Výjimka v bezcitnosti - Epilog

Výjimka v bezcitnosti - Epilog

Anotace: Tak tu máme konec. Doufám,že jste si čtení užili. Děkují všem věrným čtenářům, kteří trpěli mé pauzy a vydrželi až do konce. Mám ještě spoustu nápadů, které chci uskutečnit.

Sbírky: Výjimka v bezcitnosti

EPILOG

Byl to jeden z těch neobvyklých Anaheimských dešťů, klidný a dlouhý. Skoro jako by celé město truchlilo a ukazovalo svůj pláč místním obyvatelům. Obzvlášť jeden člověk vítal nebeský pláč, protože zakrýval ten jeho. Vousy měl zmáčené a mokré vlasy mu padaly do čela. Na sobě měl dlouhý černý kabát a pod ním černé triko a džíny. Bylo chladno, ale on ho necítil. Necítil vůbec nic. Poslední týden vlastně nepřestal pít a prázdné lahve od bourbonu se mu hromadily u postele. Divil se, že vůbec dokáže v klidu stát.
Vysoká černovlasá dívka vedle něj odvážně hleděla na kněze pronášejícího poslední řeč na počest dívky uložené v rakvi. Bylo zde spoustu lidí. Všichni se seskupili dohromady, aby zachovali alespoň trochu tepla a sucha na svých tělech. Všichni, kromě místního detektiva a vysoké černovlásky. Matka a otec zemřelé se nedostavili.
Když smuteční obřad končil, přistoupili čtyři lidé, aby spustili rakev do země. Detektiv, černovláska a další dva mladí muži. Ve chvíli, kdy se dotkli provazů, jeden z mužů pohlédl na vyšetřovatele, jeho výraz byl plný soucitu a odhodlání. Byl rozhodnutý, že musí s detektivem promluvit.
Když se skupina postupně rozcházela, detektiv zůstal stát nad otevřeným hrobem a ze všech sil se snažil nekřičet. Přistoupil k němu mladý muž s vousy. Ten, jemuž dával všechnu vinu za smrt té mladičké bohyně, která byla zakrytá v rakvi. Muž mu položil ruku na rameno.
„Jsi Eliot, že?“
„Dej tu ruku ze mě, hajzle,“ zavrčel detektiv a pohled plný nenávisti směřoval na mladíka vedle sebe.
„Jen bych ti chtěl něco říct,“ zkoušel to dál, ale ruku vrátil podél svého těla.
„Copak máš na srdci? Chceš se omluvit za to, že si mě podezříval z neskutečné kraviny a vytáhl kvůli tomu mladou holku v ohrožení života ven? Tak se omluv. Stejně ti neodpustím.“ Detektiv se obrátil zpět k hrobu.
„Nebyla to moje vina. Ale o tom se bavit nechci. Chci ti jen říct, žes jejímu životu dal smysl. Milovala tě. Víc než mě. Sama mi to ten večer řekla.“
Eliot se k němu otočil, v očích a žilách cítil oheň. Cítil, jak mu brní ruce. „Dal jsem jejímu životu smysl a k čemu to je? Ona je mrtvá, ty idiote! Leží přímo tady!“ Křičel a nedbal na to, že opodál stálo ještě pár lidí.
Ke dvojici přistoupila vysoká černovláska. Vzala mladého muže kolem ramen a přesvědčila ho, aby odešli. Detektiv osaměl.


O dva měsíce později

Barmanovi docházela lahev bourbonu. Detektiv seděl na barové stoličce a zíral do novin. V ruce třímal poloprázdnou skleničku a něco si mumlal. Téměř neviděl na písmena, byl zarostlý a neupravené vlasy mu padaly do očí. Nikdo v jeho blízkosti neseděl, už dlouho. Byl neustále cítit zoufalstvím a alkoholem.
„Eliote, měl bys jít domů,“ pokoušel se ho přesvědčit barman a snažil se mu vzít skleničku. Detektiv se mu vytrhl a přitom trochu tekutiny vylil na vlastní rukáv.
„Půjdu, až se mi bude chtít!“ zahřměl opileckým hlasem a obratem vyprázdnil zbytek sklenky.
„Další už nedostaneš, tak si běž chlastat domů.“
Eliot zvedl znavený pohled a prohlédl si barmana. Poraženecky pokýval hlavou. Zvedl se a stolička pod ním se převrátila, když se zakymácel. Pár lidí zvedlo hlavu a podívalo se, kdo vytváří ten rámus.
Naposledy se natáhl přes bar. „Dej mi aspoň zbytek té lahve. Půjdu na hřbitov.“
Barman sebou při zmínce o detektivově cíli trhl, ale bourbon mu podal.
„Budu od tebe Mauru pozdravovat!“ zvolal, když vycházel z baru a zanechal tam zmateného muže na pospas odsuzujícím myšlenkám.
Venku bylo chladno, blížila se zima. Eliot nic necítil. Jeho buňky byly natolik otupělé, že kdyby ho teď někdo střelil, nejspíš by se smál. Kráčel po tmavých ulicích, občas potkal nějakého dalšího opilce či bezdomovce, co se mu pokusil ukrást jeho jedinou záchranu na tomto světě. Lahev, kterou držel.
Nevím, proč tohle děláš, Eliote. Zaslechl hlas. Velmi známý hlas.
„Říkal jsem si, kdy se můj mozek nasáklý bourbonem zase obrátí proti mně.“
Proč tam chodíš? Běž domů.
„Mauro, lásko moje, nejdu domů. Jdu se vyspat k tvému hrobu.“
Znovu už ne. Dnes ne.
Ten hlas začínal být otravný, i když ho v posledních měsících slýchával často. Byl šťastný, že mohl alespoň předstírat, že je stále s ním, ale vždy byla tak logická a rozumná, až ho to začalo přemáhat. Blížil se ke hřbitovu. Před branou mu došel bourbon, a tak lahev položil na první hrob, který spatřil.
Eliote, otoč to.
„Mlč, Mauro, dneska na tebe nemám náladu.“ Zarazil se uprostřed kroku, když ve stínu stromu, který se čněl nad hrobem jeho mrtvé lásky, zahlédl postavu. Hrála si jeho hlava stále nebo bylo tohle skutečné? Věděl, že má u sebe pistoli, nosil jí stále, nikdy nevěděl, kdy narazí na šílence, který mu vzal jedinou naději. A ta chvíle zrovna nastala.
Pokusil se přiblížit potichu, ale vzhledem k jeho opilosti byla jen otázka času, kdy zakopne o nějaký náhrobek. Soustředil se pouze na to, aby se dostal k tomu člověku, co nejblíž, než ho stačí zpozorovat. Nebyl si jistý, kdo to je.
„Čekal jsem na tebe, Reyesi.“
„Sakra,“ zašeptal Eliot.
Vrah držel v ruce nůž. Detektiv si všiml, že je zakrvácený. Když se dostal blíž, došlo mu to. „Ano, vidíš správně. Dal jsem si práci s tím, abych se pro ten nůž vrátil. Možná na stanici najdeš nemilé překvapení. Pokud se tam někdy vrátíš.“
„Koho si zabil?“
„Myslím, že se jmenoval Marcus. Měl tuhý kořínek, to musím uznat. Taky mi uštědřil pár ran. Ostatně to i Maura. Rozkrok mě bolí doteď.“ Vrahův smích se nesl tichým a ponurým místem.
Eliot cítil, jak se mu vaří krev v žilách. Cítil, jak rudne. Ruku položil na zbraň u jeho boku.
„Tohle není spravedlivé, Reyesi. Já mám jen nůž. Střelíš mě dřív, než stačím udělat krok.“
„Přesně to si zasloužíš, ty hajzle.“
Eliote…
Detektiv přemýšlel. Možná, že měla ta ubohá stvůra před ním pravdu. Proč by měl střílet a ukončit jeho život tak rychle a bez utrpení. Proč by mu nemohl rozemlít vnitřnosti a rozmlátit hlavu o kmen stromu? Maura přece taky trpěla.
Miluji tě, ale občas jsi vůl.
„Taky tě miluji, Mauro.“
Vrah na něj zmateně pohlédl. Detektiv vyndal zbraň z pouzdra a odhodil jí za sebe. Sundal si i kabát.
„Tak pojď. Zkus mě dostat,“ zařval Eliot.
Vrah neváhal, vykročil proti svému soupeři a pokusil se jako první zasáhnout nožem detektivův krk. Nepovedlo se. Adrenalin jako by z Eliota vyplavil alkohol.
Tančili kolem sebe jako šelmy, odráželi rány a rozdávali je.
Vrahův nůž se dostal do velmi těsné blízkosti Eliotova srdce, když mu nařízl kůži na hrudi. Přitisknutý na kmenu stromu se detektiv nedokázal pořádně hnout. Dařilo se mu držet hrot nože dál od svého těla, ale ztrácel sílu. Vrah se usmíval, věděl, že vyhrává.
„Pokud zemřu já, ty půjdeš se mnou,“ vrčel Eliot a konečně se mu podařilo dostat z vrahova sevření. Praštil ho tak silně do ruky, až mu nůž vypadl na zem. Vrah se pokusil ohnout, ale hlava mu narazila na Eliotovo koleno. Byla to silná rána, která mu sebrala rovnováhu, a tak se detektiv ocitl nad jeho zesláblým tělem.
Chtěl si dojít pro svojí zbraň, ale kolem kotníku ho sevřela ruka a způsobila pád do mokré půdy. Cítil, jak se mu nůž dostal do zad. Jednou, dvakrát, třikrát. Podařilo se mu kopnout vraha do ramene a kus se odplazit, ale věděl, že už nemá velkou naději, aby ho stáhl sebou do pekla.
Zbraň kupodivu objevil rychle, i když byl na všech čtyřech a v zádech cítil neskutečně pronikavou bolest. Když se dotknul chladného kovu jeho pistole, měl pocit, že se mu před očima objevila Mauřina bledá a usmívající se tvář.
Vrah ho znovu popadl za rameno a zvrátil mu hlavu dozadu, detektiv pochopil, na co se chystá a musel jednat rychle.
Ve chvíli, kdy se mu nůž objevil v periferním vidění, popadl vraha za ruku a mrsknul s ním před sebe. Po tom chvatu ho záda rozbolela snad ještě víc, pokud to bylo možné. Postupně s krví ztrácel i svojí sílu, ale zmáčknout spoušť ještě zvládne.
„Na viděnou v pekle, stvůro.“ S těmi slovy vpálil téměř celý zásobník do muže stojícího před ním. Hlava, krk, srdce, břicho. Vrah padl, neschopen dalšího pohybu.
Eliot se odvalil zpět pod strom, kde na náhrobku stálo Mauřino jméno. Usmíval se, věděl, že se s ní za chvíli potká. Věděl, že jí pomstil. Pomstil i Marcuse.
„Tohle bude můj poslední spánek na tvém hrobě, slibuji.“
A usnul.
Autor Marangie, 22.08.2019
Přečteno 33x
Tipy 2 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Lůca
ikonka Komentáře (2)
ikonka Komentujících (2)

Komentáře

"vědel že JI pomstil" ne jí
čeče Mary zdá se že to nikdo nečetl a já mám nyní moc práce. Patrně, podle celkových okolností, názvu i tvého obrázku soudím, že to je příšerná slátanina, vycucaná ze všech prstů. Ale třeba ne a je škoda aby dílo prošlo bez všímání, když jsi ho dovedla až do konce. To už je určité plus, že autor vůbec věnuje psaní čas a dílo uzavře. Máš nějaký kratší text na doporučení abych si to přečetl a viděl jak jsi na tom? Pak event. se vrátím sem.

23.08.2019 11:54:23 | Karel Koryntkareagovat

Mám jen ty dvě krátké povídky, co jsem sem sdílela, ale jinak nic kratšího než je Výjimka v bezcitnosti nemám. Vím, že má spoustu much, ale na moji prvotinu jsem pyšná, minimálně proto, že jsem konečně, po deseti letech zvládla něco úspěšně dokončit. Spoustě lidí se líbí, zkus to mu dát šanci a ozvi se s názorem. Velmi mě zajímá i kritika, vím, že mám, co zlepšovat.

23.08.2019 11:57:44 | Marangiereagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter