Vražda v Koberně - 7. kapitola Výstřel

I.

„Přátelé,“ ozval se Peter, „Opravdu nikdo nechce ochutnat kmínku? A co zelenou? Co ty, Ester?“

Právě jsem se s Ester vracel zvenčí.

„Hele, včera mi bohatě stačilo,“ odpověděla Ester a posadila se vedle mě na gauč. „Dneska už nechci pít, respektive pivo bych si dala.“

David s Jirkou však s nabídkou zelené souhlasili. Peter zmizel a za chvíli se vrátil hned se třemi lahvemi alkoholu. První lahev kmínka, druhá mátový likér a třetí filipínský rum.

Navzdory této nabídce jsem dal přednost pivu. Konverzace se stočila k tématu domácích mazlíčků.

„Ester,“ začal David a s mírným úšklebkem, „ty jsi taková zapálená vegetariánka… Když máš psa nebo kočku, děláš z nich vegetariány, nebo jim dopřeješ kousek flákoty?“

Ester pobaveně pohodila hlavou. „Ale prosím tě, Davide. Nejsem fanatička, abych trápila šelmu mrkví. Ostatně,“ její hlas o tón klesl a pohled jí sklouzl k prázdnému místu u nohou, „teď už je to jedno. Betty odešla. Fenka, zlatý retrívr. Byla to úžasná společnice.“

„Zlatého retrívra jsem měl taky,“ přidal se Peter. „Ale ta moje se jmenovala Luna.“

„A babička měla přece Bobíka, že?“ vzpomínala Magdaléna. „Byl takový velký, ne moc chlupatý…“

 

Německý ovčák. Pes Bobík…

Babička seděla na lavičce u stájí. Jehlice v jejích rukou rytmicky cvakaly a pod prsty jí rostlo cosi vlněného. Teploměr hlásil téměř třicítku, ale stín u stájí příjemně chladil.

Já a Simona jsme si hráli na malém pískovišti, jen pár kroků od entity.

„Poveď se mi, bábovičko,“ pobízela sestra lopatkou převrácený kbelík. „Jestli se mi nepovedeš, tak dostaneš na pjdel.“

Babička odložila pletení a se zvednutou hlavou jako páv kráčela směrem k pískovišti. Hrdě se usmívala.

„Simonko,“ poklekla k sestře a pohladila ji po vlasech. „líbí se mi tvoje ráznost.“

„Co to je jáznost?“ stáhla Simona obočí k sobě a vzhlédla od bábovičky.

„To znamená, že jsi moc šikovná.“

Babička si nevšimla temného stínu. Bobík vyběhl zpoza stájí a červenou vlnu ukořistil do své tlamy. Pes pobíhal s klubkem jako splašený.

„Co to?“ vykřikla babička, když se otočila. „Budižničemo, dej to sem!“ Beze slova napřáhla pravici a rozevřela prsty v neochvějném gestu. Její dlaň vytvořila mělkou misku.

Bobík štěkl a rozeběhl se jiným směrem. Babička mu šla v ústrety, avšak pes hravě uskakoval. Rudé vlákno mu viselo z tlamy a v syté zeleni trávníku vytvářely klikaté čáry.

Po dvou třech minutách pes zastavil těsně u mě a s tichým mlasknutím mi klubko upustil k nohám. Babička za mými zády ztichla. Ten náhlý klid byl horší než její křik. Jako by i ona pochopila, že Bobík právě označil mé ruce za ty, které mají v této hře pokračovat.

 

Z myšlenek mě probralo zjevení. Ve dveřích obývacího pokoje stála moje matka. Na sobě měla svůj elegantní hedvábný župan a v ruce držela knihu. Změřila si nás všechny přísným pohledem, který se na okamžik zastavil na mé sklence s pivem.

„Raději vás tu nechám napospas vaší zábavě,“ pronesla s ledovým klidem, ze kterého čišelo jasné opovržení. „Je čas na knihu.“ Otočila se a zmizela.

Magdaléna zesílila hudbu. Z reproduktorů se teď linul hlas Haničky, jeden z jejích optimistických hitů. Vzápětí ke mně Magdaléna přitančila.

„Michale, pojď si se mnou zatančit!“ táhla mě za ruku. Než jsem se stačil vzpamatovat, už jsem stál uprostřed malého volného prostoru. Její kroky postrádaly jakýkoli rytmus a neustále mi šlapala na nohy, a to se takřka nedotkla alkoholu.

Zato David, Jirka a Peter se už docela slušně rozpili a jejich smích místy přehlušoval hudbu.

Po dvou písničkách, které mi připadaly jako věčnost, jsem se s omluvou konečně vymanil z Magdalénina tanečního objetí a s úlevou si sedl zpět na gauč. Byl nejvyšší čas na panáka filipínského rumu.

Hodiny na stěně ukazovaly přesně devět, když přicupitala do obývacího pokoje teta Eliška. Oči jí zářily a na tváři se jí usadil široký úsměv.

„Děcka, noc je ještě mladá! Dejte to ještě více nahlas!“ vykřikla a boky se jí okamžitě rozvlnily do rytmu. Ester se k ní bez váhání přidala a k mému úžasu i bratranec Jirka. Ten se sice pohyboval s elegancí rezavého soukolí, ale v zavřených očích a blaženém úšklebku měl vepsáno, že pro něj v tu chvíli zbytek světa přestal existovat.

David mezitím v křesle svíral opěradla a nakláněl se k Peterovi tak blízko, až se jejich čela téměř dotýkala. Sypal z rukávu analýzy trhu s takovou dravostí, že i laik cítil váhu každého čísla. Mluvil o grafech a budoucích ziscích s neochvějnou jistotou vizionáře, kterému by v tu chvíli uvěřil i ten nejskeptičtější bankéř.

„Na Wall Street jsi už byl, Davide?“ Peter se zasmál a uznale ho klepl po rameni. „Osahal jsi mu ty mosazné koule?“

„Byl jsem tam,“ přikývl David s naprostou samozřejmostí. „Dvakrát. Ale neměl jsem zapotřebí mu šahat na intimní partie. To dělají ti, co ničemu nerozumí a potřebujou štěstí. Navíc ten býk není přímo na Wall Street.“

Peter se zasmál a rovnou dolil sobě i Davidovi.

Jirka se právě v tu chvíli pokusil o ambiciózní piruetu, jenže se Ester zapletl do nohou. Následoval tupý náraz, po kterém se stojací lampa nebezpečně rozkomíhala.

„Pozor na mé porcelány!“ ozvalo se od dveří babiččino hudrování.

„Ale mami, neboj se!“ chichotala se teta Eliška a předvedla podivný úklon, při kterém málem ztratila rovnováhu. „Když ten porcelán přežil Němce, přežije i Jirkovy kopyta!“

Babička si povzdechla. Posadila se do křesla a na stolek před nás položila velkou mísu s brambůrkami. „Tady máte, děti, abyste měli co chroupat. Máte všeho dostatek?“

„Samozřejmě, babi. vůbec se netrap,“ mávla rukou Simona. „My víme, kam v kuchyni zašmátrat, kdyby něco chybělo.“

Cestou na toaletu jsem musel projít jídelnou. Teta Jarmila se strýcem Jiříkem tam právě úřadovali u stolu. Slyšel jsem útržky jejich politické debaty, které dominoval strýcův hřmotný baryton.

„A já ti říkám, Jarmilo, ta fialka jedna prohnaná brzo skončí!“ hřímal Jiřík a ukazovákem důrazně tloukl do ubrusu. „To, co my s Eliškou sledujeme každý večer v televizi, je hrůza! Jen samé přešlapy a lži! A pořád nás jenom okrádají! Každý rok ve všem klesáme. Životní úroveň jde dolů…“

„No, ale zase teď třeba trochu zlevnily ředkvičky,“ namítla teta Jarmila smířlivě. „Ale jinak máš asi pravdu, Jiříku.“

Na ztvrzení svých slov, možná i na kuráž sáhl Jiřík po lahvi slivovice. Sklo o sebe břinklo a poctivá štamprle v nich jen zasyčela.

Když jsem se vracel, zachytil jsem ještě cosi o „zelené zkáze“. Raději jsem přidal do kroku. Představa, že bych se do téhle debaty zapojil, mi naháněla větší hrůzu než strýcovy apokalyptické vize. Moje názory by v téhle místnosti působily jako granát s vytaženou pojistkou.

Teta Eliška po mně chňapla, ale prosmýkl jsem se jí pod paží a s úlevou zapadl na volnou židli poblíž babičky. Ta zrovna s jistou hrdostí vyprávěla o původu svých porcelánových pokladů.

„…tak samozřejmě, nejvíce toho mám z Německa. To jsou krásné kousky, co tu po nich zůstaly. Ale něco mám i od nás. Na Karlovarsku vyráběli nádherný porcelán. Hlavně za komunistů… A pak jsem dostala celou jednu sadu z polského Wałbrzychu, víte? Od tetičky z Brantic.“

„A prodala jsi někdy něco z těch věcí po Němcích, babi?“ zeptala se Magda.

Babička se na moment odmlčela a pohledem přelétla prosklený příborník.

„Prodala? Zlato jsem si nechala, to je jistota. Porcelán taky. No, nějaký ten starý, rozbitý nábytek se časem vyhodil, to jo. Ale že bych něco prodala? Nic! Všechno bohatství je pořád tady, v tomhle domě… Zlato mám obzvlášť dobře schované!“

Babiččiny koutky se rozšířily. V oku se zablýsklo.

 

II.

Přesně ve 21:25 se babička zvedla ze svého místa.

„Děti moje, už jsem opravdu unavená,“ zívla. „O půl desáté už vždycky ležím, víte? Půjdu se osprchovat a zalehnu.“

Stočila pohled na Magdalénu. „Magdičko, doprovodila bys mě?“

Magda beze slova vstala, nabídla babičce rámě a obě odešly.

„No jasně, opět Magdička,“ odfrkla Ester. „Hloupá Magdička, která musí asistovat všude.“

Teta Eliška právě uprostřed divokého záklonu zamrzla a probodla Ester přísným pohledem. „Takhle o Magdě nemluv, Ester! Je to hodná holka. Pojď radši ty roupy vytancovat!“

Pokojem se valil hluk, smích a vůně rozlitého alkoholu. Peter přinesl další láhev zelené a vítězoslavně s ní zakroužil nad hlavou, i když i jeho zásoby kmínky se tenčily.

„No, tydlencty… tydlencty akcie, to je fakt… fakticky dobré, jo?“ drmolil David směrem k Peterovi a lovil z kapsy mobil. „Takhle, hele… tady je ta aplikace… Počkej…“ Telefon mu vyklouzl ze zpocených prstů a s měkkým žuchnutím dopadl na koberec.

Peter se pro něj galantně sehnul, ale s tichým heknutím se skutálel na zem vedle gauče.

„Nic nevydržíte!“ smála se Ester od srdce.

„Víš ty vůbec, kolik toho do sebe dneska nalil?“ Simona si zabořila obličej do dlaní a rezignovaně zavrtěla hlavou. „To snad ani není pravda! A ještě míchat pivo se zelenou…“

David nasadil výraz zpráskaného psa. „Máš pravdu, Simčo. Radši už moc nebudu tu… tu zelenou. Zajdi mi, prosím tě, pro jedno pivečko, ju?“

Peter se s funěním zapřel o opěradlo křesla, odlepil se od země a odmítavě mávl rukou na Simonu, že to zařídí sám. Když se po chvíli vpotácel zpět, svíral v každé ruce jednu lahev.

Ve dveřích do obývacího pokoji se právě objevila Magdaléna. Hodiny na stěně ukazovaly 21:45.

„Babička se asi opravdu nějak bojí,“ špitla Magdaléna a nervózně si kroutila vlasy. „Chtěla, abych na ni počkala před koupelnou, dokud se neosprchuje, a pak abych ji doprovodila až do ložnice. A hned nato se tam zamkla!“

„Přesně tak!“ Ester vyskočila a triumfálně rozhodila rukama. „Všechno to do sebe dokonale zapadá! Říkám to pořád!“

Simona si povzdechla. „Prosím tě, Ester, celý den i večer nás strašíš nějakými vraždami. Babička se podle mě obávala, že by někde upadla, když vypila trochu toho alkoholu. A vůbec, já taky brzo vyprovodím svého muže do postele,“ zakroutila nad Davidovým stavem hlavou, „protože tohle už vážně není normální. Alkohol a vraždy!“

„Pojďte tančit, já vám povídám. Dokud hrajou!“ poskakovala Eliška s pivem v ruce.

„Však uvidíš, Simono,“ ztišila Ester hlas. „Cítím to napětí přímo ve vzduchu. Všude kolem nás!“

„Ester, to, co tu cítíš, jsou alkoholové výpary,“ vzdorovala Simona a otevřela okno. „Je tu nedýchatelno.“

Magdaléna využila chvilkového ticha a obratně stočila hovor k loňským povodním. David s Peterem stále nevyčerpali téma investic a teta Eliška dál neúnavně vířila po místnosti.

 Přesně ve 22:10 odložil Peter s těžkým povzdechem odstavil prázdnou lahev od kmínky. Zíral na dno, jako by tam hledal ztracený ráj. „Přátelé, je mi líto, ale kmínka došla. Už nemůžu. Už nene…“

David si ještě nalil štědrého panáka filipínského rumu. Jenže když se chtěl napít, nejistě zavrávoral a jen zázrakem se neporoučel k zemi. „Ještě jedno… ještě jedno pivko,“ mumlal do prázdna.

„Jak ses mohl takhle zřídit, Davide!“ vykřikla Simona rudá vzteky. „Vždyť se sotva držíš na nohou! Jdeme okamžitě nahoru! Spát! To už vážně není pravda!“

S neskrývaným rozhořčením podepřela svého manžela a odvedla jej z obývacího pokoje.

Teta Eliška se také vypařila.

Peter se držel za žaludek, zhluboka dýchal a podivně polkl. Poprosil Magdalénu o sklenici vody. Jeho přítelkyně mu ji okamžitě donesla. Pak se do sebe zaklesli a v podivném, mátožném rytmu se začali kolébat uprostřed pokoje.

Ester si sedla vedle mě a žvatlala cosi o záclonách ve svém bytě. Vůbec jí nevadilo, že ji nevnímám. Díval jsem se na Petera a Magdalénu. Ta se

O půl jedenácté se vrátila Simona. Vypadala, jako by právě složila vagon uhlí. Ramena jí klesla a z tváře zmizela veškerá barva. „David je v posteli. Byl to nadlidský výkon ho tam dostat.“ Opřela se o zárubeň a vydechla.

Peter zničehonic ztuhl. Vytrhl se z Magdalénina objetí, dlaní si křečovitě přitiskl ústa a hrdlem mu projel jen nečitelný, přidušený zvuk. Bez jediného ohlédnutí se otočil a v polopředklonu vystřelil z místnosti.

„Hele, a je to tady. Kmínka se hlásí o slovo,“ zhodnotila situaci Ester uspokojivým hlasem.

Magdaléna na tváři vykouzlila zářivý, možná až příliš nehybný úsměv. Energicky sáhla po ovladači a pokojem se rozlehly proslulé švédské kapely. Hlasitost vytočila tak hlasitě, až babiččin porcelán varovně zadrnčel.

Odněkud zpod ubrusu vylovila lahev sektu. Prsty se jí sice trochu pletly, jak se snažila odstranit drátěný uzávěr, ale tvářila se, že nic není důležitějšího než další přípitek. Jirka jí lahev vyvlastnil s nečekanou rozhodností, i když se u toho nebezpečně zakymácel. Korek opsal divokou trajektorii, těsně minul starožitný lustru a zmizel kamsi za nábytek.

Rána přilákala do obývacího pokoje tetu Jarmilu.

„Ježiši, já myslela, že se tady snad střílí!“ hrozila rukou. „Vy teda dopadnete! Co to tu vyvádíte?“

„Ale mami, klid,“ zazubila se Ester. „Ty taky nevypadáš podle hlasu zrovna střízlivě. Neměla by sis jít taky radši lehnout?“

Teta Jarmila si povzdechla. „No, to bych asi udělala nejlépe.“ S těmi slovy pomalu odkráčela z místnosti.

Zhruba ve 22:45 se do obývacího pokoje vrátil Peter. Z tváří mu zmizel šedavý odstín a kolem spánků se mu lesklo několik kapek studené vody.

Magdaléna mezitím stihla vypít snad dvě deci šampaňského, což ji zřejmě inspirovalo k dalšímu nápadu.

„Tak ráda bych si po dlouhé době zakouřila,“ střelila pohledem po bratrovi. Jirka jen odevzdaně pokrčil rameny a společně odešli ven. Ester se už nadechovala, že vyrazí s nimi, ale Peter jí položil ruku na paži.

„Prosím tě, Esterko,“ prohlásil překvapivě něžně, „nezazpívala bys mi? Určitě zpíváš… Krásně!“

„No, já nevím… Ale jo, zazpívám!“ prohlásila samolibě.

Peter ztišil hi-fi věž.

Ester otevřela ústa, ale do místnosti vpadla Magdaléna.

„Brr, tam prší!“ otřásla se Magdaléna a prudce se zastavila uprostřed místnosti. Její pohled se až nezdravě zostřil a zabodl se do Ester jako jehla. „A ta cigareta mi teda dneska vůbec nechutná. Fuj!“

Peter seděl v křesle. Držel v rukou mobil a zřejmě si Ester natáčel. Simona se spokojeně usmívala a tiše si pobrukovala melodii. Magdaléna si křečovitě kroutila vlasy. Zaslechl jsem, jak funí.

Ester zpívala s plným nasazením:

 

„Jeli jsme z Ostravy do Osobláhy.

Využili jsme naše České dráhy.

Hraniční vrch se nad obcí tyčí.

Děcko ve vlaku hrdelně ryčí.

Piskořov, panečku, vesnice pěkná.

Snad nám to nezkazí nějaká štěkna.

V Pelhřimovech pozor, hle studna!

Tady na samotce nebuď tak cudná.

Jeli jsme, jeli jsme do Osoblahy.

Jeli jsme, jeli jsme do Osoblahy!

A ta Osoblažka pádila, pádila… S krajinou ládila…

Přes louku dereme se do Vína.

Na točně v obci jen bahno a hlína.

A pak do Bučávky skrz Nový Les.

Slyším bů bů bů, kam jsem to vlez…“

 

Rázem se ozval tupý, tlumený úder!

V tom relativním tichu zněl ten zvuk zlověstně.

„Co to bylo?“ vyhrkla Ester. Zorničky se jí rozšířily. „Znělo to jako… jako výstřel, ne?“

„Ale prosím tě,“ kroutila hlavou Simona, ale ruka, v níž svírala ubrousek, se jí viditelně roztřásla. „Asi někdo venku upadl. Nebo nějaká rachejtle, i když je na to divná doba.“

„To bylo zvenku?“ otočila se Ester prudce k oknu „Tam je přece Jirka. Jirka a babička?!“

Ester vyběhla z místnosti jako střela. Ani ne za minutu byla zpátky, tvář bledou jako stěna.

„Kde je Jirka? Nebyl venku před vchodem!“

„Ten zvuk… Zněl, jako by šel zvenku, ale spíš tímhle směrem,“ ukázal jsem rukou směrem na jihovýchod.

„Ale tímhle směrem má přece babička ložnici!“ vykřikla nervózně Ester. „A jestli má otevřené okno, mohlo to znít, jako by to bylo zvenčí!“

„Proč by měla otevřené okno, když venku prší a je taková zima?“ divila se sestra Simona.

Ester už na nic nečekala. „Hele, to je fuk! Musíme se tam jít okamžitě podívat! Musíme zkontrolovat babičku!“

Nechali jsme Petera v obýváku a vyrazili. Prosvištěli jsme jídelnou kolem Elišky a Jiříka, kteří debatovali, jako by onu ránu ani neslyšeli. Ani nevím, kde přesně se k nám přichomýtla teta Jarmila. Nikdo neřekl ani slovo, jen jsme brali schody do patra po dvou.

Ester se na babiččiny dveře doslova sesypala. Pěstmi bušila do masivního dřeva a její hlas prořízl chodbu:

„Babi! Otevři! Žiješ?!“

Ticho. Nikdo se neozval.

„No vidíš, Simono! Nic!“ vykřikla Ester a znovu zabušila na dveře.

„Musíš chvilku počkat, Ester. Třeba spí!“ sykla Simona a pokusila se jí chytit za ruku. „Dřív z tebe dostane infarkt!“

Ester se vysmekla. Zaťala ruku v pěst. Každý úder na dřevo provázelo jen tupé, beznadějné dunění.

„Babi, prosím tě, jsi tam? Slyšíš nás?“ zeptal jsem se zřetelnějším hlasem než Ester, která se už hystericky třásla.

V tu chvíli se otevřely dveře sousedního pokoje. Eva Lopatová stála na prahu dveří, v tom svém elegantním županu, a mračila se na nás. „Co tady proboha vyvádíte? Člověk nemůže mít ani chvilku klidu na spaní… Co je s mou matkou?“

Ester po ní střelila divokým, skleněným pohledem. Pak zaječela tak pronikavě, až v uších zaléhalo:

„Babička se zastřelila! Proto musíme ty dveře vyrazit!“

Simona se instinktivně postavila před dveře, jako by je chtěla chránit. „To snad nemyslíš vážně, Ester! Vždyť jsou zamčené!“

„Ale Simčo, co když je jenom postřelená a stále žije?“ naléhala Ester zoufale. „Co když ji ještě můžeme zachránit? Ale my tady budeme jen tak stát a čekat na Godota…“

Sestra ustoupila odevzdaně stranou.

Dveře do babiččiny ložnice se otevíraly dovnitř. S Ester jsme na sebe jen krátce třeštili oči, beze slov přikývli a společně se rozběhli proti dubové bariéře. Celým tělem mi projela tupá rána, která mi vystřelila až do zátylku. Dveře se však ani nehnuly.

V chodbě se náhle objevil Jirka. Z oblečení mu táhl chlad a vlhkost noci, ale na nic se neptal. Stačil mu jediný pohled na naše zkřivené tváře a bez váhání se k nám přidal.

„Teď!“ zařval jsem.

Současně jsme se vrhli proti dveřím. Dubový masiv pod nárazy našich ramen a Jirkovým kopancem hluboce, výstražně zapraskal, ale zámek nepovolil.

 „Počkejte. Já vím!“ vyhrkla Ester, sotva popadající dech. „Jdu pro sekeru! Musí být někde ve stodole!“ Než jsme stihli cokoli namítnout, její kroky už duněly na schodech.

Krátce nato přiběhla Eliška se strýcem Jiříkem.

„Ester říkala, že…“ zalapala teta po dechu a přiložila si ruku k srdci.

Simona jí zmateně vysvětlila, co se děje a proč se snažíme dostat do babiččina pokoje.

Do patra se s námahou dobelhal Peter. Hlava mu klimbala ze strany na stranu a v očích měl skelný, prázdný pohled.

„Co to… co se to tu… děje?“ máchal rukama. „Přátelé?“

Odpovědí mu byl hrozivý, pronikavý výkřik.

Zvuk, který člověk slyší jen párkrát za život… Poznal jsem, komu hlas patří.

Ozval se zpoza babiččiných dveří.

„Ester?“ zabušila Jarmila na dveře. „Co tam děláš?!“

Z místnosti se ozvalo dýchavičné, přerývané chraptění.

„Ona… ona tu leží… Bože, ta krev! Má ji všude… na obličeji… všude!“

„Cože?!“ zařval jsem. Ucítil, jak se mi žaludek obrací naruby. Popadl jsem kliku a marně s ní škubal. „Ester! Jak ses tam sakra dostala? Otevři!“

„Ten žebřík…“ ozval se tlumený hlas za dveřmi. „Venku u stodoly… Ne, bože můj… Ona nedýchá! Ona… ona je mrtvá!!!“

A v tu chvíli se zámek ve dveřích s cvaknutím otočil. Ester nám zevnitř odemkla.

Dveře se otevřely…

Polkl jsem. Promnul si oči, abych si ověřil, že vidím dobře.

Babička Alena ležela na podlaze. Zvrácená v nepřirozené, zlomené poloze, tváří otočenou k zemi. Kolem její hlavy se na starém, vyšívaném koberečku rozlévala temná, lesklá skvrna. Krev!

Výron krve už téměř ustal. Na babiččině spánku, částečně odhaleném zpod řídkých vlasů, se rýsovala malá, ranka, z níž slabě, ale neúprosně prosakovala lepkavá červeň.

Přikročil jsem blíž. Poklekl jsem k tělu. Opatrně jsem nahmatal krkavici. Nic. Žádný puls. Zkusil jsem přiložit ucho k babiččiným ústům. Nic. Nedýchala.

Můj zrak spočinul na Ester. Stála tam jako socha. Jen se trochu třásla. Oči třeštila hrůzou. Na prstech její pravé ruky jsem si všiml tmavých skvrn. Krev!

Moje matka se opírala o rám dveří. Tiskla si k obličeji kapesník Tiše plakala.

Teta Eliška ukázala k oknu:

„Vrah utekl oknem!“

Průvan z dokořán otevřeného okna rozvlnil záclony. Zvenčí trčel starý dřevěný žebřík, opřený o fasádu.

Zrak mi spočinul na rozestlané posteli. Cuklo ve mně.

Na zmuchlané peřině, která ještě před chvíli hřála babiččino tělo, ležel smrtonosný předmět. Malý, elegantní s klenutou rukojetí.

Pistole po Němcích?

Zmáčkl jsem spoušť na mobilu.

Proč jsem to udělal?

Hůř se mi dýchalo. Brněla mi levá noha…