Vražda v Koberně - 8. kapitola Pod dohledem

I.

Simona vytočila tísňovou linku. Většina členů rodiny opustila ložnici s bezduchým tělem. Zůstali jsem jen já, sestra, Ester a Jirka.

Lékař na druhé straně Simonu chvíli instruoval, ale po několika Simoniných odpovědích prohlásil: „Paní, už se nedá nic dělat. Vaše babička je mrtvá. Přijedeme co nejdříve. Na nic nesahejte.“

Opustili jsme místnost. Zamkl jsem dveře a chvíli zíral na kliku. Neoblomné dveře, ale okno zůstalo otevřené…

Zaběhl jsem si na půdu. Ze své tašky jsem vyhrabal plastovou dózu a nasypal jsem si do dlaně dvě kapsle. Spolkl jsem je. Běžel jsem na toaletu. Musel jsem kapsle zapít vodou.

Po dvaceti minutách jsme slyšeli houkání sirén. Dorazila první policejní hlídka – dva uniformovaní policisté z obvodního oddělení v Městě Albrechticích – a s nimi lékař v civilu.

Poručík Vizner, vysoký, vcelku vyhublý, s přísným výrazem, nás všechny shromáždil v obývacím pokoji. Dal nám kázání:

„Vážení, všichni zůstanete tady v obývacím pokoji nebo v jídelně.“ Poručíkův pohled přejel po lahvích na stolku. „Hlavně už žádný alkohol. Můžete si zajít pro vodu do kuchyně. Moji kolegové teď zajistí místo činu. Na cestě je policista z Bruntálu a kriminálka z Ostravy.“

Obývací pokoj se stal naším vězením. Ester, Simona, David, teta Jarmila a Peter – seděli jsme tam v tísnivém kruhu, zatímco z jídelny se ozývaly tlumené hlasy zbytku rodiny.

Až příliš podezřelé ticho v obývacím pokoji…

Oči mi neustále sklouzávaly ke skleněné lahvi na stolku. Jantarová tekutina mě vábila. Jeden pořádný panák by snad dokázal utišit třas v mých prstech. Jen jeden…

Teprve teď jsem si všiml, jak hluboko hladina rumu klesla. Měl jsem za to, že se lahve za celý večer skoro nikdo nedotkl.

Ester zachytila můj žíznivý pohled. Naklonila se tak blízko, až jsem cítil její horký dech. „Kašlu na to, co ten policajt řekl. Dáme si. Stejně jsou oba nahoře… U babičky.“

Nevyčkala ani na odpověď, popadla lahev a nalila nám oběma vrchovatou dávku.

Davidova hlava těžkla, hluboce zívl a celou váhou se opíral o Simonu. Ručičky starožitných pendlovek ukazovaly 23:50.

„Ani spát nám nedovolí,“ zabručel. „Teda normálně spát… V posteli.“

„No, je to hrozné,“ hlesla Simona tiše. „Nikdo z nás přece nemohl tušit, že se něco takového stane…“ Odmlčela se a pohledem se zabořila na Esteřina právě dopitého panáka.

„Vážně, Simono?“ vytřeštila Ester oči. „Moc dobře víš, že já jsem to tušila. Cítila jsem ve vzduchu zlo a ty jenom: ‚To je super. Vše je zalité sluncem. Babička se bojí kapky alkoholu. Vrah neexistuje.‘“ Ester rozhazovala rukama a psíma očima parodovala povahu mé sestry. „Ale jak sama vidíš, na Osoblažsku skutečně řádí vrah!“

Ve dveřích objevil druhý policista. Podsaditý poručík Durčák působil klidnějším dojmem.

„Dámy a pánové,“ pronesl formálním tónem, „abych vás informoval… Ehm… Existuje zde důvodné podezření na cizí zavinění smrti vaší příbuzné. Musíme vyčkat příjezdu kolegů z Ostravy.“

Vytáhl zápisník a vyzval nás k nadiktování osobních údajů.

Ester vyprskla v krátký, suchý smích. „Jaké podezření na cizí zavinění? Snad jasná vražda! Slyšeli jsme výstřel a viděli mrtvolu!“

„Veškeré své postřehy a informace sdělíte kolegům z Ostravy. Ti s vámi sepíší podání vysvětlení,“ oznámil policista s neústupným výrazem ve tváři.

Poručík Durčák zůstal s námi v obývacím pokoji jako hlídka. Nikdo už nenašel odvahu promluvit. Jen jsme tam seděli a jeden v druhém se snažili vyčíst něco, co by tu hrůzu vysvětlilo.

Pár minut po půl jedné dorazil major Fajkus z Bruntálu. Krátce nakoukl do obývacího pokoje, přejel nás všechny pohledem a prohodil:

„Tenhle kraj začíná být nezdravě rušný…“

„Co tím myslíte, pane majore?“ vyhrkla teta Jarmila. „Myslíte tu… tu hrůzu v Dolních Povelicích? Vraždu paní Zářecké?“

Fajkus jen stroze přikývl. „Ale prosím vás, žádné spekulace. Počkáme na odborníky z Ostravy.“ S těmito slovy odešel plnit své povinnosti.

„Ano, vražda paní Zářecké,“ špitla Ester s očima upředenýma do prázdna.

Poručík Durčák nás propíchl pohledem, který spolehlivě utnul jakoukoli další debatu. Rozhostilo se ticho, které přerušila až Ester. Vytáhla z kapsy pomačkanou krabičku cigaret a tázavě ji nadzvedla směrem k policistovi.

„Můžeme si jít aspoň zakouřit? Jen tady před vchod?“ prosila.

Durčák chvíli váhal. V očích se mu prala služební horlivost s únavou. Nakonec neochotně ustoupil z cesty. „Dobře, ale držte se tak dva tři metry od vchodových dveří. Všude kolem mohou být trasologické stopy. Odborníci z Ostravy by mě stáhli z kůže.“

Ester bez váhání vykročila. Já, její matka a Peter jsme ji následovali. Přidal se k nám i Jirka.

Ester si roztřesenými prsty zapálila. První šluk hltavě vtáhla do plic a vzápětí vyfoukla šedý dým, který se líně rozplynul v šeru.

„Paní Zářeckou taky zastřelili, že?“ vypálila ze sebe Ester.

„Je to tak,“ vydechla Jarmila.

„Proč jsem se jen nezeptala babičky!“ vyčítala si s dětskou úzkostí Ester. „Teď už je pozdě… Mami, víš nějaké podrobnosti o té vraždě?“

Teta Jarmila si přitáhla svetr blíž k tělu, jako by ji najednou zastudil vítr.

 „Babička mi o tom něco málo řekla. Marta byla údajně zastřelena jednou jedinou ranou.“

„Jednou ranou,“ šeptla Ester a kousla se do rtu. „Stejně jako babička. Taky jsi mi to mohla říct dřív, mami, a ne až včera! Mohla jsem mezitím pátrat.“

„Myslela jsem si, že jsem ti to říkala,“ povzdechla si teta. „Zapomněla jsem. Děje se tolik hrozných věcí v dnešní době, že mě to snad ani nepřekvapilo…“

„Ty dvě vraždy patří k sobě. Vím to!“ prohlásila Ester. Její oči horečnatě těkaly z jedné tváře na druhou. „Nebo si snad vážně myslíte, že je to náhoda?“

„Obě vraždy spolu můžou souviset,“ uvažoval Peter. Sledoval, jak se dým z cigarety rozplývá v temnotě. „To otevřené okno u vaší babičky…“

„Přesně!“ chytla se Ester myšlenky jako stébla. „Vrah musel přijít a utéct oknem! Vždyť u stodoly ležel ten žebřík… Ach bože, teď si nejsem jistá… Byl tam ten žebřík i přes den? Já si to vůbec nemůžu vybavit… Nestihla jsem se ani pořádně projít po zahradě…“

Peter přivřel oči. „Myslím, že tam ležel. Zahlédl jsem ho, když jsme přijeli z výletu.“

„Babička se ale musela pomýlit,“ kroutil jsem hlavou. „Zamkne se v ložnici, protože se bojí, ale okno nechá otevřené dokořán? Zvlášť v takovém počasí! Vždyť skoro celou noc pršelo. A ještě k tomu nechá žebřík přímo u stájí, relativně kousek od okna… To mi prostě rozum nebere.“

„Kdo byl poslední?“ zablýsklo se Ester v očích.

„Jak jako… poslední?“

„Kdo viděl babičku naposledy živou? Přece Magdaléna,“ sykla Ester a zapomněla i na cigaretu, která jí pomalu dohořívala mezi prsty. „Babička ji přece požádala, aby ji doprovodila do její ložnice!“

Přitakal jsem. „Magda říkala, že se babička po jejím odchodu ihned zamkla. Magda si mohla všimnout, jestli bylo okno otevřené nebo zavřené… Logicky vzato, pokud vrah přišel oknem, muselo být už otevřené nebo alespoň pootevřené. Rozbité nebylo, na podlaze nebyl ani jeden střep.“

„No, já pochybuju, že by si zrovna Magda něčeho takového všimla,“ ušklíbla se Ester. „Ta si plete jablka s hruškama a Němce s Polákama.“

Debatu uťal hlas poručíka Durčáka, který se objevil ve dveřích. „Dámy a pánové, nejste tady zbytečně dlouho? Neměli byste spolu rozebírat vraždu. Prosím vás! Ostravští mě rozcupujou!“

Ester vzdorně zavrtěla hlavou, ale cigaretu típla. Přesunuli jsme se do dusné atmosféry obývacího pokoje. Odpočítával jsem vteřiny do příjezdu ostravské mordparty.

Přesně v 1:20 v noci se konečně ozvalo houkání dalších policejních vozů. Během chvilky se na dvorku a před domem objevila tři nebo čtyři policejní auta. Z nich vystoupila početná skupina lidí – někteří v uniformách, jiní v civilu. Bylo zřejmé, že věhlasní odborníci z Ostravy dorazili v plné síle.

Všichni se nějakým organizovaným chaosem rozprostřeli po domě. Slyšeli jsme kroky na schodech, tlumené hlasy, občas nějaký technický termín. Dva muži z celé smečky zamířili k nám do obývacího pokoje.

Vrchní komisař byl statný, odhadem pětapadesátiletý muž, vysoký snad sto devadesát centimetrů. Jeho poněkud husté hnědé vlasy, pečlivě navoskované a sčesané dozadu, doplňoval hustý, véčkovitý knír. Zelené, přísné oči neustále těkaly z místa na místo, z jedné tváře na druhou, jako by se snažily zachytit každý nepatrný detail, každou změnu výrazu. Jeho velké uši se snad také natáčely podle toho, kde se co šustlo. Na sobě měl elegantní pánský vlněný trenčkotový kabát světle hnědé barvy, pod kterým se rýsovala objemná postava. Působil opravdu impozantně a jeho pravidelné kroky člověka zarážely svou jistotou. Snad kdyby udělal jeden krok o centimetr kratší než svůj obvyklý krok, musel by se vrátit a onen kratší krok demonstrativně opravit.

Hlasem zvučným a mírně zachraptěným, který okamžitě upoutal naši pozornost, pravil:

„Dobrý večer či spíše dobrou noc. Dovolte, abych se vám představil. Jsem major Alfons Hudček, vrchní komisař krajského ředitelství. Byl jsem pověřen vyšetřováním tohoto tragického případu.“ Jeho pohled přejel po našich unavených tvářích. „Dovolte také, abych vám představil našeho policejního psychologa, pana magistra Viléma Nejedlého.“ Kývl směrem k muži stojícímu vedle něj. „Zároveň bych vám všem rád vyjádřil upřímnou soustrast. Vyrozuměl jsem, že většina z vás jste rodinnými příslušníky zesnulé.“

Psycholog Vilém Nejedlý nás tiše pozdravil a pak se s mírným úsměvem zeptal, zda někdo z nás nepotřebuje okamžitou psychologickou pomoc nebo si jen promluvit.

Byl to zhruba padesátiletý muž, střední postavy, s černými, trochu neposedně rozevlátými vlasy, hustým obočím, mírně orlím nosem a neobvykle modrýma očima. Na sobě měl vytahaný hnědý svetr, který už zjevně zažil svou dávnou slávu. Celkově působil trochu ospale. Neustále si mnul ruce.

Nikdo z nás, zdálo se, nepotřeboval jeho pomoc.

Vrchní komisař Hudček měl snad i výborný čich. Jeho nos jako by lehce začenichal vzduch a jeho pohled se s nesouhlasným zamračením upřel na lahve od alkoholu na konferenčním stolku.

„Pili jste dnes večer hodně?“ zeptal se. „No, nechme to teď být. Budeme si muset s každým z vás jednotlivě promluvit.“

Odmlčel se, udělal jeden ze svých normalizovaných kroků stranou a pravil: „Než se na chvíli vzdálím, mám jen jednu rychlou otázku na všechny přítomné. Zahlédl dnes večer někdo z vás nějakou podezřelou, cizí osobu na pozemku tohoto domu, nebo dokonce přímo uvnitř?“

Nikdo nikoho podezřelého neviděl…

Vrchní komisař položil tutéž otázku i v jídelně, a pak na chvíli zmizel. Nejedlý se neslyšně přesunul k matce do jídelny. Ta se mezitím zhroutila na židli a obličej skrývala v dlaních. Nás v obývacím pokoji dál strážil Durčák. Stál u dveří jako nehybný, mlčenlivý stín.

Tíživý pocit. Hleděl jsem na skupinku lidí, spojenou rodinnými pouty a teď i tragédií. Každý se chtěl zeptat, spekulovat, ale nikdo nepromluvil.

Největší nutkání jsem spatřoval u Ester. Nervózně se vrtěla, otevírala ústa, ale pak je zase zavřela a jen si frustrovaně prohrábla vlasy. Simona měla oči plné slz a tiše popotahovala. Magdaléna se tvářila podivně nepřítomně, jako by se právě ocitla ve svém vlastním světě. Věděla snad něco víc? Viděla někoho? Ne, teď se jí před tím policistou ptát nebudu. Teď opravdu ne…

 

II.

Dostali jsme povolení jít si ještě jednou zakouřit. Já, Ester, Jirka a Peter.

„Tak co, nikdo nic neviděl?“ zašeptal Peter, když si zapaloval cigaretu.

Jirka zavrtěl hlavou.

„A ty jsi něco slyšel, Jirko?“ zeptala se ho Ester a v prstech křečovitě drtila filtr své cigarety. „Myslím ten výstřel. Vždyť jsi tady přece kouřil, ne?“

Jirka polkl a kousl se do rtu. „A-ano,“ přikývl. „Slyšel jsem ho. Ten výstřel! Ale víš, nejdřív jsem si myslel, že někdo na cestě odpaluje petardy nebo něco takového. Teprve pak jsem zaslechl ty hlasy…“

„Hlasy?“ skočil jsem mu v okamžení do řeči.

„Hlasy z domu… Vaše hlasy,“ odpověděl Jirka a střelil pohledem po Ester. „Znělo to, jako byste se v domě hádali. Slyšel jsem hlavně tebe, Ester. Jsi hlasitá.“

„No jo, asi jsem fakt hysterka,“ promnula si Ester čelo. „Ale měla jsem pravdu. Jako vždy!“

„Opravdu jsi nezahlédl nic jiného? Nikoho cizího u plotu nebo v zahradě?“ Doloval jsem z něj každou vteřinu a v duchu se pokoušel sestavit střípky té noci do časové osy.

Jirka zavrtěl hlavou. „Ne, nikoho. Potkal jsem jen tebe, Petře, když jsi vyběhl ven. Málem jsme se ve dveřích srazili.“

„To je pravda,“ přitakal Peter. „Bylo mi strašně zle z té kmínky. Musel jsem to jít rozdýchat. Na minutu dvě se projít. A když jsem se pak vracel zpátky domů, potkal jsem v šeru u stájí Ester.“

„Ano. Hledala jsem tam sekeru!“ vykřikla Ester. „Ale místo sekery jsem našla žebřík! Vůbec jsem si tě v té tmě nevšimla, Petře. Ještě bych si myslela, že jsi ten vrah!“

„Jenže jestli vrah zmizel tím oknem, byl v té době už fuč,“ uvažoval Peter a pohledem přejížděl fasádu domu směrem k babiččině ložnici. „Jirko, vážně jsi nic nezahlédl? Žádný pohyb u ložnice? Aspoň šramot, třeba jak někdo dopadl do trávy?“

Jirka jen bezradně zavrtěl hlavou. „Jak říkám, slyšel jsem jen zvuk, co připomínal výstřel nebo petardu. Ale nešel jsem se podívat, co to bylo.“

Kdyby se Jirka byl býval šel podívat na cestu, která vede kolem domu z druhé strany, měl na výběr dvě cesty. Buď kolem okna babiččiny ložnice, nebo kolem zadní části domu. Kdyby šel první zmíněnou cestou, možná by zahlédl vraha, jak leze po žebříku z okna babiččiny ložnice… Nebo jak z okna skáče dolů?

„Měl jsi možná štěstí, Jirko,“ prohodil jsem nahlas. „Kdybys šel kolem babiččina okna a potkal vraha, asi by tě nenechal jen tak… naživu.“

Ester na mě upřela vytřeštěné oči. „A vážně to muselo být okno? Co když vrah utekl dveřmi? Ale vlastně… Klíč byl v zámku zevnitř, když jsem se vyšplhala po žebříku nahoru… do babiččiny ložnice.“

V hlavě mi začalo tepat. Otevřené okno a žebřík se přímo nabízejí jako úniková cesta. A vedle toho máme dveře zamčené klíčem zevnitř… Magdaléna přece říkala, že se babička zamkla, jen co za sebou zavřela dveře. Ale co když se Magdaléna zmýlila, nebo se nám nesvěřila se všemi informacemi? Co když dveře zamkl až sám vrah zevnitř a pak utekl oknem? Anebo utekl dveřmi? Ale ne, to je nesmysl. Vždyť klíče byly v zámku zevnitř. Nebo ne? To by nám musela Ester lhát. Jak se to mohlo stát a kam zmizel vrah? Vypařil se jako pára nad hrncem…

V mysli jsem se vrátil k žebříku…

„Jenže něco tu nehraje,“ přerušil jsem ticho a v hlavě mi začala cvakat ozubená kola téhle vražedné hádanky. „Od chvíle, kdy padl výstřel, až do okamžiku, kdy jsme babičku našli, nebyl tento dvůr ani vteřinu prázdný. Jirka tu kouřil. Když šel dovnitř, narazil na Petera, který mířil opačným směrem. A když se Peter vracel, u stájí už stála Ester u toho žebříku. Chápete to? Vrah by musel být neviditelný. Nemohl ten žebřík použít, aniž by ho jeden z vás zahlédl.“

Od vchodových dveří a jejich bezprostřední blízkosti nešlo vidět, co se děje pod okny do babiččiny ložnice.

„Vrah mohl mít svůj vlastní žebřík,“ nadhodil Peter a zamyšleně sledoval špičku své cigarety.

Z horečnatých úvah nás vytrhl poručík Durčák.

„Pan vrchní komisař Hudček by si s vámi rád promluvil,“ oznámil a kývl hlavou směrem k domu. „Všichni jsou v jídelně.“

Když jsme vešli do jídelny, vrchní komisař Hudček stál poblíž vchodu do obývacího pokoje a kuchyně, ruce založené za zády, a přísně si nás všechny měřil pohledem.

„Inu,“ pravil zvučným, mírně zachraptěný hlasem. „Máme tady násilný čin a zatím neznámého pachatele! Tohle, dámy a pánové, není žádná legrace.“ Odmlčel se a jeho pohled znovu sklouzl po našich tvářích. „Jsme nuceni si se všemi z vás promluvit. Budete muset podat vysvětlení k tomu, co jste dnes večer viděli, slyšeli a dělali. Ne, nebojte se,“ dodal, když si všiml několika vyděšených výrazů, „nebude to klasický formální výslech podle trestního řádu. Potřebujeme si jen pár věcí co nejdříve vyjasnit. Při té příležitosti rovnou zajistíme vaše otisky prstů.“

Sledoval jsem Hudčekovy oči. Jako by jimi v místnosti rozestavoval pasti. Nejdřív uvízly na Jirkovi, pak se přesunuly k Peterovi. Ten seděl vedle Magdalény s tváří jako z kamene, nepohnul ani svalem. Nakonec komisařův pohled sklouzl k tetě Elišce. Sledoval její prsty, zaklesnuté do sebe v klíně tak pevně, až jí bělely klouby. Hudček sotva znatelně pokývl, jako by v té křeči našel odpověď, kterou hledal.

Vteřinu nato se jeho pozornost stočila ke mně. Naše pohledy se střetly. V hrdle mi vyschlo a pocit, že mi vidí až do žaludku, mě donutil rychle sklopit oči.

„Potřebovali bychom v domě dvě klidné místnosti v tomto podlaží, kde bychom mohli vést jednotlivé rozhovory,“ pokračoval Hudček. „Tato průchozí jídelna rozhodně nepřipadá v úvahu.“

Rozhodlo se o dvou místnostech. Sváteční pokoj a bezejmenný pokoj, který sloužil spíše jako skladiště a nacházel se pod babiččinou ložnicí.

Ester a teta Jarmila se vydaly hledat klíče a pomáhat s přípravou místností. Zaslechl jsem, jak do místnosti vedle obývacího pokoje přinášejí židle.

Komisař Hudček nám posléze oznámil pořadí, ve kterém budeme podávat vysvětlení. Část z nás měla být vyslýchána přímo jím a mladou, energicky vyhlížející policistkou, která se představila jako Adéla Vetchá. Druhá část pak připadla na extrémně sportovně vyhlížejícího komisaře Kmentu.

Všichni jsme mlčky čekali v jídelně. Každý tikot starých hodin zněl jako úder kladiva.

„Ježiši, mobil!“ zvolala teta Jarmila a začala se prohledávat po kapsách. „Už nevím, čí jsem…“

Policejní mašinérie nás pohlcovala jednoho po druhém. Čas se neuvěřitelně vlekl. Každý, kdo se vrátil z „rozhovoru“, vypadal strhaněji než předtím.

Ester mi vdechla do ucha slova:

„Viděla jsem tě…“

Nesmírně tiše.

„Cože?“ ztuhl jsem.

Ester pootevřela ústa.

Panty u dveří svátečního pokoje tiše zasténaly. V rámu se zjevila Adéla Vetchá.

„Pan Lopata?“ vyvolala mě jako ve škole.

Páteří mi projela ledová jehla…