Výjimka v bezcitnosti - 10.kapitola

Výjimka v bezcitnosti - 10.kapitola

Anotace: A máme tu další kapitolu. Zdárně putujeme k samému konci. Jste napnutí?

Sbírky: Výjimka v bezcitnosti

Eliot

Bylo to jako při naší první společně strávené noci. Otevřel jsem oči, abych se díval na úžasnou spící zrzku. Oči měla pevně zavřené, ale víčka se jí chvěla. Nejspíš se jí něco zdálo. V posledních dvou měsících mám často sny o tom, že vidím mrtvou Mauru ve svém náručí. Děsilo mě to. Naštval jsem se, když mi včera vyčetla, že nemá dostatek svobody a že jí pořád hlídám, ale kdyby byla v mé hlavě, tak to pochopí.
Natáhl jsem opatrně ruku a pohladil dívku v mé posteli po studené tváři. Otevřela oči a koukala na mě. Nechtěl jsem jí vzbudit, ale usmívala se a já jí dál jezdil dlaní po obličeji. Přejel jsem po bradě a přesunul se na krk. Malinko se přiblížila a zaklonila hlavu. Pokračoval jsem rukou níž a níž a Maura začala vzrušeně oddechovat. Ve chvíli, kdy jsem se prsty ocitl v jejím dekoltu, z obýváku se ozval zvuk telefonu.
Nechtěl jsem přestat, ale věděl jsem, že znovu zmeškat hovor nemůžu. Zvedl jsem se z postele a nehleděl na to, že byla zima a já byl nahý. Vyběhl jsem do obýváku a chopil se zvonícího přístroje. Volal Marcus.
„Spatřili Curtise, zkus dorazit, co nejdřív. Mauru nech doma, ať má taky chvíli klid.“
„Počká to půl hodiny?“ zeptal jsem se váhavě a nevěděl, jestli je dobrý nápad zase upřednostnit vlastní potřeby před nalezením vraha.
„Ty jsi šéf.“ S těmi slovy kolega zavěsil. Přemýšlel jsem. Mohl jsem se vrátit za Maurou do postele a dokončit, co jsem začal, ale během půl hodiny v práci jsme mohli s kolegy vymyslet řešení, jak dopadnout vraha. Bylo rozhodnuto. Položil jsem telefon na kuchyňskou linku a došel zpátky do ložnice.
Zrzka ležela v posteli a zírala do mobilu. Když mě zmerčila, zadívala se na mě.
„Mám se obléknout?“
„Ne, zůstaneš dneska tady, v práci na tebe nebudu moct dohlížet a tady je větší bezpečno. Nikomu neotvírej, i kdyby nesl pizzu. Nech mu tam peníze,“ zavelel jsem a nedbal na její nesouhlasný výraz.
Vrátila se k mobilu a už na mě nekoukala. Když jsem byl oblečený, došel jsem k ní a dal jí pusu na čelo. Nezvedla oči, tak jsem si jen povzdechl a odešel. Vyčistil jsem si v koupelně zuby, trochu se upravil a vyrazil do práce.
Venku bylo pod mrakem a dost se ochladilo. Blížil se listopad. Spousta lidí jistě obdivovala měnící se podzimní scenérii, ale já byl zahloubaný v poněkud chmurnějších myšlenkách. Mohl by Curtis opravdu být vrahem a mít komplice, který zabil druhou oběť a přispěl na vraždě Mary? Možné to bylo, ale bez důkazů nic nezmůžeme. Měl jsem obavy, že v momentě, kdy bude Maura sama na dostupném místě, tak zemře. Tohle musí skončit. Musíme vraha dopadnout.
Na stanici bylo dost lidí, všichni něco dělali. Nikdo jen tak nepostával s kávou, nebyl na svačině. Je dobře, že jsem přišel dřív. Marcus zvedl hlavu, když jsem vešel do kanceláře. Vedle něj seděla blonďatá žena přibližně mého věku. Došel jsem k nim.
„Zdravím, Eliot Reyes, vedoucí detektiv,“ slušně jsem se představil.
Žena se ani nezvedla ani mi nepodala ruku, kterou jsem jí nabízel. Obezřetně jsem si založil ruce. „Katrina Dayholtová, sestra Mary, bývalé vedoucí v LA.“
Svraštil jsem obočí a poněkud zesmutněl. Nevěděl jsem, z jakého důvodu sem Maryina sestra dorazila. „Rád vám poznávám a…“ odmlčel jsem se a nervózně polkl. „Upřímnou soustrast. Vaši sestru jsem moc obdivoval,“ přiznal jsem.
Zamračila se na mě, ale v její tváři jsem zahlédl i náznak souhlasu. Snažila se zamaskovat, že se jí třese brada. Nejspíš se stále nesmířila se smrtí své sestry a neustále potlačovala pláč. „Prý jste zahleděný do příští oběti. Mary mi o vás a o ní vyprávěla.“
Sklopil jsem zrak a švihl pohledem po Marcusovi. „Slečno Dayholtová, mohl bych s vámi mluvit v soukromí?“
Blondýna se zvedla a přikývla. Nalil jsem nám kafe, jedno jí podal a vyšli jsme před stanici k lavičce. „Tak co mi chcete?“ odsekla.
„Chtěl bych vám vysvětlit, že mám opravdu silné výčitky ohledně toho, co se stalo Mary. Mrzí mě to. Vím, že je to moje chyba a dělám všechno proto, abych dopadl to zvíře, které jí zabilo.“ Odložil jsem svou kávu a ona mě napodobila.
„A vy si myslíte, že mi to sestru vrátí?“ zvýšila hlas a založila si ruce v bok.
Zakroutil jsem hlavou a přistoupil o krok blíž. Jemně jsem jí položil dlaně na ramena a čekal na reakci. Neodtáhla se. „Katrino, skutečně mě to mrzí. Je mi moc líto vaší ztráty.“
V jejích očích se objevily slzy a já ucítil, jak se chvěje. Vrhla se mi do náručí a začala vzlykat. Objal jsem jí a doufal, že to nevypadá nevhodně. Maryina sestra byla krásná, což jsem nebyl schopný úplně vypustit z hlavy. A všichni tady mě znali a nevěřili mému rozkroku. I přesto jsem ale věděl, že pro mě Maura byla vším.
Pokusil jsem se odtáhnout. Po chvíli se mi to podařilo. Za Katrininým ramenem jsem zahlédl pohyb. Stál tam muž, byl mi celkem podobný. Tmavé vlasy a vousy, podobná postava, jen trochu menší. Neznal jsem ho. Ale on na mě zíral, jako bych dělal něco, co se mu rozhodně nelíbí. Nestačil jsem ho oslovit a byl pryč.
„Katrino, odpočiňte si, udělejte si výlet, budu se muset vrátit do práce. Čas všechno zahojí,“ usmál jsem se. „Dejte mi prosím vědět, až bude pohřeb.“
Jen přikývla, oplatila mi úsměv a otočila se.
Chtěl už jsem se vrátit do budovy, když na mě zavolala. „Eliote, nechcete později zajít na kávu? Ráda bych si popovídala s někým, kdo mou sestru znal lépe. Ona moc přátel neměla. Zvu vás,“ navrhla mi a já bezmyšlenkovitě souhlasil.
Když jsem se konečně dostal zpět do kanceláře, s nelibostí jsem zjistil, že nemám mobil. Doufal jsem, že Mary nebude nic potřebovat. Mohl jsem jí zavolat z kanceláře, ale zatím nebyl důvod. Měla by být v bezpečí, takže jsem se nemusel obávat.
S kolegy jsme ztratili stopu a Damian opět nebyl k nalezení. Vrhli jsme se na vše od začátku a prozkoumávali každý sebemenší detail nalezených stop, každý kamerový záznam i výslechy.
Když jsme projížděli výslech Warrena Donaldse, s Marcusem jsme se mračili a přemýšleli, co nám na tom nesedí.
„Nezdá se ti nějaký až příliš nervózní?“ zeptal se kolega.
„Ptal jsem se Maury, Warren se prý nedávno stal otcem, je možné, že je jen vyčerpaný. Prý pobírá více směn, aby uživil rodinu. Možná bychom ho ale mohli znovu prověřit,“ reagoval jsem.
„Detektivové, když jsem byl na té poslední směně u hotelu, Warren tam vyběhl za Maurou a tím mužem, o kterém jsem mluvil a…“ Nenechal jsem ho domluvit a skočil mu do řeči.
„Scotte, jak si mi popisoval toho muže, který tam za ní přišel?“ zeptal jsem se.
„Eh, byl tmavovlasý a měl udržované vousy. Trochu menší než vy, myslím.“
Sakra. „A ty si slyšel, o čem mluvili?“ vyzvídal jsem.
„Ne, ale on ji viděl moc rád. Ona byla nervózní a překvapená. Pak tam přišel ten Warren. Tehdy vypadal dost roztěkaně, ale nevím, z čeho. Myslím, že když s Maurou zašel do budovy, tak se trochu pohádali.“
„Eliote, co zkoumáš? Kdo je ten muž, který tam za Maurou přišel?“ ptal se mě Marcus a nespustil ze mě oči.
„Dnes jsem ho nejspíš viděl.“
„Kdy? Vždyť jsi pořád tady.“
„Jak jsem byl venku s Maryinou sestrou. Ona se rozbrečela a objala mě a on se tam najednou objevil, ale hned zmizel,“ vysvětlil jsem. „Mračil se na mě.“
„Mohl by to být vrah?“ zeptal se Scott zvědavě.
Zakroutil jsem hlavou. Na vraha mi to nesedělo. Maura ho musela znát delší dobu, když se na přivítanou objali. „Ne, ale napadá mě, kdo by to mohl být,“ odmlčel jsem se. „Vraťme se k práci.“
Nějakou dobu jsme strávili dalším zkoumáním. Nahrávku s Donaldsem jsme si pustili ještě třikrát, ale jeho chování mělo logické vysvětlení.
Když padla šestá hodina, rozhodl jsem se, že zavolám Katrině a domluvím se s ní na té schůzce. O půl hodiny později jsem přijel ke kavárně na malém náměstí nedaleko zoologické zahrady. Už čekala před ní. Kývnul jsem jí na pozdrav a vydal se k ní. Upravila se, vypadala opravdu pěkně, až jsem si musel za svoje myšlenky nadávat.
„Rád vás zase vidím, Katrino.“
„Prosím, tykej mi, Eliote,“ usmála se na mě a tentokrát mi podala ruku. Když jsme se přivítali, společně jsme vešli do kavárny. Katrina nám šla objednat kávu a já mezitím došel k volnému stolu. Odložil jsem si lehký kabát a posadil se směrem do místnosti. Když jsem zvedl zrak, zjistil jsem, že na mě zírají dva páry očí. Jedny z nich jsem zvládl přiřadit i ke jménu. Ty druhé jsem dnes už jednou viděl. V rohu kavárny seděla Susan, Mauřina kamarádka, s vousatým mužem, kterého jsem dnes zahlédl.
To nebylo dobré. Viděl mě už po druhé s blonďatou společnicí. Susan moji pověst znala. Nebyla možnost, že by se o tomhle mém setkání Maura nedozvěděla.
Katrina se posadila naproti mně a já zahlédl, jak se Susie naklonila k muži před sebou a něco mu rychle řekla.
Upíjel jsem kávu a automaticky odpovídal Katrině a jejím dotazům na moje zážitky s její sestrou. Moc jsem jí nevnímal. Přemýšlel jsem nad tím, jestli by nebylo lepší, kdybych se zastavil doma, než se vrátím do práce, ale věděl jsem, že mě Marcus potřebuje co nejdřív. Doufal jsem, že to později zvládnu Mauře vysvětlit.
Susan a její kamarád se zvedli a odcházeli směrem k východu. Cestou kolem našeho stolu se na mě Mauřina kamarádka zadívala nesouhlasným pohledem. Začal jsem se zvedat.
„Eliote, je mi s tebou moc dobře. Nedivím se, že se s tebou Mary skamarádila,“ řekla Katrina a natáhla ke mně přes stůl ruku, ale já se urychleně stáhl. Zaregistrovala to a zatvářila se ublíženě. Susan mezitím zmizela.
„Katrino, mrzí mě, co se stalo opravdu a jsi moc příjemná žena, ale já mám vztah s Maurou, což víš,“ snažil jsem se vysvětlit.
Tentokrát se zamračila. „Mary mi říkala o tvé pověsti. Myslela jsem, že s Maurou to není tak vážné, abys nespal s ostatními.“
Začal jsem se smát. „Je to tak vážné, jak jen to může být, Katrino.“ Zvedl jsem se od stolu. „Díky za pozvání, ale musím se už vrátit do práce.“
Téměř jsem vyběhl z kavárny. Nemohl jsme uvěřit tomu, že truchlící sestra mé zesnulé kamarádky se mě bude pokoušet dostat do postele. Bylo to neskutečné. Víc jsem ale byl v šoku sám ze sebe. Odmítl jsem jí. Dřív bych to neudělal. Věděl jsem, co k Mauře cítím, ale až teď na mé váha těch citů plně dolehla. Musel jsem jí říct, jak to je. Že mě změnila, že jí miluji.
Dorazil jsem zpět ke stanici a vystoupil. Rozmýšlel jsem se, jestli vejít dovnitř nebo zajít domů. Marcus to ale rozhodl za mě.
„Eliote, máme zajímavé novinky.“
Vyběhl jsem po schodech do budovy a následoval kolegu do kanceláře. Byl jsem zvědavý. „Tak řekne mi někdo, o co jde?“
„Warrenovu ženu s dítětem nikdo neviděl už sedm týdnů.“
Vytřeštil jsem oči. „Vymyslel si to?“
Marcus zakroutil hlavou. „Ne, jeho dcera Charlotte se opravdu před dvěma měsíci narodila, týden byly v nemocnici a pak odešly domů, ale od té doby se neukázaly. Nikde.“
„Třeba jen odpočívají a Warren všechno zařizuje,“ navrhl jsem řešení.
„Nevíme, ale je to podivné. Měli bychom Donaldse zkontaktovat, co nejdřív.“
„Dobře, tak mu zavolej. Já musím rychle zavolat Mauře.“ Odebral jsem se k telefonu a vytočil číslo na její mobil. Nezvedala to. Po druhém vytáčení bez odpovědi jsem zkusil telefon k sobě domů. Stále nic. Poslední možnost byl můj vlastní mobil, ale ani tam jsem neuspěl. Možná spí. „Marcusi, musím domů.“
„Proč?“
„Maura mi to nezvedá. Chci jí jen zkontrolovat.“
„Detektive!“ slyšel jsem z druhé strany kanceláře.
Doběhl jsem ke Scottovi a podíval se mu přes rameno na monitor. Na obrazovce blikala nefunkční kamera, kterou měla nainstalovanou Maura u sebe v bytě. „Musel vypadnout proud. To je blbá náhoda,“ vzal jsem si kabát a klíče od auta a vyběhl ven z budovy. Začalo pršet. Nedbal jsem na to a vlezl do auta. Bydlel jsem sice malý kousek, ale pokud se něco děje, hraje se tu o minuty.
Zaparkoval jsem před vchodem a schody k bytu bral po dvou. Odemkl jsem.
„Mauro?“ volal jsem do bytu, nezouval se a hned zkontroloval všechny místnosti v bytě. Začal jsem panikařit. Vzal jsem do ruky mobil a zjistil, že mimo mého zmeškaného hovoru jsem tam měl vzkaz.
„Eliote, volala Susie, chce se sejít, jdu se s ní ven se projít. Neboj se o mě, budu celou dobu s ní.“ Mauřin hlas zněl znepokojeně.
Vytočil jsem znovu její číslo a nespokojeně zařval, když její vyzvánění zaznělo z mojí ložnice. Vrátil jsem se zpátky do auta a ujel kus cesty před Mauřin dům. Celá budova nebyla osvětlená, takže opravdu vypadl proud.
„Reyesi?“ ozval se ženský hlas vedle mě. Na silnici stála Susan. Popoběhl jsem k ní a chytil jí za ramena.
„S tou blondýnou nic nemám, Susan. Je to sestra nedávno zesnulé vedoucí z LA, jasný? Je to Maryina sestra! Chtěla si se mnou jen promluvit. Co si Mauře řekla?“ řval jsem na ní a ona na mě vyděšeně zírala.
„Já… Jen jsem jí chtěla varovat. Když jsme vás s Thomasem viděli, tak nám to prostě přišlo zvláštní,“ snažila se vysvětlit.
„Kde je Maura? Nemůžu se jí dovolat, u mě doma není.“
„Tak musí být na cestě, říkala, že se hned vrací k tobě,“ zamračila se a rozhlédla se po ulici.
„To bych na ní musel…“
Naše konverzace byla přerušena něčím, díky čemu mi tuhla krev v žilách. Zvnitřku domu se ozvala tlumená rána, jak něco těžkého dopadlo na okno, následovaná vysokým vyděšeným křikem.
Autor Marangie, 29.07.2019
Přečteno 50x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Lůca
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter