PSANEC PAUL „KOLT“ SUTTER - CESTA DO SANTA GRUZ

PSANEC PAUL „KOLT“ SUTTER - CESTA DO SANTA GRUZ

Kapitola 3



Souboj.


Prošli jsme průsmykem. Dostali jsme se na kamenitou cestu. Před námi se rozprostírala vyschlá planina. Jenom písek, kamení a mezi nimi obří kaktusy.


„To je kaktus,“ poznamenal jsem.

Semkl jsem rty a žasl nad jeho výškou.

„Asi jsi viděl hodně málo,“ zazněl sarkasmus vycházející z pusy Adeiry.
„Tam v dálce jsou nějaké domky,“ ukázal jsem rukou a její poznámkou přešel.
„To je zřejmě Caniente.“
„Do hodiny jsme tam,“ dodal jsem a nasadil si klobouk více do čela.

Byla to jediná ochrana před ostrými slunečními paprsky.


* * *

Caniente bylo velmi poklidné městečko. Řada domů na jedné straně. Řada domů na straně druhé. Uprostřed písek. Nikdo si nás nevšímal. To jsem si však jen myslel. Když jsme procházeli kolem ohrady, kde byli uvázaní tři koně, zaujali jsme skupinku čtyř chlapů.

„Máme společnost,“ šeptl jsem.
„Všimla jsem si.“
„Uvidíme, jestli je střeseme.“
„Vypadají velmi odhodlaně.“
„Co by po nás asi tak chtěli? Peníze?“
„Mě,“ řekla Adeira a pousmála se.

Pokrčil jsem rameny.


* * *

Pokračovali jsme středem široké ulice. Adeiru jsem chytl za ruku, aby bylo jasné, že patří ke mně. Ty muže to stejně neodradilo.


„Nezbavíme se jich,“ pošeptala.
„Tam…,“ ukázal jsem na prázdnou stodolu. „…zkusíme jim to rozmluvit.“

Ukázal jsem na svůj kolt. Adeira se tak po mě koukla a v jejich očích se dalo číst: „A to je má jako zastavit?“

„Neprodám tě,“ pronesl jsem a mrknul na ni.

Asi jsem to tím moc nevylepšil, ale aspoň věděla, že se jim postavím.

„Co vy tady, cizinci?“ ozval se mužský hlas.

Otočil jsem se.

„Jen procházíme,“ odvětil jsem.
„To být nebezpečné,“ dodal ten samý muž.

Překvapil mě docela srozumitelnou angličtinou.

„Potřebujeme se dostat do Santa Gruz,“ přiznal jsem a pustil Adeirinu ruku.
„To se tam chcete dostat pěšky?“ zeptal muž s hustým plnovousem.
„Možná najdeme někoho, kdo nám půjčí koně.“

Muž s plnovousem se rozchechtal.

„Vidím to tak, hombre,“ dostaneš koně, když nám necháš tu holku,“ řekl a ukázal na Adeiru.

Ta jen pokrčila rameny. Jako by to znamenalo, já to říkala.

„To asi nepůjde,“ odmítl jsem.
„Tak ty mrtvý, žádný kůň a holka bude stejně naše.“
„Bude tvoje nebo ji necháš i svým chlapům?“

Adeira se na mě zamračila a chtěla něco říct, ale přimhouřil jsem oči. Pochopila, že to na ně hraju.

„No, jasně, že moje,“ pousmál se a podíval se na muže vedle sebe, který začal rozhazovat rukama a něco povídal. Jelikož to bylo ve španělštině, nerozuměl jsem mu.

Využil jsem toho a vytáhl zbraň. Muže s plnovousem jsem střelil do nohy. Stejně jako ty dva, co stáli vedle něho. Poslední z nich. Ten, co vytáhl zbraň, si ustlal na zemi jako poslední. Měl však díru v břiše.

„Que pasa?“ ozvalo se z úst jejich vousatého šéfa.
„Nerozumím ti ani slovo!“ vyhrkl jsem a vykročil k němu. „Já a tady slečna…,“ ukázal jsem. „…potřebujeme koně.“
„Sráči!“ vyštěkl a chytl si zraněnou nohu.
„Teď už ti rozumím,“ pousmál jsem se a v duchu se bavil, jak se naučil pěkně anglicky.

Taková slova mu jdou nejlíp, pomyslel jsem si.


* * *

Pomalu jsem uklidil svůj kolt do pouzdra a vyrazil s Adeirou zpátky na hlavní cestu. Jestli se tomu tak dalo říct.

„Znal jsem člověka, který uměl takhle střílet,“ zastavil mě hlas postaršího muže.

Stál u kraje a opíral se o dřevěný plot.

„Pojď?!“ šťouchla do mě Adeira jako by tušila, že mě bude chtít zdržovat.
„Známe se?“ zeptal jsem se a podíval se mu do očí.
„To záleží,“ odvětil.
„A na čem?“
„Pokud jste ten…“
„…on je bezejmenný!“ vyhrkla Adeira a strčila do mě.

Co blázní, kam tak spěchá?

„Každý má své jméno, a jestli ho zapomněl, časem si vzpomene,“ řekl muž a odplivl si.

Pomalým krokem vykročil k nám. Kulhal.

„Měli jsme nehodu. Nepamatuji si, jak se jmenuji, ale vím, že nejsem jedním z místních…“
„…no, tak na to bych opravdu nepřišel. Díky za upozornění,“ dodal s úsměvem na tváři.
„Kdo jste?“ zeptal jsem se.
„Říkají Fuego Flash.“
„Řekl bych, že jste Američan.“
„No, kdysi jsem jím byl, ale žiju tu strašně dlouho, takže už jsem spíše jeden z nich.“
„A proč vám říkají Fuego Flash?“
„Protože mám rychlej kolt,“ odvětil a odhrnul červeno žluté pončo.

V pouzdru se mu lesknul kolt. Byl hubenější, než ten můj a možná měl i delší hlaveň.

„To je…,“ nevěděl jsem, ale nějak jsem chtěl zjistit, co to je za revolver.
„Smith & Wesson,“ odvětil.
„Kde jste k takové zbrani přišel?“
„A kde vy jste přišel k tomu koltu?“
„To je…“
„…vím co to je. Kolt Python Magnum 357, rok výroby dvacáté století,“ přerušil mě.

Do prdele, jak to poznal?

„Vyznáte se,“ dodal jsem.
„To vy také, pane.“

Pousmál se. Až jsem měl pocit, že mě zná, alespoň se tak tváří.

„Co od něho chcete?“ zeptala se Adeira.
„Od něho nechci nic, ale od vás,“ pohlédl na ní a vytáhl svůj Smith & Wesson.
„Myslím, že to není nutné, Fuego,“ ohradil jsem se a ruku přiblížil ke svému pouzdru.
„Nejste dost rychlej, pane.“
„Co od ní chcete?“
„Chci vědět, kde jsou zbytky raketoplánu.“

Tím mě překvapil.

„Hned za prvním kopcem, který leží před vesnicí El Viento,“ odpověděla bez přípravy a ve španělštině.
„Neříkejte, že vás zajímá nějakej šrot?“ zeptal jsem se.
„Nikdy nevíte, co za poklady tam najdete,“ podotkl a vrátil svůj revolver do pouzdra.
„Říkal jste, že nejsem dost rychlej?!“
„Ne, to nejste.“
„Ale máte pocit, že mě znáte?!“
„Ano.“
„Dáme si souboj?!“ ukázal jsem na plac před sebe.
„Když prohrajete…“
„…když vyhraju,“ přerušil jsem ho. „Seženete mi dva koně.“

Fuego Flash se pousmál a kývl.

„Tak dobře,“ řekl a odkulhal na cestu.

Jakmile se tam postavil, lidé si toho všimli a rychle vyklidili prostor.

„Myslím, že tohle tady lidi už neviděli spoustu let,“ poznamenal Fuego a zkontrolovat si zbraň.
„Netuším. Jsem tu opravdu poprvé,“ dodal jsem a postavil se 50 metrů před něho.
„Jste jako malí!“ vyhrkla rozzlobená Adeira.
„Budeme mířit na nohy, slečno,“ řekl Fuego Flash.
„Není třeba smrti,“ procedil jsem mezi zuby.

Fuego Flash se jen pousmál.

„Nebudete chtít, abych vám to odstartovala, že ne?“ zeptala se Adeira a opřela se o dřevěný sloup.
„Armando?!“ vykřikl Fuego.
„Ano, pane?!“ ozval se hlas za velkou nádrží za vodou.

Celou dobu tam byl?

„Vím, že tam jsi. Vylez!“ promluvil Fuego. „Bouchneš třikrát do nádoby. Po třetím úderu, střílíme,“ podíval se na mě.
„Rozumím,“ ozval se Armando.
„Domluveno,“ pronesl jsem a zaujal postoj.

Fuego Flash se otočil zpátky ke mně a také zaujal postoj. Souboj mohl začít.


* * *

Zvláštní, že jsem necítil žádné napětí. Stál jsem tam klidně a čekal, až se ozve třetí rána. Možná to bylo tím, že víc než výhra mě zajímalo, s kým si mě plete. Nebo mě opravdu zná?


Dum!

Zazněl první úder.

Dum!

Zazněl druhý úder.

Dum!

Zazněl třetí úder.

Bang! Bang!

Vzápětí se ozvaly dva výstřely.

„Sakra!“ sykl Fuego.

Držel jsem svůj kolt v ruce a necítil žádnou bolest. To znamenalo jediné. Fuego Flash minul. Když jsem se však podíval směrem k nohám, jedna nohavice byla děravá.

Takže mě trefil.

Podíval jsem se na Fuega a viděl, jak vrací svůj Smith & Wesson do pouzdra. Otáčel se a na místě, kde stál, zůstalo několik kapek krve.

„Máte koně?!“ zeptal jsem s úsměvem na tváři.
„Jsi vážně dobrej!“ zajásala Adeira.
„I přesto, že jsem vás zasáhl, nejste zraněn,“ dodal.
„Takže to je remíza?“ zeptal jsem se a s protočením svého koltu jsem ho vrátil do pouzdra.
„Vím, že to jste vy,“ poznamenal a sedl si na dřevěné koryto.
„Kdo jsem?“

Zeptal jsem se a byl celý nedočkavý. Obzvláště, když ho vůbec neznám a on ví, kdo jsem.

„Jediný člověk, který používal kolt Python Magnum, se jmenoval Paul Sutter,“ odpověděl a vytáhl z kapsy malou placatku.
„Paul Sutter?“ udivil jsem se.
„Ano.“
„A jste si jistý?“
„Bojovali jsme ve válce proti Mořským ďáblům.“

Jak to, že si to vůbec nepamatuji?

„Já věděla, že nejsi normální chlap, když umíš tak zabíjet lidi,“ podotkla Adeira.
„Vzhledem k tomu, že jsi gringo, budou se ti rychlé ruce hodit,“ poznamenal Fuego.
„A vy jste kdo?“
„Jsem Joe Deen, poručík 2. roty,“ odvětil.
„Jak jste se ocitl tady?“
„Ve válce mě zajaly a dotáhly, až do Kolumbie. Podařilo se mi utéct. A jelikož jsem slyšel, že tu je spousta stříbra, vydal jsem se sem.“
„Kvůli stříbru?“
„Ano.“
„A našel jste ho?“
„Kolují zde nějaké legendy o stříbrném pokladu, ale nikdo neví, kde je.“
„Nechcete se vrátit?“
„Kam?“
„Přece do Ameriky?“
„Už jsem tu hodně dlouho a zvykl jsem si.“
„Já se ale chci vrátit,“ vstoupila do toho Adeira.“
„Ty bys tu zapadla. Jsi snědá a umíš španělsky.“
„Ty koně mi dáte?“ zeptal jsem se.
„Jistě,“ kývl. „Vezmete si ty dva strakouše,“ ukázal ke dřevěnému plotu, kde bylo uvázáno pět koní.

Poděkoval jsem a mávl na Adeiru, aby šla ke mně.

„Já děkuji,“ vyhrkl najednou. „Vaše přítomnost oživila některé moje zapomenuté vzpomínky.“


* * *

Než jsme nadobro opustili Caviente, Fuego Flash nám poradil kudy máme jet do Santa Gruz. Kudy je to bezpečné a proč si máme v samotném městě dávat pozor na pusu. Slovo Gruz používat opravdu jen zřídka. Ráfael Gruz je totiž starosta města Santa Gruz, které přejmenoval z původního názvu Santa Cruz.

Poděkovali jsme za cenné rady. Doplnily si zásoby jídla, pití a vyrazili směrem k dalšímu malému městečku Pueblo Ovejas.
Autor Danny Jé, 12.06.2019
Přečteno 61x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter