrazil hned za ní.


* * *

Ještě předtím, než opustili salon, seržantka se zeptala na profesionální barvu na obličej.

„Jaké používáte barvy na obličej?“
„Mám jich jen pár. Není o to až takový zájem,“ odvětil Marty a kolíbavým pohybem se dostal ke svému stolu.

Ukázal na poličku.

„Tady jsou čtyři barvy, které jsem si koupil,“ upřesnil.
„Skoro bych řekl, že tam bylo pět barev,“ poznamenal Kjelsson.
„Oh, vlastně, máte pravdu, světle modrá mi došla.“
„Kdo jí používal?“

Marty pokrčil rameny. Nevěděl.

„Jsou to barvy a vy jste snad vedoucí.“
„Možná,…“ zarazil se a podíval se směrem k dívce, která právě dělala jedné zákaznici pleťovou masku.
„Já jsem ji nebrala,“ zareagovala okamžitě.
„Zřejmě jsem jí vyhodil,“ řekl Marty.
„A vy jste?!“ zeptala se Romstromová štíhlé dívky.

Měla krásné dlouhé rudé vlasy, až do pasu. Nebyla to její barva. Byly obarvené.

„Lily.“
„A dál?“
„Manstrudová.“
„Pracuje s vámi tady ještě někdo jiný?“ otočila otázku k majiteli salónu.
„Ne, já a Lily,“ odvětil.
„Dobře,“ šeptla.
„A proč jste se ptali na Gustava?“ zeptal se najednou Marty Berty.
„Už jsem myslel, že se nezeptáte,“ ozval se Kjelsson.
„Chtěl jsem se zeptat už na začátku, ale ptali jste se pořád vy…“
„…pojďte ven, prosím,“ přerušil ho kapitán a požádal majitele, aby s nimi vyšel ven ze salonu.

Jakmile se dveře zavřely, Kjelsson řekl Martymu, že Gustav je mrtvý.

„Nee!“ vyhrkl a okamžitě mu vyhrkly slzy z očí.
„Pokud vás napadne, kdo by mu mohl chtít ublížit, zavolejte mi,“ poznamenal kapitán a strčil mu do kapsičky svou vizitku.
„Ech, to není pravda,“ vzlykl.

Toho to opravdu zasáhlo, pomyslela si Romstromová.


* * *

Cestou k vozu seržantka ještě jednou ohlédla do salónu a svým pohledem si změřila Lily Manstrudovou. Líbila se jí jako žena, přesto měla pocit, že už jí někde viděla.

„Hezká dívka,“ dodal Kjelsson, jako by tušil, co se Romstromové honí hlavou.
„Nejsem na holky, jestli myslíš tohle.“
„Jen říkám, že je hezká.“
„Mám pocit, že jsem ji už někde viděla.“
„Ale nevíš kde.“
„Přesně tak.“
„Možná si vzpomeneš.“

Seržantka už to nekomentovala a nastoupila do vozu. Uvnitř se domluvili, že teď budou muset zajet do firmy, kde pracoval Harald Sorensen.

Firma se jmenovala Nielsen & Koch.
Autor Danny Jé, 15.05.2019
Přečteno 7x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.4 | Facebook, Twitter