Vražda v Koberně - 5. kapitola Nečekaný host

I.

Zpoza dveří se ozval babiččin mírně rozespalý, ale pevný hlas:

„U všech čertů… Kdo je tam? Hned odemknu. Moment!“

Klíč v zámku zachrastil a dveře se pootevřely. Objevila se v nich babička. V noční košili a starém, vlněném županu, vlasy trochu rozcuchané.

„No konečně,“ neodpustila si matka poznámku. „Proč se proboha zamykáš? Co kdyby se ti něco stalo?“

Babička si nás jednoho po druhém prohlédla.

„Co se děje takhle po ránu?“ zeptala se po krátkém odmlčení.

„No, co bude se snídaní, mami?“ Matka si zlostně odfoukla pramen vlasů z čela. „Abychom věděli, jak se zařídit.“

„Co se staráš?“ vyjela babička zlostně. „Ehm. Já…“ Polkla naprázdno a začala si rukama urovnávat noční košili. „Udělám vám velkou vaječinu, co říkáte? Z domácích vajíček. Moc se omlouvám, že jsem to včera nezmínila. Jsem už stará bába.“

Moje matka pozvedla bradu, otočila se na podpatku a zamířila do pokoje, který sdílela s tetou Jarmilou.

Ester, stojící vedle mě, se chopila příležitosti. „Babičko, mohli bychom si s tebou na chvilku promluvit? O samotě?“

Babička na ni pohlédla. V očích se jí na okamžik mihl jakýsi stín, ale přikývla. „Jistě, Esterko. Ale ne tady v ložnici. To je takové moje… tabu. Pojďme radši dolů do jídelny. Počkejte…“

Čekali jsme, až se babička převleče. Sešli jsme společně do jídelny, ještě trochu prosycené pachem piva a slivovice ze včerejšího večírku. Nikdo jiný tam nebyl. Ester si nervózně mnula ruce, a když se ujistila, že jsme opravdu sami, naklonila se k babičce a šeptem se zeptala:

„Babi, ta tvoje pistole… Ta, kterou jsi měla po Němcích… Kde je?“

Babička se trošku zachvěla. „Ale děvenko, ta zbraň už tady v domě dávno není. Ta už je pryč… Celé roky je pryč.“

„Opravdu?“ naklonila Ester hlavu na stranu. „A… proč se teda zamykáš ve svém pokoji? A proč jsi na nás včera působila tak… tak mile?“

Babička hodila na Ester zvláštní, těžko čitelný pohled s lehkým úsměvem.

„Paní Zářeckou taky vykradli a zabili!“ Rychle se nadechla a ramena jí poklesla. „A víš, já jsem už stará, Esterko. Vím, že jsem na vás na všechny bývala opravdu přísná.“

Povzdechla si. Rovnala si záhyby na zástěře. Civěla do země. „Moc stará a nemám důvod vás vychovávat.“

Její pohled sklouzl ke mně. „Všimla jsem si, Michale, že tebe chce tvoje mamka pořád nějak usměrňovat. Máme tu přísnost asi v genech.“ Usmála se. „Až jednou budete mít vlastní děti, možná budete taky takhle přísní, kdo ví… Je jiná doba.“

Ester zrudla.

„Rozhodně nebudu vázat své děti ke stromu a strašit je supy!“ prohlásila surově. Udělala prudký krok vpřed, až musela babička neznatelně couvnout. „A víš co? Dělej si, co chceš! Ať si tě tady klidně někdo oddělá! Mně už je to úplně jedno! Tvé mrtvole se pak jenom vysměju!“

Babiččiny rty se stáhly do úzké linky, ale nevyřkla ani hlásku. Jen tam stála a hleděla na Ester s nepřítomným výrazem ve tváři.

Ester náhle zmizela.

„Jdu připravit tu vaječinu,“ pronesla babička zdánlivě klidně, otočila se a zamířila do kuchyně.

Stál jsem a přemýšlel. Babička se opravdu něčeho bála. Vraha paní Zářecké, nebo v tom bylo něco dalšího?

Vtom jsem za sebou zaslechl hlasy Simony a Davida. Přicházeli z chodby do jídelny a usmívali se. Pozdravili jsme se. Hodiny ukazovaly pár minut před osmou a žaludek se mi začínal hlásit o svá práva. Přesunuli jsme se do obývacího pokoje.

„Jak to vypadá se snídaní?“ zeptala se Simona zvědavě, právě když jsem si sedal do ušáku. „Už mám docela hlad.“

Informoval jsem o snídani.

„Vaječina? Tak to je super!“ rozzářila se Simona. „A co dneska podnikneme? Včera jsem se bavili o výletu.“

Ester, jež se právě neslyšně objevila ve dveřích, se okamžitě zapojila.

„Určitě bych chtěl navštívit dědečkův hrob a zámek ve Slezských Rudolticích!“ řekla. „Ten obzvlášť! A samozřejmě Pelhřimovy!“

Ester podezřele zajiskřilo v očích…

 

II.

Na snídani jsme v jídelně sešli téměř všichni. Chyběl jen strýc Jiří. Teta Eliška jeho absenci komentovala s hraným zoufalstvím:

„Ten můj Jiřík to včera trochu přehnal s pitím. Říkala jsem mu, ať nepije tu slivovici, že mu to nesvědčí. On si ale myslel, že musí vypít tolik co já… A ještě pro jistotu o jednu půlku navíc, snad aby se ukázal. No, chlapi, nedají si říct…“

Babička přinesla obrovskou mísu s míchanými vajíčky.

Debata se stočila k tomu, kdo co bude přes den dělat. Peter, který dosud spíše jen zdvořile naslouchal, se ozval, že by rád navštívil zříceninu Fulštejn a zámek ve Slezských Rudolticích.

Simona mu okamžitě nabídla:

„Můžete jet s námi! Taky to máme v plánu. Sice se všichni nevejdeme do jednoho auta, ale vy máte svoje.“

Peter se zdvořile usmál.

„Děkuju za nabídku, Simono. Jsi moc milá. Dneska bych se rád věnoval Magdě. Pojedeme sami. Uděláme si takový komornější výlet.“

Při Peterových slovech se Magdaléna, sedící vedle něj, usmála zářivě jako sluníčko, jež vyšlo po dlouhém dešti. Sluníčko, které momentálně na obloze scházelo.

 

III.

Krátce po snídani jsme se já, Simona, David a Ester nasoukali do Davidovy prostorné octávky. Peter s Magdalénou nám zamávali od vchodu s tím, že se možná někde potkáme.

Jakmile jsme se rozjeli po úzké cestě směrem do Bohušova, myšlenky se mi zase vrátily k ránu a podivnému incidentu u babiččiných dveří.

Má matka… Babička neotevřela dveře, když slyšela jen matčin hlas. Až promluvila Ester, babička se ozvala a s váháním odemkla. Proč? Proč taková opatrnost zrovna vůči mé matce? Obávala se snad, že právě moje matka je vrah, o kterém Ester v noci tak naléhavě mluvila?

Z vnitřního monologu mě vytrhla až rázně zatažená ruční brzda Davidova auta. Zastavili jsme v Bohušově, kousek od kostela sv. Martina.

O všech bodech dnešního výletu rozhodovala Ester. Ona navrhla první nácestný cíl a určovala směr.

Šli jsme cestičkou ke kostelu a přilehlému hřbitovu. Místo působilo klidně, až opuštěně.

„Dáme si soutěž, kdo jako první najde dědečkův hrob?“ navrhla Simona s lehkým úsměvem, snad aby odlehčila trochu ponurou atmosféru.

Rozptýlili jsme se mezi náhrobky. Netrvalo to dlouho. Zaujal mě jeden prostý, žulový kámen, trochu stranou od ostatních.

„Tady!“ zavolal jsem.

Ostatní přišli blíž.

Na kameni bylo vyryto: Felix Martinec, narozen 1938, zemřel 2015.

Žádná fotografie, žádné zbytečné ozdoby.

Ester tiše hleděla na hrob. V očích se jí třpytily slzy.

Setrvávali jsme v mlčení, každý ponořen v hlubinách svých myšlenek.

 

Usměvavý dědeček seděl v křesle ve svátečním pokoji. Prořídlé, světle hnědé vlasy mu proplétaly stříbrné nitky šedin. Mně bylo možná deset. Pomáhal jsem mladšímu Jirkovi postavit věž z kostek. Babička odjela ten den do Krnova.

Dědeček se zvedl z křesla, přisedl k nám na zem a povídal mi: „Michale, až jednou budeš velký, dospělý, odcestuj daleko. A buď rozvážný. Vyber si ženu poctivou a hodnou.“

Rozuměl jsem jeho slovům. Tehdy jsem si vybavil sedmero řek a hor, za nimiž se žilo jinak, lépe. Bez krutých trestů, bez babičky.

„A jestli se zmýlíš,“ pokračoval dědeček, „pak musíš být odvážný! Musíš být odvážný ukončit to…“

Dědeček měl jistě na mysli sňatek. Anebo ne?

 

Kdo ví, jak dlouhá chvíle uplynula, než panující ticho proťal Simonin hlas. Oznámila nám, že musíme pokračovat k dalšímu stanovišti – zřícenině Fulštejn.

K zřícenině hradu vedla pár set metrů dlouhá lesní pěšina do strmého kopce. Krok Ester postrádal obvyklou lehkost. Zjevně se na ní ještě podepisovaly následky včerejšího večera. Zůstal jsem po jejím boku a srovnal s ní chůzi i dech, zatímco Simona s Davidem nám brzy zmizeli z očí v čele naší malé výpravy.

„Poslyš, Michale, co si myslíš o tom ránu?“ tázala se mě Ester.

„Myslíš babiččinu reakci na naše otázky týkající se zbraně? Nebo její tvrzení, že už žádnou nemá?“ upřesnil jsem.

„Přesně tohle,“ přikývla Ester. „Myslíš, že tu zbraň fakt někomu dala? Nebo ji jenom líp schovala? Kde je podle tebe pravda?“

Povzdechl jsem si.

„To jsme se bohužel nedozvěděli. A ty jsi, mám-li být upřímný, byla po ránu trochu zbrklá a až moc emocionální.“

Ester se na mě zazubila.

„Chceš tím říct, že nezvládám emoce? Že jsem hysterka?“

„Ne, to ne,“ bránil jsem se, ačkoliv jsem si to možná trošku myslel. „Jen… ano, tvá reakce na babiččino vysvětlení byla možná trochu přehnaná. Myslím…“

„Zato tvoje reakce by nebyla vůbec žádná!“ skočila mi Ester vyčítavě do řeči. „Copak… copak ty si opravdu nemyslíš, že babičku chce někdo zabít? Vždyť je to přece nad slunce jasné. Po tom všem!“

Zastavil jsem se.

„Nevím. Je to všechno tak absurdní, tak zvláštní, tak…“

„No jasně, že to je zvláštní!“ vykřikla Ester téměř vítězoslavně. „Jsme přece jen kousek od vraždy!“

Unaveně jsem si promnul oči.

 „Nejvíce absurdní na tom všem je asi to, že řešíme vraždu, která se ani nestala,“ pronesl jsem nahlas.

„Stala! Nezapomínej na vraždu paní Zářecké. A brzy se stane další! No dobře, s největší pravděpodobností stane, pokud se dřív něco opravdu zásadního nestane!“

„A to je podle tebe co?“ zeptal jsem se a znovu jsme se pomalu rozešli do kopce.

„Musíme zadržet vraha!“ odpověděla Ester s naprostou samozřejmostí.

Zastavil jsem se podruhé a nevěřícně se na ni podíval.

„Vrah paní Zářecké chce podle tebe zavraždit i babičku? Proč? Chce jí ukrást zlato? Včera jsi byla přesvědčena, že potencionální vrah babičky je někdo z rodiny. Znamená to tedy, že paní Zářeckou zavraždil někdo z členů naší rodiny? Třeba tvoje, nebo moje matka? A co vím, smrt babičky by ti přece udělala spíš laskavost, ne?“

Ester na okamžik znehybněla a její pohled sklouzl někam do prázdna.

„Je to kruté, Michale, ale v tom druhém bodě máš pravdu. Nicméně, v tom prvním bodě taky. Ano, jsem přesvědčena, že vrahem paní Zářecké je někdo z naší rodiny!“

„Máš k tomu důkaz?“

„Cítím to v kostech!“ pozvedla Ester obočí.

Došli jsme k samotné zřícenině hradu Fulštejn. Z původně mohutného hradu zbyly už jen fragmenty zdí, zarostlé vegetací. Okolí se však dostatečně udržovalo.

Simona s Davidem už na nás čekali. Simona zaníceně fotografovala každičký detail ruin.

„Ani bych se nedivila,“ pozvedla Ester hlavu, „kdybychom tady dneska našli další mrtvolu!“

Simona se na ni otočila se staženým obočím. „Prosím tě, Ester, jsi v pořádku? Nejsi ještě opilá?“

„Tady není nic v pořádku,“ pronesla Ester jízlivě. „Asi vidím věci, které normální smrtelník vidět nechce…“

Po deseti minutách jsme se přesunuli zpět k autu a vydali se do nedalekých Slezských Rudoltic, abychom stihli zkrácenou prohlídku zámku.

Na zámku nás přivítal kastelán Vojta, sympatický chlapík kolem třicítky a Esteřin kamarád.  Jeho tvář zdobil hustý plnovous a z očí mu hleděla nakažlivá jiskra pobavení.

„Tak Vojto, povídej!“ vybízela jej Ester s nespoutanou zvědavostí. „Co je tady na zámku úplně nejzajímavější? Máte tu nějaké tajné chodby, poklady, nebo aspoň pořádného ducha? Tak dlouho jsem tě neviděla!“

Vojta se srdečně zasmál.

„Tajné chodby možná, pokladů spoustu, a pokud jde o duchy… ty tady taky máme!“

Ester nadšeně poskočila. „Fakt? Jak jste to zjistili? Viděl je někdo?“

„To bych zrovna neřekl,“ odpověděl Vojta s žertovným úsměškem a snížil hlas. „Pomohly nám ale moderní technologie.“

Ester se na okamžik zamyslela, načež vyhrkla svůj tip:

„Získali jste otisky prstů toho strašidla?“

Vojtův smích se rozlehl zámkem.

„Geniální nápad! To jsme ještě nezkoušeli. Ne, zatím ho jen několikrát zaznamenala bezpečnostní kamera. V noci… Pohybové čidlo se spustí, kamera začne nahrávat, ale…“

„A jak vypadá?“ skočila mu do řeči Simona.

„No právě,“ pokrčil rameny Vojta. „To nikdo netuší. Kamera ho sice zaznamená, ale vlastně vůbec nezachytí. Na záznamu není vidět vůbec nic! Jen prázdná místnost, přestože čidla hlásí pohyb. Možná duch šlechtice Alberta Josefa von Hoditz.“

„Zajímavé,“ mnula si Ester bradu. „Anebo duch paní Zářecké z Dolních Povelic!“

„Ach, to byla tragická událost,“ vydechl Vojta. „Obávám se však, že duch se nám tu objevil ještě v době, kdy paní Zářecká žila.“

„Byla to loupežná vražda?“

„Slyšel jsem takovou verzi.“

„Co jí tehdy ukradli?“

„Nějakou sochu?“ poškrábal se Vojta za uchem. „Už si přesně nepamatuji. Všechno by věděla její sousedka. Možná i to, co není pravda.“

„Znal jsi paní Zářeckou?“

„Samozřejmě,“ přikyvoval Vojta. „Občas se mnou něco konzultovala, když ještě psala bohušovskou kroniku. Ale za poslední rok jejího života, teda vlastně celý minulý kalendářní rok, jsem ji viděl jen dvakrát. Už téměř nikam nechodila. Myslím, že jí táhlo k osmdesátce. Její rodina bydlela v Dolních Povelicích už od nepaměti. Byli to jedni z mála českých starousedlíků. Paní Zářecká byla hodná a velmi sečtělá ženská. Měla vždycky tak trochu navrch oproti jiným obyvatelům.“

„A co její vrah? Nikdo nikoho nepodezříval?“ dychtila po dobrodružství Ester.

„Spekulovalo se, že vrah není místní. Radši bych na tu smutnou záležitost zapomněl…“

Prohlídka zámku, okořeněná Vojtovým výkladem plným historických perliček a místních drbů, se ukázala jako nečekaně zábavná. Podle plánu jsme se následně přesunuli na malé nádražíčko, abychom se svezli pověstnou Osoblažkou v úseku Slezské Rudoltice – Osoblaha.

Vlakem opět cestovalo jen pár lidí. K mému překvapení nastoupila do vlaku skupinka tří německých turistů středního věku. S batohy na klíně a rozloženými mapami pečlivě studovali ubíhající, deštěm omytou krajinu a tiše si cosi šeptali. Němce to sem zjevně stále táhlo.

V Osoblaze jsme kvapným tempem zamířili k židovskému hřbitovu. Rozkládal se na mírném svahu za obcí. Staré náhrobky se tísnily jeden vedle druhého, některé zpola zapadlé v zemi, jiné nakloněné, jako by je tíha věků ohýbala k zemi.

Z místa dýchala zvláštní směsice zmaru a nezdolnosti. Macevy, vesměs poražené a znovu vztyčené, nestály na původních místech. Silné, podmanivé místo, kde se historie mrazivě dotýkala přítomnosti.

Než nás čekala poslední zastávka, zastavili jsme se na rychlý oběd v jedné z mála místních restaurací. Pizza se jevila jako nejrychlejší a nejbezpečnější volba. Měli jsme co dělat, abychom stihli vlak zpátky do Slezských Rudoltic.

Ze Slezských Rudoltic jsme se Davidovým autem, po cestě připomínající tankodrom, kodrcali do zaniklé vsi Pelhřimovy.

Díky úsilí dobrovolníků a nadšenců tam z ruin znovu povstal kostel svatého Jiřího Mučedníka. Stál osamoceně uprostřed lesíka, obklopen jen zbytky základů původních domů, jako tichý svědek pohnuté historie tohoto regionu. Místo mělo vskutku magickou, neopakovatelnou atmosféru.

Ester nám nadšeně vyprávěla o hrobce, kterou zde prý minulý rok při rekonstrukčních pracích objevili pod podlahou kostela.

„Kdoví, co všechno se v ní nacházelo… Jaké tajemství tam leželo po staletí… To snad dneska už nikdo neví,“ pronášela tajemným hlasem.

 

IV.

Na vysílání hokejového utkání, začínající ve dvacet minut po čtvrté, jsme dorazili s více než dostatečným předstihem.

„Kdybychom nespěchali na ten zatracený hokej, mohli jsme ještě stihnout procházku v Dolních Povelicích,“ prohlásila Ester.

„Co tam?“ vyhrkla Simona.

„Poklábosit s místními… Nezávazně,“ prohlásila Ester šibalsky a mnula si dlaně.

Když jsme se blížili k babiččině domu, zamířila k nám drobná, až asketická postava, která před chvílí vystoupila ze stříbrné škodovky.

Bratranec Jiří. Tmavé, lehce vlnité vlasy mu padaly do čela.

Pro rozlišení bratrance a strýce budu pro bratrance používat pojmenování Jirka a pro strýce pak Jiřík.

„Čau, lidi,“ mával nám. Zapálil si cigaretu.

Simona s Davidem zmizeli v domě. Já a Ester jsme na Jirku počkali.

Jirka nám nabídl cigaretu, oba jsme odmítli.

„No nazdar, Jirko,“ spustila Ester překvapeně. „Myslela jsem, že umíráš doma s horečkou. Tak nějak to včera teta Eliška líčila.“

Jirka se suše zasmál.

„Abych řekl pravdu, ani jsem netušil, že babička pořádá nějakou oslavu. Dopis, který mi poslala, se zřejmě někde po cestě ztratil, protože jsem ho vůbec neobdržel. Ještě ke všemu babička řekla mámě, ať mi o žádném dopise ani neříkají, že to bude pro mě obrovské překvapení.“

„Takže jsi úplně zdravý?“ vyzvídal jsem.

„Naprosto,“ přikývl Jirka. „Našim jsem jen řekl, ať mě omluví, že mi není dobře. V pátek jsem totiž neměl čas, musel jsem dodělat něco do práce. A to není všechno. Kolega měl narozeniny a oslava se protáhla až do noci… Pak mi v noci babička volala, ať okamžitě přijedu. A tak mě tady máte!“

„To je skvělé, že jsi dorazil!“ rozzářila se Ester. „Babička je teď totiž nějaká jiná. Mnohem milejší. Ale je fakt, že jsem ji od dědečkova pohřbu ani jednou neviděla.“

Jirka přikývl a odhodil nedopalek do trávy.

„Ani já to s návštěvami nepřeháním. Moje ségra sem jezdí častěji.“

Vstoupili do babiččina domu.

„Máte tady vůbec ještě volné místo na spaní?“ ptal se s obavou Jirka.

„Ále, místo se vždycky najde,“ smála se Ester. „Třeba na půdě.“

Zamířili jsme rovnou do jídelny, odkud se ozývaly hlasy. U velkého stolu seděli babička, teta Eliška se strýcem Jiříkem a moje matka Eva.

Babička zakašlala. Povstala. Ruka, v níž držela šálek, se třásla.

„Ty… ty jsi do-dorazil?“ zakoktala babička. Její tvář zbledla. „Ale… proč?“

Teta Eliška se na svého syna zamračila.

„Myslela jsem, že jsi nemocný a ležíš v posteli,“ přimhouřila oči.

„No, nemocně zrovna nevypadá,“ utrousila moje matka a změřila si Jirku pohledem, který by propíchl i brnění. „A jestli je a roznáší tady covid nebo něco podobného, je to od něj velmi nezodpovědné.“

„Ale ne, nejsem nemocný,“ bránil se bratranec Jirka a pohledem těkal po místnosti. „Ten dopis, babi… Vůbec nedošel. Už jsem ti to říkal.“

„U všech čertů… Kdy?“ vytřeštila babička oči. Její tvář se naráz naplnila krví. Vrásky kolem úst jí ztvrdly do hlubokých koryt.

„V noci,“ tvrdil pevným hlasem Jirka. Stál nehybně. Tvář jako by zkameněla. Ruce mu volně visely podél těla. „Volala jsi mi.“

„Prosím? Co to ten kluk zase mele?!“ zaskřehotala babička. Na spánku jí nebezpečně vystoupila tepna. Její oči se zúžily do dvou nenávistných štěrbin. Prsty pravé ruky zatínala do hrany stolu. „Nevolala jsem ti! Netuším, o co ti jde! Lžeš!“

Levá ruka se třásla. Jako list v bouři.