Výjimka v bezcitnosti - 9.kapitola

Výjimka v bezcitnosti - 9.kapitola

Anotace: Pomalu se blížíme ke konci, možná to zatím není poznat. Dalši krátká kapitolka z pohledu Maury.

Sbírky: Výjimka v bezcitnosti

Maura

Dalších pár týdnů se nic nestalo. Většina oddělení pracovala na případu vraha zrzavých dívek a já se neslyšně pohybovala po budově a četla si nebo spala. Domů jsem se vracela pouze s Eliotem nebo jeho zástupcem Marcusem, který mě doprovázel v případech, kdy byl vedoucí detektiv příliš zaměstnán. Cítila jsem se trochu jako vězeň, ale rozuměla jsem tomu. Eliotovi na mně příliš záleželo a chtěl, abych byla dostatečně chráněna. Dokonce i v práci na mě neustále někdo dohlížel, ale tam nehrozilo, že by na mě někdo mohl zaútočit přede všemi zaměstnanci a hosty.
Hotel zase začal získávat tržby, když povyk konečně ustal, ale naše pověst měla šrám a bylo to stále znát. Spousta nových hostů se mě na předešlé události vyptávala, většinou šlo o turisty z dálky, co o případech slyšeli ve zprávách. Když jsem se občas prořekla, že jsem nejpravděpodobnější příští obětí, následovala půlhodinová diskuze na téma, jak moc je bezpečné zůstávat v hotelu, kde je potenciální mrtvá holka. Pobyt si naštěstí nikdo nerozmyslel, za což jsem byla ráda, protože by mi paní Wagnerová nejspíš sebrala prémie. Ani by to v tuto chvíli nevadilo, protože by mě Eliot jistě vzal velmi rád k sobě do bytu, což často navrhoval, ale nebyla jsem si naším vztahem natolik jistá, abych se k němu po tak krátké době nastěhovala.
„Mauro, ráda tě vidím.“ zaslechla jsem za zády a zjistila, že bezmyšlenkovitě projíždím katalog losangeleských hotelů. Vedle mě stála blonďatá June, začervenalé oči a nos způsobily, že působila ještě víc jako dítě.
„Copak se stalo?“ zvedla jsem se ze židle a nechala jsem jí padnout mi kolem krku. Začala popotahovat a já měla obavy, že už se mě nepustí. Naštěstí mi do konce směny zbývala jen půlhodina.
Konečně se ode mě odtáhla a já jí podala krabičku s papírovými kapesníky. Vděčně jí přijala a posadila se na blízkou židli. „Martin mě opustil.“
„Kdo?“ zeptala jsem se a došlo mi, jak hloupě to vyznělo. Vyprávěla mi o svém příteli tolikrát, ale já jí nikdy pořádně nevnímala. Teď jsem toho trochu zalitovala.
„Copak si mě nikdy neposlouchala?“ vyjekla a vyčítavě se na mě podívala. „Martin je můj...totiž byl...“ Zlomil se jí hlas a schovala si tvář do dlaní.
„Mrzí mě to. Jak se to stalo?“
Začala mi vyprávět o tom, jak se jednoho dne pohádali a on odešel do baru a vrátil se domů s nějakou jinou holkou. To je dost kruté, ale přesto jsem se přistihla, že se moje myšlenky ubírají jiným směrem. S Eliotem mi všechno klapalo, jenže jsem občas zjišťovala, že mi chybí Thomas a jeho nezávislost. Měla jsem s ním více svobody, i když jsem v době s ním často toužila po menší. Eliot mě neustále kontroloval. Sice jsem chápala, v jaké byl situaci i jeho obavy o mě, ale neměla jsem chvilku soukromí. Nebyla jsem nikdy sama. Nemohla jsem kvůli tomu být na detektiva naštvaná, jen dělal svojí práci, přesto jsem postupně zjišťovala, že začínám být protivná.
„Mauro, posloucháš mě?“ Junina slova mě vrátila do reality. Zmateně jsem na ní pohlédla. Nevypadala naštvaně, spíš ustaraně. Její pohled střelil směrem k hlavnímu vchodu. „Je tu Thomas.“
Zbystřila jsem a zvedla hlavu, abych se ujistila, že jsem slyšela správně. Opravdu. Stál před vchodem a telefonoval. Vypadal rozezleně a neustále směřoval pohledem k recepci skrz skleněné dvojité dveře. Pohlédla jsem na blonďatou kolegyni a ta jen kývla. Zvedla jsem se od stolu a vydala se za bývalým milencem. Thomas zavěsil, jakmile spatřil, že se k němu blížím. Sotva jsem otevřela dveře, ocitla jsem se v jeho pevné náruči. Ztuhla jsem, neměla jsem tušení, jak na to reagovat, ale po chvíli jsem se zmátořila a objala ho nazpět. Viděla jsem ho ráda. Nevěděla jsem, co tohle jeho rozpoložení způsobilo.
Když si mě asi po půl minutě od sebe odtáhl, stále mě držel za ramena a díval se mi do očí, jako by na tom závisel jeho život.
„Thomasi, co se děje?“ zeptala jsem se s očividnou naléhavostí v hlase a pohled mu opětovala.
„Vím, že bych tu neměl být, protože máš teď někoho jiného a mohlo by ti to způsobit problémy, ale doslechnul jsem se o té poslední vraždě a že jde ten hajzl po tobě. Musel jsem se ujistit, že jsi v pořádku.“ Vysvětlil mi.
Musela jsem se usmívat. Takového jsem ho už dlouho nezažila a bylo příjemné ho vidět takového, jaký býval na začátku našeho vztahu. Jenže už jsem s tím nemohla nic dělat. Za Thomasem jsem zahlédla jednoho policistu, jak mě bez ustání pozoruje. Nebyla šance, že by se Eliot o tomhle nečekaném setkání nedozvěděl.
„Můžu ti nějak pomoct? Vzal jsem si v práci trochu volna. Mohl bych s tebou strávit trochu času.“ Po těchhle slovech už jsem se musela vyloženě smát. Proč jsem si musela projít peklem, aby se z něj zase stal můj anděl? Thomas se nad mým smíchem tvářil zmateně a trochu uraženě.
„Tygře, na tohle už je pozdě. Jsem teď s někým jiným a myslím, že ten mě z očí jen tak nespustí. A hlavně by nebylo vhodné, abychom se stýkali vzhledem k naší minulosti. Nechci, aby mi detektiv přestal věřit.“ Snažila jsem se mu to vysvětlit.
„Chci jen vědět, že jsi v pořádku. Můžeme si alespoň občas napsat?“ Byl neodbytný. Měla jsem obavy, že by se moje city k němu mohly zase vrátit, a proto jsem se necítila zrovna klidně při pomyšlení, že bychom měli dál vytrvat v kontaktu. Nebyli jsme od sebe dostatečně dlouho, abych si byla jistá, že to moje nynější city k Eliotovi nijak neovlivní.
„Mauro!“ Z hotelu vyšel zpocený Warren. Na tváři měl podivně zkroucený úšklebek. Nedokázala jsem pořádně odhadnout jeho emoce. Obočí měl zvednuté a stažené a vypadal neskutečně nervózně, zároveň nás ale ozařoval jeho pozitivní úsměv. To bylo zvláštní.
„Warrene, nemáš být přeci dnes doma?“ zeptala jsem se zvědavě. Všimla jsem si, jak těžce polkl a uhnul pohledem. „Děje se něco? Žena i dítě jsou v pořádku?“
Kolega se rozesmál, působilo to ovšem hystericky. Urychleně přikyvoval. „Ano, ano, jsou v naprostém pořádku. Moc dobře jsem se ale nevyspal.“
„Kvůli miminku?“ usmála jsem se.
„Ah, co? Jo, kvůli malé Charlotte.“ Jeho odpověď byla tak matoucí, že jsem na chvíli úplně zapomněla na to, že vedle mě stojí Thomas.
„Mauro, já už budu muset jít.“ Pověděl mi a stejně zmateně se díval na mého kolegu. „Napíšu ti, dobře?“ Vlepil mi rychlou pusu na tvář, čemuž jsem nemohla zabránit a jen jsem pozorovala vykulený výraz nedalekého policisty. Thomas odešel rychle a já se, společně s Warrenem, vrátila k recepci.
„Není mi zrovna dobře z toho, že je tu každý den nějaký policista, Mauro.“ Přiznal mi Warren a já se zamračila.
„Ale probíhá vyšetřování a já jsem v ohrožení. To je ti jedno?“
„Ovšem, že mi to není jedno, ale odrazuje nám to zákazníky.“
„No, jestli se nepřestaneš tvářit, jako by měl každou chvíli nastat konec světa, tak je začneš brzy odrazovat taky.“ Posadila jsem se zpět k June a kolegu už nevnímala. Směna mi končila za pět minut, a tak jsem jen chvíli seděla a pak se šla převléknout.
Když jsem vyšla ven, čekalo tam na mě milé překvapení. Nebo možná nemilé, vzhledem k výrazu na detektivově tváři. Došla jsem až k němu a objala ho. Když nereagoval, bylo mi jasné, o co tu jde.
„Přestaň žárlit.“ A s těmi slovy jsem vyrazila na blízkou autobusovou zastávku. Netrvalo to ani pět vteřin a silná ruka mě popadla za paži a donutila mě se otočit.
„Kam si myslíš, že jdeš?“ Eliot měl zvýšený hlas a já dostala trochu strach. Zůstala jsem zaklíněná v jeho sevření a jeho obličej byl velmi blízko mému. Zírali jsme si do očí a ani jeden nic neříkal. V místě, kde mě držel, jsem začala pociťovat silnou bolest, ale nedávala jsem to na sobě znát. Bylo poznat, že se snaží ovládnout.
Chtěla jsem na něj začít křičet, protože mě naštvalo, že mi nevěří nebo proto, že jeho zaměstnanci jsou slepice a plaší. Místo toho se mi ale v očích objevily slzy a já začala nekontrolovatelně vzlykat. Přitáhl si mě k sobě do náručí a bolest v ruce zmizela. Konejšivě mě hladil po vlasech a něco nesrozumitelného mi mumlal do ucha.
„Chci, aby to skončilo.“ Pověděla jsem mu mezi nádechy a on se na mě zmateně podíval. Pořád mě držel a byl blízko. Byla jsem si jistá, že mi rozuměl. Čekal, jestli budu pokračovat. „Chci, abyste toho vraha našli a já nemusela být neustále pod dozorem, rozumíš? Ubíjí mě to. Kamkoliv jdu, tam vidím policajta, nevyspala jsem se už týdny, protože spím vedle tebe a ty se pořád budíš a kontroluješ mě. Chci si občas vyjít s kamarády, aniž bych byla sledovaná.“
Eliot se zatvářil zuřivě a já na moment zalitovala svých slov. „Uvědomuješ si, že jsi ve smrtelném nebezpečí a jenom se tě snažím ochránit?“ Mluvil potichu, ale jeho tón byl přísný a děsivý.
„To já přece vím, ale vrah už se neukázal pěkně dlouho a nic podezřelého se neděje. Možná by to chtělo trochu zvolnit. Třeba už se přesunul, nebo to vzdal.“ Namítala jsem.
„Mauro. Myslel jsem, že máš mozek.“ Vysmíval se mi a já se zatvářila ublíženě. „Nevím, jestli ti to nedochází, ale on se vypařil přesně z toho důvodu, abychom mi polevili v práci, abychom přestali být tak opatrní. Takhle oni pracují.“ Odmlčel se a znovu se pobaveně zasmál. „Nepřemýšlela si třeba nad tím, kam zmizel Damian?“
„Vy ho pořád podezíráte? Ale vždyť jste ho v době vraždy Meghan neustále měli na kameře, tak jak by to mohl být on?“
„Já nevím, může to být kdokoliv, ale on je hlavní podezřelý. Mohl by klidně s někým spolupracovat.“ Navrhl Eliot a já nad tím začala uvažovat. Při první vraždě nikdo Damiana na kamerách nezachytil. Byl to jen host v našem hotelu, který se odhlásil pár hodin před tím než došlo k vraždě. V baru celou dobu nezmizel ze záběru a přesto došlo k dalšímu zabití. Náhodně jsem na něj dvakrát narazila, pokaždé jsem byla sama. Chápu, proč je podezřelý, ale třeba se mu jen líbím a trochu podivně to dává najevo svým sledováním. Najednou mi něco došlo. Eliot mě celou dobu pozoroval zkoumavým pohledem.
„Na co si přišla?“
„S tím spolupracováním máš nejspíš pravdu. Možná, že to auto tam nebylo jen náhodou. Možná v tom autě seděl nějaký Damianův známý a měli to nacvičené. A taky… Mary do telefonu přece říkala, že jsou za ní. Bylo jich víc.“
„Promiň, že jsem ti řekl, že nemáš mozek.“ Lehce se usmál a přistoupil ke mně. „Na to všechno už jsme naštěstí přišli, ale bez přímého důkazu nemůžeme nic potvrdit.“
„Dobře, ale omlouvám se, že jsem tomu nejdřív nevěřila.“
„Neomlouvej se.“ Políbil mě. Nejdřív jemně, ale bylo na něm vidět, že by se rád odreagoval. „Odvezu tě k sobě, ale pak se budu muset ještě vrátit do práce. Alespoň se tedy vyspíš.“
„Vzbudíš mě, až přijdeš?“ zamručela jsem mu do rtů.
„Pokud přijdu ještě v noci, tak ano.“ Znovu mě políbil a objal mě kolem boků. Usmála jsem se na něj a následovala ho k autu. Cesta proběhla v tichosti, oba jsme byli uvíznutí ve vlastních myšlenkách. Přemýšlela jsem nad tou nečekanou Thomasovo návštěvou, která vyvolala přítomnost detektiva. Opravdu bych zvládla udržovat s bývalým milencem kontakt, aniž by to ohrozilo můj vztah s Eliotem?
Dorazili jsme do bytu a já se odebrala do postele. Nedařilo se mi usnout, převalovala jsem se každých deset minut. Když jsem se po nějaké době podívala na mobil, abych zjistila, kolik je hodin, displej mi nepříjemně svítil do očí a oznamoval mi tři hodiny ranní.
Zvedla jsem se a bosá došla do kuchyně, abych se napustila sklenici vody. Myslela jsem si, že o samotě budu spát líp, ale nakonec to vypadá, že potřebuji Eliota, abych vůbec zamhouřila oka. Zatím se nevrátil, a tak jsem se rozhodla, že na něj počkám. Vytáhla jsem jednu detektivku z regálu a posadila se na gauč.
Když jsem byla asi v třetině knihy, zjistila jsem, že už je pět hodin ráno a já stále neusnula. Oči se mi klížily vyčerpáním a zívala jsem v intervalech dvou minut. Rozhodla jsem se, že půjdu zkusit znovu usnout, a tak jsem odložila knihu na stůl a odhodlávala se zvednout. Sotva jsem vstala z gauče, ve dveřích se ozval klíč. Zaradovala jsem se a poskočila směrem do chodby.
Eliot vešel do bytu a jakmile mě spatřil, zarazil se uprostřed pohybu. Vypadal vyčerpaně a smutně. „Co tu děláš? To už si vstala?“
„Nedokázala jsem usnout.“ Přiznala jsem a popošla k němu, jakmile si sundal boty. Začala jsem mu stahovat triko. Zamyšleně mě pozoroval. Když jsem mu rozepínala kalhoty, dívala jsem se mu do očí. Ani jeden z nás nic neřekl. Nechala jsem na něm pouze spodní prádlo a chytila ho za ruku. Vyšla jsem směrem ke koupelně a tam ho svlékla úplně. Stačilo mi shodit ze sebe jen jeho triko, které mi bylo moc dlouhé a zůstala jsem před ním stát nahá. Pořád nevěděl, co mám v úmyslu, ale jeho rozkrok dával dost jasně najevo, co by rád.
Nechtěla jsem ho vyčerpávat, takže když jsme vlezli pod teplou vodu, o všechno jsem se postarala já. Užíval si to, ale i přesto se snažil kousek urvat i pro mě. Nenechala jsem ho, a když bylo po všem, dlouze a vděčně mě políbil. Pak jsem nás dovedla do postele a oba dva jsme padli téměř mrtví do přikrývek.
Autor Marangie, 25.07.2019
Přečteno 51x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Lůca
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter