Výjimka v bezcitnosti - 11.kapitola

Výjimka v bezcitnosti - 11.kapitola

Anotace: Poslední kapitola. Už nás čeká pouze závěrečný epilog.

Sbírky: Výjimka v bezcitnosti

Maura


I ve chvíli, kdy zaklaply vchodové dveře, jsem na svém čele cítila dotek jeho horkých rtů. Čekala jsem, že se uvnitř mě ozve smutek kvůli jeho odchodu a představy dne bez něj, ale přišla úleva. Nedokázala jsem strpět jeho vězeňská pravidla. Drásalo mi nervy, že jsem se nezvládla rozčílit, dokud tady byl. Divila jsem se, že mě uvnitř nezamkl.
Mohla jsem okamžitě odejít do svého bytu, ale každou minutou jsem se uklidňovala a docházelo mi, že má důvod se o mě bát a svým odchodem bych způsobila jen řadu problémů. Zatímco jsem nasupeně pochodovala u postele, přemýšlela jsem, co budu celý den, a nejspíš i celou noc, dělat. Rozhlédla jsem se po místnosti a zjistila, že vzhledem k tomu, jak jsme byli v poslední době zaměstnaní, se tady opravdu dlouho neuklízelo.
Zašla jsem se osprchovat, obléknout a pak jsem si pustila stereo. Jazzová hudba se příjemně linula z reproduktorů a tělo se mi automaticky začalo pohybovat do rytmu. Zatímco jsem poklízela v ložnici, cítila jsem, jak se uvolňuji, a dokonce si pozpěvuji. Čas plynul, aniž bych to vnímala.
Když jsem dala vyprat asi tři várky oblečení a mokré prádlo rozvěsila po bytě, vrhla jsem se na koupelnu a vydrhla jí celou odshora až dolů. S nelibostí jsem zjistila, že dřez v kuchyni je prázdný a mně tudíž zbývalo méně práce. Jako poslední věc jsem si nechala vysávání celého bytu. Dávala jsem si hodně záležet, protože se na hodinách v kuchyni ukazovalo teprve pět hodin odpoledne a já chtěla zabít, co nejvíce času.
Měla jsem hotovo v půl šesté. Dala jsem si příjemnou sprchu, pak se oblékla do pohodlného oblečení a zalezla s nedočtenou knihou do postele. Nezvládla jsem přečíst ani deset stran, když mi zapípal mobil. Thomas.
„Ahoj, musím s tebou mluvit, kdy máš čas?“
Zakroutila jsem očima, protože mi bylo jasné, o co tu jde. Přišel o tu nejlepší holku, jakou měl a chce mě dostat zpátky nehledě na to, že jsem teď patřila někomu jinému. Napsala jsem mu rychlou zprávu, že dneska určitě čas mít nebudu a vrátila se ke čtení. Pomalu jsem ale nestihla vzít knihu do ruky, když mi mobil zabzučel znovu. Susan. Už mi to začínalo připadat podivné.
„Mauro, nejspíš jsi u Reyese, pojď dolů, jsem tu s Thomasem.“
Potichu jsem zanadávala a vzala si na sebe první věc, která mi přišla pod ruku. Nechala jsem si volné tepláky a navlékla si přes tílko téměř usušenou Eliotovu mikinu s kapucí. Když jsem byla oblečená, v rychlosti jsem nechala detektivovi vzkaz v hlasové schránce a šla si obout boty do chodby.
Vyběhla jsem před dům a okamžitě narazila na dva protivy. Stáli tam se založenýma rukama a o něčem vzrušeně debatovali. Přestali mluvit, jakmile mě zmerčili. Susan mě sledovala nebojácným pohledem, ale Thomas se tvářil trochu omluvně. Nevěděla jsem, o co tu jde.
„Proč mě, vy dva idioti, taháte ven při setmění?“ spustila jsem, když jsem došla až k nim. „Copak nevíte, jaké mi hrozí nebezpečí?“
„Mauro, víme o něčem, co je horší než vrah,“ řekla tajemně Susan. Thomas se jí pokusil skočit do řeči, ale rozmyslel si to. Já na ní ovšem koukala unaveně a zmateně.
„Hele, Susie, je milé, že ti moje smrt nepřipadá nijak strašná, ale já na tyhle průpovídky nemám ani náladu ani čas.“ Už jsem se otáčela zády k nim, když mi silná ruka dopadla na rameno a zastavila mě. Podívala jsem se do Thomasových hnědozelených očí a zarazila se. Jeho pohled byl plný lítosti. Bože můj, co se tu stalo.
„Mauro, prosím, je to důležité. Susan trochu přeháněla,“ odmlčel se, když zaslechl za zády odkašlání. „Ale opravdu ti musíme něco říct.“
Dívala jsem se z jednoho na druhého a nakonec přikývla. „Fajn, půjdeme si někam sednout.“ Sáhla jsem si do kapsy od tepláků, abych napsala smsku Eliotovi, kam se chystám, ale zjistila jsem, že jsem mobil s největší pravděpodobností nechala v ložnici. Snad se stihnu vrátit, než se dostane domů.
Šli jsme vedle sebe po ulici a došli až k místu, kde stál Petův bar. Radostně jsme zjistili, že už má zase otevřeno. Vlezli jsme dovnitř a já se pořádně rozhlédla. Neměl tu žádného hosta. Pete se zoufale opíral o barový pult a hleděl do prázdna. Když jsme se objevili v jeho zorném poli, na tváři se mu objevil obrovský úsměv.
„Podívejme se, kdo zavítal do bývalého nejoblíbenějšího podniku v ulici. Důvod, proč se z něj stal nejobávanější podnik v této čtvrti,“ zavtipkoval barman, ale jeho poznámka se mě trochu dotkla.
„Jediný, kdo by se měl obávat tvého podniku jsou zrzky,“ posadila jsem se na barovou stoličku před něj a vzápětí se přede mnou objevila vodka s borůvkových džusem. Neměla jsem v plánu moc pít, ale jeden drink mi nejspíš neuškodí.
Thomas, Susan a Pete chvíli vedli běžnou konverzaci, ptali se barmana, kolik zákazníků mu sem přijde za týden a podobně, ale já byla jako na trní, protože jsem stále neznala účel návštěvy mého bývalého milence a mé kamarádky.
Rozhodla jsem se je neslušně přerušit. „Tak a dost. O čem jste vy dva chtěli mluvit. Mluvte nebo jdu domů. Ani pro mě tady není bezpečno.“
„Jak moc důvěřuješ tomu svému detektivovi?“ spustila okamžitě Susan a poklepávala dlouhými nehty o pult. Co mě zarazilo byl Thomasův nedočkavý výraz. Lítost, kterou jsem u něj před chvíli postřehla se nejspíš už vytratila. Teď vypadal, jako by očekával špatná slova na Eliotův účet a líbilo se mu to.
„Susan, přestaň chodit kolem horké kaše, jde ti to dobře, ale mě tyhle tvoje hádanky vážně nezajímají, tak buď té dobroty a řekni mi, co se tu děje.“ Začínala jsem pociťovat, jak rudnu vzteky.
„Fajn, klídek, kočko.“ Kamarádka se zhluboka nadechla a já pozvedla obočí. „Dnes jsme zahlédli Eliota na kávě s výjimečně krásnou blonďatou slečnou. A nejen na kávě, asi dvě hodiny předtím je tady Thomas viděl, jak se objímají před stanicí.“
Dobře, tohle jsem nečekala. Zůstala jsem na ně zírat a netušila, jak reagovat. Věděla jsem o Reyesovo pověsti a minulosti, ale získala jsem dojem, že ho to přešlo, když poznal mě. Ostatně, bral mě sebou všude možně, znám jeho kolegy, on zná moje. Dnes poprvé mě ale nechal doma a stalo se tohle. Podivná náhoda.
Vyprázdnila jsem svoji skleničku a ukradla i tu Susaninu, která si objednala cosmopolitan. Když jsem se natahovala pro Thomasovu whiskey, vzal mě za ruku. Vytrhla jsem se mu. Zuřivě jsem na něj pohlédla a mezitím se mi vedle ruky objevily další dvě skleničky s vodkou. Kopla jsem je do sebe na ex a zvedla se ze stoličky. Z té rychlé konzumace většího množství alkoholu se mi zamotala hlava, takže jsem se musela zadržet baru, ale ustála jsem to. Susan na mě starostlivě hleděla, ale já chtěla mluvit jen s Thomasem. Došla jsem k němu a popadla ho za rukáv na rameni. Postavil se vedle mě a držel mě, abych náhodou neupadla. Štvalo mě to. Znovu jsem se vymanila a odstoupila od něj.
„Ven,“ zavelela jsem a odešla směrem ke dveřím. Chvíli jsem počkala, abych se ujistila, že mě opravdu následuje, a pak vyšla na čerstvý vzduch. Jakmile jsme osaměli, obrátila jsem se čelem k němu a chtěla začít křičet. Nenacházela jsem ale správná slova. Do paměti se mi dostávaly všechny ty krásné a svobodné zážitky, které jsme si na začátku našeho vztahu užívali. Nemusela jsem se strachovat, mohla jsem popíjet, aniž by mě někdo neustále kontroloval, všechno bylo jednodušší.
Nedokázala jsem zjistit, co mě k tomu činu vedlo. Jestli to byla paranoia z Eliotovy nevěry nebo nostalgie vůči člověku, který přede mnou stál, nebo za to snad mohl alkohol. Nevěděla jsem, ale políbila jsem ho, jako by na tom závisel můj život. Jeho horké rty chutnaly po bourbonu, jak jsem na to byla zvyklá. Jeho zkušené ruce mě pevně držely za boky a mačkaly mě k sobě. Byli jsme si tak blízko, až jsem měla pocit, že si čteme navzájem myšlenky. Záleželo mi na něm tak neskutečně moc, potřebovala jsem cítit jeho dech a vousy, jeho jazyk na svém, jeho ruce pod mým tílkem, jak se mi neposlušně otíraly o holou kůži. Potřebovala jsem ho. Potřebovala jsem Eliota tak moc, že…
„Dost!“ Odskočila jsem od člověka před sebou a zírala na něj s doširoka otevřenýma očima. Nemohla jsem popadnout dech. Eliota? Tohle přece nebyl Eliot.
„Mauro, co se děje?“ zeptal se Thomas a přistoupil o krok blíž. Opakovala jsem jeho gesto, ale o kus jsem odstoupila.
„Ne, nedotýkej se mě. Jsem opilá a to, co se teď stalo, byla chyba a hloupost.“ Stále jsem měla zvýšený hlas a dostával se do něj jistý hysterický podtón.
„Co to říkáš? Ty mi taky chybíš, nemusíš to popírat.“ Snažil se o blahosklonný tón, ale jenom mě to víc popudilo.
„Jo, já vím, jak moc ti chybím. Proto jsem s tebou taky chtěla mluvit. Eliotovi věřím. Co jste dneska viděli se jistě dá logicky vysvětlit a já teď půjdu domů a nechám si to vysvětlit, rozumíš? Nerozejdu se s Eliotem jen proto, že jste viděli něco podezřelého a snažíš se mě dostat zpátky. Kolikrát ses chovat ty podezřele a udělal věci, co mi ublížily, ale stejně jsem s tebou pořád zůstala. Protože taková prostě jsem.“
„Ale to tys odešla, Mauro. Tys mě opustila.“
„Já vím, ale neměla jsem tušení, že se budeš kvůli tomu chovat takhle. Vždycky si tvrdil, že bys můj odchod zvládl bez mrknutí oka a já se vsadím, že od té doby, co spolu nespíme si ojel minimálně další tři, protože si měl možnost.“ Teď už jsem opravdu křičela a nedařilo se mi uklidnit.
Thomas na mě koukal, díval se mi přímo do očí, ale nedokázala jsem určit, na co myslí. Přistoupil znovu o krok blíž. Tentokrát jsem zůstala stát. Došel až ke mně a opatrně mě položil ruce na paže. Objala jsem ho a nechala ho, aby mě hladil po vlasech.
„Miluji ho. Miluji vás oba, ale jeho potřebuji. Cítím, že když jsem s ním, všechno dává smysl. S tebou jsem to necítila. Omlouvám se,“ mumlala jsem mu do trika a on mě stiskl ještě víc. Chvíli jsme tam takhle ještě stáli, dokud jsme nezaslechli vchodové dveře. Odtrhli jsme se od sebe, ale Thomas zůstal stát blízko.
„Co se tu děje? Slyšela jsem tě až dovnitř, kočko,“ prohlásila Susan a s obavami na mě hleděla.
Zavrtěla jsem hlavou a smutně se na ní usmála. „Už se nic neděje. Musím jít, Susie. Mám tě ráda.“ Došla jsem až k ní a objala ji. Pak jsem urychleně odkráčela do tmavých ulic. Doufala jsem, že za mnou nepůjdou. Potřebovala jsem být sama. Chtěla jsem vyrazit rovnou za Eliotem na stanici.
Netušila jsem, k čemu před tím barem došlo, ale věděla jsem s jistotou, že Eliot nic špatného neudělal a všechno mi rád vysvětlí. A také jsem si konečně s plnou platností přiznala, že ho miluji. Musela jsem mu to říct. Chtěla jsem, aby to věděl.
„Mauro, ahoj!“ Zaslechla jsem zpovzdálí. Rychlým krokem se ke mně blížil Warren. „Doufal jsem, že na tebe narazím,“ řekl mi, když ke mně došel.
„Ahoj, co se děje? Všechno v pořádku?“ ptala jsem se lhostejně. Jeho problémy mě momentálně nijak nezajímaly.
„No, vlastně jsem doufal, že bych si s tebou mohl o něčem promluvit. Někde v soukromí.“
„Práce?“
„Ne, vlastně jde o ženu. Potřeboval bych radu no… od ženský, chápeš?“ zazubil se na mě, ale něco v jeho tónu hlasu mi nesedělo.
„Warrene, ale já nejsem ani vdaná, ani nemám dítě. S čím bych ti tak asi mohla poradit?“ bránila jsem se.
„Na tohle určitě stačíš. Prosím. Potřebuji s někým mluvit.“
Nevěděla jsem, jak ho odmítnout, vždycky byl příšerně dotěrný. Do Eliotova bytu jsem ho brát nechtěla, ale naštěstí jsem na klíčích v kapse měla i svůj od bytu, který byl koneckonců blíž, takže jsem ho zavedla k sobě.
Ve chvíli, kdy jsme vešli do společné chodby, všechna svítidla pozhasínala. Neviděla jsem na krok a neměla jsem mobil, abych nám posvítila na schody. Warren byl naštěstí pohotový. S pruhem světla jsme vyšli to jedno patro až k mým dveřím a já nás pustila dovnitř.
S nespokojeným zamručením jsem zjistila, že proud vypadl v celé jednotce, takže jsem se urychleně podívala po nějakých svíčkách, abychom viděli aspoň trochu. Došla jsem do kuchyně a postavila pár svíček na jídelní stůl.
„Udělala bych ti kafe nebo čaj, ale nemám bezdrátovou konvici, takže máme smůlu. Dáš si aspoň limonádu, nějakou mám ještě v lednici.“ Zírala jsem do tmavých chladných polic a ucítila pár zkažených věcí. Dlouho jsem tu nebyla.
„Myslím, že pití nebude potřeba.“ Cizí hlas prořízl svíčkami osvětlenou tmu. Roztřeseně jsem zabouchla lednici a podívala se směrem do bytu. Chvíli mi trvalo, než jsem našla zdroj nového hlasu. Z neosvětlené chodby na mě zářil velký úsměv. Nebyl radostný, ani šťastný. Tohle byl vítězný úsměv. A onen člověk mi jím oznamoval mojí prohru. „Svou pohostinností mi připomínáš maminku, Mauro. Je to milé,“ pokračoval a pomalým krokem došel až do kuchyně. Když jsem v jeho pravé ruce zahlédla ostří nože, dech se mi zadrhl a na krku mi vyskočila husí kůže.
„Takže měli nakonec pravdu. Jsi to ty, Damiane.“
Zazubil se na mě a prohrábl si líně vlasy. Bylo to nervózní nebo sebevědomé gesto, nevěděla jsem, ale jeho výraz plný jistoty mě neskutečně děsil. „Warrene, proč mu pomáháš?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem a otočila se na svého kolegu. V očích měl slzy a vypadal, že by nejraději utekl. „O co tu jde? Co si mu provedl, Curtisi?“ Nikdo z nich nic neříkal, jen mě pozorovali.
Udělala jsem krok směrem k ložnici, ale rozmyslela jsem si to, když jsem postřehla, jak si Damian přehmátl v ruce velký nůž. Mám pocit, že to byl ten samý nůž, kterým jsem se tehdy v noci, kdy jsme objevili nápis v koupelně, chtěla bránit. Ironie.
Koupelna. Nebyl to nejlepší nápad, ale získá mi to trochu času. Neměla jsem u sebe mobil, ale byla jsem si jistá, že kvůli vypadlému proudu a nefunkční kameře v chodbě se tu Eliot s týmem každou chvíli objeví. Začala jsem mluvit, abych odvedla trochu pozornosti. „Damiane, proč tohle děláš? Proč mě chceš zabít?“
„Protože zrzavé dívky s modrýma očima prostě neznají šťastné konce. A tys mi ublížila. Moc si mi ublížila, Mauro.“ Krok vzad.
„Čím jsem ti mohla ublížit? Tím, že jsem tě odmítla v baru, nebo chodila s detektivem místo tebe?“ Na chvíli mě jeho slova zaujala a přestala jsem se pokoušet utéct.
„Lásko, ubližuješ mi každou minutou, kdy mi hledíš do očí.“
Tohle oslovení se mi nelíbilo a jeho důvod byl čím dál nesmyslnější. O čem to mluvil? Připadalo mi, jako bych mu nějakým způsobem křivdila, ale netušila jsem jakým. Krok vzad. „Vysvětli mi to, Damiane. Já ti vážně nerozumím.“
„A o to právě jde. Nevzpomínáš si. Odmítáš mě teď a odmítla si mě i tehdy. A já tě nikdy nepřestal milovat. Ale nechceš se mnou být, takže nemůžu dovolit, aby si byla s někým jiným.“ Jeho slova zněla zmateně a nesrozumitelně. Labilní sériový vrah, byla jsem v dost prekérní situaci. Krok vzad.
„Damian Curtis. To jméno mi připadalo povědomé už na začátku, ale nezvládla jsem ho zařadit. Pověz mi celý příběh, prosím.“ Snažila jsem se o empatii, chtěla jsem ho vyvézt z přítomnosti. Zdálo se, že to zabralo. Opřel se volnou rukou o linku a zadíval se směrem do stropu. Krok vzad. Nezbývalo mi moc času, brzy si všimne, že se přesouvám ke koupelně.
„Poprvé jsme se potkali, když si nastupovala na střední. Já se zrovna s tátou přestěhoval do Sausalita a nastupoval do třetího ročníku. Hned, jak jsem tě spatřil, věděl jsem, že jsi ta pravá. Od té doby, co otec zabil mojí maminku, jsem před svýma očima viděl její zrzavé vlasy a pomněnkové oči. Byla si jí tak podobná. Musel jsem tě mít. Ale tys mě odmítla. Pořád si byla s tou příšernou Susan. Když jsem jí viděl v tom baru, myslel jsem, že si rozmyslím další vraždu a zabiji nejdřív tvojí vysokou kamarádku, ale Warren už čekal v koupelně na tebe.“ Vytřeštila jsem oči směrem ke kolegovi a on mi zmučeně pohled oplácel.
„Takže ty se mi mstíš, protože jsem tě odmítla na střední? Protože jsem ti připomínala mrtvou matku? Ty vážně jsi psychopat...“ Neuvědomila jsem si, jak neuváženě mluvím, dokud se Damian neobjevil deset centimetrů ode mě.
„Neopovažuj se mluvit špatně o mé mamince,“ zavrčel s výhružným pohledem neskutečně blízko mě. Neměla jsem už šanci dostat se do koupelny, i když byla tak blízko.
„Promiň,“ odmlčela jsem se a bezmocně se zahleděla do chodby. Potřebovala jsem, aby se tu někdo objevil. „Proč si zabil Alexii?“
„Koho? Jo, ty myslíš tu děvku na hotelu. Protože jsem tě chtěl vystrašit, proto.“ Vrátil se ke svému línému výrazu a přestal se na mě tolik soustředit. Moje jediná příležitost. Vykopla jsem pravou nohou dopředu a doufala, že zasáhnu Damianův rozkrok, ale kvůli alkoholu jsem se netrefila pořádně. I tak jsem ho na moment zaskočila a vytvořila si náskok, abych se dostala ke dveřím koupelny. Nepovedlo se. Silná ruka mě popadla za krk a odhodila mě na kuchyňské okno. Zařvala jsem bolestí, když jsem dopadla na zahnutý parapet.
Damian se ocitl ve vteřině u mě a mačkal mi ostří nože ke tváři. Třeštila jsem na něj oči plné slz. „Myslíš, že mi utečeš? Na tuhle chvíli jsem čekal roky. Už od tvé pitomé maturity, kdy si mě odmítla znovu.“
„Už si vzpomínám!“ zařvala jsem na něj a začala zoufale vzlykat. „Nech mě prosím jít.“
„Curtisi, rozmysli si to.“ Zaslechla jsem Warrenův prosebný hlas. Damian se na něj ostře podíval.
„Nepleť se do toho, šmejde. Nechceš přece najít hlavu tvojí ženy a dítěte u sebe v posteli, ne?“
„Bože můj,“ vydechla jsem zhrozeně, když mi došlo, proč mu Warren celou dobu pomáhal. I přes to, v jaké jsem byla situaci, jsem pocítila neskutečný nával soucitu vůči bezmocnému kolegovi, kterému tenhle šílenec s nožem unesl rodinu.
Damian se obrátil zpátky ke mně, popadl mě za vlasy, až jsem zaječela a začal mě táhnout směrem ke gauči. Snažila jsem se dostat z jeho sevření, ale každý můj pohyb způsobil na mé hlavě mnohem větší bolest. Slzy mi tekly proudem po tvářích.
Drsně mě pohodil na zem a obkročmo si kolem mě klekl. „Vždycky jsem tě chtěl vidět nahou.“ Rukou mi rozepnul mikinu a pak se nožem dostal až ke spodnímu lemu mého tílka. Ucítila jsem na břiše ledový kov.
Vzápětí jsem uslyšela nejkrásnější zvuk na světě. „Mauro!“ křičel Eliot za dveřmi a bušil do nich. Viděla jsem, jak se Warren pohnul směrem k chodbě, ale Damianův přísný pohled všechny jeho rozmary přerušil.
Trhnutím nože mi Damian rozpáral tílko od pasu až ke krku a já zůstala nahá. Neměla jsem ani podprsenku. Chtěla jsem křičet, ale nevěděla jsem, jak by mě umlčel. Musela jsem Eliotovi dát nějak najevo, že jsem tady a že musí bojovat.
Šílenec se nade mě nahnul a rty přiblížil k mému uchu. „Tohle trochu narušuje moje plány, lásko. Budu tě muset zabít rychleji.“ Ucítila jsem, jak se jeho jazyk dotknul mého ucha a zvedl se mi žaludek. Využila jsem jeho nestabilní pozice a vykopla kolenem vzhůru. Jeho váha se na chvíli převrátila na nůž a já ucítila, jak mi ostří projíždí tenkou kůží mezi ňadry. Zasténala jsem bolestí, ale povedlo se mi dostat se zpod silného těla.
Jeho ruka v mých vlasech mě zatáhla zpět na zem a já věděla, že už je pozdě. Pryč se nedostanu. Ve chvíli, kdy jsem slyšela střelbu do zámku u dveří, mnou projel nůž skrz na skrz. Zůstal trčet z rány v břiše. Fascinovaně jsem to sledovala a najednou neměla tušení, co se kolem mě děje. Veškerá bolest v těle se mi ozývala z toho jednoho místa. Damian byl pryč.
Na kolenou u mě klečel Warren a omlouval se mi. Neměl tušení, co udělat s nožem, tak mi jen tlačil kolem rány svojí mikinu. Nevím, jestli to pomáhalo. Postřehla jsem, jak zničehonic zvedá ruce a dívá se někam pryč. Slyšela jsem kolegu, jak vyděšeně vysvětluje, že nemohl dělat nic jiného, protože mu Damian unesl rodinu.
Objevil se u mě detektiv. Usmívala jsem se. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Nemohla jsem, měla jsem ústa plná krve. Objevil se u mě, hladil mě po tváři, líbal mě na čelo. Plakal.
Odkdy detektivové pláčou?
„Slyšíš mě, Mauro?“ volal zoufale a díval se mi do očí. Jeho oči mi připomínaly les po dešti. Slyšela jsem ho, ale nemohla jsem přikývnout. Každý pohyb mi působil neskutečnou bolest v místě, kde ze mě stále civěl nůž. Chápu, proč ho nikdo nevytáhl, vykrvácela bych rychleji. „Mauro, všechno bude v pořádku, slyšíš mě? Jsem tady s tebou. Susan je tady s tebou. Budeš v pořádku,“ opakoval stále dokola. Myslím, že mě chtěl uklidnit, ale já už znala svůj konec. Podařilo se mi zakroutit hlavou. Usmívala jsem se.
„Eli-ote...“ povedlo se mi ze sebe dostat.
„Shh, nemluv, prosím. Nemůžeš mluvit.“
„Musím ti… něco říct.“
„Dobře, dobře, ale řekneš mi to později, ano? Později.“ Dlouhý polibek na čelo. Jeho slza mi stekla do vlasů.
„Eliote… Miluji tě.“
Díval se mi do očí. Rozuměl mi moc dobře. Vypadal nešťastně.
„Taky tě miluji, Mauro. Hrozně moc. Ještě mě neopouštěj, pomoc je na cestě.“
„Musím...“
„Ne, buď ticho.“
„Musím už...“
„Mauro!“ Poslední, co jsem slyšela byl Susanin pláč a Eliotův zoufalý výkřik.
Autor Marangie, 21.08.2019
Přečteno 31x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Lůca
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter