PSANEC PAUL „KOLT“ SUTTER alias DENY FLEET - Cesta na sever II

PSANEC PAUL „KOLT“ SUTTER alias DENY FLEET - Cesta na sever II

Kapitola 3



Kuttawa.


Zelený náklaďák nás však po čtvrthodině jízdy zradil. Motor začal vynechávat, z kapoty vycházel dým a po chvilce vysadil úplně.

„Sakra!“ zaklel jsem a několikrát vzteky uhodil do palubního počítače.
„Co se děje?“
„Dojeli jsme.“
„Tamhle je město,“ ukázala v naději, že tam bychom sehnali někoho, kdo by vůz opravil.
„Seženeme si tam jiný vůz,“ pronesl jsem a vystoupil z vozu.

Během několika vteřin se tu objevil dron. Naskenoval naše obličeje a poté odletěl pryč.

„Co to bylo?!“ vyhrkla Kenna.
„Policejní dron. Asi někoho hledají.“
„Myslíš, že už šerif Carwest v motelu identifikoval oběti?“
„I kdyby to udělal. Jsme už dávno pryč. Sem jeho pravomoc už nesahá,“ odvětil jsem.
„Takže jdeme do města,“ podotkla.

Pokynul jsem hlavou.

„Podivná náhoda, že se nám pokazilo auto a najednou se tu objeví policejní dron,“ pronesla Kenna.
„Já v náhody nevěřím, ale dá se to vysvětlit, že tudy jen letěl,“ poznamenal jsem a chytl jí za ruku.

Spokojeně se usmála.


* * *

První budova města Kuttawa byla stará opuštěná pumpa.

„Tady už nikdo dlouho netankoval,“ procedil jsem mezi zuby.
„Zdá se, že je to špinavé, opuštěné město,“ podotkla Kenna.
„Neřekl bych, že je opuštěné,“ ukázal jsem na skupinku mladíků na kole.
„Cože?!“ vyhrkla překvapeně. „To vážně ještě někdo dneska jezdí na kole?“
„Možná, že ve velkých městech ne, ale tady na okraji civilizace ještě rádi vzpomínají na věci, které před sto padesáti byly úplně normální.“
„To si nemůžeš pamatovat.“
„Neříkám, že si to pamatuji, ale něco jsem si přečetl.“
„Opravdu?!“
„Když jsem byl u Rangerů, učili jsme se, abychom pro případné mise věděli něco o lidech, které máme zajmout nebo zneškodnit.“
„A nebylo to zbytečné se učit o někom, koho chcete zabít?!“

Její poznámka se mi nelíbila. Proto jsem se rozhodl jí to trochu vysvětlit, aby neuvažovala tak jednostranně.

„Ne vždy to bylo o tom, někoho zabít,“ spustil jsem. „Naše mise se týkaly lidí, kteří se nacházeli mimo Ameriku. Byly to záchranné akce a znalost prostředí byla podmínkou, aby akce měly úspěch. Občas se mi stalo, že jsem se začetl a zjistil neuvěřitelné věci.“
„A jaké třeba?“ zeptala se zvědavě.
„Jak se některá města během několika let změnila k nepoznání. Téměř veškeré pomocné práce vykonávali roboti. Z ulic zmizely pojízdné bufety a volný prodej. Veřejná doprava byla řízená androidy. Lidé tak přicházeli o práci. Nová technologie přinesla zajímavější tvář města s barevnými billboardy všude kolem. Byl to takový boom třicátých let tohoto století. Tento rychlý vzestup vydržel dvacet let. Pak se pokrok zastavil. To lidé ho zastavili, protože si uvědomili, že jejich přirozenost mizí v neživém světě virtuálního labyrintu. Zabili téměř všechnu přírodu, aby udělali místo pokroku. A chceš vědět, co je na tom nejsmutnější a zároveň velkou ironií?“
„Ne.“
„V té betonové džungli znovu vytvářejí podmínky, aby zde příroda zase byla.“
„Svět se hroutí,“ dodala.
„Jednou jsme vyrazili na misi, která měla odstranit teroristickou skupinu operující na území státu Jižní Dakota. Zajistili jsme šest osob, které se pokoušeli o celosvětový black-out.“
„Nezabili jste je?“
„Krátce před útokem na dům, kde se nacházel jejich úkryt, velitel skupiny obdržel rozkaz, že je musíme zajistit živé.“
„Co se s nimi stalo?“
„Netuším. To už nebyla naše práce. Přijeli si pro ně DET.“
„Kdo jsou DET?“
„Řeknu ti to někdy jindy, teď se pokusíme od támhle toho chlapa sehnat nějaký vůz,“ ukázal jsem na postaršího muže se žlutočervenou baseballovou čepicí na hlavě.

Stál před otevřenými vraty a nápis CAR SERVICE nad těmi vraty vypovídal, že on by mohl pomoci sehnat nějaký vůz.


* * *

Muž si nás všiml, jak se k němu blížíme. Zastavil se a prohlížel si nás, jako by věděl, že nepocházíme odsud.

„Zabloudili jste?“
„Motor se rozbil,“ pronesl jsem.
„Kde to máte?“
„Kilometr a půl tam tím směrem,“ ukázal jsem za sebe.
„Jaký je to vůz, pane?“
„Starý VanBuck.“
„Dobře. Jinak já jsem Eduardu,“ představil se.
„Jsem Deny Fleet.“
„A máte čím zaplatit?“
„Ano,“ kývl jsem.
„Vezmu své auto a pojedeme se na ten motor podívat.“

Pokynul jsem hlavou a pousmál se směrem na Kennu.

„Jen doufej, že nepozná, komu patří,“ dodala.
„Nevěřím, že jsou ti indiáni odsud.“
„Hádáš?“
„Nejsem babka kartářka, ale zkušenost mi říkají…“
„…jednoho starýho VanBucka má Watanka. Je to indián,“ přerušil mě Eduardo.

A kurva, prolétlo mi hlavou.

„Znáte ho?“
„Každý ho tu zná.“
„Řekl jste to takovým tónem…“
„…není to dobrý člověk. Samé dluhy a hraje si na krále města, a rozhodně jím není. Všichni doufají, že ani nebude.“
„Indiáni,“ ušklíbl jsem se.
„Tihle Mustangové se roztrhli na dvě skupiny. Část mladých indiánů vedeni Watankou žijí ve městě. Náčelník Mustangů Černý kůň je s ostatními indiány na ranči, který je dva kilometry za městem.“
„Doba se změnila,“ podotkl jsem.
„Ano,“ pokynul muž. „Doba se změnila a většina indiánů pracuje v dole na stříbro.“

Chápavé přivření mých očí, ukončilo debatu na téma Watanka.


* * *

Eduardo nás pobídl, abychom ho následovali za dům, kde měl zaparkovaný bílý Cadillac. Byl dost opotřebovaný. Blatníky měl osypané rzí a kola nebyla originál. Podvozek byl o něco víc nad zemí, než je u těchto vozů obvyklé. U vozu proběhla úprava, aby se tento vůz mohl prohánět po silnicích, kterou jsou tady převážně v dezolátním stavu. Přesně jak řekla Kenna. Špinavé město.


„Jedeme!“ promluvil Eduardo a šlápl na plyn.

Vůz se odpíchl od země. Pod koly se zaprášilo a Eduardo s námi vyrazil jako by nás unesl.










Kapitola 4



Samayo.


Jakmile se vůz blížil k zelenému náklaďáku, Eduardo začal po mě házet podezřelé pohledy.

Zřejmě mu to došlo, pomyslel jsem si.

„Myslím, že tenhle VanBuck znám,“ spustil.
„Hm,“ dodal jsem a doufal, že se nebude už vyptávat.

Bílý Cadillac zastavil u krajnice. Eduardo vystoupil a otevřel kryt motoru. Chvíli se do něho díval a pak řekl, že to asi opravit nepůjde.

„Nejde to nebo nechceš?“ prokoukl jsem ho.
„Mysleli jste si, že nevím, komu ten náklaďák patří?“ podíval se na mě.

Eduardo věděl moc dobře, komu ten starý nafťák patřil.

„Nejde o to, komu patří, ale že potřebujeme ten auťák opravit,“ podotkl jsem.
„Kde je majitel?“
„Je mrtvý!“

Muž se na mě podíval vystrašeným výrazem. Pak řekl, že jeho smrt oplakávat nebude, ale jeho chlapi ve městě se budou chtít pomstít.

„Proto musíme sehnat nějaký vůz a vypadnout odsud!“
„Kam jste měli namířeno?“
„Do Calvert City,“ odvětil jsem. „Ale parta toho indiána nás přepadla,“ dodal jsem, aby pochopil, že nejsme žádní nájemní zabijáci.

Teď už ne, co se týče mě.

„Odvezu vás zpátky do města a najdu vám nějakou rachotinu, kterou se dostanete pryč,“ nabídl a zabouchl kryt motoru.
„Díky,“ pokynul jsem hlavou a vrátil se do bílého Cadillacu.

Kenna tam seděla a čekala, že jí vysvětlím, proč Eduardo nebude opravovat ten zelený náklaďák.

„Eduardo nám sežene auto, tenhle křáp už nepojede,“ pronesl jsem a čekal, až se řidič tohoto vozu vrátí.
„Dobře,“ šeptla.
„Jinak ví, že jsme Watanku zabili.“
„Cože?!“
„Není blbej. Ví, komu ten náklaďák patří. Řekl jsem mu, co se stalo a on rozhodně jeho smrt nebude oplakávat.“
„Tos mě uklidnil.“
„Můžeme jet,“ ozval se Eduardo, který se právě posadil na místo řidiče.

Lehce jsem pokynul hlavou a pohledem na zelený VanBuck jsem se nadobro rozloučil s tímto místem.


* * *

Jakmile jsme dorazili do města, Eduardo nám navrhl jednu tavernu, kde si můžeme odpočinout. Až sežene auto, staví se pro nás. Souhlasili jsme a našli tavernu, o které ten starý automechanik mluvil.

„Dáme si pivo,“ poručil jsem si u barmana, který si nás změřil svým podezřelým pohledem.

Bylo docela narváno. Všiml jsem si party indiánů v rohu místnosti a dvou mladíků, kteří si přeměřovali svou sílu v páce. Další trojice postarších štamgastů seděla na druhé straně malého lokálu.

„Máte čím platit?“ zeptal se přísně.
„Jistě,“ kývl jsem a vytáhl kreditku.
„Hotovost by nebyla?“ ohradil se barman.
„Něco taky mám,“ odvětil jsem a položil pěti dolarovku na stůl.
„Pro slečnu také pivo?“
„Ovšem,“ ozvala se Kenna a opřela se o bar.

Barman lehce pokynul hlavou a přinesl ještě jedno pivo, které položil před Kennu. Podíval se jí do tváře a pousmál se.

„Z daleka?!“ snažil se o komunikaci.
„Green Hill,“ prozradila.
„Tam se to prý před týdnem pěkně semlelo,“ pronesl postarší chlápek s plnovousem.

Seděl u stolu s dalším třemi muži.

„Příště nikomu neříkej, odkud jsme,“ šeptl jsem Kenně do ucha ve chvíli, když jsem políbil na tvář.
„Je hezký vychlazené,“ promluvila směrem k barmanovi.
„Máme kvalitní chladící agregát,“ dodal barman a vyrazil ke stolu, kde sedila čtveřice indiánů.

Barman položil na stůl dvě piva a chtěl odejít.

„Rico, zjisti, co jsou ty dva zač!“ řekl jeden z indiánů a mrkl na něho svým okem.
„Zkusím to,“ špitl barman a vrátil se za bar.

Měl jsem vážně žízeň, proto jsem sklenici piva do sebe dostal ještě dříve, než se barman vrátil.

„Ou, to byla žízeň,“ poznamenal barman uznale.

Přikývl jsem.

„Dáte si ještě jedno?“
„Jo.“
„Okej, přinesu ho hned.“

Kenna se usmívala a pomalu usrkávala hořký mok. Překvapivě jí chutnal.

„Tak tady to je,“ řekl barman a postavil přede mě plnou sklenici piva.
„Díky.“
„Jestli mohu být zvědavý…“
„…nechtějte to vědět. Musel bych vás zabít!“ pohrozil jsem vážným hlasem.

Myslel jsem to z legrace, ale barman se zalekl a ucukl. Pak se podíval směrem, kde seděla parta indiánů.

Něco mají za lubem, pomyslel jsem si.


* * *

Postávali jsme u baru, když se otevřely dveře. Byl to Eduardo.

„Má to auto,“ pronesl jsem směrem ke Kenně.
„To je dobře,“ kývla.
„Snad byste nespěchali, když vám chutná,“ ukázal na mou sklenici, která byla z poloviny vypitá.

Vrzzt!

Zavrzala židle. Skupina indiánů se najednou zvedla od stolu a vyrazila k baru.

„Budou problémy,“ procedil jsem mezi zuby.

Kenna mě slyšela a ohlédla se směrem k blížícím se indiánům. Eduardo mezi tím dorazil k nám.

„Mám pro vás vůz,“ řekl a opřel se o bar.
„To je dobře,“ ozval jsem se. „Počkejte na nás venku.“
„Co-co?“
„Blíží se k nám parta indiánů, která si bude chtít dokázat, jak jsou nebezpeční!“ dodal jsem.
„Sí, počkám.“

Eduardo se pozdravil s barmanem a odešel.


* * *

Nejvyšší indián se postavil vedle mě a spustil něco v indiánském jazyce. Ostatní se začali smát.

„Nemám čas si tu s vámi povídat, ale možná někdy příště,“ pronesl jsem a položil jsem prázdnou sklenici na stůl.
„Odkud jsi, gringo?“ zeptal se indián a podíval se jedním okem na Kennu.
„Půjdeme,“ řekl jsem a udělal krok stranou.

Indiánova noha se najednou objevila přede mnou.

„O co vám jde?!“ zeptal jsem se ho.
„Jak bych to řekl, gringo…“

Přerušil jsem jeho řeč prstem, který jsem namířil k jeho oku. Stačilo udělat krátký pohyb a indián by o něj přišel. Ostatní na to okamžitě zareagovali. V rukou se jim objevili nože.

„Indián, který říká gringo, neuznává indiánské tradice, že?!“ pronesl jsem.
„Co ty o tom víš!“ vyštěkl a uhnul do strany.

Nevšiml si mé nohy, kterou jsem přesunul a zakopl o ní.

Džuch!

Indián se rozplácl na zemi. Jeho kámoši se podívali na mě. Jeden z nich okamžitě zaútočil nožem.

Bum!

Dobře mířená rána poslala útočníka k zemi. Druhý z indiánů se mě také pokusil zasáhnout. Stačil jsem zvednout levačku, do které se jeho nůž zabodl. Pak se zlomil.

„Co?!“ vyhrkl překvapeně.
„Menší vylepšení,“ poznamenal jsem a pravačkou ho dvakrát udeřil ze strany do hlavy.

Vyjekl a upadl na zem.

„Ještě jeden pohyb a tvá holka to odnese!“ pohrozil poslední z party indiánů, který držel Kennu pod krkem a hrozil jí nožem.

Připažil jsem a snažil se uklidnit atmosféru. Indián byl nervózní.

„Koukej tu holku pustit!“ ozval se najednou dunivý hlas, který vycházel od vstupních dveří.

Všichni se otočili tím směrem. Stál tam ohromný chlap připomínající indiána. Dlouhé vlasy, místo čelenky měl však šátek a na krku měl náhrdelník z kostí.

„Ty, tu nemáš co dělat!“ vyhrkl muž s plnovousem.

Vstal, vytáhl nůž a postavil se mu. Vůbec jsem nepochopil, o co se pokoušel. Vždyť každý v tu chvíli musel vědět, že tenhle obr by jednou rukou zabil nejméně dva chlapy najednou.

„To byla chyba!“ zavrčel indián a zrazil ho k zemi.

Jeden pohyb pravé ruky mu stačil, aby se ho zbavil jako obtížného hmyzu. Nikdo dalšího ho už nenásledoval.

„A já myslel, že nejsi skutečnej,“ pronesl barman a pomalu sahal pod pult.
„Sáhni na tu zbraň a zemřeš!“ pohrozil mu.

Barman ustoupil od baru. Indián nechal Kennu jít.

„Půjdeme,“ pronesl jsem a s pohledem na Kennu jsem vyrazil kolem obra.

Hned jsem pochopil, že byl v minulosti nějakým způsobem modifikován. Podle mechanické části v jeho obličeji, kterou jsem zahlédl díky poškozené části jeho tváře. Co tady dělá, jsem netušil, ale věřil jsem svému instinktu, že když nebudeme pro něho hrozbou, nechá nás jít.

„Máš mechanickou ruku,“ pronesl směrem na mě.

Vidí do mě, pomyslel jsem si.

„Ano, mám.“
„Jsme si tedy trochu podobní.“

Určitě nehledá kamaráda, prolétlo mi hlavou.

„Jsem Samayo,“ představil se.
„Jsem Deny Fleet a to je moje…“
„…hezká žena!“
„A-ano,“ přitakal jsem.
„Jděte,“ ukázal ke dveřím a sám vykročil k baru.

Než jsme opustili zdejší tavernu, ohlédl jsem se ve chvíli, kdy srazil indiána, který ohrožoval Kennu nožem k zemi. Krev, která se objevila na zemi, byla známkou, že to zřejmě nepřežil.
Autor Danny Jé, 10.01.2020
Přečteno 90x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter