I.

Adéla Vetchá mě dovedla do svátečního pokoje. Interiér zdobily staré kusy nábytku, pozůstatky po německém obyvatelstvu, včetně starobylého otomanu potaženého vybledlou látkou a dvou masivních křesel s vysokými opěradly. Ze skříní, které lemovaly jednu ze stěn, se linul silný zápach naftalínu.

Vrchní komisař Hudček trůnil přesně uprostřed otomanu. Nevím, jak to dokázal, ale rozpínal se tak, že pro nikoho jiného nezbylo místo. Na nízkém stolku před ním tiše blikala červená dioda diktafonu vedle rozevřeného sešitu. Stroze mě poučil o právech a povinnostech, zatímco mi Vetchá tiskla prsty na podušku s inkoustem a nutila mě dýchnout do trubičky.

Komisařův mi pokynul, abych se posadil.

„Jaký byl váš příbuzenský vztah k zesnulé, paní Aleně Martincové?“ zeptal se.

„Byla to moje babička z matčiny strany,“ odvětil jsem.

Hudček kmitl bradou a hrot propisky se znovu opřel o papír. „Dobře. Teď nás zajímá průběh večera,“ pokračoval. „Především časová osa od chvíle, kdy paní Martincová opustila společnost, až do okamžiku nálezu jejího těla.“

Zavřel jsem na okamžik oči. V mysli se mi vybavily snad všechny pohledy na ciferník starých pendlovek.

„Seděli jsme v obýváku,“ začal jsem. „Bylo pár minut před půl desátou, když nám babička oznámila, že jde spát. Vyžádala si mou sestřenici Magdalénu, aby ji doprovodila.“

„Kam?“

„Do ložnice. Ale minimálně babičku doprovodila i do koupelny. Pamatuji si, že při odchodu naší babičky a Magdalény prohodila sestřenice Ester tato slova: ‚Hloupá Magdička, která musí asistovat!’“

„Reagoval na to někdo?“

„Ano. Teta Eliška, Magdalénina matka, mou sestřenici okřikla. Eliška zrovna tančila. Oba večery se zhostila role úhlavní tanečnice.“

„Držte se relevantních faktů,“ vydechl ztěžka nosem komisař. „Tanec vraždu nezpůsobil. Co dělali ostatní?“

„Peter, Magdalénin přítel, a David, manžel mé sestry, pili. Byli už na šrot… Pardon, opilí. Peter pak na chvíli odešel z místnosti…“

„Na jak dlouho?“ skočil mi do řeči Hudček.

„Na minutu, možná dvě. Vrátil se s dvěma lahvemi piva z kuchyně. Hned nato se vrátila do obýváku i Magdaléna. Bylo přesně dvacet jedna hodin a čtyřicet pět minut.“

„Jak si můžete být tak jistý?“ přivřel komisař víčka.

„Zrovna jsem se podíval na hodiny.“

Hudček zacvakal propiskou.

„Ach tak. Kdo byl s vámi v obývacím pokoji?“

„V té době v podstatě všichni. Kromě tety Jarmily, strýce Jiříka a mé matky. Strýc s tetou seděli v jídelně. Moje matka opustila obývák ještě před babičkou. Ještě před devátou hodinou. Četla si ve své ložnici.“

Hrot komisařovy propisky se jen zlehka dotýkal papíru, jako by váhal, zda si má něco poznamenat. Pak na mě znovu upřel svůj pronikavý pohled.

„Vaše sestřenice Magdaléna…,“ nadhodil tiše. „Vraťme se k ní. Co konkrétně řekla, když se vrátila z ložnice vaší babičky?“

„Oznámila nám, že se babička zamkla. Magdaléna na ni musela čekat před koupelnou a pak ji doprovodit až do ložnice, v níž se babička zamkla. Ester na to reagovala. Domnívala se, že babičce hrozí nějaké nebezpečí…“

„Povídejte.“

Svěřil jsem komisaři Esteřiny obavy a prognózy ohledně babiččiny vraždy.

„Zajímavé,“ zacvakala opět propiska. „Koupelna je v domě jen v přízemí a nahoře máte jen toaletu, je to tak?“

Přikývl jsem.

„Co se dělo potom?“

„Probírali jsme akcie a povodně z loňského září. David s Peterem vypili své poslední pivo. Kolem desáté musela Simona odtáhnout Davida nahoru do ložnice. Byl pod obraz, mám-li být upřímný. V tu chvíli se vytratila i teta Eliška, pravděpodobně jen do jídelny. Ani Peterovi nebylo nejlíp. Poprosil o vodu a Magda pro ni skočila do kuchyně. Chyběla jen minutu, dvě. On totiž ten večer vypil celou lahev kmínky. Úplně sám.“

„Na to, že vypil celou lahev kmínky, vypadal poměrně dobře,“ pronesla policistka Vetchá suše.

Ignoroval jsem ji a držel se nitě svých vzpomínek. „Okolo půl jedenácté se vrátila Simona s tím, že David už v patře chrápe. Krátce nato vyrazil z pokoje i Peter. Doslova vyletěl. Ester se jen ušklíbla, že se kmínka hlásí o slovo. Pak Magda odšpuntovala šampaňské. Byla to rána jak z děla. Teta Jarmila se hned přihnala z jídelny podívat se, co se děje. Prý si myslela, že se tu střílí.“

„Ale zatím se nestřílelo,“ pronesl bez emocí vrchní komisař. „Prosím, pokračujte.“

„Kolem tři čtvrtě na jedenáct se vrátil Peter. Jirka s Magdalénou hned nato vyrazili ven na cigaretu. Magda se ale vzápětí navrátila. Prý déšť. Ale…“

Komisař zvedl bradu a zamžikal očima.

„Podle mě žárlila,“ pokračoval jsem. „Viděl jsem to v jejích očích. Peter chtěl totiž po Ester, aby mu zazpívala. Hudba se ztišila a Ester se dala do zpěvu. A právě do jejího hlasu to prásklo. Ten zvuk. Výstřel.“

Hudček se napřímil.

„Dobře, pane Lopato. Teď si ten moment rozebereme vteřinu po vteřině. Kdo kde byl… V obývacím pokoji jste byl vy, zpívající Ester, Magdaléna, která se právě vrátila z venku, Peter a vaše sestra. Souhlasí to?“

„Ano,“ hlesl jsem.

„Vaše tety Eliška a Jarmila a strýc Jiří seděli v jídelně, je to tak?“

Přikyvoval jsem.

„Vaše matka a váš švagr David byli ve svých ložnicích v patře, ano? A váš bratranec Jiří?“

„Byl venku. Kouřil cigaretu.“

„Byl tam sám, ano?“ zajiskřilo se v komisařově oku. Propiska zacvakala.

„Zřejmě ano,“ přitakal jsem.

Byl tam sám…

„Jak přesně proběhlo nalezení těla?“

„Dohadovali jsme se, co to bylo za ránu. Shodli jsme se, že zvuk musel pocházet buď zvenčí, nebo z prvního patra. Z babiččiny ložnice. Všichni čtyři jsme se proto vydali nahoru ke dveřím jejího pokoje.“

„Peter zůstal v obývacím pokoji?“

„Ano. Jak jsem říkal, nebylo mu zjevně nejlíp.“

„Cesta ke schodišti vede přes jídelnu,“ poznamenal komisař. „Mluvili jste s příbuznými, když jste kolem nich utíkali?“

„Ne, jen jsme se kolem nich přehnali. U stolu seděla jen teta Eliška se strýcem. Jarmila se k nám připojila až u schodů. Nejspíš zrovna opouštěla koupelnu. V tom zmatku jsem ji pořádně nevnímal.“

„Dobře. Popište mi, co se dělo přímo před dveřmi do ložnice vaší babičky.“

Zavřel jsem oči a pokusil se v té změti těl, hlasů a bušení srdce najít jasný obraz.

„Dveře byly neprostupné, zamčené. Zkoušeli jsme je vyrazit, ale ani se nehnuly. Rozruch probudil mou matku. Vzápětí přiběhl nahoru bratranec Jirka. Ester napadlo, že by zašla do stájí pro sekeru. Než jsme stihli zareagovat, byla pryč.“

„Sama?“ Hudček na mě upřel pohled, ze kterého mě zamrazilo.

„Ano, sama. Tehdy nám to nedošlo, ale zpětně... Venku mohl být vrah. Jenže my jsme vnímali jen ty dveře…“

„Než jste objevili tělo, přišel ještě někdo z vaší rodiny ke dveřím?“

„Ano. Poté, co Ester odběhla ven, přiběhli na chodbu teta Eliška se strýcem. Jako poslední se nahoru připotácel Peter, úplně bledý. A pak… pak jsme všichni uslyšeli ten křik. ‚Ta krev! Má ji všude…‘ Slyším to pořád!“

„Ester křičela?“

„Ano, Ester. Všimla si u stájí opřeného žebříku a nenapadlo ji nic jiného, než ho vzít a vylézt oknem nahoru.“

„Okno bylo otevřené, ano?“ mnul si bradu komisař.

„Ano, bylo. Pak nám Ester odemkla zevnitř a my jsme spatřili tu… tu hrůzu.“

„Ano, mrtvou babičku. Kdy se probudil váš švagr David?“

„Mám pocit, že až krátce po tom, co moje sestra zavolala policii.“

Hudček si cosi zapsal do svých poznámek a pokýval hlavou, jako by si ověřil, že všechno sedí.

„Dobře, pane Lopato. Teď z jiného soudku. Nevšiml jste si během víkendu něčeho neobvyklého? Změna v domě, v atmosféře, v lidech... Bylo něco jinak než dřív?“

„Všechno bylo jinak,“ vyhrkl jsem. „Hlavně babička. Byla jako vyměněná. Jistě, za těch deset let zestárla, ale její chování... Chovala se mile, příjemně. Kdysi…“

„Jaká byla kdysi?“

„Byla to tyranka…“ Popsal jsem komisaři některé z metod babiččiny výchovy.

„Rozumím vám,“ pronesl klidně. „Vraťme se ale k tomuto víkendu. Zaznamenal jste ještě něco podivného?“

Promnul jsem si spánky.

„Ano. Babička byla nejen milá, ale celkově opatrná. Až paranoidní. Zamykala se v pokoji, jako by čekala atentát. Měl jsem pocit, že nejvíce důvěřuje Magdaléně. Těžko říct, jestli se bála někoho z nás, nebo někoho zvenčí.“

„Pokračujte, pane Lopato,“ vybídl mě Hudček. Nejspíš jsem nedokázal dostatečně skrýt, co právě vytanulo z mé mysli.

„Nejdivnější ze všeho byl asi ten záhadný noční telefonní hovor Jirkovi. Babička nás všechny pozvala písemně. V dnešní době internetu! Poslala na naše adresy zvací dopisy, ale mému bratranci údajně žádný dopis nepřišel. Dozvěděl se o oslavě náhodou od rodičů a původně vůbec neměl dorazit. Ale pak…“

„Ano?“

„Někdo mu v noci z pátku na sobotu zavolal. Přímo z tohoto domu! Z pevné linky.“

„Co ten člověk chtěl?“

„Jirka tvrdil, že se osoba představila jako babička, i když později uvedl, že hlas působil přiškrceně. Ta údajná babička přikázala, aby okamžitě přijel. Když se tu v sobotu objevil, babička vypadala, že vidí přízrak. Tvrdila nám, že Jirkovi nevolala.“

Vylíčil jsem vrchnímu komisaři celou scénu detailněji.

„Opravdu zajímavé,“ zamumlal komisař a hrot jeho tužky znovu zaškrábal o papír. „S babičkou jste tedy, jak říkáte, neměl zrovna dobré vztahy. Mám ještě pár otázek. Dotýkal se někdo pistole, která se našla na místě činu?“

 „Ne, pokud vím, tak nikdo,“ kroutil jsem hlavou. „Všichni jsme stáli opodál.“

„Byl někdo z hostů v babiččině ložnici během vašeho pobytu? Před tím výstřelem.“

„Nevzpomínám si. Snad jen Magdaléna, když ji tam večer doprovázela, ale jestli překročila práh dveří, to nevím. Babička nazvala svou ložnici v sobotu ráno jako tabu.“

„Dostalo se ke mně, že vaši prarodiče v drželi zbraň. Nelegálně! Je to pravda?“

„Ano, je to tak. Byla to pistole. Děda ji schovával na půdě, za jednou uvolněnou cihlou. Ester si na to v pátek večer vzpomněla, ale když jsme se tam v sobotu ráno dívali, žádnou pistoli jsme nenašli. Jen hliníkovou krabičku. Šli jsme se zeptat babičky. Ta odpověděla, že ji věnovala nějakému muži z Matějovic. Jméno mi vypadlo…“

„Pan Šubrt. Už jsme to tady dnes diskutovali.“

„Pane Lopato, položím vám citlivou otázku. Myslíte si, že vrahem vaší babičky je někdo cizí, kdo se sem vloupal například oknem, nebo je to někdo z vašich příbuzných? Těch, kteří sedí vedle…“

„Nevím,“ vydechl jsem a cítil, jak se mi dlaně lepí k opěradlům křesla. „Opravdu nevím. Nedokážu ukázat prstem na nikoho z rodiny.“

Podvědomě jsem samozřejmě s druhou, mnohem děsivější variantou, celou dobu pracoval…

Když jsem odcházel ze svátečního pokoje, do místnosti vpadl major Fajkus, policista z Bruntálu. Kývl na Hudčeka.

„Šéfe, našli jsme něco hodně zajímavého…“

Fajkusovi blýsklo v očích.

Podrobnosti si samozřejmě sdělili až za zavřenými dveřmi, které mi Adéla Vetchá s nepatrným úsměvem zavřela přímo před nosem.

Přesunul jsem se zpět do jídelny, kde v tísnivém tichu seděla většina rodiny. Chyběl jen David, který si ustlal na gauči v obývacím pokoji, a teta Jarmila, kterou si zrovna odvedl komisař Kmenta do místnosti vedle obýváku. Za pár minut si mladá policistka Vetchá přišla i pro mou sestru Simonu.

Oči nás pálily, hlavy nám padaly únavou, ale nikdo se neodvážil opřít se o stůl nebo zavřít oči. Jako bychom předpokládali, že vrah udeří znovu…

Teprve kolem páté ráno se nad námi Hudček smiloval. Krátce se poradil s paní Fofovou a sousedem Větřilem. Nakonec nám stroze oznámil, že zbytek noci strávíme u nich.

 

II.

Opět jsem spal s Ester v jedné místnosti, tentokrát v útulném pokojíku pro hosty v domě paní Fofové. Stačilo pár hodin v čistých peřinách, aby se ten noční děs aspoň trochu rozplynul.

V deset dopoledne nás do jídelny přitáhla vůně čerstvé kávy. Teta Jarmila jen tupě zírala do talíře a občas zívla. Moje matka svírala rty do krátké linky a nepatrně ohrnovala nos, jako by vzduch v místnosti nebyl pro její plíce dostatečně čistý. Teta Eliška si potírala tvář vlhčeným ubrouskem a strýc se už nedočkavě natahoval pro housku.

Jirka prý ještě spal. Ostatní přenocovali u pana Větřila.

„Ta houska je dneska poněkud tvrdá, paní Jano,“ podotkla moje matka. Ulamovala housku dle etikety a opovrženíhodně pozorovala svou sestru Elišku a svého švagra, kteří do sebe pečivo cpali bez jakýchkoli okolků.

„Namoč si ji do kávy, mami,“ nadhodil jsem s lehkou ironií.

„Jak nechutná představa, Michale,“ pronesla vážně. „Ale paní Fofová to taky nemá jednoduché,“ pokračovala smířlivěji. „Takový velký dům a je na něj v podstatě sama.“

Paní Fofová vítězoslavně položila na stůl dvě tabulky čokolády. „Našla jsem ještě něco ve špajzu,“ usmála se. „Je to dobré na nervy.“

„Ještě chvíli a začne nám i masírovat záda,“ poznamenal jsem polohlasem.

Matce cukly koutky. Na vteřinu to vypadalo, že můj vtip ocení, ale raději zinscenovala zívnutí.

Eliška si nakládala další porci. „Ta šunčička je ale výborná, Jani! Opravdu, takovou ten náš Jiřík nekupuje, že, Jiříku? Odkudpak ji máš?“

„Určitě je z Polska,“ prohodil jsem s úsměvem.

„Jiřík zajede i do Polska, když je potřeba, že?“ Eliška do strýce šťouchla loktem, ale ten jen mlčky žvýkal.

Po snídani jsme se dozvěděli dobrou zprávu. Policisté nám dovolili zabalit si věci a opustit Koberno s podmínkou, že zůstaneme na příjmu.

„Všem se v nejbližších dnech ozveme!“ oznámil nám na rozloučenou vrchní komisař Hudček, který se na chvíli objevil na dvoře. Dokonce nás obdařil něčím, co se podobalo vřelému úsměvu.

Poděkovali jsme paní Fofové za azyl a Jirka nám nabídl odvoz na nádraží do Opavy. S Ester a Jarmilou jsme nasedli do Jirkovy jedničkové oktávky.

Jízda byla sama o sobě zážitkem. V kopci nad Liptaní zařadil Jirka místo dvojky čtyřku a motor se zoufalým škytnutím zhasl. V Městě Albrechticích nedal přednost a v Krnově málem nedobrzdil na křižovatce. Klouby na prstech Jirkovi zbělely, jak křečovitě svíral volant. Na spáncích mu vyrazil pot. Když jsem mu nabídl, že převezmu řízení, rázně odmítl.

„Ne, já to zvládnu,“ hřímal Jirka. „Nemohl jsem celou noc spát.“

Na nádraží nás vysadil bez jediného slova. Teta Jarmila se s námi rozloučila a já s Ester jsme s kelímky kávy zapadli na lavičku.

„To byla jízda,“ utrousil jsem.

„No, to nebyla jízda, ale pokus o trojnásobnou vraždu a sebevraždu k tomu,“ ulevila si Ester a svraštila tvář nad pálivým douškem. „Já teda nemám řidičák, ale určitě bych to odřídila líp. Jirka byl úplně mimo. Sledovals ho?“

„Byl jako na trní,“ přikývl jsem. „Myslím, že to nebylo jen tak…“

„No, to rozhodně nebylo,“ prohlásila Ester vážným hlasem. „Podle mě za to může ten dopis, který policie našla.“

„Dopis?“ vyhrkl jsem a kelímek s kávou se mi v prstech nebezpečně prohnul. „O ničem takovém policie nemluvila.“

„Však taky nechtěli, aby se to vědělo. Zítra se u tebe v Bludovicích stavím. Mám volno a zařídím si, abych nemusela do práce ani další dny.“

„Ale počkej. Do odjezdu vlaku zbývá ještě pár minut,“ chytil jsem ji za rukáv. „Kde se ten dopis našel? Co v něm bylo? Tak dlouho jsem neviděl žádný dopis a najednou jsou všude samé dopisy…“

Ester se ke mně naklonila a tiše, spiklenecky pronesla: „Našel se u babičky v ložnici. Soukromá zpověď. Psala o Jirkovi. O tom, že se ho k smrti bojí a že je přesvědčená o jedné věci…“

„Mluv!“

„…že to on v Dolních Povelicích zabil paní Zářeckou!“

„Cože? Odkud tohle všechno víš?“

Ester se usmála tím svým šibalským způsobem, ze kterého mě pokaždé mrazilo. „Je to moje malé tajemství. Stačil jeden trik a slyšela jsem to přímo od policajtů. Všechno! Neboj, zítra se vše dozvíš!“

„Ale přece…“

„Každý má svá tajemství, Michale,“ přerušila mě a ledabyle si prohrábla vlasy. „Včetně tebe. Viděla jsem tě.

„Při čem?“

„Při tom, jak sis fotil tu pistoli.“

Od nástupiště se ozvalo skřípění brzd mého vlaku.